Grayscale: 47. Brčálová

Uff, díl milionkrát rozepsaný, a teď konečně dotažený do finiše. Doufám, že jsem nějak udržela myšlenku, aby se děj posunul dál k dlouho plánovanému... uzlíku v příběhu. 😅🔥 Protože je to v posledních dnech a týdnech náročné, moc si cením toho, že se i přesto objevují komentáře. Jste zlatí. 🙏😊 Užijte si dnešní díl, budu se snažit máknout na dalším co nejdříve. 🤞 B.

Než jsem poznala Billa a Toma, myslela jsem si, jak je můj život barevný. Vždyť jsem těch barev kolem sebe viděla tolik, díky tomu, že dokáži vnímat, co se v druhých odehrává a vidím jejich barevné aury. Jenže až s nimi jsem si uvědomila, že ty barvy byly možná kolem mě, ale ne u mě. Ne v mém vlastním životě. Plahočila jsem se z práce do práce týden za týdnem. Teď, když jsem chodila za nimi domů a trávila s nimi čas, jsem si začínala uvědomovat, nakolik mě ti kluci z Kalifornie ovlivnili.

Vítání léta proběhlo v poklidu, v porovnání s tím, jaké divočiny se děly předešlé roky a kolik rozbitých sklenic jsem večer musela vyhazovat, to letos bylo jako každý jiný večer. Nebo jsem tolik výkyvy nevnímala, protože jsem byla půl směny za barem rozhozená z doznívajícího orgasmu, který se mi při téměř každém pohybu připomněl. Když se kolem mě Tom protahoval, aby odnesl objednávku, naskočila mi husí kůže a podbřišek se sevřel, když se naše prsty neplánovaně dotkly, v mysli mi vyskočila vzpomínka na to, čeho na mém těle se ty prsty naposledy dotýkaly a zachvěla jsem se. Několikrát jsme se setkaly pohledy, které byly všeříkající. Oba bychom měli nejradši jen prostor pro toho druhého, bez publika, bez nutnosti pracovat. Když jsem však podruhé za večer zapomněla objednávku nebo ji přinesla špatně, což se mi předtím nikdy nedělo, zařekla jsem se, že se musím začít soustředit. A to znamenalo začít o trochu víc ignorovat Toma a vše, co ve mně dokázal vyvolat. A to nebylo snadné. Dobrá nálada se mě ale držela i tak, na hosty jsem se usmívala, s Billem, který nakonec doopravdy přišel, jsem se dokázala bavit a nezkoumat přitom jeho tvář, která byla tolik podobná Tomově. Směna by se dala považovat za úspěšnou už jen díky tomu, že jsme večer spočítali dost vysoké spropitné, které jsme si mezi sebe rozdělovali.

Úspěšná byla i sobota.

Pro mě i neděle.

I celý další týden.

 

S Tomem jsme se stýkali, kdy a kde se dalo. Jednou to bylo u něj doma. Podruhé u nás, když jsem byla sama a táta se zdržel v dílně. Jindy jsme si společně vyšli do lesa, když mě Tom vyzvedl po práci, a znovu jsme šli na tu pěšinku, teď jen s jiným záměrem. Někdy jsme do lesa ani nedošli a rozdali si to na sedačkách v jeho autě. Užívali jsme si, kde se nám naskytla příležitost, a já se cítila šťastná jako nikdy dřív. Nikdy dřív jsem neřešila žádné vztahy a teď taky ne, a to mi vyhovovalo, měla jsem jen navíc to potěšení, které mi Tom dokázal přivést.

A já jemu.

V to jsem věřila, jinak bychom v tom nepokračovali.

Stala se z nás dvojka přátel, kteří spolu spali, neřešili nic jiného, a zároveň se ani s nikým jiným nestýkali. Věděla jsem to, protože jsme spolu byli téměř pořád. Moje nálada byla zřetelná všem – dobíral si mě za ni Bill, stejně tak Jimmy, kterého jsem už nevídala tak často, a možná proto pro něj byla má změna viditelnější. Sid se na mě díval s pohrdáním, které se ani nesnažil skrývat. Bylo znát jak v jeho auře, tak v jeho tváři. Ale já neměla potřebu to řešit. Ublížil mi a moc dobře to věděl, a jakékoliv jeho snahy o znovunavázání toho, kde jsme skončili, byly marné. Teď jsem měla Toma. A měla jsem ho mnohem častěji a divočeji než kohokoliv předtím. Musela bych být robot, abych se do něj bezhlavě nezamilovala. A to nejen díky tomu, kolik rozkoše mi přinášel a jak dokonale dokázal tišit můj chtíč. Taky díky tomu, jak ohleduplný a laskavý byl, ačkoliv by to nikdy nahlas nepřiznal. Viděla jsem to však v gestech směrem k Billovi, který po celou dobu, co tu bydleli, nemusel ani jednou začít pracovat, protože všechny peníze vydělal Tom. Všímala jsem si toho, když se mazlil s Capperem a věnoval mu veškerý volný čas, který mu zbýval. Bylo to znát ze slov, když mluvil o své mámě a jejím druhém manželovi. Nikdy jsem mu to neřekla. A ani jsem to plně nepřiznala sama sobě. Jakékoliv náznaky toho citu jsem zahrabala hluboko v sobě, ani Tom už se o tom znovu nezmínil. Jen jednou jedinkrát, tehdy v lese.

Tak jsem se do tebe možná zamiloval, no a co. Je to můj problém, tebe to vůbec nemusí vzrušovat.

Od té doby jsme se tomu tématu dokonale vyhýbali. A já odsouvala stranou i to, že jsem od té doby jeho auru zase sotva zahlédla. Jako by se přede mnou o to více uzavřel a hlídal si, co má ve svém nitru. Jen párkrát, když netušil, že ho pozorně sleduju, jsem si mohla prohlédnout tu krásnou zlatě měděnou barvu, která se třpytila jako na slunci. Tu jsem viděla nejčastěji. Zřejmě nonstop ve své hlavě skládal hudbu. Pak jsem dost často sledovala meruňkovou, která se kolem jeho ramen spokojeně vinula, když s blaženým přivřením očí dosahoval orgasmu. Čokoládovou, těsně před tím, než se na mě vrhnul a svlékl mě do naha – jednou pomalu, jindy nedočkavě a bleskurychle. Světle růžovou jsem už neviděla ani jednou. A sama sobě jsem nalhávala, že je to tím, že si taky jen užívá a zamilování přešlo. Nechtěla jsem si připustit, že by se přede mnou tak dokonale kontroloval. Byla jsem bláhová, že jsem se tak vědomě klamala. A vědomě neřešila, že je – co se týče citů ke mně – uzavřen. Mně to totiž vyhovovalo. Nemusela jsem se nějak více citově angažovat, nemusela jsem překračovat svou komfortní zónu, byla jsem spokojená na bezpečném místě.

 

Pomalu přešel čtvrtý měsíc od doby, kdy mi vstoupili do života, a měla jsem pocit, že všechno běží v dobře zajetých kolejích. Jak v práci s Colbym, tak za barem, jakožto i v osobním životě. Zrovna jsem se vracela z procházky s Capperem, se kterým jsem si byla pohrát a trochu zaběhat na pláži. Tom do podvečera měl obsluhovat za barem, Bill se snažil upéct bábovku a já se na to jeho panikaření nemohla dívat. Nechtěl pomoct v kuchyni, tak jsem aspoň přiložila ruku k dílu tím, že jsem vytáhla Cappera ven. Když jsem se blížila k jejich domu, podle zaparkovaného auta jsem poznala, že už je Tom doma. Nedělní služba mu konečně skončila. Automaticky jsem si otevřela dveře a vešla dovnitř.

„Jsme doma,“ zavolala jsem chodbou, zatímco jsem odepínala Capperovi vodítko. Ani jsem se nezouvala, rovnou jsem se vydala v sandálech chodbou směrem do dvora. Podvečery posledních dní jsme trávili většinou venku, občas něco grilovali, jindy se opalovali a užívali si posledních slunečních paprsků, než přijde studenější počasí. Když jsem však procházela kolem širokého průchodu do obývacího pokoje, všimla jsem si, že jsou oba tam.

Bill se opíral o područku křesla, do kterého vyskočil Capper, a zíral před sebe, Tom se opíral o zeď kousek od vstupu do místnosti, teď tedy i kousek ode mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a usmála se na něj. Vydala jsem se k němu a chtěla mu omotat paži kolem pasu, ale jeho výraz i postoj mě zarazily na místě. Neusmál se, neuvolnil ruce, které držel překřížené na prsou. Vypadal napjatě. Když ode mě přesunul pohled zpět do místnosti, až tehdy jsem si všimla tří osob, které seděly na pohovce. Bill nezíral před sebe. Díval se na ně. Na jednoho blonďáka tak světlovlasého, až vypadal jako albín. Na dalšího, který měl tmavší hnědé vlasy slušivě zastřižené, a hned mě napadlo, že takovou úpravu vlasů určitě neudělají v kdejakém salonu. Určitě za něj zaplatil mou týdenní výplatu. A třetí sedící na pohovce s vlasy na ježka upíral tak pronikavý pohled všude kolem sebe, až mě téměř zamrazilo.

„Máte někoho na venčení psa? To vypadá, že si zase tak špatně nežijete,“ řekl jeden z nich.

Naklonila jsem hlavu na stranu a změřila si ho pohledem, na chvilku se soustředila na aury, které jsem měla před sebou jako na podnose. Ze všech tří čišela velice podobná aura, která mi připomínala nechutnou barvu zvratků. Takové množství brčálové jsem v jedné místnosti snad nikdy nezažila. Pohrdali Billem a Tomem? Nebo snad místem, kde se nacházeli? Nebo pohrdali…mnou?

„Olive nám pomáhá, kde se dá, a nic jí za to neplatíme,“ odvětil hned Bill. Působil trochu uvolněněji než jeho bratr, přesto ale jako by nebyl ve své kůži. „O vaší návštěvě jste mohli dát vědět dopředu. Upekl bych ke kávě něco lepšího než jen bábovku,“ řekl. Přitom se mu na tváři objevil úsměv, který mi k němu vůbec neseděl. Nebyl to úsměv, který bych u něj někdy viděla. Byl strojený. Umělý. Neodrazil se v jeho očích. A rozhodně se neodrazil v jeho nervózní auře.

„Povedla se ti?“ zeptala jsem se Billa a na okamžik si získala kousek jeho pozornosti.

Uchechtl se a jeho výraz se směrem ke mně proměnil. „Počkej, až ji uvidíš,“ řekl. Nespokojeně našpulil rty, což mě přimělo se krátce zasmát. Veselí mě ale hned opustilo, sotva znovu promluvil ten nakrátko střižený muž, který se opíral o polštáře pohovky, jako by mu to tady patřilo.

„Olive,“ vyslovil mé jméno. „Olive, jejíž táta vlastní autodílnu?“

Překvapeně jsem zamrkala víčky a nepostřehla, že Tomovy na okamžik ztuhly rysy. Jak to může–

„Tak to vypadá, že ses dokonale vetřela do jejich životů a získala přitom pěkný obnos peněz, že?“ pokračoval a s pomlasknutím mě přejel pohledem od hlavy k patám. „Tátově dílně se už daří, řekl bych. Že?“

„Geo,“ sykl Tom.

„No co, není to pravda?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. „Stálo tě to hodně přemlouvání nebo jen stačilo roztáhnout nohy a vyčkat na situaci, kdy neměl Tom dostatek krve v mozku?“ dodal medovým hlasem, který bodal jako ostrá dýka. Stejně ostrým pohledem se podíval na Toma, který teď pevně sevřel rty.

I já jsem na Toma vrhla pohled. V tom mém však byla otázka, žádala jsem vysvětlení. „Tome, co–“

„Liv, pojď se mnou, prosím,“ přerušil mě Tom a chňapl mě za ruku, aby se se mnou v závěsu vydal směrem ke kuchyni. Takže nejen, že mi nebyla návštěva představena, zatímco oni očividně znali mě, ale byla jsem taky hned osočena z využití těch dvou a pak mě Tom bez okolků odtáhl pryč? Nemohla jsem jinak než ho následovat. Pevně mi svíral dlaň, zatímco kráčel ráznými kroky z kuchyně na terasu a po schůdcích dolů až na trávník, pár metrů od samotného domu. Měla jsem co dělat, abych stačila jeho tempu. Když mě konečně pustil, frustrovaně si dlaněmi přejel přes obličej a zaklonil hlavu.

„Mů-můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zakoktala jsem. Ničemu jsem nerozuměla, nevěděla jsem, jestli mám být vlastně naštvaná, mé zmatení mi teď bránilo plně pochopit význam slov toho Gea. Opravdu mě právě nazval štětkou?

„Georg je kokot, co se týče peněz kapely,“ zamumlal Tom.

„To mi může být u zadku, jak se chová. Spíš by mě zajímalo, jak to sakra souvisí se mnou?“ upřesnila jsem svou otázku. Když jsem se teď podívala do jeho tváře, do jeho tmavých očí, viděla jsem v nich celou plejádu emocí. Nejvíce ale strach. Naštvání. Provinění.

Znovu si prsty přejel přes tvář, promnul si vousy v gestu frustrace. „Když tě teď požádám, abys odešla a neukazovala se tu, dokud tuhle nevítanou návštěvu nevyprovodíme, vyhovíš mi? Potom ti všechno vysvětlím, jen mi teď–“

„Tak na to zapomeň,“ přerušila jsem ho dřív, než mohl doříct svou žádost, a ukázala na něj prstem.

„Liv.“ Mé jméno doslova zaskuhral. „Prosím.“

Při jeho vyslovení této verze mého jména bych jindy roztála. Nyní byla naprosto jiná situace. Založila jsem si paže na prsou. Tentokrát jsem byla já ta napjatá. Podle toho, jaké s tím dělal Tom cavyky, jsem očividně měla důvod být naštvaná, jen jsem ho ještě pořádně neznala. „Za koho mě máš, Tome? Za nějakou naivní pipinu?“ zamračila jsem se na něj. „O čem to mluvil? Jak ví o autodílně? Proč ksakru říkal, že jsem získala nějaký obnos peněz?“ začala jsem ze sebe chrlit otázky, na které jsem chtěla znát odpovědi. „A proč si myslí, že jsem nějaká kurva?“ zasyčela jsem.

 

Tom mlčel. Hleděl na mě a dlaní si svíral zátylek, ale neřekl jediného slova. Kousal se do rtu a očividně zvažoval, co mi chce a nechce říct. Jenže o tom to už nebylo. Slyšela jsem, co jsem slyšela, a už nebylo na něm, aby vybíral, co se dozvím. Teď jsem si zasloužila znát všechno, nehledě na to, jak by to chtěl on. Několikrát si olízl rty a už se nadechoval, že něco řekne, než opět pokračovalo jeho mlčení. Začínala jsem ztrácet trpělivost.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a nechala ho přemýšlet dobrých pět minut, než jsem už své podráždění neudržela. „Mně je jedno, od koho se to dozvím,“ začala jsem. Ani jsem to nemyslela jako výhružku. Z úst jejich návštěvy vypadlo mé jméno, měla jsem právo znát důvod proč. „Pokud mi to nehodláš říct ty, klidně se tam vrátím a zeptám se toho vašeho povedeného kamaráda, o čem to do prdele mluvil,“ máchla jsem paží za sebe a tělem se napůl otočila zpět k domu. „Moc dobře mě znáš, víš, že to pro mě nebude problém.“

„Ne,“ vyhrkl. Natáhl se po mém předloktí, aby mě zastavil, ale hned mě pustil, jako by se snad popálil.

Ztěžka polkl.

A pak na mě upřel svůj tmavý pohled. „Nikdy ses to neměla dozvědět.“

Pár vteřin jsem na něj hleděla a dávala mu šanci pokračovat, než jsem se doptala dál. „Co přesně jsem se neměla dozvědět?“ pronesla jsem stále klidným hlasem. Ten však vůbec neodrážel to, jak jsem se cítila vevnitř. Začínalo to ve mně vařit. 

Tom jen zavrtěl hlavou, jako by nadále bojoval sám se sebou.

„Přestaň být do prdele tak tajemný a řekni mi pravdu,“ zavrčela jsem na něj. Cítila jsem, jak se mi začíná zrychlovat srdeční tep. Stoupal mi adrenalin, opravdu jsem začínala být naštvanější a naštvanější.

Zafuněl. „Dal jsem Edovi peníze na udržení dílny,“ prozradil.

„No jasně,“ uchechtla jsem se, nevěřícně, jak moje mysl v první vteřině popírala, co mi právě řekl. Hned jsem pokračovala, aniž bych chvilku přemýšlela. „Říkal mi, že mu vyšla půjčka u banky. Žádal opravdu hodně,“ řekla jsem. Několikrát jsem zamrkala víčky a sledovala výraz v jeho tváři, který se neměnil. Zopakoval to, co řekl i ten Georg, ale jako bych tomu přesto nechtěla věřit. „Musel bys mu půjčit… opravdu hodně,“ dodala jsem, stále tišším hlasem. „Na to bys neměl z obsluhy baru.“

Tom protočil oči. „Volal jsem Georgovi, aby mi poslal prachy. A já je nepůjčil, ale dal Edovi.“

„Nebylo ve vaší pitomé sázce, že máte vyjít z obyčejné práce?“ připomněla jsem mu.

„Tohle byla výjimečná situace,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Díky tomu o tom všem Georg ví.“

Zavrtěla jsem hlavou. Tak mi Tom řekl pravdu a já jí stejně nechtěla věřit. „Co je to za nesmysl?“ vyhrkla jsem zvýšeným hlasem další slova, která jsem si dopředu nepromyslela. Teď jsem si já prohrábla vlasy, jak jsem se snažila poskládat dílky skládačky, které mi Tom předhazoval. „Proč bys…“ odmlčela jsem se. S přivřenýma očima jsem se na něj nedůvěřivě podívala, žádnou auru jsem přes svou snahu nezahlédla. „Proč?“

Tom zavrtěl hlavou. „Víc vědět nepotřebuješ.“

„Proč?“ zopakovala jsem hlasitěji.

„Nechtěj to po mě, Olive.“

„Proč?“ znovu jsem procedila mezi zuby. Tělem mi projel nepříjemný pocit, který se usadil v podbřišku a bolestivě mi ho sevřel. „Co jsi vlastně Georgovi řekl?“ zeptala jsem se. Do očí se mi draly slzy, které jsem se snažila zahnat rychlým mrkáním. „Že ráda dám? Že mi chceš splatit své upouštění páry?“ řekla jsem, a přitom použila prsty pro naznačení uvozovek. Používala jsem Sidova slova, která mě zasáhla předtím a zasahovala mě i v tuhle chvíli, kdy jsem je sama vyslovovala. Doposud jsem si myslela, že je to mezi námi jiné, že zažívám něco unikátního, co mě ještě nepotkalo. Očividně jsem se mýlila. Proč by si jinak Georg myslel, že jsem roztáhla nohy, a tak od Toma získala peníze, kdyby mu to Tom sám neřekl, nenaznačil?

Tom sebou znatelně cukl, sotva jsem to vyslovila. Nebylo to tím, že bych trefila hřebíček na hlavičku, bylo to tím, že se ho dotklo, co jsem si o něm myslela. To jsem ale nemohla tušit. Já si to ve svém rozhořčení vyložila po svém.

„Georg není jediný, kdo se chová jako kokot,“ řekla jsem rozklepaným hlasem, který mi zněl cize. Otočila jsem se k odchodu a rychlými kroky vyšla až na terasu. Už jsem se natahovala po klice dveří, když mě Tom pevně uchopil za rameno a otočil k sobě. Zády jsem narazila do stěny vedle vstupu do domu.

Chtěl něco říct, ale reakce mého těla byla rychlejší, když se má pěst odrazila od Tomovy lícní kosti.

„Opovaž se na mě znovu sáhnout,“ vydechla jsem. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem už mrkáním nezahnala. Trhla jsem dveřmi a zběsile pochodovala domem pryč.

Pryč od Toma.

Pryč od jeho návštěvy.

Ale pryč od bolesti v mé hrudi jsem se nedostala.

B.