#07 - Rozhozené hormony

Tak, další díl na světě. Enjoy :) B.

SICE to bylo poprvé, co se malý začal pohybovat tak, že jsem ho cítila, ale o to častější to bylo. Během toho večera jsem ho cítila hned několikrát, až mě samotnou udivovalo, jak se najednou začal projevovat. Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Měla jsem potřebu se pořád usmívat. I přes to, že se na mě Ria dívala divně po celou dobu večera, dokud neodešla, bylo mi to najednou jedno. Pod srdcem jsem chovala dítě, Tomovo dítě, což pro mě bylo nejpodstatnější. I když to znamenalo, že moje postava už nemusí být to, co bývala, momentálně mi to bylo opravdu jedno.

Než všichni odešli, docela to trvalo. Nabídla jsem se, že Ester pomůžu se sklízením ze stolu. I když jsem nemusela, i když mě posílala spát, přesto jsem jí ráda pomohla. Aspoň jsem si mohla trochu protáhnout nohy před tím, než jsem se vyvalila do postele. Sebrala jsem poslední sklenice ze stolu a s povzdychnutím zamířila do kuchyně.

"Ségra," oslovila mě Ester a s nakloněním hlavy se na mě podívala. "Nebude ti vadit, když pár těch přátel tady přespí, že ne?" ujišťovala se. Usmála jsem se.

"Je to přece více tvůj dům, než můj. Ty jsi tady paní domácí," naklonila jsem hlavu na stranu.

"Jde o to, že je ráno potkáš ty, já nejsem ta, co tady vstává v sedm hodin," zasmála se. Jen jsem pokrčila rameny. Když jsou to jejich přátelé, co s tím asi můžu udělat. Když už se uložili ke spánku, asi by je kvůli mně nevystěhovali.

"Už jdu spát, dobrou," popřála jsem jí a otočila se, abych vyšla z kuchyně. Ještě na schodech jsem se setkala s Natalie. Usmála jsem se na ni a uhnula stranou, aby mohla projít dolů. Na chvíli jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že vyšla ze dveří, kam jsem mířila já. Co dělala u Toma? Nevšimla jsem si snad toho, jak je opilý a potřeboval pomoc? Olízla jsem si rty a poslední schody doslova vyběhla. Když jsem vzala za kliku a rychle se podívala do pokoje, Tom sebou cukl, jako by snad neměl čisté svědomí.

"Co tady dělala Nat?" naklonila jsem hlavu na stranu a zavřela za sebou dveře naší ložnice. Jen pokrčil rameny a odešel do koupelny, jako by mi snad nechtěl odpovědět. Několikrát jsem zamrkala, než jsem se vydala k posteli. Nevím, jestli jsem paranoidní a něco si namlouvám, nebo se tady opravdu něco děje. Posadila jsem se na postel a prsty si prohrábla vlasy. Žuchla jsem na záda a zadívala se na strop. Automaticky jsem dlaněmi zamířila k bříšku a pohladila ho. Na chvíli jsem zavřela oči a soustředila se na rostoucí dítě uvnitř mého těla. A najednou mě napadlo, kam můj život zatím dospěl. Od zbytečné střední školy jsem vysokou ani nezkoušela. Hned jsem skočila do vztahu, který mi nalajnoval budoucnost už jen tím, že jsem si nabrnkla slavnou hvězdu. Další jasný krok v cestě mého života byl ten, že jsem otěhotněla. Žádost o ruku je jen taková drobnost, která to všechno měla zřejmě podtrhnout. Kdyby někteří mí předchozí kamarádi věděli, kde jsem skončila, zřejmě by si klepali na čelo. Ani nevím, proč jsem měla potřebu pořád přemýšlet nad bývalými známostmi. Teď jsem šťastná, neměla bych mít nutkání nad něčím takovým uvažovat. Vždyť mi můžou být u prdele.

Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Konečky prstů jsem si setřela slzy, které se mi nevysvětlitelně objevili v koutcích očí, a vzdychla. Sklopila jsem hlavu a zadívala se na svá stehna, snažíc se vytěsnit si ty tíživé myšlenky z hlavy.

"Zlato, můžeš se jít koupat, koupelna je volná," oznámil mi Tom. Polkla jsem, abych se zbavila knedle z krku, a zvedla k němu pohled.

"Díky," hlesla jsem a s přikývnutím vstala z postele, pomalu, aby se mi nezamotala hlava, jako se mi to už několikrát stalo. Hned jsem uhnula pohledem a očima zamířila přes místnost ke dveřím koupelny.

"Děje se něco, brouku?" zeptal se hned starostlivě. Zavrtěla jsem hlavou. Když jsem kolem něj procházela, chytil mě za zápěstí, ale já se mu vyvlekla. Nechtěla jsem to řešit. Co bych mu na to měla odpovědět? Prostě hormony. Měl by si na to zvykat. Jenom doufám, že to nebude mít nějaké horší projevy. Jsem spokojená s tím, jak to zatím bylo. Idylické a bezproblémové. Setřela jsem si další slzy a zády se opřela o zavřené dveře koupelny. Chtělo se mi brečet víc a víc, aniž bych znala opravdový důvod. Zaklonila jsem hlavu a několikrát zamrkala, abych slzy zahnala. Nedalo se říct, že by se mi to povedlo, ale snažila jsem se. A snaha se cení. Prsty jsem poslepu zabloudila ke klíčové dírce a otočila klíčem v ní, abych měla jistotu, že mi sem Tom nevleze, až uslyší vzlyky. Určitě mu bude divné už jen to, že uslyší zamykání, protože je to snad poprvé, co jsem využila téhle možnosti. Teď ale opravdu potřebuju být sama. Vybrečet se. A nemám, kam jinam bych šla, když tady máme hosty.

Posadila jsem se do vany a na natažené nohy jsem si pustila vlažnou vodu. Měla jsem chuť se natáhnout tady a spát ve vaně, sice nepohodlné, ale to mi bylo jedno. Už jsem tady byla a nechtělo se mi znovu vstávat. I když jsem břicho ještě neměla jako balón, stejně pro mě byl každý pohyb čím dál víc náročnější. Ani nechci vědět, jaké to bude, až budu mít před termínem porodu. Budu vypadat, jako bych spolkla nafukovací míč, budu neustále zpocená, budu se sotva hýbat. Neudrží mě ani nafukovací lehátko v bazéně, ani Tom na svých pažích. Neobejme mě kvůli tomu, jak prostorná budu, nepomůže mi nic jiného, než jen čekání. Jako na popravu.

Z mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře. Zastavila jsem vodu, která mi doposud chladila stehna, a tiše vydechla.

"Ano?" zavolala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl opravdu vyrovnaně a klidně.

"Zlato, odemkneš?" zeptal se Tom. "Chtěl bych si ještě vyčistit zuby," pokračoval. Když jsem vydechla hlasitěji, uslyšela jsem jeho odkašlání. "Jestli se ale ještě budeš koupat, klidně počkám," zachraňoval to hned.

"Počkej pár vteřin," odpověděla jsem mu a zase pustila vodu. Rychle jsem si opláchla i zbytek těla, abych si ho mohla namydlit a mydlinky spláchnout. Nechtěla jsem, aby musel Tom nějak dlouho čekat jenom kvůli tomu, že jsem nemotorná a neschopná. Vstala jsem a omotala si kolem těla osušku, břicho mi to ještě dovolovalo, tak jsem se netrápila tím, že bych se musela oblékat do županu. Odemkla jsem a pustila ho dovnitř, zatímco jsem já zamířila k posteli, abych si na sebe oblékla spací úbor.

"Proč ses zamykala?" zeptal se Tom, jako by se nic nedělo. Zastavila jsem se na prahu dveří a zadívala se, jak se líně opírá o okraj umyvadla a čistí si zuby. Kartáčkem přejížděl sem a tam, ze zubní pasty se mu kolem koutků rtů tvořila pěna, ale i tak vypadal naprosto sexy.

"Protože jsem nechtěla, abys mě viděl," pokrčila jsem rameny. Přehodila jsem osušku přes věšák, aby proschla, a stoupla si vedle něj. Natáhla jsem se po svém kartáčku a ignorovala jeho pohledy. Když si vypláchl vodou pusu, pobaveně se na mě podíval.

"Prdelko, přece víš, že není potřeba, aby ses zamykala. Kdybys mi řekla, že chceš být sama, vyhověl bych ti," pokrčil rameny.

"Neříkej mi prdelko," ušklíbla jsem se. "Už dávno prdelka nejsem," oponovala jsem a rychle si strčila kartáček s pastou do pusy, abych se s ním nemusela dál nějak dohadovat. Když Tom ucouvl, stoupla jsem si k umyvadlu a zadívala se do odpadu. Nedívala jsem se na Tomův odraz, jak jsem to dělávala jindy. Jelikož jsem nekontrolovala každý jeho krok, nečekala jsem, že se ke mně zezadu přitulí. Dlaněmi sjel na mé břicho a bradou se opřel o mé rameno, což mu činilo trochu větší potíže vzhledem k našim rozdílným výškám, ale i tak to zvládl.

"Víš, že pro mě budeš prdelka pořád, zlatíčko. I když budeš chodit o berlích a budeš se starat o naše vnoučata, pořád budeš moje prdelka," pošeptal a něžně mě políbil na stranu krku. Vypláchla jsem si pusu a tentokrát se na jeho odraz podívala.

"Vnoučata?" pousmála jsem se. "Až tak dalece se mnou zamýšlíš svůj život?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Přece jsem tě požádal o ruku, nemyslel jsem to jenom tak, ne?" olízl si rty. Otočila jsem se k němu čelem. Vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí. "Už jsi ve veselejší náladě? Už ti můžu říkat prdelko?" zamrkal.

"Tak mi můžeš říkat jenom výjimečně," ušklíbla jsem se. Zasmál se.

"A jak ti teda mám říkat?" našpulil rty. "Zlatíčko? Sluníčko nebo beruško?" zvedl obočí. Přivřela jsem oči do tenkých škvírek. "Nebo třeba paní Kaulitzová?" pošeptal poslední návrh.

"Eh," ohrnula jsem horní ret a pak se zasmála spolu s ním. "To zní, jako bych byla padesátiletá robustní dáma, která se stará o tucet koček a cpe se koláči," polkla jsem.

"Kdyby to byly koláče, o které by ses dělila se mnou, vůbec by mi to nevadilo," trhl rameny a pak mě krátce políbil. "Pojďme do postele, už jsem unavený," zívl a protáhl se. Souhlasně jsem přikývla. A sotva jsem si lehla, usnula jsem jako nemluvně. Za to jsem spala neklidně celou noc.

Procházela jsem se krásnou zahradou, která byla lemovaná listnatými stromy. Zrovna byly v květu, dodávaly celé scenérii naprosto dokonalý dojem. I když mi tady bylo krásně, pořád jsem měla nepříjemný pocit, že má něco špatného přijít. Nevím, jestli to byl šestý smysl, nebo něco jiného, ale s postupujícím časem jsem se cítila sklíčenější a sklíčenější. Dlaněmi jsem zabloudila k mému břichu, které se pro mě stávalo jediným důležitým bodem ve vesmíru. Chtěla jsem si ho pohladit, chtěla jsem se trochu uklidnit, ale když mé prsty konečně dosáhly pupíku, přejely po plochém triku. Nic se nevydouvalo, nebylo známek, že bych snad kdy byla těhotná. A tím se moje úzkost zvýšila. Anxieta mi proudila žilami místo adrenalinu, který by mi aspoň trochu dokázal pomoct. Strnule jsem stála na místě a hleděla na krásné stromy, ze kterých najednou začínalo opadávat listí. Nebylo by to nic nezvyklého, kdyby listí nepadalo po kusech, jako by upadalo maso od kostí leprou nemocného člověka. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe, když jsem zjistila, že mě lemují prázdné a suché stromy. Co bylo krásné, najednou nabývalo na strašidelnosti. Kdybych tady měla někoho, o koho bych se mohla opřít, nebo se u něj schoulit v náručí, nevadilo by mi to tolik, jako když jsem tady sama. Zjištění, že jsem na všechno sama, mě děsilo ještě více, než samotné okolí. Jsem na všechno sama. Sama. A jako by se ozývalo svědomí, nebo boží hlas shůry, to slovo prořízlo vzduch a naráželo do mých ušních bubínků ve zběsilých vlnách, stále mi připomínajíc, že jsem sama.

Trhaně jsem se nadechla a rozlepila od sebe víčka. Vykulila jsem oči na strop a snažila se uklidnit, ale moje srdce tepalo jako splašené. Pomalu jsem se posadila na posteli a svěsila nohy dolů na podlahu, abych si mohla dojít do kuchyně pro pití. Snad mi taková malá vycházka po domě pomůže zapomenout na to, co se mi zdálo. Vstala jsem a prsty si upravila lem dlouhého trika, ve kterém jsem spala, než jsem vyšla z pokoje. Kvůli těm pár hostům, kteří u nás spali, jsem si teď musela dávat pozor, kde rozsvěcím, kam šlapu. Po tmě jsem trefila až do kuchyně, první světlo, které jsem si rozsvítila, bylo nad dřezem. Bílá led žárovka osvítila polovinu místnosti, přesně tak, jak jsem potřebovala. Otevřela jsem ledničku a vytáhla si krabici džusu, abych si mohla nalít do sklenice. Kdybych byla Tomem, napila bych se přímo z krabice, žádná křeč. Nalila jsem si jenom trochu na dno a rychle obsah sklenice vypila, než jsem si nalila druhou, poněkud plnější. S ní jsem se potom vydala po schodech do naší ložnice, abych si ji postavila na noční stolek a měla ji při sobě, pokud bych se v noci znovu vzbudila. Snažila jsem se být co nejtišší, opatrně jsem našlapovala přes pokoj k posteli, na kterou jsem se pomalu posadila. Postavila jsem sklenici vedle sebe na desku stolku a lehla si na bok, zády k Tomovi. Sotva jsem se zavrtěla na matraci, ucítila jsem i jeho pohyb. Lehce přehodil svou ruku přes můj bok a dlaní přejel přes břicho.

"Žízeň?" zeptal se tiše. Jen jsem zamručela odpověď. Nemělo cenu něco dalšího rozvádět, akorát bychom ani jeden neusnuli. Takhle to bude lepší.

B.