Promiseland * 10

Hudba: Rihanna, Kanye West, Paul McCarney - FourFiveSeconds

Bylo skoro poledne, když jsem v neděli vylezla z postele. Kdyby mi v břiše nekručelo hlady, asi bych zůstala v posteli mnohem déle. Byla jsem si vědoma toho, že jsem toho zase tolik nevypila, ale jak jsem nebyla na takové množství alkoholu zvyklá, od probuzení mě bolela hlava a měla jsem pocit, že se mi rozskočí do stran. V tu chvíli jsem byla ráda, že tu Jerome nebyl a ani se nějak neozýval, protože bych na něj asi byla neskutečně protivná. Vlastně mi ani nepřišlo podivné, že se takovou dobu neozývá. Přece jsem mu řekla, že strávím večer s Elsie, proč by měl potřebu mě kontrolovat, proč by se měl připomínat. Sám určitě strávil večer se svými přáteli u nějakého zápasu fotbalu nebo další série videoher. Nebyl důvod, abych se dožadovala jeho přítomnosti.

Pomalu jsem vstala z postele a paže protáhla rukávy huňatého županu, který jsem si kolem pasu připevnila páskem. Mé první kroky mířily do koupelny, kde jsem si vymáčkla pastu na štětiny zubního kartáčku, aniž bych se jedinkrát podívala na svůj odraz v zrcadle. Začala jsem si čistit zuby, a pochodujíce směrem ke kuchyni jsem prošla skoro celým domem, než jsme se dostala ke kuchyňské lince. Potřebovala jsem kávu, pomerančový džus a něco lehkého ke snědku. Odplivla jsem si do dřezu, ve kterém nebylo jediného nemytého nádobí, což bylo taky známkou toho, že tu Jerome nestrávil noc, a hned pastu spláchla do odpadu. Moc dobře jsem si uvědomovala, že se možná chovám nechutně, ale i mě bylo nechutně. Proč bych se podle toho taky nemohla chovat? Pustila jsem vodu a vypláchla si ústa, než jsem si očištěný kartáček znovu strčila za tvář. Ztichlým bytem se ozvalo zvoněné mého mobilu. Zauvažovala jsem, odkud by to mohlo jít. Včera jsem nechala svou tašku u domovních dveří. Já vlastně celou noc spala, aniž by mě mobil rušil. A stejně jsem se nevyspala do růžova. Tentokrát za to nemohlo opravování domácích úkolů do pozdní noci, ani nesčetné textovky od Elsie. Mohl za to alkohol, který mi nejspíš ještě teď ředil krev.

S těžkým povzdychnutím jsem šoupavými kroky přešla k místu, odkud můj telefon vyzváněl jako bláznivý. Rozepnula jsem tašku a hned na mě dýchl odér toho podniku, kde jsem včera strávila tolik času. Pomalu jsem vydechla, zahnala vzpomínky na předešlou noc a vytáhla mobil, který stále vibroval.

"Ano?" hlesla jsem ochraptělým hlasem do mluvítka, než jsem se napřímila v zádech a znovu ztrhaně putovala domem zpátky do koupelny.

"Zlato, snažím se tě sehnat skoro celé dopoledne. Kde vězíš?" zeptal se Jerome.

"Vyspávala jsem," odpověděla jsem s trhnutím ramen. "Děje se něco?"

"Co kdybychom si dneska vyšli na večeři? Dlouho jsme nikde nebyli, jen tak… mohli bychom si užít neděli, co ty na to?" navrhl. Zrovna jsem prošla dveřmi do své koupelny, když mi tuhle informaci sděloval. Ještě jednou jsem strčila kartáček pod proud vody, než jsem ho sklidila na jeho místo. Dlaní jsem se opřela o okraj umyvadla.

"To by bylo fajn," řekla jsem a zvedla pohled k zrcadlu. Vlasy jsem měla jako týden nečesané. Pleť byla bledá, bez života. A mé rty se chvěly, jako by vzpomínaly na něco, co se nestalo.

"Když tě vyzvednu v osm, budeš připravená?" zeptal se.

"Budu," odpověděla jsem mu. Nečekala jsem na to, až hovor ukončí, sama jsem odložila mobil od ucha a stiskla červené tlačítko. Naklonila jsem se nad umyvadlo a pohlédla do svého obličeje z blízkosti. Sledovala jsem své rozšířené zorničky, což byl jev, který neměl, co dočinění s tím, že jsem právě mluvila se svým snoubencem. Vzpomněla jsem si na tu příjemnou společnost, kterou jsem včera měla. Bude dnešní večer stejně příjemně strávený?

Pochybuji…

~~~

Naposledy jsem zkontrolovala svůj vzhled v dlouhém zrcadle, které jsem schválně umístila do předsíně, abych se mohla shlédnout vždy před odchodem z domu. Nepřebírala jsem mezi svými šaty, když jsem se začala chystat na večeři s Jeromem, ale i tak jsem zvolila trochu formálnější oblečení. Chtěl jít na večeři do restaurace. To se tak často nestává. Nevěděla jsem, co za tím hledat, a popravdě jsem dneska neměla náladu po čemkoliv pátrat. Přes ramena jsem si přehodila tenký kabát a pohledem přejela přes své líčení. Dnes mi zabralo více času, než jsem se nalíčila do přijatelné formy. Po včerejší noci jsem byla opravdu jako bez života. Takové noci bych nemohla opakovat každý víkend. Budu si na to muset dát pozor, přece jenom už mám studentská léta, která jsem takhle trávit mohla, za sebou.

Vyšla jsem ze dveří a tiše je za sebou zacvakla. Zamkla jsem a přes chodník se vydala k nastartovanému autu, které na mě čekalo. Jerome přijel možná před třemi minutami, ale stejně se významně podíval na ciferník svých hodinek, když jsem nastupovala.

"Čau, kotě," pozdravil mě a naklonil se přes střed auta, aby mě políbil na rty.

"Ahoj, Jerome," podívala jsem se na něj. "Co se stalo, že tě napadl takový večer?" zeptala jsem se na otázku, který mi během dne několikrát přišla na mysl. Udělal něco a měl potřebu to odčinit, nebo chtěl být po dlouhé době romantický?

"Proč bychom si nemohli udělat hezkou neděli?" trhl rameny, než vyjel od krajnice na silnici. "Jak sis užila včerejší kino s Elsie?" začal s rozhovorem, aniž by počkal pár vteřin v tichosti.

"Holčičí večer, co ti budu povídat," odpověděla jsem tak, aby dál nepátral po detailech, které bych mu stejně nechtěla sdělit.

"Takže jízda až do rána?" zasmál se.

"Tak nějak," krátce jsem se na něj podívala a pousmála se, aby mé chování nebylo tak podezřelé. Oplatil mi to pousmání a pak ještě více sešlápl pedál plynu.

"Dneska jsem sehnal místa v jedné z těch dražších restaurací. Doufám, že máš pořádný hlad," řekl a položil svou teplou dlaň na mé koleno. Zhluboka jsem se nadechla a pohledem sklouzla k jeho prstům.

"Vlastně mám hlad jako blázen," pokývla jsem hlavou. Pravdou bylo, že jsem skoro celý den nejedla a měla stažený žaludek. A že mě chtěl Jerome pozvat na hezkou večeři, mi jedině káplo do noty. Olízla jsem si rty a potlačila nutkání mu tu dlaň odsunout na stranu. Je můj přítel. Bylo logické, že se mě chce dotýkat. Proč jsem k tomu dnes měla tuhle podivnou averzi?

Uplynulo možná čtyřicet minut, než jsme se dostali do části města, kam měl Jerome namířeno. Neprozradil mi ani slůvkem, kam jsme na večeři měli jít, proto jsem překvapeně zvedla obočí, když začal parkovat u restaurace, kam bychom se jen tak nedostali, pokud bychom neměli nějaké konexe.

"Jerome, s kým se v práci paktuješ, že dnes můžeme večeřet právě tady?" zeptala jsem se.

Krátce se zasmál a vytáhl klíče ze zapalování auta. "Pamatuješ si Richarda, mého bývalého spolužáka z gymplu? Dneska tady tak trochu slaví narozeniny. A součástí je otevřený raut, tak jsem si řekl, že si to užijeme," trhl rameny.

"Takže to není večeře, kterou bys sám naplánoval," konstatovala jsem. Tělem mi projela vlna zklamání, nikoliv však z Jeroma, jako spíš ze mě samotné, že jsem si naivně myslela, že se v něm přece jen probudilo romantické cítění.

"No, naplánoval jsem, že ty půjdeš se mnou, a domluvil jsem u Richarda místo navíc, abys tu nebyla nezvaný host. To ti nestačí?" zeptal se a vůbec se nepozastavil nad tím, co mi tady právě řekl.

"Proč tedy neneseme dárek?"

"Já mu dárek dal už před několika dny, kdy byla neoficiální oslava," začal sypat pravdu z rukávu. "Dneska je ta oficiálnější s jeho rodinou a už jen pár přáteli, které by na pořádnou chlastačku nepozval, jestli mě chápeš," uchechtl se. Měla jsem chuť protočit oči. Jerome si hned mého výrazu ve tváři všiml, a to bylo co říct. Znovu se uchechtl. "Ale kotě, přece nebudeš nabroušená, když před sebou máme super večer," pomlaskl si. Hned na to mi do dlaně vtiskl klíče od auta. "A rovnou ti říkám, že cestu zpátky řídíš ty, já hodlám pít," uculil se.

"Super," procedila jsem mezi zuby. Tohle dodalo mé dnešní náladě tu jiskru, která tomu chyběla. Měla jsem chuť přesednout z místa spolujezdce na řidiče a rovnou odsud odjet. Ale začínala jsem pociťovat čím dál větší hlad. Přece nebude nic špatného na tom, když se půjdu zadarmo najíst, no ne? Ať se Jerome a jeho kamarád Richard jdou bodnout. Já si ten večer ještě zpříjemním.

Jerome položil paži kolem mého pasu a společně jsme vcházeli do budovy, ve které se odehrávala Richardova oslava. Nějak mi nesedělo, že pořádal večírek v neděli večer, ale vlastně mi to mohlo být jedno. Klíče od auta jsem už měla a kdybych odjela dřív kvůli únavě a Jeroma tady nechala, věřím, že by se nic nestalo. Pokud bude mít pravidelný přísun alkoholu, moje společnost pro něj bude vedlejší.

"Ah, támhle ho máme," zachechtal se Jerome a povolil paži, kterou mě doposud držel. Několika rychlými kroky přešel prostorou místností a s veselým smíchem se objal s jeho dlouholetým přítelem, kterého jsem už párkrát potkala. Moc jsem se nerozhlížela kolem a neobdivovala jsem prostory sálu, ve kterém jsme se nacházeli. Na tomhle večeru mi nesedělo více věcí a bylo mým problémem, že jsem právě neměla chuť je řešit.

"Ahoj, Richarde," pozdravila jsem ho a natáhla k němu dlaň.

"Ser na zdvořilostní potřásání rukou a obejmi mě, ne?" zasmál se. Během následující vteřiny jsem měla jeho paži kolem svých ramen a plácal mě do zad, jako bych patřila do jeho fotbalového týmu a on byl mým věrným přítelem. Po pár vteřinách, kdy jsem mu ani nestihla opětovat objetí, se na mě podíval na dálku své ruky a našpulil rty.

"Ráda tě vidím," začala jsem ve vší slušnosti.

"Já tebe taky. Od vašeho zasnoubení jsem měl tu čest vidět jen tady toho blbečka," znovu se zachechtal a dlaní plácl do Jeromova ramene. "Takže gratulace, Theo," poplácal po rameni i mne. Čekala jsem, jestli mě taky počastuje nějakou urážkou, což bylo mezi Jeromovými přáteli běžné, ale oslovil mě jen jménem.

"Díky, Richarde," pousmála jsem se.

"Běžte si vzít, co vám hrdlo ráčí. Támhle jsou drinky, na druhé straně je raut, toalety jsou tím směrem," ukázal přes celý sál, přes hlavy všech lidí, kteří tu už byli. "A končí se nad ránem, snad máte zítra dovolenou," ještě se uchechtl, než se k nám otočil zády, aby se pozdravil s dalšími příchozími, kteří byli stejně hluční jako všichni okolo. Měla jsem pocit, že mi hlava pukne. Nejradši bych se otočila na patě a vypadla odsud. A to bych dokázala tryskem. Chtělo se mi rezignovat na všechno. Hlava mi třeštila a tady bylo příliš živo. Takhle jsem si nedělní večer opravdu nepředstavovala. Nejen, že jsem si tady připadala jako páté kolo od vozu, zároveň mě štvala ta lest, díky které mě sem Jerome vlastně dostal. Kdyby mi řekl, že pro nás plánuje oslavu jeho kamaráda, rovnou bych zůstala doma a nechala ho jít samotného. Ale ta oslava se konala na druhé straně města a Jerome potřeboval odvoz. Nejradši bych ho praštila rovnou mezi oči. Jerome byl neskutečně vypočítavý, co se týkalo osob, které si držel u těla. Většina jeho přátel bylo na významných postech, byli to právníci, osoby v úřadu nebo nějakým jiným způsobem užiteční. A Richard byl jedním z nich. Nedokázala jsem teď uniknout otázce - proč bych měla být po jeho boku já? Co jsem mohla Jeromovi přinést?

Posadila jsem se vedle Jeroma a kývnutím hlavy se pozdravila s několika lidmi, které jsem už z dřívějška znala. Nikdo z nich nebyl můj dlouholetý kamarád, ale byli jsme s Jeromem tak dlouho pár, že jsem jeho známé od pohledu poznávala. Upila jsem ze sklenice trochu minerálky, kterou jsem si vybrala z toho malého množství nealkoholických drinků, které tu nabízeli, a rozhlédla se kolem. Nebylo tady nikoho, kvůli komu bych mohla tento večer přehodnotit a udělit mu lepší známku. Nudila jsem se, a to už byl první krok k tomu, abych byla nepříjemná a protivná na celé své okolí. Otevřela jsem svou kabelku a nahmatala mobil. Nejradši bych zavolala Elsie a postěžovala si jí, ale nechtěla jsem svou špatnou náladu rozšiřovat dál. Znovu jsem mobil schovala do kabelky, abych nebyla v pokušení jí psát jednu textovku za druhou.

"Zlato, co se s tebou děje?" zeptal se Jerome, když se zrovna nebavil se svými kamarády. Naklonil se ke mně, a kdo by nás viděl z dálky, by si řekl, že musíme být zamilovaným párem. Já však moc dobře věděla, že jsme takovým párem už hodně dlouho nebyli. U nás to bylo o zvyku a strachu z nového, kdybychom se rozešli.

"Co přesně myslíš?" zvedla jsem k němu obočí. "To, že jsem naštvaná kvůli tomu, jak jsi mě obelhal, abys mě na tuto akci dostal, nebo že jsem naštvaná, protože jsem pro tebe dobrá očividně jen kvůli odvozu?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Cože?" nechápavě se na mě podíval. "O čem to sakra mluvíš?" zamračil se.

"O tom, jak tenhle tvůj večer vypadá," založila jsem si ruce na prsou. "Jsem tu jenom kvůli tomu, abys měl odvoz až domů, až budeš opilý. A že jsem si původně myslela, že tohle bude opravdu romantický večer jen o nás dvou, to jsem asi byla naivní, že?" přivřela jsem oči. Zkoumavě jsem přejela přes jeho obličej a sledovala, jestli to v něm něco vyvolalo. Nezdálo se, že by ho trklo uvědomění, že jsem zklamaná. Měla jsem chuť se zvednout a jet domů, nehledě na to, jestli on bude mít s cestou obtíže či nikoliv. Má tady tolik kamarádů a známých, tak proč bych měla mít výčitky svědomí, když ho tady nechám samotného?

"Theo," zavrtěl hlavou, "teď mi přijde, že si tady jenom vyživuješ nějakou špatnou náladu," našpulil rty. Odtáhl se ode mě a prsty několikrát poklepal po stole.

"Teď mám chuť se zvednout a odjet domů. Bez tebe," ukázala jsem na něj prstem.

"Tak běž. Já si cestu domů nějak zařídím," pokrčil rameny.

"Fajn."

"Fajn," odsekla jsem. Vstala jsem a vzala si svou kabelku. Nečekala jsem, že by se to snažil vyžehlit, nepočítala jsem s tím, že by se třeba zvedl a šel se mnou aspoň k tomu pitomému autu. Neohlédla jsem se, když jsem odcházela. Jerome se o nic nesnažil, tak já taky nemusím.

Vyšla jsem z budovy a ušla pár kroků na chodníku, než jsem se zastavila a přestala potlačovat pláč, který se o mě pokoušel už několik vteřin. Utřela jsem si první slzu, která stekla po mém obličeji, a rozhlédla se po ulici, abych našla místo, kam Jerome zaparkoval. Slzy se mi začaly koulet po tvářích, a skoro jsem přes ně neviděla, ale po pár krocích jsem se konečně dostala k autu. Už jsem chytala po klice dveří, když jsem uslyšela svoje jméno.

"Theo?"

Ohlédla jsem se přes rameno a překvapeně zvedla obočí, když jsem pohlédla do Tomovy tváře. "Co tu děláte?" hlesla jsem.

"To bych se mohl ptát já vás," krátce se zasmál. "Tohle je moje městská čtvrt, řekl bych. Venčím tu psa," nakonec prozradil a zatáhl za vodítko, na kterém byl uvázaný velký černobílý pes. "To víte, když si pes poručí, páníček musí jít i pozdě večer," pousmál se. O pár kroků zkrátil vzdálenost mezi našimi těly a pozorněji si prohlédl můj obličej. "Jste v pořádku?" zeptal se. Slyšela jsem v jeho hlase opravdový zájem.

"Jsem," odpověděla jsem a oba dva jsme věděli, jaká lež to byla.

"Kousek opodál je park, kam máme namířeno. Nechcete se přidat?" položil mi další otázku. Znovu zatáhl za vodítko, aby přiměl neposedného psa zůstat blízko jeho nohou.

"Musím domů," zavrtěla jsem hlavou.

"Rozumím," přikývl. "Tak vám přeji příjemnou a klidnou cestu."

"Děkuji," zamumlala jsem. Nechtěla jsem se dál dívat do jeho milé tváře, když jsem sama musela s obrečenýma očima vypadat jako králík. Otočila jsem se k němu zády a nasedla do auta, jak nejrychleji jsem dovedla. Nastartovala jsem a všimla si ještě jednoho mávnutí na pozdrav, než se Tom vydal po chodníku směrem k parku, o kterém jsem věděla, že tam je, ale nikdy bych netipovala, že do něj zrovna on chodí. Měla jsem chuť se čelem opřít o volant a rozbrečet se naplno. Tohle byl večer za všechny prachy. Pitomý Jerome.

B.