Extraordinary #16

Ukecali jste mě. Já jsem ale měkota :D :D. No, doufám, že tam nejsou chyby, už se mi to po mně nechce číst, dneska jsem moc nenaspala. Takže, doufám, že se objeví více komentářů, než u předchozí kapitoly :/ :). No, těším se, až si přeštu Vaše ohlasy, snad se bude kapitola líbit. Teď totiž přichází ta zlomová situace, kterou jsem plánovala od začátku. Prvně jsem ten děj chtěla ještě trochu natáhnout, ale natáhnu ho potom. Snad. :D Takže, enjoy :) B.

SEDĚLA jsem vepředu vedle Toma, za mnou byl Bill a Simone vedle něj. Samozřejmě jí jela huba na plné obrátky. Přemáhala jsem se, abych se usmívala a v duchu si opakovala, že už ji vidím naposledy. Jenom doufám, že mě ze spaní nebude budit její hlas, o kterém by se mi mohlo zdát. To by byla noční můra. Ani jsem ji radši neposlouchala, jinak by mi tu explodovala hlava.

"Julie, musíš mi slíbit, že za mnou někdy přijedeš do Německa," naklonila se Simone dopředu. Pootočila jsme se k ní.

"Nevydělávám si tolik, abych si mohla dovolit letenku," podívala jsem se na ni se smutným pohledem.

"Prosím tě, od čeho Tom tolik vydělává?" uculila se na mě. "On totiž přiletí taky, ani o tom ještě neví."

"No fajn, mami. Zase jsi mi skvěle naplánovala život, že?" ušklíbl se. Krátce mě pohladil po ruce, aby upoutal mou pozornost.

"Víš, že tě nikdo do ničeho nenutí," pošeptal a pak se znovu chytl volantu. Přikývla jsem a podívala se před sebe. Jeho dotyk mě ještě pálil na kůži.

Přijeli jsme k letištní hale. Kolem auta se hned seběhlo několik dívek. Tom vypnul motor a nasadil si kapuci. Podívala jsem se na něj.

"Radši zůstanu tady."

"Nebuď srab," zasmál se Bill. "Nic to nebude, pojď," pobídl mě.

"Jestli nechceš, nemusíš," pokrčil Tom rameny. Najednou se choval, jakoby o mě měl strach. Povzbudivě se na mě usmál. "Je to na tobě."

"Fajn," řekla jsem a podívala se před sebe. "Zůstanu v autě," rozhodla jsem se. Těch holek jsem se bála, nechtěla jsem, abych byla poškrábaná. I tahle slova mě vyděsila. Když mi to Tom říkal, už jenom představa na mě nepůsobila dvakrát dobře.

"Ok. Jenom je vyprovodím a vrátím se, co nejdřív to půjde," slíbil mi. Zase jsem přikývla. Sice mi nějak neseděla ta náhlá ochota, ale teď jsem za ni byla ráda.

Sotva vystoupili, ozval se jekot dívek. Všechny hned vytahovaly foťáky, nějaké papírky a mobily. Nechápala jsem, jak se do toho můžou vrhnout vědomě. Možná jsou na to zvyklí, já bych to nezvládla nikdy. Sice se neusmívali, ale i tak, vydržet tolik blesků fotoaparátů musí být hrdinství. Mít nervy a poslouchat, že je všechny milují. Ta slova potěší, ale kolik jich je řečenou v pouhé euforii?

Nemusela jsem čekat dlouho. Tom se vrátil během půlhodiny, možná i dřív. Znovu se musel podepsat několika holkám a pak nastoupil do auta. Vzdychl a strčil klíče do zapalování. Ani si nesundával kapuci. Vycouval ven z parkoviště a zamířil zpátky.

"Mám po nich pouklízet pokoje?" zeptala jsem se. "Klidně si jenom vezmu věci a vypadnu, jestli to nespěchá."

"Jak chceš," pokrčil rameny.

"Bude stačit, když to udělám ve čtvrtek?" podívala jsem se na něj. Zase pokrčil rameny. Prsty bubnoval na volantu. "Nervózní?" pousmála jsem se.

"Nemůžeš být chvíli potichu?" zavrčel na mě.

"No tak pardon, pane náladový," založila jsem si ruce na prsou.

"Prosím tě, už se neozývej," vzdychl a šlápl více na plyn. Ano, už se mě nemůže zbavit. Lépe mi to najevo dát nemůže.

Zaparkoval u domu. Vystoupila jsem z auta a rychle zamířila do domu. Měla jsem v plánu si sbalit věci a vypadnout dřív, než by mohl zase něco říkat a nadávat mi. Když jsem ale s batohem zamířila k zadnímu vchodu, hned zavrtěl hlavou.

"Počkej, počkej. Co ty pokoje?" založil si ruce na prsou. Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Pamatuješ si, co jsi říkal v autě?" zeptala jsem se ho. "Netrpíš náhodou nějakou chorobou, kdy máš poruchu krátkodobé paměti?"

"Ukliď je dnes."

"Už jsem si udělala jiné plány," vzdychla jsem.

"Vypadám, že by mě to zajímalo?" Odkašlal si. Zamračila jsem se na něj.

"No fajn," vztekla jsem se. "Konec falešné romantice? Teď jsme zase ve starých kolejích?"

"Řekl bych," oplatil mi stejným tónem. "A být tebou, pohnu zadkem, jinak se agentura dozví nepříjemné věci."

"Zmetku!" otitulovala jsem ho a otočila se na patě. To není možné, že tak pije krev jeden jediný člověk!

Když jsem luxovala pokoj po Simone, přemýšlela jsem, jestli je vůbec možné, aby byl nějaký chlap tak náladový. Bylo to naprosto nemožné, pomyslela jsem se. Vždyť takhle se chovají holky jen pár dní v týdnu. On by musel menstruovat celou dobu, co je tady. Už aby zase odjel někam do prdele, aspoň bych měla klid a nemusela se strachovat každého dalšího dne, jestli nezavolá, abych mu jela utřít prdel. Už mi lezlo krkem, co všechno si vymýšlel. Já mu nedělám uklízečku, ani hospodyni, ale rovnou chůvu. A to je starší než já. Umřu.

Vypnula jsem vysavač a otočila se, abych vyšla z pokoje.

"Můžeš mi říct, pro na mě tak hledíš?" zamračila jsem se na něj, ale nenechala se vyrušit z práce.

"Protože jsi ženská. A já jsem chlap," pokrčil rameny. Protočila jsem oči. Další z jeho nálad?

"Ano, děkuji ti za vysvětlení. Abys věděl, tak sexuální služby neposkytuju, i když je pravda, že máme rozdílné pohlaví."

"Kolik chceš za ten víkend?" zeptal se mě. Prošla jsem kolem něj.

"Myslela jsem, že už to máš dávno promyšlené."

"Ptám se tě, abych věděl, co si představuješ," vysvětlil nevrle. Aby se neposral.

"Nevím. Je mi to jedno. Ale minimálně jeden plat," pokrčila jsem rameny.

"Jenom? No fajn, zítra ti je pošlu."

"Super. Takže teď už můžeš vypadnout a nechat mi klid na práci, ne?" podívala jsem se na něj. Jestli tady bude pořád opruzovat, moc mi práce od ruky nepůjde.

"Moc si nevyskakuj. Číslo na agenturu znám zpaměti."

"A ty moc nevyhrožuj, stejně se na nic nezmůžeš," pošeptala jsem si pro sebe, ale jeho odkašlání mi bylo znamením, že mě slyšel. Vzdychla jsem. Existuje na světě jediná osoba, která by mi vysvětlila jeho chování?

Uklidila jsem oba dva pokoje. Poschovávala jsem všechny věci, které jsem vytáhla na úklid, a vzala si svoje věci. Ani jsem nevyhledávala Toma, abych mu řekla, že odcházím. Snad to pochopí, když zjistí, že tu nejsem. Zavřela jsem za sebou zadní vchod a doufala, že ještě nevyjde, aby mi řekl, že mi ještě nedovolil odejít. Proč si to vůbec nechávám líbit? Tohle si ke mně nikdo nedovoluje, všude jinde se ke mně chovají hezky. Tak co je na něm jiného?

Na bytě jsem si napustila vanu. Teď si to dovolit můžu. Protože mi Kaulitz pošle pěknou sumu peněz. A od téhle chvíle, kdy ze sebe smyju špínu jeho postele, se už nenechám vydírat. Taky končím s oslovováním Tom, koblížek a zlatíčko. Bude to zase Kaulitz, namyšlený zmetek, který má krásný dům, do kterého chodím uklízet. Jenom doufám, že si i on uvědomí, že je konec té trapné frašce. Už za mě nebude muset platit jídlo, ani mi kupovat letenku do Německa. Tam bych stejně neletěla, i kdyby mi ji koupil. Jsem ráda, že jsem se Simone zbavila, i když bylo milé poznat Billa. Doufám, že si najde přítelkyni, která ho bude milovat pro něj a ne pro jeho slávu. Tohle si Tom nezaslouží. Sotva si na něj vzpomenu, napadají mě všechny nadávky světa. Pche.

Byla jsem tak unavená, že jsem lehla do postele hned po okoupání. Ani jsem se nenamáhala s nastavováním budíku, mám volno a je jedno, kdy se vzbudím. Mám právo se prospat ve vlastní posteli. I když je pravda, že moje záda určitě s láskou vzpomínají na Tomovu pohodlnou matraci. Kaulitzovu, ne Tomovu!, napomenula jsem se. Zavřela jsem oči a snažila se na něj nemyslet. A když už myslet, tak jedině jako na Kaulitze, protivného bastarda. Ale jako naschvál se mi pod víčka drala vzpomínka, kdy prsty pomalu přejížděl po mé kůži na tváři a krku. Otevřela jsem oči. Pocit, že se to znovu děje, odezněl do tmy mého pokoje. Vzdychla jsem a přetočila se na druhý bok. Tohle se nesmí opakovat.

Další den jsem měla volno. Pondělí, prázdniny. Mám čas na sebe, ale já bych radši šla uklízet. Ne, že bych na tom byla závislá, potřebovala to jako sůl. To ne. Spíš potřebuju vypnout myšlenky, což se mi daří jedině u úklidu. Když mi ale napsala Sindy, jestli mám čas, s radostí jsem jí během několika vteřin odepsala, že dneska udělám cokoliv, jen abych se nenudila.

"Tak se těš, Ben mi odřekl nákupy, bojí se. Takže půjdeš se mnou, i když si nic nebudeš kupovat, co ty na to?" napsala mi během dalších pár vteřin.

"Něco našetřeného mám, ale nebudu kupovat jako ty. Tak v kolik?"

"Fajn. Zajdeme si na oběd?"

"Jo. Takže v půl dvanácté u naší restaurace?" zeptala jsem se ještě pro jistotu. Odepsala mi kladnou odpověď, proto jsem se začala chystat. Už jsem se těšila, až ji uvidím a budu mít šanci nemyslet na toho blbce. Jenom bych chtěla vědět, proč na něj pořád myslím. Už sama sobě vadím. Nemůžu sama se sebou být. Za chvíli si asi hodím mašli. Ne, to bych nemohla Sindy udělat.

Když jsem docházela k restauraci ve svých rudých letních šatech, zpod kterých mi koukala černá krajková podprsenka, Sindy na mě mávala z dálky. V ruce jsem si nesla poštu, kterou jsem ještě nestihla rozbalit, kabelku, ve které jsem měla všechny věci a brýle, které jsem si sundala, abych na Sindy viděla.

"Ahoj," usmála se. "Tak honem pojď, nebo z toho vedra zhebnu."

"Ani mi neříkej," protočila jsem oči a vešla za ní do klimatizované restaurace. "Je to děs. Teď jsem se okoupala, ale mohla bych pod sprchu znova."

"Takže, dáme si ledový salát?"

"Souhlas," zasmála jsem se a posadila se ke stolu v koutu. "Ale ještě si musím projít poštu, nevím, co mi mohlo přijít, kromě reklamních letáků."

"No jasně," mrkla na mě. První obálky, které měly podezřele barvené okraje, jsem rovnou házela do kabelky. To bude na vyhození. Jedna mě ale zaujala. Byla totiž čistě bílá. S mojí přesnou adresou, žádný překlep. Otevřela jsem ji a rozložila na třetiny poskládaný papír. Očima jsem přejela první řádky a zkoprněla hrůzou. Ne, to mi nemohli udělat. On mi to nemohl udělat. Přece ví, jak ty peníze potřebuju!

"Co se stalo?" zeptala se poněkolikáté Sindy.

"Vážená slečno, bla, bla, bla," předčítala jsem jí. "S okamžitou platností jste propuštěna z naší agentury z důvodu stížnosti klientů. Prosíme, abyste se do konce týdne stavila pro peníze, vydělané od poslední výplaty k dnešnímu dni, a oficiální výpověď. S pozdravem, bla, bla, bla," zvedla jsem k Sindy pohled.

"Co je to za blbost?"

"Tak to bych taky ráda věděla," pokrčila jsem oznámení a hodila ho naštvaně do kabelky.

B.