Extraordinary #22

Překonala jsem se, máte tady ještě jeden díl. :) Doufám, že se Vám bude líbit, další bude asi zítra někdy po obědě, protože hodlám dlouho vyspávat a potom kostel. :) No, Vaše komentáře mě samozřejmě potěší, to se nikdy nezmění. Takže neváhejte a podělte se o svůj názor! Tady máte jednu trochu delší kapitolu, já jdu spát, ať zítra nějak vypadám. A mimochodem, opět moc děkuji za předchozí komentáře. Díky nim tu máte kapitoly tak často. :) A taky díky jedné osobě, která mi někdy prostě nedá spát! :D.. :) B.

OTEVŘELA jsem oči. První věc, co mě napadla, bylo, že jsem radši měla umřít, než si pamatovat útržky minulé noci. Právě ty útržky mi pomohly poznat, čí pokoj to byl. Jeho teplá dlaň ohřívala můj pas. Neviděla jsem na něj, protože jsem k němu byla zády. Odfoukla jsem si vlasy z obličeje a pootočila se, abych na něj viděla. Spal jako nemluvně. Jeho víčka se drobně chvěla, což vypadalo naprosto rozkošně. Uhelně černé řasy se lehce třásly. Pohledem jsem sjela přes jeho dokonalou pleť na rty. Jeden měl pořádně nateklý od toho, jak jsem ho kousla. Svalnaté rameno bylo rudé, podrápané. Opřela jsem se o lokty a podívala se, jak leží. Byl na boku a přikrytý jen do půli těla bílou přikrývkou, která kontrastovala s jeho opálenou kůží.

Vzdychla jsem a opatrně se posadila. Nakoukla jsem přes jeho tělo, abych se podívala, kde mám oblečení. Všimla jsem si rudého pruhu, který se táhl od jednoho boku k druhému. Vzpomněla jsem si, jak jsem ležela pod ním, natahovala boxerky a pustila je. Jako bych i teď slyšela ten mlaskavý zvuk, s jakým přistály na jeho kůži. Vzhlédla jsem trochu výš, na jeho záda. Přes celou délku se táhly bolestivě vypadající škrábance. Podívala jsem se na své nehty a styděla se za to, jak jsem byla včera divoká. Jak jsem něčeho takového byla schopná?

Opatrně jsem se sesunula z postele. Když jsem odcházela z pokoje, kde jsem nenašla ani jeden kousek svého oblečení, ještě jsem se otočila, abych se na něj podívala. Změnil svoji polohu, teď ležel na břiše, jednu ruku pod hlavou a druhou podél těla. Přikrývka pořád zakrývala polovinu jeho těla. Od jeho obličeje, který byl uvolněný, jsem si prohlédla celé jeho tělo. Smyslně vystupující zadek, zakrytý tím kusem bílé látky. Mohla bych tu stát klidně celý den a jen tak si ho prohlížet. Ale takové pocity nesmím mít, když je to vztah na jednu noc. A nesmím takové pociťovat už nikdy.

Tiše jsem zavřela dveře a rozhlédla se po chodbě. Tady taky nebyl ani jeden kousek mého ošacení. Seběhla jsem do kuchyně, odkud jsem měla taky nějaké vzpomínky. Našla jsem pověšenou podprsenku na držáku od příborníku. Hned jsem si ji vzala a oblékla se. Na židli pak byly šaty a v obýváku jsem pak našla kalhotky. Oblékla jsem si šaty, které už byly suché a pak si vzala kabelku, o kterou jsem už na chodbě zavadila. Vytáhla jsem mobil a podívala se, kolik je hodin. Půl dvanácté? No to si ze mě někdo asi vystřelil. To jsem spala skoro celý den? Měla bych se co nejdříve klidit, abych ještě nepotkala Toma. Zkontrolovala jsem v zrcadle, jak vypadám po takové noci. Kruhy pod očima, to se dalo čekat. Vlasy jsem měla naprosto šílené, trčely mi na všechny strany. Snažila jsem se uhladit je, ale bylo to zbytečné. Potom jsem přistoupila blíž a prsty přejela přes červenofialovou ranku na krku.

"Ty zmetku," pošeptala jsem si pro sebe. To jsem zvědavá, co ještě dalšího najdu, až se budu doma koupat. Mohla bych se osprchovat i tady, ale nebudu riskovat, že ho probudím. Rychle jsem přešla k zadním dveřím a otevřela a zavřela je stejně tiše, jako ty dveře od Tomova pokoje. Dala jsem si záležet, abych se vyhýbala lidem a přitom byla brzo doma. Nemusela jsem se snažit nějak moc, v tuto dobu byli všichni na obědě. Když jsem za sebou zavírala dveře své malé garsonky, bylo skoro půl jedné. Zakručelo mi v břiše. Vzdychla jsem a zamířila do kuchyně, abych zjistila, co tu mám a co ne. Našla jsem v lednici nějaký těstovinový salát. Vytáhla jsem ho ven a nechala ho, aby se trochu ohřál na vzduchu, než se okoupu. Byla jsem si vědoma toho, že jsem se koupala včera u Kaulitze, ale prostě jsem ze sebe chtěla smýt tu skvělou noc, na kterou bych nejradši zapomněla.

Když jsem si s plným žaludkem lehala na pohovku, rozezvonil se mi mobil. Proč mi zrovna teď volá agentura?

"Prosím?" zvedla jsem hovor.

"Slečno, moc bychom byli rádi, kdybyste dnes nebo zítra přišla do agentury, chtěli bychom se vám omluvit za vzniklé potíže. Celé to bylo jedno veliké nedorozumění," začala chrlit operátorka.

"Nechápu," zavrtěla jsem si pro sebe hlavou.

"Máte čas? Přijdete ještě dnes?"

"Ve tři budu tam," řekla jsem a ukončila hovor. Nedorozumění? Co je to za blbé fórky? Když jsem zapila a řádně oslavila můj vyhazov, chtějí mě zpátky, nebo co? Přetočila jsem se na bok a chvíli hleděla do stěny. Vzpomínala jsem na včerejší večer. I když jsem si zakázala na něj myslet, nedalo se to z hlavy vypustit. Ještě teď jsem cítila Tomovy chtivé polibky na svých rtech, jeho ruce na mých bocích. Živě jsem před sebou viděla jeho slastí přivřené oči, vzrušené vzdechy a slyšela šeptání mého jména mezi polibky. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem tak dobrá v posteli.

Zavřela jsem oči a chtěla na chvíli vypnout, než budu muset do agentury, ale zase se mi rozezvonil mobil. Pořád jsem měla zavřené oči, když jsem přikládala mobil k uchu.

"Ano?" vzdychla jsem.

"Julie, proč jsi mě nevzbudila?" zazněl na druhé straně Tomův vyčítavý hlas.

"Nechtěla jsem tě budit," řekla jsem. ..protože jsi vypadal tak rozkošně a k zulíbání.

"Julie, prosím tě," slyšela jsem, že se pousmál.

"Promiň, Tome, ale musím teď jít. Volali mi z agentury."

"Fakt? Vezmou tě zpátky, nebo co?" zeptal se, jakoby ho to zajímalo. Odkašlala jsem si.

"Hele, teď nemám čas. Jestli mě vezmou, zjistíš to, až ti zase přijdu uklízet."

"Abys věděla, jsem pěkně zničený," řekl ještě. "Tak hodně štěstí," popřál mi a zavěsil. Vzdychla jsem a otevřela oči. Podívala jsem se na bílý strop a vzdychla. Jestli mi takhle ještě jednou zavolá, asi nebude jen tak lehké zapomenout.

Do agentury jsem přišla něco málo před třetí. Hned mě poslali do kanceláře za ředitelem. U něj jsem byla jenom na přijímacím pohovoru, takže jsem z něj byla docela nervózní.

"Slečno, dobrý den," usmál se na mě. "Posaďte se, prosím," vybídl mě. "Jsem rád, že jste na nás nezanevřela. Tahle celá situace je velice nepříjemná, ale jsem rád, že to dopadlo takhle."

"Víte, naprosto nerozumím, o co tu jde," přiznala jsem se.

"Chápejte, nikdo vás nechtěl nějak pomluvit. Ale pan Smith volal do naší agentury, že se během minulého týdne ztratil určitý peněžní obnos. Nebylo nikoho jiného, kdo by to mohl udělat, než vy. Potom ale tyhle peníze našli u jejich syna, který teď právě prodělává velice darebácké období," pokrčil rameny a pousmál se.

"A vám je to k smíchu?" naštvala jsem se.

"Slečno, pozvali jsme si vás sem, abychom vám práci nabídli zpátky. Pan Smith se vám velice omlouvá a slíbil peněžní odčinění. A protože jste u nás byla delší dobu, bez problémů jste uklízela jakýkoliv přidělený dům, nabízím vám místo v lepší platové třídě. To znamená, že byste neuklízela tolik domů a měla ještě lepší plat," usmál se na mě.

"To mám za to, že jsem teď byla ve stresu z toho, co budu dělat?" založila jsem si ruce na prsou.

"Naprosto chápu, že se hněváte," přikývl. "Sama ale uznejte, že jsme v takové situaci nemohli dělat nic jiného."

"Slepě věřit panu Smithovi a neprošetřit to je podle vás nic jiného?"

"Slečno," vzdychl. "Ve vaší kůži bych byl taky naštvaný-"

"Ale v mé kůži nejste," přerušila jsem ho a zamračila se na něj.

"Chcete tu práci, nebo ne?" zeptal se a bylo vidět, že mě nechápe tak, jak říkal.

"Chci. Potřebuju peníze. Ale určitě už ode mě nikdo neuslyší chválu na tuhle agenturu," řekla jsem mu jasně. Já si to jen tak líbit nenechám.

O několik minut později jsem odcházela s novým místem, lepším platem a zřejmě jinou lokalitou. Některá čísla mi byla povědomá, ale nepamatovala jsem si je všechny. A proto jsem se rozhodla, že si ty domy hned objedu, abych věděla. Kdybych věděla, který dům přesně mají ti Smithovi, pěkně bych za nimi zajela a vytmavila jim, co si myslí, že dělají. Ale aspoň zapříčinili, že budu mít míň domů za více peněz. Jenom jestli to nebudou takové vily, že se nakonec nadřu ještě více, než předtím.

Nasedla jsem do městské dopravy a nechala se zavést ke stejné ulici, ve které jsem uklízela i předtím. Vystoupila jsem a zamířila ke starým známým domům. Prvně jsem to vzala po jedné straně. V kabelce jsem našla taky tužku, tak jsem si na papíře, který mi pan ředitel laskavě dal, odškrtávala, které jsem viděla. Rovnou jsem si ke každému dopsala, podle čeho ho poznám. Barvu fasády, styl oken, garážová vrata a podobně. Vždycky byl jeden detail, který dominoval celému domu. A díky tomu jsem pak nevlezla k cizím lidem. Přešla jsem několik novějších domů, které byly na mém seznamu poprvé. Potom jsem se zaměřila na čísla, která se opakovala, nebo jsem aspoň měla ten pocit. Byla jsem ráda, že mi zůstala paní Robertsová. K nim jsem chodila ráda, někdy mě i přemluvila, abych s ní poseděla u kávy. Očima jsem přejela k dalšímu číslu.

"1875," pošeptala jsem si pro sebe a zvedla hlavu, abych se na ten dům podívala. Tak já mám zpátky Kaulitze? No sakra.

Jako naschvál se zrovna otevřely domovní dveře. Zůstala jsem stát na chodníku a přemýšlela, jestli mám utíkat, skočit do nejbližšího křoví, nebo prostě stát jako solný sloup. Nechtěla jsem ho vidět. I přes to, jak úžasný večer jsem s ním prožila, teď budu v jeho přítomnosti ještě víc nesvá, protože nevím, jak opilý byl on. Nevím, kolik si toho pamatuje. Třeba se mi jenom vysměje do obličeje, vždyť jsem přece další z davu. Ale to by mi ráno nevolal, aby se zeptal na takovou banální věc.

Přehodil si klíče od auta do druhé ruky a posunul si sluneční brýle na nose. Hleděl do země, takže si nevšiml, že tu stojím jako nějaká pipina. Začala jsem pomalu couvat a chtěla se schovat ve stínu nedalekého stromu, ale když jsem udělala první krok dozadu, zvedl hlavu. Tušila jsem, že musel být stejně vykolejený jako já. Šla jsem si jenom obhlídnout domy, sakra. Změnil svou trasu, už nemířil k autu, ale k chodníku, na kterém jsem pořád stála. Už jsem mohla být stokrát na autobusové zastávce, jenom kdybych neměla takové podpatky a levé nohy. Sundal si brýle a zamžoural v náhlém slunečním světle.

"Přišla jsi mě navštívit?" pousmál se. Podívala jsem se na jeho prokouslý ret a odkašlala si.

"Ne," odpověděla jsem suše. "Jen se dívám na nové domy, které budu uklízet."

"Dostala jsi nový seznam?" zeptal se překvapeně. Přikývla jsem.

"Taky vyšší plat. Už nebudu potřebovat tvoje almužny."

"Žádné jsem ti nedával, vždyť to víš," pousmál se. Přešlápla jsem z nohy na nohu. Zmizet co nejdřív, než nezačne to ožehavé téma.

"Tome," oslovila jsem ho, ale zároveň řekl i on mé jméno. "Mluv," pobídla jsem ho.

"Ty první," mávl ke mně rukou. Zavrtěla jsem hlavou.

"Jen jsem chtěla říct, že spěchám," pokrčila jsem rameny. "Mám ještě sraz s kamarádkou," vymýšlela jsem si.

"Aha," pokývl hlavou. "No, chtěl jsem se tě zeptat," odmlčel se a olízl si na pohled suché rty. Ale jakoby si svou otázku rozmyslel. "Mě máš na seznamu taky?" zeptal se a zabloudil pohledem do papíru v mé ruce.

"Jo," přikývla jsem hned. "To ale není, na co ses chtěl zeptat, ne?" zamrkala jsem a založila si ruce na prsou.

"Ne," odkašlal si hned a sklopil pohled na své ruce, ve kterých žmoulal nožičku od slunečních brýlí. Je možné, že by byl zrovna on nervózní?

B.