Autor: Crazy.DE.Bill
V pátek jsem přišla do práce o něco dřív. Nějak jsem nemohla dospat. Bylo teprve devět hodin, Tom nepřijde dřív jak za hodinu. I přesto jsem si uvařila kávu a šla si sednout do zasedačky. Potřebovala jsem přemýšlet. Měla jsem připravenou spoustu otázek, jenže teď mi to bylo k ničemu.
Ještě včera jsem si myslela, že mám vše skvěle nachystané, že se mi třeba podaří dozvědět se něco, co by mi mohlo pomoct udělat dokonalý článek. Jenže teď jsem nemohla dělat naprosto nic. Kdybych tu schůzku s Tomem zrušila, možná by to bylo lepší.
Usadila jsem se na pohodlnou pohovku a projenou napodobila Toma, protože jsem si hodila nohy na stůl. Nikdo tu nebyl, mohla jsem si to dovolit a nemusela se ohlížet na to, jestli mi pod sukní která mi sahala nad kolena, není nic vidět. Usrkla jsem kávy a odložila ji na stůl vedle svých nohou. Ani jsem neměla na nic chuť.
Nevděla jsem proč, ale pořád jsem se myšlenkama vracela k předešlému dni. Kromě práce na svém článku jsem zrovna neměla nic, čím bych se v kanceláři zabavila, článek jsem mohla dělat doma, takže jsem odešla brzy a vyrazila na menší nákupy, abych si udělala radost. Jak u mě bývá zvykem, protáhlo se to na celé odpoledne. Bylo skoro pět hodin odpoledne, když jsem zapadla do své oblíbené cukrárny. Sice se snažím držet si postavu, ale na sladkosti nedám dopustit. Jako vždy jsem si objednala vanilkové latté a čokoládový řez a usadila se ke svému oblíbenému stolu. Sedávala jsem tam vždycky, protože byl skoro nejzastrčenější, stála vedle něj velká kytka, přes kterou na mě nebylo vidět, jak se nacpávám.
Hned jsem se pustila do svého oblíbeného zákusku a nevšímala si okolí. Možná jsem si ho měla všímat dřív, než bylo pozdě, a já si konečně uvědomila komu patří ten hlas.
"Já už toho mám vážně plný kecky." slyšela jsem mužský hlas jen pár metrů ode mě. Byl přímo za tou velkou kytkou. Mluvil tiše, i když já a ti dva u vedlejšího stolu jsme byli asi jediní návštěvníci v tuhle hodinu.
"No tak Tome, proč tak najednou? Co se děje?" ozval se druhý hlas. Byla jsem si jistá, že patří jeho bratrovi. Bill a Tom Kaulitz seděli v mém doslechu a já se nemohla ani pohnout. Možná jsem měla prostě utéct, ale moje zvědavost mi bránila.
"Prosímtě, Bille. Moc dobře víš, že už mě to štve nějakou tu dobu. Nechci, aby to takhle bylo navždycky. Chci taky svůj život." ozval se znovu Tom.
Přikryla jsem si pusu rukou abych nevyjekla. Snad se nechce vykašlat na svou skupinu? To přece není možný.. Už jsen z toho důvodu jsem musela poslouchat dál.
"Já tě chápu, Tome. Taky bych to na tvým místě nevydržel. Jenže ty jsi to tak chtěl, myslíš, že ti teď někdo uvěří, že už takový nejsi?" snažil se mu Bill promlouvat do duše. "Mě by zajímalo, jak to chceš udělat."
Možná jsem pomalu začínala chápat o co tu jde. Že by o Tomovu pověst? Už nechce být svůdníkem? Když mluvil se mnou, ani jednou nevypadal na to, že na sebe není pyšný.
"To ještě nevím, ale nějak to jít musí. Prostě přestanu se vším, co pro mě doteď bylo tak typický."
Slyšela jsem, jak se byl uchechtnul. "Tak to hodně štěstí."
"Nerejpej a zvedej se. Už chci být doma, zítra zase vstávám."
Jakmile začaly vrzat židle, rychle jsem sklopila hlavu a nechala si vlasy spadnout přes rameno, aby mi nebylo vidět do obličeje. Ten jsem pro jistotu zabořila do velkého hrnku s latté.
Když ti dva procházeli jen kousek ode mě, ani jsem nedutala. Zůstala jsem ve stejné poloze, dokud nevyšli ze dveří cukrárny ven. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do velkého okna, za kterým už byla tma. Nebyla jsem si úplně jistá, ale měla jsem pocit, že Tom se ještě otočil a zahlédl mě. Proto jsme nemohla spát. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho sleduju. A proto jsem dnes v budově firmy tak brzy. Jen jsem doufala, že se Tom dostaví a budu mu to moct vysvětlit. Navíc jsem byla člověk, který mu mohl pomoct, pokud jsem dobře pochopila jeho problém. On se chce zbavit masky sukničkáře. A já o něm píšu článek. Proč by to nemělo fungovat?
Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla Toma, který mezitím vešel do místnosti. Všimla jsem si ho, až když si sedal naproti mě. Podívala jsem se na něj, ale on se tvářil naprosto stejně jako vždycky. Na tváři mu pohrával jeho dokonalý úsměv.
"Hezký kalhotky. Růžovou mám rád." Nakláněl hlavu do strany a mě až v tu chvíli došlo, že mám nohy pořád ještě položené na stole. Rychle jsem se posadila a urovnala si sukni. Pro tentokrát jsem jeho poznámku přešla bez povšimnutí.
"Tak co na mě máš dnes?" zeptal se když jsem pořád mlčela. "Zapni ten svůj stroj a můžem na to vlítnout." neodpustil si další dvojsmysl. I ten jsem přešla bez povšimnutí.
"Dneska bych si chtěla promluvit bez diktafonu." ozvala jsem se konečně. "Já vím, že jsi mě v té cukrárně včera viděl." No dobře, nevěděla jsem to, ale i tak jsem mu to musela říct. Připadala jsem si kvůli tomu hrozně. "Slyšela jsem, jak si povídáte s Billem, i když nerada. Pořádně nevím, o co šlo, ale jestli jde o to, že už nechceš dál být za toho sukničkáře, za kterého jsi byl doteď, máš jedinečnou možnost to dokázat. V článku o tobě."
Teď pro změnu mlčel Tom. Mlčel a neusmíval se. Pane bože, já ho určitě naštvala a teď mě prohodí oknem. Bude to moc bolet když poletím ze dvanáctého patra mezi auta?
"Hele, já tam nepoužiju nic, co neodsouhlasíš. Nikde nekváknu ani fň. Nejsem žádná zoufalka, co prodá všechno, jen aby si zvýšila popularitu. Tohle ti nabízím, jen protože by ti to mohlo pomoct. Jestli nechceš, můžeš dál prohlašovat ty svoje kecy, jak na tebe každá letí a ty jsi s tím spokojenej. A já se budu dál tvářit otrávěně tak jako doteď. Jako bych nic neslyšela." snažila jsem se zachránit si vlastní život.
"Já nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal." promluvil konečně. Ale nezněl moc nadšeně. "A tys nás vůbec neměla poslouchat."
"Copak já můžu za to, že se objevíte v mé oblíbené cukrárně, zrovna když tam sedím? Jak to chceš jinak udělat, najednou začneš rozhlašovat, že jsi se změnil a ode dneška čekáš na tu pravou? Prosímtě.." ušklíbla jsem se.
"A jak bys to jako udělala ty, napsala o mě článek, že když jsi se mnou dělala rozhovor, byl jsem jinej, než jak mě všichni znají? To ti určitě všichni sežerou."
Zaklepala jsem si na čelo. "Tak to nech na mě. Nejsem žádná amatérka. Až doděláme těch tvých deset lekcí, jak být děvkařem, všechny fanynky budou vědět, že nejsi jen sexuální hovado. A než to dám dál, ty si to přečteš a schválíš to. Tak co, bereš? Být tebou tak s tím souhlasím, protože jinou možnost stejně nemáš." Věděla jsem, že ho mám na háku.
Přemýšlel jen chvilku. "Fajn. No tak se ukaž a já tě možná nenechám vyhodit za to, že mě špehuješ v soukromí." zase se ušklíbl a mě bylo jasné, že jsme zase zpátky ve hře. A konečně s pořádným materiálem.
Žádné komentáře:
Okomentovat