Extraordinary #05

Těším se na Vaše ohlasy :) B.

PŘIDRŽOVALA jsem ho u pasu, zatímco on měl ruku kolem mých ramen. Byl těžký jako kráva, skoro jsem se pod jeho vahou zlomila v půli. Než jsme se dostali k pohovce, několikrát jsme zabalancovali. Jemu se motala hlava a já jsem neměla tolik síly, abych ho utáhla sama. Pustila jsem ho a on se sesunul.

"Kde máš nějakou deku?" zeptala jsem se.

"Nepotřebuju."

"Nehraj si na hrdinu. Něco na tebe leze, takže se budeš pěkně léčit," ukázala jsem na něj prstem. "Zapomeň na to, že si tu budeš sedět jako nějaký frajer. Vyležíš to co nejdřív, abych se od tebe nenakazila. Za chvíli mi začne zkouškové, takže nehodlám být kvůli tobě nemocná."

"Zkouškové?" zeptal se. Bradou kývl k nábytku, který tu byl. Otevřela jsem první skříňku. Byly tu poskládané asi tři deky. Jednu jsem vytáhla a přehodila ji přes něj. Už se klepal jako osika.

"Ne všem padají peníze do klína. Někteří musí studovat, víš," ušklíbla jsem se na něj. Oplatil mi škleb a natáhl se pro dálkové ovládání. Hned si pustil televizi. Zřejmě znamení, že už mě má dost a mám odejít. "Ještě ti uvařím čaj a pak vypadnu."

"Hmm," pokrčil rameny, aniž by se na mě podíval. Co mu zase frnklo přes nos?

Když jsem od něj odcházela, už byl nejvyšší čas, abych stihla školu. Přijela jsem na zastávku asi deset minut před začátkem přednášky. Sice nevadilo, když bych přišla pozdě, ale sama opozdilce nesnáším, tak přece nebudu jedním z nich. Posadila jsem se vedle Sindy, která mi držela místo.

"Neříkalas, že dnes přijedeš brzo?" zeptala se mě místo pozdravu.

"Já vím," vzdychla jsem, jakoby to byla nějaká omluva. "Ale ten blbeček onemocněl. Nevím, kde to mohl chytit, ale doufám, že mě nenakazí."

"Já být tebou, ani za ním nechodím," radila mi.

"Je to chlap," podívala jsem se na ni. "Ten bude umírat už jenom proto, že má rýmečku!" zasmála jsem se. "Určitě mi bude volat, že něco potřebuje."

"Ty jsi mu dávala číslo?" vykulila na mě oči. "Vždyť ho neznáš, kdo ví, co je to za úchyla."

"Sehnal si ho sám," pokrčila jsem rameny. "V agentuře jim už určitě lezl na nervy, když se mě pořád dožadoval," zasmála jsem se. Sindy se ale nesmála, naopak, tvářila se nedůvěřivě.

"Určitě za tím bude něco víc," zavrtěla hlavou.

"A co asi?" odfrkla jsem si. "Ten je tak líný, že sotva vytočí mé číslo, aby si mě zavolal na úklid."

"Už jste se políbili?" přivřela zkoumavě oči. Upřímně jsem se rozesmála a zavrtěla hlavou.

"Ty jsi blázen, Sindy. Opravdu," vzdychla jsem a dál se smála. Ta jen uraženě pokrčila rameny. Bože, co ji to napadlo? Je pravda, že je sexy, ale taky je takový namyšlenec, že bych po něm nikdy nešla.

Když končila přednáška, v kapse mi začal vibrovat telefon. Podívala jsem se na jméno volajícího. Přesně, jak jsem čekala. Odmítla jsem hovor a poslouchala poslední přednášku, po které následovalo zkouškové. Během několika vteřin začal volat znovu. Jeho štěstí, že už byl konec.

"Co je?" štěkla jsem. "Nemám pořád čas."

"Za prvé, laskavě nekřič, jinak mi pukne hlava," pošeptal. "A za druhé, stav se v lékárně. Něco mi vezmi, jinak umřu, opravdu," zahuhlal. Zasmála jsem se.

"To jsi tak nemohoucí?" zeptala jsem se, ale odpovědí mi bylo ticho, občas přerušené pípavým tónem. Urážlivec jeden.

Po další přednášce, kdy mi kupodivu nevolal, jsem se stavila v lékárně. Koupila jsem něco na rýmu, na snížení teploty a od nevolnosti. Ani mi neřekl, co mu je, tak si pak může zkusit stěžovat. Přijela jsem k němu navečer. Potichu jsem odemkla, aby mi nemohl vynadat, že dělám hluk. Tiše jsem přišla do obývacího pokoje. Spal při puštěné televizi. Dřepla jsem si k němu. Dekou byl zakrytý až po bradu, pěvně si ji držel. Oči se mu pod víčky znepokojeně kmitaly, dýchal pootevřenou pusou. Čelo měl orosené kapičkami potu. Opatrně jsem přiložila konečky prstů na jeho tvář. Hořel. Když jsem ruku oddálila, měla jsem možnost poznat, jak hebkou má pleť. Jako dětskou prdelku. Usmála jsem se. To jsou mi asociace - tenhle blbec a nevinné malé dítě.

Nečekala jsem, že se probudí. Vykřikl a posunul se na pohovce dál ode mě. Překvapeně jsem se na něj podívala.

"Co mě sleduješ?" vyštěkl.

"Zkoušela jsem, jestli máš teplotu," pokrčila jsem rameny. Z kabelky jsem vytáhla léky, které jsem mu sehnala. "Peníze mi pošli do agentury. Kvůli tobě a tvému nachlazení jsem si musela půjčit od spolužačky."

"To jsi švorc?" zeptal se jízlivě.

"Jo. Jak jsem říkala, ne každý se narodí s údělem boháče," ušklíbla jsem se na něj. Vstala jsem a dala se k odchodu. "Přijdu ve čtvrtek, ale brzo ráno. Odpoledne mám vlastní program."

"Julie," zavolal za mnou a opřel se o loket. Otočila jsem se k němu a čekala, co z něj vypadne. "Uvaříš mi ještě čaj, prosím?"

"Cože? Slyším dobře? Ty jsi poprosil?" dobírala jsem si ho. Vzdychl.

"Běž, udělám si ho sám," naštval se a znovu si lehl.

"Neřekla jsem, že ho neudělám. Jsem jenom v šoku z tvojí náhlé zdvořilosti," usmála jsem se. Hodila jsem tašku na zem a zamířila do kuchyně. Ten se teda začíná pěkně vybarvovat. V kuchyni jsem mu uvařila čaj a přinesla mu ho. Postavila jsem ho na konferenční stolek před něj. "Ještě něco?"

"Ne," odsekl.

"Hele, nemusíš si tady hrát-"

"Odejdi," přerušil mě. Jen jsem pokrčila rameny. Otočila jsem se na patě, sebrala si svoji kabelku a odešla. Ať se léčí, jak chce.

Přijela jsem domů a těšila se, jak se vyspím. Pátek, kdy už nemám přednášku, jen se budu muset stavit ve škole a přihlásit se na zkoušky. Potom si zajedu do agentury pro výplatu, konečně. Už bylo na čase. Jenom jsem zvědavá, jestli mi ten parchant poslal víc peněz, nebo skrblí. Okoupaná jsem se rozvalila na pohovce a zapnula si telku. Nic moc na výběr nemám, ale stačí mi to málo, co mám. Upíjela jsem pití a ležela zakrytá pod dekou, kdybych usnula, abych se v noci nevzbudila zimou.

A jak jsem čekala, tak se stalo. Vzbudila jsem se na pohovce. Na mobilu jsem měla několik nepřijatých hovorů. Hned jsem zavolala zpátky.

"Ahoj, Sindy, co jsi chtěla?"

"Jenom se zeptat, kdy půjdeš do školy. Mohly bychom jít spolu, co?" zeptala se. Slyšela jsem, že se usmála.

"Klidně. Ale potom si ještě zajdu pro výplatu, takže nebude žádná cukrárna," varovala jsem ji rovnou.

"Tak tam zajdi předtím," zasmála se. "Potom mi napíšeš, setkáme se ve škole a přihlásíme se na stejné termíny, co?" navrhla.

"To zní fajn. Ale nepočítej s tím, že to všechno hned utratím."

"Neboj, to po tobě vůbec nebudu chtít."

"No jasně, jako minule," zasmála jsem se. Podívala jsem se na nástěnné hodiny. "Tak já ti ještě dám vědět, jo?" ujistila jsem ji.

"Díky, pa," rozloučila se a ukončila hovor.

Vstala jsem a v koupelně se trochu zkulturnila. Nalíčila jsem si oči, leskem přetřela rty a vlasy svázala do volnějšího culíku. Potom jsem si oblékla džínovou sukni, tmavě fialové legíny a triko ve stejné barvě. Venku svítilo slunce a bylo opravdu teplo. Se slunečními brýlemi a kabelkou na rameni jsem vyšla z bytu a zamířila na zastávku městské dopravy, abych se k agentuře dostala co nejdříve a Sindy nemusela čekat. Těšila jsem se, že zase budu při penězích. Abych vám řekla pravdu, je to opravdu děs, žít doslova od výplaty k výplatě. A nejhorší je, když jsou nečekané výdaje navíc. Třeba zaplatit pozdě vrácenou knihu do knihovny. Nejvíc na zabití.

"Dobrý den, jdu si pro výplatu," řekla jsem u recepce. Žena za pultem mě hned poslala do kanceláře, která byl volná. Pokaždé to byla jiná. Výhodou ale bylo, že tu bylo hodně kanceláří, takže jsem snad nikdy nečekala. Zaklepala jsem na dveře a počkala na vyzvání. Muž v košili a kravatě mi otevřel dveře. Na jmenovce měl napsané Fred. Nechápala jsem místní pravidlo, že se všichni oslovují jménem.

"Dobrý den, slečno. Pro výplatu, řekl bych," usmál se a pokynul mi, abych se posadila. Usedla jsem před jeho stolem a přikývla. Nadiktovala jsem mu svoje údaje a on hned něco začal klikat na počítači. Z tiskárny pak vyjela moje výplatní páska. Strčil ji do obálky a podal mi ji. "Tak, s tímhle si zajděte k účetní," řekl s úsměvem.

"Děkuji," oplatila jsem mu úsměv. Kdyby to tak jednoduše šlo vždycky.

Během toho, co jsem šla k pokladně, jsem se podívala na sumu, kterou mi mají vyplatit. Tak trochu jsem očekávala, že bude suma trochu vyšší, přece jenom, kde konci měsíce jsem měla opravdu dřinu. Šokovaně jsem hleděla na skoro dvojnásobnou částku. Otočila jsem se a vrátila jsem se za Fredem.

"Něco v nepořádku?" zeptal se.

"Je to opravdu částka, kterou jsem si vydělala? Nespletl jste se?"

"Určitě ne," zavrtěl hlavou a hleděl do počítače. Za poslední týden vám přišly nějaké peníze od klienta z domu 1875," pokrčil rameny. "Nějaký.." hledal.

"Kaulitz," doplnila jsem ho. "Děkuji," přikývla jsem a zavřela dveře. Vybrala jsem si peníze, nevnímala připomínky, že jsem si tento měsíc nějak vydělala. Kdyby to byla zasloužená částka, tak bych byla šťastná, že jsem dobrá a tolik si vydělala. Ale teď? Jenom jsem naštvaná. Nepotřebuju nějakou charitu.

Přijela jsem domů a část peněz si schovala do kasičky ve stolíku, jako jsem to dělala vždycky. Napsala jsem Sindy, že už jsem doma a můžu být ve škole během půl hodiny. Rozhodla jsem se, že přijedu domů a pořádně mu to vytmavím. Nepotřebuju jeho peníze, které by jinak vyhodil z okna. Chci si peníze vydělat poctivě. Nechápu, když je na mě takový protivný, proč mi dával takový vysoký příplatek. To není normální. Buď se upsal na šeku, nebo je mentálně chorý.

Ve škole jsem se na Sindy usmívala a mlčela o tom, co hodlám udělat. Určitě by mi to vymluvila, ať nejsem hloupá. Když už u sebe peníze mám, tak ať je nevracím, jemu určitě chybět nebudou. Ale tohle jsem prostě nebyla já. Já jsem poctivá. Peníze vrátím, když si je nezasloužím. To bych pak nemohla žít sama se sebou, kdybych si je nechala. Prostě ne. Na svoji poctivost často doplácím, ale taková já jsem. A proto jsem se Sindy omluvila, že cukrárna opravdu nemůže být.

"Zase ten nemocný bastard?" zeptala se.

"Jo," vzdychla jsem. Tvářit se, jak mě to obtěžuje, bylo snadné. Až moc. Nejradši bych si nafackovala. Ale nechci, aby mi to rozmlouvala.

"Nevím, proč se jím tak necháváš ovládat," zavrtěla hlavou.

"Hele, je bohatý. Aspoň si víc vydělám a po úspěšném zkouškovém můžeme vyjíst celou cukrárnu," usmála jsem se na ni.

"No jasně. To zase bude volat, abys mu jela utřít prdel," ušklíbla se.

"Sindy," naklonila jsem hlavu na stranu. "Nezlob se, prosím tě, ale už musím jít," řekla jsem, když jsem se podívala na hodinky. Rozloučila jsem se s ní a utíkala na zastávku, abych u něj byla co nejdřív. Snažila jsem se uklidnit, ale zase mnou prostupovala zlost. Vůl jeden.

B.