Láskoholik 24. Být rozumný

Oh, poslední dobou mi nějak trvá, než ten následující díl sepíšu.. Uch. Snad se to nebude prodlužovat ještě více, když mi to tady tak hezky komentujete. :) Děkuji moc a moc všem, kteří se ozvali v komentáři, těším se na ty další. :) B.

Jak jsem se nechtěla jeho polibkům bránit, vzadu v hlavě mi pořád zněl ten proklatý hlas, že on je přesně ten typ kluka, který mi jenom ublíží. Sama jsem to věděla, proč bylo potom tak neskutečně těžké ho od sebe odstrčit? Když se do mých rtů vpil ještě více a prsty drtivě sevřel mé boky, srdce se mi splašeně rozbušilo. Vydechla jsem do polibku a prsty přejela přes jeho košili, vjela jsem pod ni a přitáhla si ho k sobě. Dotýkat se jeho těla mi způsobovalo nevídanou rozkoš, a to bříška mých prstů ještě dělila látka jeho trika. Kdybych se dotkla jeho kůže, co by to se mnou udělalo? Když zuby jemně zatahal za můj spodní ret, vzdychla jsem hlasitěji, než jsem sama chtěla. Jako by zvuk mého vlastního hlasu přivedl mé myšlení zpátky k tomu reálnému a podstatnému. Zatlačila jsem do jeho břicha a nesouhlasně zamručela, když se neoddaloval.

"Tome, přestaň," požádala jsem ho, když se pořád nechtěl odtáhnout. Rty sjel na hranu mé čelisti a dlaní pomalu putoval po boku nahoru, přes pas a žebra. Znovu jsem zatlačila do jeho břicha, tentokrát trochu silněji.

"Bel?" oslovil mě a čekal, jestli mu něco vysvětlím, zatímco očima dál lpěl na mých rtech. Vzdychla jsem a zavrtěla hlavou.

"Ještě před chvílí ses líbal s jinou," připomněla jsem mu, ale zároveň i sobě. Ať bych k němu cítila cokoliv, já bych pro něj byla jen další z davu. A to nechci. "Nebudu ti dělat náhradu za holku, která ti utekla," zavrtěla jsem hlavou.

"Kdo říkal, že jsi náhrada?" naklonil hlavu na stranu. Zatímco se zase začal přibližovat, pomalu zvedl dlaň k mému obličeji, aby mě klouby svých prstů zlehka pohladil po tváři.

"Tome, už u tebe bydlím nějakou chvíli. Vím, jaký život žiješ," podívala jsem se mu do očí. Zvedl koutek rtů do úšklebku a pohledem přejel přes můj obličej.

"Bel, vidím na tobě, že to chceš stejně jako já," našpulil rty. Dlaní se opřel vedle mojí hlavy a sklonil se ke mně, takže jsem jeho obličej měla několik centimetrů od toho svého. V šeru, ve kterém jsme se ještě skrývali před policejním autem, které před chvílí projíždělo kolem, jsem mohla vidět, jak mu jiskřilo v očích touhou.

"Můžu chtít cokoliv, ale ty mi to nesmíš dát," zavrtěla jsem hlavou. Nechápavě se na mě podíval a pomalu se ode mě odtáhl. "Nemůžeme tohle udělat, chápeš?" zamrkala jsem. Zhluboka se nadechl a pořád zůstával stát takhle blízko u mě.

"Proč?" zamumlal po několika vteřinách, které byly naplňované jenom zvukem našeho společného dýchání. Polkla jsem.

"Protože spolu bydlíme," řekla jsem mu. "Už tak je nejvyšší čas, abych se odstěhovala," zamumlala jsem.

"Ne," reagoval hned, až skoro vykřikl. "Nechci, aby ses stěhovala, Bel," zavrtěl hlavou. "Vždyť… máš se u mě dobře, ne?" zeptal se. "A jedna pusa nic neudělá," mávl rukou a odstoupil ode mě. "Prostě… prostě na to zapomeneme," pokrčil rameny. Protočila jsem oči.

"Na tohle nejde zapomenout," podívala jsem se na něj. Prsty si přejel přes tvář a tak zvláštně se na mě podíval. Tak nějak… zoufale.

"Nech mě ještě jednou tě políbit, než za tím uděláme tlustou čáru," požádal mě. Zvedla jsem obočí. Jeho žádost mě docela překvapila. Nečekala bych od něj něco… takového.

"Tome," zhluboka jsem se nadechla a sledovala, jak si znovu stoupá ke mně. "Nevím, jestli-" chtěla jsem pokračovat, ale přiložil prst na mé rty.

"Nemluv, prostě mě polib," řekl naléhavěji. Když prstem sjel z mých rtů, mlčela jsem. Zajel do mých vlasů a přitáhl svůj obličej blíž ke svému.

"Musíš být ty ten rozumnější," zašeptala jsem. Jen zavrtěl hlavou a rychle přitiskl své rty k mým. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, když se na mě natlačil celým svým tělem. Jak mi před chvílí bylo chladno, teď jsem měla pocit, že hořím. Blaženě jsem přitiskla víčka k sobě a objala ho kolem krku, vytáhla jsem se na špičky, abych polibek prodloužila. Když se začal probojovávat jazykem do mé pusy, nechala jsem ho. Sevření jeho paží kolem mého pasu ještě zesílilo, sklonil se ke mně a dál mě vášnivě líbal, jako by to byl opravdu poslední polibek, který si my dva kdy věnujeme.

Pomalu se odtáhl a prsty si zmateně přejel přes rty, než mě ještě jednou - naposledy - políbil. Jako by do toho polibku dal všechno. Tentokrát jsem nesouhlasně vzdychla, když se chtěl odtáhnout. Čelem se opřel o mé a podíval se mi zblízka do očí. V tom okolním šeru jsem si jenom mohla myslet, že se mi dívá do očí. Zhluboka jsem vydechla.

"Proč bych měl být tím rozumnějším?" zeptal se, hlas ještě zastřený a udýchaný z předchozího líbání.

"Pro tebe je to očividně snazší někoho využít a odejít," pokrčila jsem rameny. "Tak odejdi dřív, než mi ublížíš," polkla jsem. Nadechl se, ale nic neřekl. Pomalu se odtáhl a snad ještě pomaleji ke mně natáhl ruku.

"Můžu tě aspoň doprovodit domů, aniž bych se musel držet na míle daleko?" zeptal se mě. Odrazila jsem se od stěny a chytila se za jeho dlaň.

"Do klubu už nepůjdeme?" podivila jsem se. Docela bych se potřebovala opít, abych zapomněla na to, jak sladce jeho rty chutnají.

"Máš tam něco? Podle mě to Bill s Laurou brzo zabalí. A sám tam pak nebudu," zavrtěl hlavou. Dívala jsem se do jeho tmavých očí. Když jsem dlouho neodpovídala, jemně mi stiskl prsty, které si se mnou pak propletl. "Tak co?" zvedl obočí.

"Půjdeme domů," přikývla jsem. Usmál se a přitáhl mě k sobě, aby mě mohl obejmout kolem ramen. Sice jsme se už nedrželi za ruce, ale takhle mi bylo aspoň tepleji.

Nechápala jsem, co to do Toma vjelo. Nešlo mi na mozek, proč odešel od té dívky, proč mě následoval až ven a proč mě vůbec začal líbat. Teď jsem to nechtěla řešit, přece jenom, ani jeden z nás není střízlivý. Ale právě v tenhle moment jsem měla náladu na to, abych všechno prozkoumávala. Potřebovala jsem zjistit, co se mu honilo hlavou, že tak po mě vyjel. Ne, že by mi to vadilo, ochutnat jeho rty jsem chtěla už nějakou dobu, ale bylo mi jasné, že teď to bude jenom složitější. Už tak jsem měla co dělat, abych se na něj nevrhla. Opíjet se s ním opravdu nebyl dobrý nápad. Ale říká se, že na konci života člověk lituje věcí, které neudělal, než které udělal. A věřím, že kdybych ho nepolíbila, kdybych nezkusila, jak hebké jeho rty jsou, vyčítala bych si to do konce svých dní. Kdy jindy bych měla příležitost? Neměla jsem jistotu, že by za mnou ještě někdy přišel a sám se dožadoval mých polibků. Určitě to teď mezi námi bude trapné, protože on bude chtít pokračovat tak, kde jsme to přerušili tím polibkem, a já toho zase nebudu schopná. Byla chyba, že jsem si brala tu dovolenou. Takhle jsem se mohla trapně cítit v práci a jen se obávat návratu domů, teď se budu bát i vystrčit nos z pokoje. Sakra, celé jsem si to posrala. A to je před námi víkend. Budou to nejpekelnější tři dny mého života.

Celou cestu jsme mlčeli. Tom mě dál objímal kolem ramen a zahříval, zatímco jsme ani jeden neřekli půl slova. Já jsem nevěděla, co bych mohla říct, měla jsem dost problémů se svými myšlenkami. Tom očividně nechtěl rušit, i když vypadalo, že nad něčím taky hloubá. Určitě litoval toho, co udělal. Musel si teď v duchu nadávat, že překročil tuhle hranici mezi spolubydlícími, která neměla být porušena. Když mi pevněji stiskl rameno, zvedla jsem k němu pohled. Pousmál se na mě a pobídl mě, abych vešla dovnitř. Zřejmě dveře držel už nějakou dobu, ale já jsem byla tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že jsme se zastavili.

"Nad čím pořád tak hloubáš?" zvědavě se zeptal. Zhluboka jsem se nadechla a pohledem sjela na jeho rty. Než jsem ale stihla odpovědět, zřejmě mu to docvaklo. "Bel," pokračoval hned, ale já jsem ho zarazila.

"Prostě nic neříkej. Vyjdeme nahoru a budeme dělat, že se nic nestalo," ukázala jsem na něj prstem. Uběhlo několik dlouhých vteřin ticha, než souhlasně přikývl.

"Sice to není to, co bych právě chtěl dělat, ale vyhovím tvému přání," podíval se mi do očí. Nepřidal žádný úsměv, žádné šibalské ušklíbnutí. Polkla jsem a stoupla na první schod.

"Je to nejrozumnější, co můžeme udělat," zamumlala jsem si pro sebe. Určitě budu litovat toho, že jsem to tenhle večer nedotáhla do konce, ale nechtěla jsem se stát jednou z mnoha, dívkou, která taky podlehla kouzlu Toma Kaulitze. Když pak pomalu stoupal vedle mě do schodů, opět mlčel. Odemkl dveře našeho bytu a vešel dovnitř, všechno doprovázené jenom zvuky jeho malátnějších pohybů. Měla jsem pocit, že jsem mu ublížila. Už jenom ta slova, že by chtěl dělat něco jiného, ale vyhoví mému přání, mi byla známkou toho, že v sobě určitě něco dusí. Jen se ke mně naklonil, aby mě políbil na tvář, a tiše zašeptal přání sladkých snů, než zamířil přes obývací pokoj ke dveřím své ložnice. Zula jsem si boty a opřela se o stěnu vedle věšáku. Konečky prstů jsem si promnula spánky a zoufale vydechla pod tíhou výčitek, které mi padaly na bedra. Co jsem to ksakru udělala?

B.