Sweet memories - 2.kapitola

Děkuji za předchozí komentáře, moc mě potěšilo, kolik se vás ozvalo. :) Snad se vám bude povídka líbit i nadále. Užijte si dnešní díl. :) B.

Hodila jsem tašku k nohám postele a posadila se na matraci. Dokonce i pokoj pro hosty byl skvěle vybaven. Když jsem se rozhlédla kolem, užasla jsem skoro stejně, jako když jsem uviděla obývací pokoj, kterým jsem musela projít, abych se dostala do místnosti, ve které jsem právě seděla. Jak mi Bill sdělil, byla jsem na patře jediná. Kromě obývacího pokoje a kuchyně s jídelnou tady ještě byla koupelna. Ložnice Billa a Toma byly nahoře, stejně tak jejich pracovna a balkon, který směřoval na dvorek, kde pobíhali psi. Pod balkonem pak byla malá dřevěná terasa, na kterou jsem viděla i z pokoje, který mi přidělili. Měli to tady opravdu skvělé. Veliké místnosti, do kterých by se vešla veliká rodina. Jako by snad nějakou plánovali.

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Ti dva nemohli chtít velikou rodinu. Nesedělo mi to k nim ani trochu. Ne, jak plánoval Patrick. Tři děti, minimálně, a spoustu koček a psů. Ani jsme si nestihli společného pejska pořídit a už mě opustil. S povzdychnutím jsem vstala z měkké matrace a přešla k oknu. Kolem visely těžké tmavé závěsy, které určitě ráda využiju, až půjdu spát. Přes průhlednou záclonu jsem se podívala na dvorek. Bill zrovna uvazoval jednoho ze psů, pořád se vrtěl a ošíval, jak byl šťastný, že se půjde projít s páníčkem. Prsty jsem si prohrábla své rudé vlasy a shrnula je za ucho. Trčely mi neposedně na všechny strany, ale mně to nevadilo. Od pohřbu jsem si je nějak neupravovala, vždycky jsem si je jen umyla a to pak uschnuly svévolně. Proto jsem možná vypadala tak děsně, že se mnou ani Tom nepromluvil.

Znovu jsem se otočila do pokoje a prohlédla si vysoké skříně, které končily těsně u stropu. Shlédla jsem se v zrcadle, které bylo na jedněch dveřích skříně, a spustila ruce podél těla. Uhladila jsem triko na břiše a stoupla si i z boku. Možná měla máma pravdu, zhluboka jsem. Stresy kolem pohřbu mi daly zabrat, skoro jsem nejedla povinnostmi a žalem. Přišla jsem ke svému odrazu blíž a podívala se sobě do obličeje. Nahnědlá barva kůže vypadala až nezdravě, přitom mi ji kdysi všichni záviděli. Ještě jednou jsem si prohrábla vlasy a špičkou jazyka si přejela přes plné rty. Odkašlala jsem si a otevřela skříň. Už jsem se nemohla dívat na svůj odraz, vypadala jsem opravdu jako troska. Když jsem sunutím dveří nahlédla do velikého prostoru, kde jsem si mohla vyskládat své věci, naklonila jsem hlavu na stranu. I kdybych si sem přivezla všechno, tohle bych snad nikdy v životě nezaplnila. Kluci asi mají tolik věcí, že radši takové úložné prostory pořídili do všech místností. Věřila bych, kdyby mi řekli, že to bylo na Billův popud. Určitě jo.

Když jsem si vybalila svoji tašku, znovu jsem se posadila na matraci postele. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a dlaněmi přejela přes příjemný materiál, ze kterého bylo ušité povlečení přikrývky a polštáře. Když mi zakručelo v břiše, hned jsem si pažemi objala hrudník. Sice mi Bill říkal, že se tady mám chovat jako doma, ale i tak jsem se cítila nesvá. Celé dětství jsme strávili spolu, byli jsme nerozlučná trojka, dokud si kluci nezačali zakládat kapelu a postupně budovat svou kariéru. Vzdálili jsme se, to ano, ale pořád tady byly ty vzpomínky. Proto mě docela vyvedlo z míry, jak chladně se Tom zachoval. Přitom to býval takový super kluk, se kterým byla vždycky sranda. Když jsem měla trable, on mě vždycky dokázal rozesmát, na rozdíl od Billa, který mě spíš vždycky jenom vyslechl. Byla jsem opravdu vedle z toho, jak si mě změřil a hnusně Billovi odsekl, aby šel vyvenčit psy. Takového jsem ho opravdu nepoznávala. Nechápala jsem, kam se poděl ten věčný smíšek.

*flashback*

Se smíchem jsem se rozběhla přes park a utíkala za balonem dál a dál, abych ho do brány kopla jako první. Ve třech se moc fotbal nedal hrát, ale my jsme si vymysleli vlastní pravidla. Kdo se prostě k míči dostane jako první a ještě se dokáže trefit do brány, je bod za gól jeho.

"Ty podvádíš!" zakřičel na mě Tom a prsty si prohrábl vlasy, které mu padaly do obličeje. Měl je dlouhé, vypadal skoro jako nějaký výtržník. On si je ale nechával narůst, aby si z nich potom mohl nechat udělat dredy, jeho věčný sen.

"Jo! Je to doma!" zaradovala jsem se, když míč proletěl pod břevnem a já si tak mohla připsat další branku. "Jak bych asi mohla podvádět? Měl by ses stydět, že tě předběhne holka," šťouchla jsem ho do ramene a rozhlédla se, kde je Bill. Měl nám přinést nanuky, pro které jsme ho poslali. Snad se cestou nerozpustí, trvá mu to nějak dlouho.

"Jsi holka, tak jsem tě nechal vyhrát," ušklíbl se a sehnul se pro míč, aby ho podržel pod paží. "Bill už jde, jdeme na lavičku?" navrhl. Přikývla jsem a vydala se s ním naproti jeho bratru.

Sotva jsme k němu přišli, Tom hned Billa praštil pěstí do ramene. Bill se hned ušklíbl a podal mi můj nanuk.

"To jsi tam vyráběl obal, nebo rovnou všechno?" zamračil se na něj Tom a už si začal rozbalovat toho svého.

"Byla tam fronta, nemůžu za to," bránil se hned. "Je vedro, co chceš," pokrčil rameny. Zatímco jsem spokojeně olízla čokoládovou krustu na zmrzlině, Tom si dál dobíral svého bratra.

"Ano, je vedro. Vím to, protože tady skoro chcípám," našpulil rty. Jenom jsem se musela zasmát. Ti dva si nikdy nedají pokoj. Tom se ke mně hned přidal, ale Bill si sedl na kraj lavičky a tiše si okusoval nanuk. Tom se smíchem vstal z lavičky a přešel až k němu. "Ale, ale, přece se nebudeš kabonit na svého bratříčka," zašišlal na něj. Bill nic neřekl, jen se dál mračil. "Fajn, příště tam půjdu já a ty můžeš nechat Caroline vyhrát," zasmál se Tom.

"Vyhrála jsem, protože jsi pomalý," opravila jsem ho hned. On ale zavrtěl hlavou a strčil si vlasy za ucho.

"Ne. Vyhrálas, protože jsem to chtěl," zamrkal. Jen jsem zavrtěla hlavou nad jeho výmluvami. Posadil se vedle mě a tázavě se na mě podíval, obočí zvednuté až skoro do půli čela. "Ty mi snad nevěříš?" pošeptal. V ten moment jsem se rozesmála na celé kolo. On je opravdu komik.

*konec flashbacku*

Nepřítomně jsem vyšla z pokoje a zamířila do míst, kde by měla být kuchyň. Musela jsem projít obývacím pokojem, do kterého jsem z pokoje vyšla, přes chodbu do jídelny, která byla propojena s kuchyní. Stoupla jsem si k ledničce a otevřela ji, abych se podívala, co tady vlastně mají. Byla jsem překvapená, když jsem nahlédla do plných polic. Jídlo tady přímo přetékalo. Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, co bych si teď mohla udělat na jídlo. Vytáhla jsem si kartu vajec a položila ji na kuchyňskou linku vedle sporáku. Když jsem prošmejdila skoro všechny skříňky kolem dřezu, kde by mohla být pánev, našla jsem ji až na čtvrtý pokus. Postavila jsem ji na plotýnku a prohlédla si její skoro nepoškrábaný povrch. Tak tady se asi dvakrát moc často nevařilo. S odkašláním jsem začala znovu prohledávat skříňky, abych našla, kde by mohl být olej.

"Co hledáš?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se za hlubokým hlasem a překvapeně se napřímila. Tom zvedl pohled z mého zadečku, na který musel mít skvělý výhled, když jsem se tady skláněla ke skříňce pod dřezem, a zamračil se na mě. Strčila jsem si ruce do kapes tepláků, připadala jsem si, jako bych snad něco rozbila a on byl rodič, který mě káral. Choval tak jinak!

"Kde máte olej?" zeptala jsem se. "Dělám si jídlo a…" zamrkala jsem a polkla. Nějak podezřívavě si prohlížel můj obličej, bylo mi to nepříjemné.

"Kde by asi mohl být olej?" zeptal se jízlivě. "Že by třeba," naklonil hlavu na stranu a ukázal na dveře, které byly vedle lednice a já si jich nevšimla, "ve spižírně?" zvedl obočí. Odkašlala jsem si.

"Díky," hlesla jsem a odrazila se od kuchyňské linky, o kterou jsem se doposud opírala. Nechápala jsem, proč se choval tak chladně. Vždycky jsme si rozuměli, nikdy se mezi námi nestalo nic, co by mohlo náš vztah pokazit. Proč potom byl takový? Vzala jsem z přeplněné spižírny olej a znovu ji zavřela. Zatímco jsem si připravovala omeletu, párkrát jsem se na něj podívala. Stál u kuchyňské linky hned vedle mě, mazal si chleba pomazánkovým máslem. Mlčel a nic neříkal, dál se mračil, což mě popuzovalo ještě více. Když se zakousl do svého připraveného jídla a otočil se k odchodu, oslovila jsem ho.

"Tome, co se děje?" stáhla jsem obočí k sobě. "Udělala jsem ti něco, nebo… jsem to přece já," pokrčila jsem rameny.

"Caroline," řekl mé celé jméno, což dělal snad jako jediný, a ušklíbl se. Přehodil sousto z jedné strany pusy na druhou a podíval se mi do očí. Hledět do jeho tmavých duhovek mi zrychlovalo tep, zase jsem měla pocit, že jsem mu provedla něco hrozného. "Nemysli si, že tě snad budu litovat. Jo, zemřel. Ale to se stává," pokrčil rameny a znovu chtěl odejít. Zahnala jsem slzy, které mi jeho slova vehnala do očí, a zhluboka se nadechla.

"Ale to jsem neměla na mysli," zavrtěla jsem hlavou. "Byli jsme kámoši, proč-"

"Byli. Použila jsi správný čas," ukázal na mě prstem a pak odešel. Překvapeně jsem zamrkala a prsty si prohrábla vlasy. Jemu musel někdo hrozně ublížit, jinak jsem to nechápala.

B.