The Beast #03

Hudba: Maroon 5 - Animals

Seděla jsem v autě a snažila se dýchat pomalu a kontrolovaně, abych uklidnila svůj zrychlený tep. Tohle jsem absolvovala už tolikrát, ale stejně jsem pokaždé pociťovala podivné chvění po celém těle. Měla jsem svého řidiče, takže jsem většinou vyzvedávala toho, koho jsem měla doprovázet. Bylo to tak pohodlnější v mnoha směrech a na akci jsme pak dorazili společně, což bylo hlavní. Když se otevřely dveře na protější straně auta, než na jaké jsem sama seděla, na chvíli jsem zatajila dech.

"Dobrý večer," ozvalo se příjemný chraplavý hlas. Sotva se postarší muž posadil na místo vedle mě, ovanula mě vůně kolínské, příjemná a nenucená.

Usmála jsem se. "Dobrý večer. Můžete mi říkat jménem. Jsem Nicole. Než dorazíme na místo akce, můžu s vámi probrat pár detailů, abychom si ujasnili, na čem stojíme?" zeptala jsem se.

"Profesionálka. To se mi líbí," usmál se, až se mu kolem očí vytvořily vějířky vrásek. "Jsem Eric. Klidně si můžeme tykat, jestli s tím souhlasíte," navrhl, zatímco se naše auto dávalo do pohybu.

"Nemám s tím nejmenší problém, Ericu," znovu jsem se usmála. Zatím to vypadalo na příjemný večer. Možná to nakonec nebude taková hrůza, že budu muset dneska pracovat. Po dlouhé době někdo solidní. Však jsem si to taky zasloužila, nebo ne?

Večer dopadl, jak nejlépe mohl. Nikdo neudělal žádné faux pas, nikdo mi nešeptal nemravné návrhy, ze kterých se mi vždycky zvedal žaludek, ale musela jsem je se vší počestností ustát. Až jsem se podivila, jak se liší mí klienti od těch Suziiiných. Eric byl ohleduplný a ve všech směrech dokonalý klient. Uměl říkat vtipy, které nebyly urážlivé, a okolí se nesmálo jenom kvůli tomu, že byl vlivný. Očividně mu peníze nestouply do hlavy, což se nedalo říct o všech, kterým jsem kdy musela dělat společnost. Když mi na konci večera hezky poděkoval za to, že jsem s ním strávila několik hodin, až jsem překvapením zvedla obočí.

"Prvně jsem byl zklamaný, že je Suzie nemocná, ale musím říct, že i tvoje společnost byla velice příjemná," usmál se.

"To samé můžu říct o tobě," oplatila jsem mu pousmání. "Jak se mi dneska nechtělo, byla to skvělá noc. Mám potřebu poděkovat i já tobě," lehce jsem pokývla hlavou.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Děkuji za dnešní večer, Nicole," ještě jednou poděkoval. Když se ke mně naklonil, aby mě zlehka políbil na tvář, neměla jsem potřebu ho odstrčit, neměla jsem potřebu se přetvařovat, nebylo to něco, co bych nechtěla. "Zavolal jsem si vlastní odvoz, takže už klidně můžeš jet, pokud potřebuješ. Tvoje dnešní práce je hotová a odvedla jsi ji na jedničku. Moje sponzory jsi okouzlila víc, než jsem doufal," uculil se.

"Třeba se ještě někdy setkáme. Moc dobře se mi s tebou pracovalo," pokývla jsem hlavou, zatímco jsem se k němu naklonila tělem. Dlaní jsem zlehka přejela přes jeho rameno. Jindy by to znamenalo laškovní gesto, kterým jsem druhému dávala najevo, že se mi líbí. Teď jsem to myslela přátelsky a děkovně. Eric byl opravdu skvělá osoba.

Usmál se. "Budu se těšit. Dobrou noc, Nicole."

"Dobrou," rozloučila jsem se s ním. Ještě mi gentlemansky otevřel dveře u mého auta, než jsem ho nadobro ztratila z očí. Posadila jsem se a pohodlně se opřela o zadní sedačku mé limuzíny. Zahleděla jsem se přes sklo okna na ztmavlou ulici, kterou osvětlovaly pouze pouliční lampy, a nevšímala si Deanova zkoumavého pohledu ve zpětném zrcátku.

"Byla to dobrá noc?" zeptal se po chvíli ticha, které se mi nechtělo přerušovat. Většinou jsem byla potichu, když jsem jela z nějaké akce, většinou jsem se už těšila domů, nebo jsem ani s Deanem neodjížděla. Teď jsem končila dřív, než bylo běžné, a jela jsem rovnou domů. To byl taky docela nezvyk.

"Ano," pokývla jsem hlavou a podívala se do jeho očí, které na mě přes odraz zrcátka pokukovaly. "Eric je opravdu příjemný chlapík. Žádné pitomé kecy, žádné rádoby vtipné připomínky," zhodnotila jsem dnešní večer. "Kdybych nemusela platit šílený nájem, byla bych ochotná mu dát dnešní noc zadarmo," uchechtla jsem se.

"Tak to je co říct," pousmál se Dean a lehce sešlápl plyn. I on už chtěl být určitě doma. Oba dva jsme měli na dnešní večer jiné plány a nakonec jsme museli do práce.

Jen jsem pokývla hlavou. I když se z dnešního večera vyklubal dobrý pokec s milým pánem, byla jsem unavená jako vždycky. Mít se neustále na pozoru a vnímat všechny signály kolem sebe bylo prostě vyčerpávající. Na chvíli jsem zavřela oči a poslouchala tiché vrnění motoru a slabě puštěné rádio.

"Neboj, za chvíli jsme u tebe doma," uslyšela jsem po chvíli ticha.

Otevřela jsem oči. "Teď už žádné záskoky neber, prosím tě. Ten týden volna opravdu potřebuju a ty určitě taky," povzdychla jsem si.

"Kdyby nešlo o Suzie, tak se na to vykašlu, ale dlužili jsme jí," pokrčil rameny. "Ale teď máme všechny dluhy splacené a můžeme si užívat zaslouženého volna. Slibuju, že se dřív než v pátek před tvým prahem neobjevím," zavtipkoval, zatímco začal zpomalovat a odbočovat k chodníku.

Zasmála jsem se. "To bys byl moc hodný," souhlasila jsem. Poposedla jsem si více na kraj a otevřela dveře na straně auta. "Dobrou noc, Deane," rozloučila jsem se s ním a nahnula se přes jeho rameno, abych ho zlehka políbila na tvář, jak jsem měla ve zvyku.

"Chceš doprovodit?"

"V pohodě. Dneska jsem neměla ani jednu skleničku, takže dojdu po svých," uculila jsem se. "Uvidíme se za týden."

"Jasně. Dobrou," pokývl hlavou. Počkal, dokud jsem nevystoupila a nezavřela za sebou dveře. Motor auta stále vrčel na kraji chodníku, když jsem vstupovala do vchodu budovy. Když mě nedoprovázel až k výtahu, aspoň počkal, dokud jsem nebyla v bezpečí domu. Chlap k pohledání.

Už ve výtahu jsem si sundala lodičky, ze kterých mě už pálily polštářky prstů na nohou. Bosá jsem přešla ke dveřím od bytu a z kabelky vytáhla klíč. Sotva jsem pootevřela dveře, dolehl k mým uším halasný smích. Moje dobrá nálada se mě kupodivu držela dál, i přes to, že Anita zase neposlechla mých rad a pozvala ty sousedy k sobě. K nám. Jako by nemohla být ona u nich. S povzdychnutím jsem za sebou zacvakla dveře a odložila lodičky do botníku.

"Nicole, ty už jsi doma?" uslyšela jsem otázku, která se ke mně donesla z obývacího pokoje.

Stoupla jsem si na práh místnosti a lehce pokrčila rameny, prsty si projíždějíc vlasy. Anita ke mně sotva zvedla oči, zatímco se na mě ti dva podívali s neskrývanou zvědavostí. Možná jsem zahlédla i obavy, jak zareaguju tentokrát. V Tomových očích určitě. Bojí se mě? No hezky pěkně. Samolibě jsem se pousmála.

"Hrajeme poker, přidáš se?" zeptala se mě Anita a poposedla si, aby na mě lépe viděla přes okraj křesla, ve kterém seděla.

"Poker?" zvedla jsem jedno obočí a několika ladnými kroky přešla k jejímu křeslu. Očima jsem projela karty na stole a pak se podívala do její dlaně. "A s tímhle chceš vyhrát?"

"Ty umíš poker?"

Zvedla jsem pohled k našemu novému sousedovi. Bill, pokud si dobře pamatuju. "Kvůli svému povolání musím umět hodně věcí," odpověděla jsem mu s lehkým pokrčením ramen. Nejednou se má práce odehrávala v nějakém casinu, nenavštěvovala jsem jenom noční kluby.

"A já žil v domnění, že štětka musí umět jenom roztáhnout nohy," zamumlal Tom. V následujícím zlomku vteřiny dostal ránu pěstí do stehna od svého bratra a tiché napomenutí od Anity.

Napřímila jsem se v zádech a zpražila ho pohledem. Nebylo to poprvé, co jsem se s něčím takovým setkala, ale teď jsem to nemusela tiše snášet a vrhat falešné úsměvy. Teď už jsem nebyla v práci. "Asi znáš jenom ty laciné, kterým roztažení noh stačí," ušklíbla jsem se jeho směrem.

Zvedl pohled od svých karet, které držel mezi potetovanými prsty, a pohledem sjel přes mé tělo. Mlčel a zřejmě nemohl přijít na nic kloudného, čím by odpálkoval mou odpověď. Musela jsem ho překvapit tím, že jsem mu nevyvracela, co řekl. Věděla jsem, že to nemá cenu. Vždyť bych tím jedině potvrdila, co si očividně myslel. Když nabroušeně našpulil rty, přestala jsem ho vnímat. Sklopila jsem pohled k Anitě.

"Jsem unavená, tak svůj chechot držte na uzdě," řekla jsem jejím směrem. Na ty dva jsem se už ani nepodívala.

"Dobrou," popřála mi. Zněla provinile, jako by snad ona byla tím, kdo Tomovi řekl, že jsem štětka. Kdybych si chtěla kazit náladu, kterou jsem díky Ericovi měla po celý večer dobrou, dala bych jí to sežrat. Teď se mi ale opravdu nechtělo.

S odlíčeným obličejem jsem zamířila z koupelny do kuchyně. Žaludek se mi svíral hlady a trpět až do rána se mi nechtělo. Otevřela jsem ledničku a zahleděla se na napůl zaplněné police, než jsem si vytáhla chlazený vanilkový puding. Když jsem dveře lednice zavřela a spatřila před sebou vysokou postavu, překvapením jsem vykulila oči.

"Bille," našpulila jsem rty. "Ztratil ses snad?" zvedla jsem jedno obočí a pohledem rychle mrkla směrem k obývacímu pokoji, odkud se ozýval rozhovor mé sestry s druhým sousedem.

"Někde by tu prý mělo být víno," hlesl tichým a melodickým hlasem, ze kterého se dalo usoudit, že rád holduje alkoholu a cigaretám. Jak se on může živit zpěvem, to mi hlava nebere.

"V lednici," odpověděla jsem mu a radši přešla poznámku o tom, že by si to víno mohli otevřít i u nich.

"Dneska máš dobrou náladu, pozoruju," pousmál se.

Pomlaskla jsem a bez odpovědi jsem pokrčila rameny. Přešla jsem k šuplíku s příborníkem a vytáhla si čajovou lžičku, kterou jsem zabořila do horní vrstvy pudingu. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a zadívala se na jeho siluetu, neskutečně štíhlou, aby člověk začal přemýšlet o jeho stravovacích návycích.

"Přidáš se k nám?" zeptal se mě, zatímco zavíral dveře lednice. Postavil láhev vína na kuchyňskou linku kousek ode mě a začal prohrabovat šuplíky, aby našel vývrtku. Jako by tu byl doma.

"Půjdu spát. Nelhala jsem, když jsem říkala, že jsem unavená," odpověděla jsem mu.

Jen chápavě pokývl hlavou a nic dalšího neříkal. Soustředěně začal zavrtávat spirálu vývrtky do korku, kterým bylo víno uzavřené. Mlčel a já taky. Lžící jsem přejela přes vrstvu pudingu a nabrala další porci, kterou jsem si strčila do pusy. Po očku jsem sledovala jeho zkušené otevírání vína, se kterým bych já sama asi zápasila delší dobu, než se ke mně znovu otočil.

"Zjistil jsem, že má Anita za dva týdny narozeniny. Plánuješ jí uspořádat nějakou oslavu?" zeptal se mě.

S neskrývaným překvapením jsem zvedla obočí. Moc dobře jsem věděla, že má moje sestra narozeniny, ale nedokázala jsem pochopit, jak se on - nový soused může tak angažovat v oslavě narozenin.

"Já totiž hrozně rád připravuju překvapení pro druhé lidi," dodal po chvilce mého ticha. "Myslel jsem, že bych ti mohl pomoct s přípravami. Jestli jsi teda už začala a něco namyslela," pousmál se a lehce naklonil hlavu na stranu.

"Ne, nic jsem nechystala," přiznala jsem.

"Však je taky čas," řekl hned. "Mohli bychom se někdy sejít a něco namyslet, co ty na to?" navrhl.

"Neznám její přátele. Narozeniny slaví většinou beze mě."

"Aha," hlesl. Z mého tónu hlasu mu muselo být jasné, že nejsem zrovna nadšená z jeho nápadu.

"Snad každý víkend jsem v práci, tudíž jsem její oslavy často promeškala," vysvětlila jsem. Ani nevím, proč jsem měla potřebu to objasňovat. Jemu to může být ukradené, proč neslavím narozeniny mé sestry.

"Chápu," pokývl hlavou. Omotal své potetované prsty kolem hrdla láhve a vykročil zpátky k obývacímu pokoji. V půlce cesty se však zarazil a ještě jednou se na mě podíval. "A omlouvám se."

Mlčky jsem zvedla obočí.

"Za bráchu. Za to, že tě nazval štětkou. Moc dobře víme, že se neživíš nejstarším řemeslem na světě, Anita nám to vysvětlila, ale Tom má prostě… někdy pitomé připomínky," pousmál se.

"Ty se mi omlouvat nemusíš," řekla jsem s lehkým trhnutím ramen. Bill nebyl ten, kdo ta slova z pusy vypustil. A i kdyby to byl on, omluvy jsem většinou nebrala v potaz. Už jednou to ta osoba řekla, tak to asi tak myslela. Omluvy jsem chápala, ale neodpouštěla jsem. Jak si jednou u mě někdo udělá vroubek, prostě tam zůstane.

"Tak ti přeju dobrou noc," pousmál se na mě ve vší slušnosti a pak prošel dveřmi za mou sestrou a jeho bratrem. Olízla jsem si rty a strčila si poslední sousto pudingu do pusy. Jak se zdálo, vše, co jsem o nich slyšela, byla pravda. Bill se vždycky s každým snaží vycházet, málokdy se pouští do konfrontací, většinou je ten spontánnější a bláznivější, zatímco jeho bratr je uzavřený a jízlivý parchant, na kterého si stěžuje každá holka v mojí branži. Bez sebe nedají ani ránu, ale vycházet se s nimi dá jen stěží. Namyšlení kluci, kteří si rádi hrají na to, co nejsou.

Odhodila jsem prázdný kelímek od jogurtu do koše a lžičku strčila do dřezu. Přešla jsem kuchyní do svého pokoje a posadila se ke stolu, abych ještě mohla zkontrolovat svůj email. Otevřela jsem laptop a zapnula ho. Hned jsem naťukala heslo a vstala, abych si mezitím rozestlala postel, než se mi načte má emailová schránka. S povzdychnutím jsem vyhodila spamy a reklamy do koše a očima proletěla několik málo emailů od známých či kolegyň z práce. Nic zajímavého. Olízla jsem si rty a dlaní si podepřela bradu. Ke spaní bych si mohla pustit nějaký film nebo seriál. Jo, to by šlo.

B.