Grayscale: 46. Písková

Tak, konečně, po neplánované prázdninové pauze tu máme další díl. Ať se dobře čte. 😊 B.

Aniž bych si to přiznala, celý čtvrtek i pátek jsem se těšila na to, až Toma zase uvidím. Věnovala jsem se práci a soustředila se na to, abych všechny nové povinnosti řádně vykonala a svou část práce splnila zodpovědně. Kdykoliv jsem se však zastavila, abych se napila, pojedla nebo se jen na chvíli zamyslela s pohledem ven z okna, do mysli se mi vkradl Tom. Byla jsem do něj zblázněná, ale sama sobě jsem nalhávala, že je to dočasný stav. Že se vlastně až tak moc neděje. Rozumem jsem se tomu bránila a dál si nalhávala polopravdy, ale to jsem měla pochopit až za pár týdnů. Bill mi přislíbil, že se dnes nebo zítra večer staví v baru, chtěl mě aspoň krátce vidět, aspoň částečně si se mnou užít oslav Vítání léta. Tom mi nenapsal ani jednou, a doufala jsem, že ani nenapíše, abych si nemusela zařizovat jinou cestu domů. Když jsem ale po páteční směně vyházela z budovy na parkoviště, nervozita mi sevřela žaludek. Tom se odmlčel a jedinkrát nenapsal, ale ani nestál na parkovišti. Rozhlížela jsem se na všechny strany, hledala jeho velké vozidlo, ale byly tu pouze dvě malá osobní auta, které mu rozhodně nepatřily. 

Ztěžka jsem polkla a na moment zapochybovala o tom, že jsme situaci mezi námi vyřešili. Několikrát se mi před spaním vracela jeho slova, měla jsem tendence nad tím až moc přemýšlet. To jsem nikdy dříve nedělala, nikdy jsem tolik nezkoumala jakékoliv vyřčené slovo a každou grimasu, která to doprovázela. Připadala jsem si jako blázen, potřebovala jsem… Ani jsem pořádně nevěděla co. Možná si přiznat pravdu a osvobodit se, možná jen být v Tomově přítomnosti a nemuset myslet na nic jiného. Protože jedině když jsem byla s ním, cítila jsem se uvolněně. 

Už jsem chtěla vytahovat mobil, abych mu zavolala, když se ulicí ozvaly zvuky motoru. Motoru motorky. Jenom to ne.

 

Tom zaparkoval kousek ode mě a stáhl si šátek, který měl převázaný přes půl obličeje, pod bradu. Když si prsty prohrábl vlasy a vysunul si do nich sluneční brýle, nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Promiň za zpoždění. Pozdě jsem přišel na to, že nemám dost nafty v autě, musel jsem se vracet a přesedlat, a tak jsem… co se děje?“ zeptal se, když uviděl výraz v mé tváři.

„Ty jsi jel bez helmy,“ hlesla jsem. Očima jsem střelila po helmě, kterou jsem u něj už několikrát viděla, a teď jen visela na řídítku, jako by ji snad nepotřeboval.

„Mám ji připravenou pro tebe,“ zareagoval. Přitom helmu vzal do ruky a v natažené paži mi ji podával.

Tiše jsem vydechla a snažila se ovládnout své tělo. „Ty… nemám s motorkama zrovna dobrý vztah, to přece už musíš vědět. A jestli nechceš, abych ti zase vynadala jako malému klukovi, tak si tu helmu nasadíš a odjedeš. Já půjdu na autobus,“ řekla jsem. Zůstávala jsem stát na místě jako přikovaná, nehnula se, jako bych se helmy a celé Tomovy motorky štítila.

„Ale prosím tě. To zvládneme. Pojď,“ pobídl mě. Usmál se na mě, jako by snad mluvil s malým dítětem, kterému potřebuje vysvětlit, že se tmy nemusí bát.

„Tome,“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit.

Zahoupal helmou ve své ruce, kterou ke mně stále natahoval. „Nebuď srab.“

„Jestli mě chceš vyprovokovat, jenom to zhoršuješ,“ oznámila jsem mu a hned na něj namířila prstem. Tolik jsem se těšila, až ho zase uvidím, ale teď jsem v sobě měla směsici pocitů, která mě neskutečně vytáčela. Konečně jsem ho viděla, to ano, ale jeho přítomnost, která by mě jindy uklidňovala, teď působila naprosto opačným způsobem. Provokoval mě, brnkal na nervy, jako tomu bylo při našich prvních společných směnách za barem. Možná proto, že mě nutil do něčeho, co jsem nechtěla. I když, úplně mě nenutil, nabízel mi posunout své strachy o kousek dál a překonat se, ale já na to nechtěla přistoupit.

Zářivě se na mě usmál. „Zlato, pojedu pomalu, budu dávat extrémní pozor na to, jak řídím, a slibuju, že tě v pořádku přivezu domů.“

Pevně jsem sevřela rty a zamračila se na něj. „Neříkej mi zlato.“

„Spousta lidí ti říká zlato, co jsem si tak všiml,“ řekl. Prsty zabubnoval po těle motorky, na které stále seděl a dlaní se opíral o její tělo. Na okamžik svěsil paži, když jsem si stále nevzala helmu, kterou nabízel.

„Ale ty ne.“

Teď to byl Tom, kdo pevně sevřel rty. Na zlomek vteřiny jsem zahlédla pískovou barvu jeho aury, než se zase uzavřel a já už k němu neměla přístup, i kdybych se sebevíc snažila. Nechápala jsem, proč ho zaplavila vlna zklamání, ale neměla jsem teď chuť to rozebírat. Měla jsem teď problém sama se sebou a s tím, zda se překonám sednout na jeho motorku nebo ne. A více než jeho zklamání, mě udivilo to, jak rychle jeho aura zmizela. Asi se před celý světem uzavíral dost dlouho, že to ovládal tak hbitě. Ten chlap mi teda dával zabrat. „Pojď ke mně a nasedni,“ rozkázal. „Nic se nestane. Slibuju,“ zopakoval. Trpělivost se z jeho hlasu však vytratila. Znovu pozvedl helmu. A vyzývavě zakmital obočím, jako by se ptal: Tak co?

Polkla jsem. Zvládla jsem to s Bobem, zvládnu to i teď, ne?

 

Křečovitě jsem svírala Tomův trup, zatímco jsem tiskla víčka k sobě a soustředila se jen na svůj dech. Vnímala jsem jeho tělesné teplo, žebra, svaly, o které jsem se opírala, ale v tuhle chvíli mi to nepřinášelo nějaké vzrušení. Pouze klid, že je tu stále se mnou a že pracuje na tom, abych byla co nejdříve doma. Radši jsem ani nepočítala minuty, které jsem na motorce strávila, aby mi to nepřišlo jako celá věčnost. Lhala bych, kdybych však tvrdila, že se netěším, až pod nohama zase ucítím pevnou zem.

Toho jsem se naštěstí dočkala velice záhy. Ačkoliv Tom tvrdil, že pojede pomalu, čas nás tlačil. Přidal na plynu, dokonce několikrát porušil rychlostní limit, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Dopravil mě domů a v rekordním čase, za což jsem byla ráda. Když jsem vešla do domu, Tom mě následoval. Zula jsem si boty a automaticky zamířila do útrob domu. Až když jsem uslyšela cvaknutí dveří a Tomovo tiché oddechnutí, uvědomila jsem si jeho přítomnost.

„Jdu do sprchy. Ty… se tu klidně chovej jako doma. Pospíším si, ať nečekáš dlouho,“ slíbila jsem.

Přikývl. 

A já se snažila splnit, co jsem řekla. V pokoji jsem si odložila svou tašku, nechala otevřené dveře, kdyby tam chtěl Tom zajít, a za chůze do koupelny si sundávala oblečení. Až když jsem se ve sprše postavila pod vlažnou vodu, která byla v dnešním dni vítaným osvěžením, jsem si uvědomila, že mám vnitřnosti stále sevřené nervozitou. Tentokrát ale neměla žádné dočinění s tím, že jsem přežila jízdu na motorce. Vlastně jsem tu jízdu zvládla líp, než jsem čekala, potvrdilo se mi, že je často představa větší strašák než realita. Tentokrát se mi břicho svíralo z jiného důvodu. Tom byl u nás doma. Tohle byla nezvyklá situace. Naposledy odsud odešel, když jsem se před ním chtěla svléknout, když jsem zůstala oděná pouze županem. Věřila jsem tomu, že kdyby se ta situace opakovala dnes, nenechal by mé hladové tělo neukojené. Kolik se toho změnilo za tak krátkou dobu? Vždyť to byly necelé tři týdny, co jsem se hnala do nemocnice za tátou, a co jsem na noc osaměla v našem domě. 

Vydechla jsem a zaklonila hlavu, abych se vyhnula proudu vody. Vlasy jsem si namáčet nechtěla. Nechala jsem vodu dopadat na mou hruď a zahleděla se na strop koupelny. Potřebovala jsem se připravit na dnešní směnu. V jiné pátky bych se rychle osprchovala a utíkala za bar. Teď mě brzdila má vlastní mysl. Nepamatuju, kdy naposledy jsem byla tak zahloubaná ve svých myšlenkách. V představách o někom jiném. Štvalo mě to, cítila jsem se míň a míň jistá tím, že jsem se správně rozhodla, přesto mi má hrdost nedovolovala to změnit. Stýskalo se mi po mém jednoduchém životu, kdy jsem šla z jedné práce do druhé a řešila pouze to, jestli mi má výplata bude stačit na živobytí. A to jsem si tehdy myslela, jaké zažívám těžkosti. Stačilo do toho přimotat pocity, a jak se to hned proměnilo. Kdyby byla pravda, co jsem Tomovi řekla – že nemám tento druh problému, přece by mi bylo jedno, jestli jsem se ho dotkla, a možná ho ranila, ne?

 

Než jsem vyšla z koupelny, zamotala jsem své tělo do osušky. Vydala jsem se chodbou ke svému pokoji a nepřekvapilo mě, že jsem v něm našla Toma. Zavřela jsem za sebou dveře, ačkoliv jsme byli v domě sami, zatímco se Tom zvedl z lehu na lokty. Nohy měl přehozené přes kraj matrace, ale tělem se rozvaloval po mých neustlaných peřinách. Když mě zahlédl, v očích mu zajiskřilo.

„Budeš se přede mnou oblékat?“ zeptal se a mírně naklonil hlavu na stranu.

„A kdyby ano?“ oplatila jsem mu otázkou a podržela dlaň u přehybu osušky, který ji držel na mém těle. Zuby jsem si přejela přes spodní ret v touze ho podráždit.

Tom si pomalu olízl rty a s odpovědí si dával na čas, zatímco pohledem přejížděl po mých nahých nohách. „Myslím, že bychom pak měli kratší zdržení a že by bylo zbytečné oblékat se hned.“

„Opravdu?“ zvedla jsem laškovně jedno obočí. Prsty jsem zatáhla za roh osušky. Povolila a zlehka se sesunula po mém těle. Přidržela jsem si ji však na hrudi, proto teď visela před mým tělem, skrývala jen má prsa, břicho a klín.

Tom polkl. „Pojď ke mně,“ rozkázal mi.

Nepídila jsem se po tom, jak tahle situace vznikla, kde se ve mně bralo to odhodlání ho poslechnout. Věděla jsem však, kde se vzala ta touha, která se mi usadila v podbřišku. Mohl za to jeho zhrublý hlas, kterým mi přikázal, abych mu šla na dosah ruky. Mohla za to má chuť na jeho tělo, na další příjemné uvolnění, které jsme si mohli poskytnout.

„A teď tu osušku sundej,“ pokračoval, když jsem se k němu přiblížila a postavila se mezi jeho roztažená kolena. Dál se lokty opíral o mou matraci, vzhlížel ke mně, obdivoval mě. A já jako bych jeho pohled dokázala na své kůži cítit, brněla mi příjemným očekáváním toho, co bude následovat.

Pomalými pohyby, aniž bych přerušila oční kontakt, jsem se před ním odhalila celá. Sledovala jsem, jak se mu rychleji zvedá hruď, jak se mi jeho tvář a pohled mění před očima. Zvědavost se proměnila na hlad. A než se konečně bříšky prstů dotkl mé kůže na stehnech, měla jsem pocit, že zešílím nedočkavostí.

„Jsme tu sami, že?“ ujišťoval se, přitom pomalu sunul prsty po mém stehnu nahoru přes bok k pasu. Dával si na čas, jako by si chtěl ten kus mé kůže vpálit do paměti.

Přikývla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem doposud řekla minimum slov. Kdybych odpověděla, uslyšela bych, jak se mi třepe hlas napětím. Jeho pohled, jeho slova a reakce těla vyvolala o to hlubší touhu ho pocítit nejblíže jak to jde. Chtěla jsem ho na svém těle, a nejen to. Chtěla jsem ho uvnitř sebe. A vlhkost, kterou jsem mezi stehny pocítila, byla jasnou zprávou o tom, že to Chci celým svým bytím.

„Fajn,“ zamručel zhrublým hlasem. „Tak snad nevyrušíme sousedy.“

 

Kolena se mi ještě klepala, když jsem sesedala z motorky před barem, kam nás Tom konečně odvezl. Tentokrát se to vůbec netýkalo toho, že sedím na motorce. To bylo to poslední, co jsem teď řešila. Klín jsem měla v jednom ohni z té rychlovky, která nás nakonec zdržela natolik, že jsme měli téměř půlhodinové zpoždění. Naštěstí jsme tu dnes nebyli sami, takže se o začátek směny postaral Alex. Sotva mi mysl zabloudila k minutám, kdy mě měl Tom předkloněnou před sebou a hluboce do mě zezadu pronikal, zachvěla jsem se po celém těle. Stačilo pár minut, abych zažila nejlepší sex svého života.

Živočišný.

Hladový.

Drsný.

Tom mi vlastně přikazoval, co všechno mám udělat, a já ho mileráda poslechla. A teď… teď jsem při každém kroku cítila odcházející chvění, které stále svíralo můj podbřišek. Vzhlédla jsem a setkala se s Tomovým pohledem. Na okamžik jsem kolem jeho ramen zahlédla sytou meruňkovou barvu, která mi dávala jasnou zprávu o tom, že i on si to náležitě užil. Neovládla jsem se, uculila jsem se na něj. Natáhl ke mně paži a pobídl mě, abych k němu přišla. Položil mi ji kolem ramen a jemně mě k sobě přitiskl.

„Ani teď ti nemůžu říkat zlato?“ zeptal se tichým hlasem kousek od mého ucha, zatímco jsme společně pomalu kráčeli od parkoviště ke dveřím podniku. „Když jsi kvůli mně tolik sténala a prosila, ať nepřestávám?“ dodal a jemně zatahal za cop, do kterého jsem si svázala své vlasy. Ještě před pár minutami mě za vlasy tahal jiným způsobem, držel mě pevně a zajišťoval, abych měla co nejméně pohybu.

Což mě paradoxně vzrušovalo.

Mírně jsem se od něj odtáhla, přesto jsme k sobě stáli blíž, než nás kdy kdo viděl. Když nepočítám Billa. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že jsme spolu prožili něco, o čem nikdo neví. A že se zároveň chovám naprosto jinak, než s kterýmkoliv jiným…postelovým kamarádem. K jiným jsem se nelísala. Od jiných jsem se nenechala obejmout. Jiní mi ale taky nezpůsobovali divoký tlukot srdce, sotva jsem vzpomněla na to, co všechno se mnou dělali.

„Hm?“ vyzval mě k odpovědi a přivedl mě z mého zamyšlení zpět do přítomnosti. Polštářkem palce přejel po mé bradě a zahleděl se mi do očí.

Mírně jsem zavrtěla hlavou na nesouhlas. „Říká mi tady tak každý druhý štamgast, opravdu chceš patřit mezi ně?“ zeptala jsem se.

Tom se zamračil, jako by ho má odpověď překvapila. „Počkat,“ hlesl. „Takže… to nechceš ne kvůli mně, ale kvůli nim?“ ujišťoval se, zatímco několikrát zamrkal víčky. 

„No jistě,“ hned jsem souhlasila a krátce se zasmála. Dlaní jsem ho pohladila přes žebra a na kratičký okamžik si užívala toho, že jsem ještě mohla, než přijdeme do podniku. „Ale Tome,“ zamumlala jsem. „Ty sis myslel, že mám problém s tebou?“ zeptala jsem se. Hbitě jsem si stoupla na špičky a políbila ho na tvář, dokud jsme ještě relativně sami a nemáme příliš pozornosti zákazníků, kteří už seděli vevnitř. „Kdyby ses hned zeptal, tak bych ti to řekla. Nechci, abys mi tak říkal, protože nejsi jako ostatní,“ pronesla jsem a zlehka pokrčila rameny. Vypustila jsem ta slova z pusy, aniž bych nad nimi nějak více popřemýšlela. Když mi však dolehla k uším a plně jsem si uvědomila, co jsem řekla, strnula jsem. A Tom taky. Upřel na mě svůj pohled. A já tím svým uhnula. „Pojď, ať nemáme ještě větší průšvih. Už tak jdeme pozdě.“

B.