Untouched ~ 03

Moc mě těší, kolik komentářů tady u té povídky mám. Jste zlatí :) Jsem převelice ráda, že se ujala, doufám, že se bude líbit i nadále, když je to vlastně můj dárek pro vás :). Užijte si tuhle kapitolu vzájemného sbližování :) B.

Nasadila jsem si kapuci a následovala ho po schodcích z domu. Připadalo mi, jako by se počasí zbláznilo a chtělo mě zasypat sněhem už jen při cestě z domu. Bill se ke mně otočil s rukama v kapsách a kývnutím hlavy mě pobídl, abych přidala do kroku. To se mu to říká, on doteď nedřepěl v teple.

"Všiml jsem si, že je támhle nějaká kavárna," podíval se před sebe. "Bylas tam někdy?" zeptal se mě. Ušklíbla jsem se a protočila oči.

"Vypadám snad jako někdo, kdo posedává po kavárnách?" nasadila jsem znechucený výraz.

"Promiň, pořád zapomínám, že jsi větší workoholik než já. A to je co říct," zasmál se a zatřepal hlavou, aby z čepice setřepal sníh. "Tak to tam vyzkoušíme, co ty na to?" uculil se. Přikývla jsem. Teď bych zašla kamkoliv, i do hnusného pajzlu, jenom abych byla v teple. Bill si teda umí vybrat čas na návštěvu. Následovala jsem ho ke kavárně, o které mluvil. Abych řekla pravdu, ani jsem neměla ponětí o tom, že tady něco takového je. Když jsem šla do práce, věnovala jsem svůj pohled chodníku, abych nemusela potkávat pohledy ostatních, abych snad nemusela vysvětlovat, proč na někoho tak pitomě čumím. A cestou z práce to samé. Nevšímala jsem si okolí. Neměla jsem to zapotřebí.

Bill mi podržel dveře, abych mohla vejít první. Jako pravý gentleman. Když jsem se ocitla v teple kavárny, bylo mi zase trochu lépe. Kupodivu tady bylo pár stolů obsazených, překvapovalo mě to. Myslela jsem, že v takovém počasí všichni rozumní lidé zůstávají doma u teplých topení. Promnula jsem si dlaně a podívala se na Billa.

"Kam se chceš posadit?" zeptala jsem se ho a rozhlédla se po stolech, u kterých nikdo neseděl. Měli jsme docela dobrý výběr - buď pohodlnou sedačku, dvě křesla nebo obyčejné židle s polstrováním.

"Vedle tebe, zbytek je mi jedno," usmál se na mě. Jen jsem pokrčila rameny a pootočila hlavu tak, aby na mě neviděl, aby si snad nevšiml, jak mi jeho odpověď vehnala krev do tváří. Když mu to bylo jedno, vydala jsem se k těm dvěma křeslům, která byla u stolu v koutě. Posadila jsem se do jednoho z nich a sundala si kapuci z hlavy, stáhla si rukavice a prsty si pročísla vlasy. Když jsem zvedla pohled, všimla jsem si, že mě Bill pozoruje. Nejistě jsem zvedla obočí.

"Co je?" zeptala jsem se, když mlčel a nic neříkal. Usmál se na mě a jen zavrtěl hlavou. Odkašlal si a poposedl si blíž ke mně, jako by snad čekal, že si teď budeme vyprávět důvěrnosti.

"Co si dáš?" zamrkal a podíval se na nabídku, která byla zapíchnutá do stojánku mezi námi. Naklonila jsem se přes stůl, abych na seznam nápojů viděla. Hned jsem přemýšlela, kolik peněz mám vlastně v peněžence, olízla si rty a polkla, když jsem viděla ceny všeho nabízeného. "Samozřejmě tě zvu," dodal hned, když jsem se napřímila a mlčela.

"Nevím, jestli mám na něco chuť," pokrčila jsem rameny. Usmál se a zvedl pohled k obsluze, která si to k nám mířila mezi prázdnými stoly. Objednal dvě horké čokolády s kousky malin. Jenom když to vyslovil, začaly se mi sliny sbíhat jako splašené.

"To jsi nemusel," pošeptala jsem, když obsluha odešla. Bill se usmál a pomalu si olízl rty, sundávajíc si šálu, kterou měl omotanou kolem krku.

"To si piš, že musel," řekl a pomalu složil šálu vedle čepice, kterou sundal jako další. Prsty si prohrábl blond vlasy a uculil se na mě. "Přece se tady nebudu ládovat, když bys na mě hleděla a sama nic neměla," zavrtěl hlavou. Zasmála jsem se. Někteří by toho byli shopní.

"Když myslíš," vzdychla jsem a lokty se opřela o opěrky na křesle. Dělalo mi čím dál větší problém hledět do jeho očí. Postupně jsem si uvědomovala, jak je tahle celá situace absurdní. Sedím tady s takovým hezkým klukem, který mi ještě platí účet. To je buď hodně nepovedený vtip, nebo sen. Nemůže to být realita, já bych nikdy neměla takové štěstí.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se se zaujetím v hlase. Zvedla jsem pohled od svých prstů, které si pohrávaly s okrajem ubrusu, a zhluboka se nadechla. Říct mu pravdu, nebo si rychle vymyslet nějakou výmluvu?

"Jak je vůbec možné, že tady sedíme zrovna my dva," zamumlala jsem. Na co by bylo něco zastírat. Připadalo mi, že je ke mně nanejvýš upřímný, měla bych být potom taky.

"A co ti na tom nehraje?" pousmál se. "Jsi pěkná holka, určitě jsi musela mít spoustu pozvání na nějaké posezení nad horkou čokoládou," sklopil pohled. Vypadalo to, že se trochu stydí, což mi připadalo nejvíc roztomilé. Odkašlala jsem si a s úsměvem se podívala na dívku, která nám přinesla naši objednávku. Bill napodobil můj úsměv a přisunul se blíž ke stolu, aby si snad nekydl čokoládu na klín. Kdyby se to stalo mně, ani bych nebyla překvapená, protože moje ruce si většinou dělají, co chtějí.

Mlčky jsem olízla lžíci s hustou hmotou a pohledem sklouzla k oknu, za kterým pořád sněžilo. Na ulicích snad bylo úplně prázdno, všichni byli zalezlí v domech a obchodech, jen aby nemuseli stát na sněhu.

"Vlastně, jsi první," odpověděla jsem. Bill zvedl pohled a nechápavě zamrkal.

"Cože? První… eh, aha," pokývl chápavě. "Tomu se mi ale nechce věřit," uculil se. "Ani opilí chlapi, kteří se opili v baru, kde pracuješ?"

"Ani ti," zavrtěla jsem hlavou a tiše si povzdychla. Ano, jsem netknutá a cudná, panna, o kterou nikdo nezavadí ani pohledem.

"Tomu se mi nechce věřit," pousmál se a strčil si lžičku do pusy. "Nevykládej mi, že nežiješ bujarý život, když děláš v baru."

"Jestli se počítá to, že se každý den dostavím na čas, obsluhuju a zase večer všechno pouklízím, abych tam další den obsluhovala, potom žiju bujarý život," zasmála jsem se.

"To ti ho musíme trochu zpestřit," uculil se. "Až přestane sněžit, počítej s tím, že si natlučeš zadek na ledu," ukázal na mě prstem. "Měl bych být až do ledna ve městě, takže se mě nezbavíš."

"Měl bys být?" zopakovala jsem překvapeně. "Plánuješ snad někam cestovat?" zeptala jsem se a poposedla si blíž. Pokud se začneme bavit o něm, hned se budu cítit líp. Přímo jsem nesnášela, když jsem musela mluvit o sobě. Měla jsem nudný život, nepotřebovala jsem tím nudit ještě ostatní a podtrhávat tak, že jsem opravdu nudná.

"Jo," přikývl hned. "Cestuju už od puberty, vlastně," usmál se. "A protože na mě hledíš takhle překvapeně, řekl bych, že nevíš, kdo vlastně jsem," podíval se na mě zpod řas, zatímco lžičkou vydlaboval další malinu ze šlehačky na čokoládě. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že opravdu netuším, kdo je. Kluk, který přišel ke mně do baru, to mi stačí. Měla bych snad vědět víc?

Usmál se a pomalu si olízl rty od čokolády, odložil lžíci na talířek vedle poháru a složil si ruce na klíně.

"Jsem zpěvák," oznámil mi, jako by říkal, že je obyčejný účetní, usmíval se dál jako sluníčko. "I s Tomem máme kapelu, jsme docela slavní v tom moderním světě, o kterém zřejmě nemáš páru," naklonil hlavu na stranu. "Docela mi ale sedí, že to nevíš, protože se s tebou můžu chovat normálně."

"S jinou dívkou bys nemohl?" zvedla jsem obočí. Zhluboka se nadechl a nehty si přejel přes obočí, poškrábal se na neoholené tváři a povzdychl.

"Je to složité," řekl nakonec. "Každý očekává, že se budeš chovat určitým způsobem. Je to potom náročné, když na to nemáš náladu, ale oni prostě nepřijmou, že můžeš být jiný."

"Jak můžeš vědět, že nejsem nějaká potrefená fanynka, která jenom dělá, že tě nezná?" pousmála jsem se. Naklonil se ke mně přes stůl a zuby si přejel přes ret, než mi odpověděl.

"V tvém bytě nebylo známky po tom, že bys měla ponětí o tom, kdo jsem. A navíc, takové holky se lehce prokouknou," pokrčil rameny a zády se znovu opřel o křeslo. "Moc dlouho jim to totiž nevydrží. A kdybys taková byla, vrhla by ses na mě při první příležitosti."

"Ty si teda fandíš," odfrkla jsem si a založila si ruce na prsou. Bill se rozesmál a já se k němu hned musela přidat. Najednou jsem měla pocit, jako bych ho znala déle, než jen dva večery, kdy seděl u baru. Měla jsem pocit, jako by byl přesně ten typ kluka, který jsem si od puberty přála potkat. Byl můj princ na koni.

"Proto je Tom takový nevrlý na všechny kolem něj?" zeptala jsem se. Vzdychl a lehce pokývl hlavou.

"Je to pro něj snazší, než se nechat zranit," odpověděl mi. Souhlasně jsem přikývla. Potom chápu, proč byl takový nepříjemný. A vlastně mi ho najednou bylo líto. Jestli si k sobě nikoho nepouští, musí být potom osamělý více, než by se mohlo zdát.

"A Ria? Ta je v kapele taky?" zajímala jsem se dál. Bill se zasmál a prsty si znovu prohrábl vlasy. Nevypadalo, že by to dělal záměrně, ale vypadal při tom neskutečně sexy. Srdce se mi rozbušilo, jako by mi tím chtělo dát najevo, že se mi opravdu má líbit.

"Prosím tě, kdybys ji slyšela zpívat, upadly by ti uši," uchechtl se. "Je jen modelka, nic víc," naklonil hlavu na stranu. S kým jiným by mohl slavný kluk randit, že? Od toho jsou na světě modelky - aby randily s bohatýry.

"To jsi neslyšel mě, takže ticho," zvedla jsem prst. "Jedině dobře, že stěny nemůžou mluvit, protože moje koupelna by mě mohla pěkně ztrapnit."

"Tak to bych si rád poslechl," uculil se hned a propletl si prsty, položil si je na klín.

"Nezazpívala bych ti ani tak. A když teď vím, že jsi profesionální zpěvák… už vůbec," zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Lžičkou jsem přejela po okraji poháru, kde byl ještě zbytek šlehačky, a strčila si ji do pusy.

"Profesionální bych to nenazval, ale zní to dobře," usmál se. "Spíš bych řekl, že pořád žiju svůj sen," povzdychl.

"Tak to musíš být nejšťastnější na světě," podotkla jsem. Kdybych já mohla žít život, jaký bych chtěla, nic by mi nescházelo, šťastná bych byla. Sledovala jsem jeho obličej, neustále se usmívající. Ani nepamatuju, kdy naposledy jsem potkala někoho, kdo měl pořád tolik energie. Mohl by ji rozdávat, jen co je pravda.

"Dáte si ještě něco?" usmála se na nás mladá slečna, která nám předtím přinesla objednané čokolády. Bill se na mě podíval a tázavě zvedl obočí.

"Já už nic nechci," zavrtěla jsem hlavou. "Díky," dodala jsem. Bill taky zavrtěl hlavou a vytáhl si z kapsy bankovku, kterou si strčil do dlaně.

"Drobné si nechte," řekl jí a pak si začal šálu omotávat kolem krku. Olízla jsem si rty a najednou se cítila blbě kvůli tomu, že jsem mu předtím vynadala za to, jak vysoké dýško mi nechat.

"Ty necháváš drobné všem?" zeptala jsem se šeptem, nakloněná přes stůl. Bill se usmál. "Myslela jsem, že mi chceš vykompenzovat Tomovu nepříjemnost," přiznala jsem se.

"Tobě bych to spropitné dal klidně znovu," naklonil se taky. Srdce mi zase začalo bušit jako splašené, cítila jsem tepání až na spáncích. Dívat se do jeho obličeje z takové blízky mi způsobovalo až kolaps. Sklopila jsem pohled k jeho rtům, špičkou jazyka si přejel přes spodní ret a zhluboka se nadechl. Odtáhla jsem se, kdybych měla ještě chvíli vnímat jeho vůni, asi bych tady omdlela a svalila ten stůl, který byl mezi námi. A pokud by už mezi námi nic nebylo, musela bych se na něj vrhnout jako ta potrhlá fanynka. Nepoznávala jsem sama sebe a své myšlenky. Musela jsem zůstat se střízlivým rozumem, jinak budu litovat svého uhnaného chování.

"Když jsi teda zaplatil, kam teď půjdeme?" zeptala jsem se, když jsem si nasadila rukavice. Zvedl ke mně pohled od drahého mobilního telefonu, který držel v ruce, a pousmál se.

"Budu se muset omluvit. Tom mi psal, že bych se měl ukázat doma. Jak to vypadá, objevila se matka, aniž by nám řekla, že dojede," povzdychl.

"Chápu," přikývla jsem. "Nečekané návštěvy jsou prokletí," zasmála jsem se. Hned bych si dala facku. Já jsem nikdy nečekanou návštěvu nezažila, nikdo mě nenavštěvoval, proč jsem potom řekla takovou pitomost?

"Dáš mi na sebe číslo?" požádal mě, když vstal. "Víš, abych ti mohl dát vědět, až se matky zbavím," trhl ramenem. "I když si myslím, že tady zůstane až do nového roku, ale… Abychom se mohli domluvit na tom bruslení," mávl rukou. Usmála jsem se a nadiktovala mu své telefonní číslo. Bude jeden z mála, kdo ho ví. Společně jsme vyšli před kavárnu. "Ozvu se ti," slíbil, než se rozhlédl přes silnici. "Ale teď budu muset opravdu jít."

"Samozřejmě," usmála jsem se. "Měj se," popřála jsem mu. Sledovala jsem, jak se vydává vánicí pryč, ruce vražené hluboko v kapsách. Měla bych jít, nebo tady přimrznu. Ale dívat se na něj bych mohla pořád.

B.