Promiseland * 11

Neskutečně si cením vaší trpělivosti. Poslední týdny před Vánocemi jsou v práci opravdu hezktické, až bych nevěřila, kolk toho je. Do toho nachalzení, takže jsem téměř všechny volné chvíle využívala k marodění a nezdárnému vyléčení - to stejně jsem skončila na antibiotikách. "Podnikatelských", jak mi řekla doktorka, protože jsou třídenní a bez nemocenské.

Mno, snad si kolem Vánoc a mezi svátky najdu více času, abych mohla s povídkou konečně hnout. Přeji vám krásné počtení a těším se na jakýkoliv ohlas. Snad se máte krásně. :) B.

Hudba: Troye Sivan - Youth

Několik minut jsem seděla s nastartovaným motorem a rozhodovala se, jestli opravdu chci odjet domů, nebo chci vystoupit z auta a jít za Tomem. Ty dny, kdy jsem ho znala, bych určitě spočítala na prstech jedné ruky, ale táhlo mě to k němu tak silně, že jsem nemusela pochybovat o tom, že je charismatickou osobou. Mohl by být dokonalou oporou, kterou jsem nyní potřebovala. Pro mě teď mnohem lepší osobou, než jakou byl v posledních dnech Jerome. Když jsem ale pohlédla do zpětného zrcátka, které jsem si k sobě sklopila, a uviděla, jak vypadám s ubrečeným obličejem a rozmazaným líčením, rozhodla jsem se, že pro tenhle večer jeho společnost budu muset vynechat. Pro dobro nás obou. Upravila jsem zrcátko zpět do polohy, ve které jsem ji potřebovala, abych viděla na silnici za sebe, a po několika desítkách vteřin, kdy motor běžel na prázdno, jsem mu konečně dala práci - dostal za úkol mě odvézt domů.

Bylo dobře, že jsem odjela. Vyspala jsem se a další den jsem vstala po kvalitním spánku, kdy si mé tělo odpočinulo po náročnějším víkendu. Ač nebyla neděle podle mých představ, sobota nedopadla nejhůř. Pobavila jsem se s Elsie, ještě více jsem se sblížila s Tomem. S tím novým mužem, který mému životu vrátil náboj, ač by se o něco takového měl nejspíš starat někdo úplně jiný. Díky tomu, že jsem odjela směrem k domovu, směrem k mé posteli, a nezajímala se o to, jak se Jerome vrátí do své postele on, jsem mohla spát opravdu nerušeně. Mobil jsem nechala na tichý chod, jen jsem nastavila budík, který mě měl probudit do nového týdne. A když jsem to pondělní ráno vstávala do své práce, od prvního procitnutí jsem se snažila přinutit svou mysl k pozitivnímu nastavení. A kupodivu se mi to docela dařilo. Mohlo to možná souviset i s částečným popíráním toho, že se náš vztah prostě řítil do záhuby, byla to nechuť přiznat si, že takhle zdravý vztah vypadat prostě nemá. To mi ale teď bylo jedno, to mi mohlo kazit den až později.

Teď u mého domu stála dvě auta. Auto mého snoubence, kterému jsem teď samou zlostí nemohla přijít na jméno, jsem nechala stát před domem a klíče od něj zůstaly v předsíni na botníku, kdyby si pro něj náhodou chtěl přijít, a do práce odjela s tím svým, na které jsem byla zvyklá. Jezdila jsem s ním téměř každý den, měla jsem v něm svou oblíbenou hudbu, a i když mi cesta ke škole netrvala dlouho, kolikrát jsem si náladu zlepšovala nějakým často hraným hitem. Dnes jsem zvolila Lady Gagu. Ta mě mnohdy dokázala naladit až neuvěřitelným způsobem. Jako každé pracovní ráno jsem i teď zaparkovala u stěny školy a s kabelkou v ruce zamířila do budovy. Dnes jsem přijela později, než jsem jezdívala běžně, proto jsem potkala hned několik skupin žáků, kteří mi poslušně přáli dobré ráno. S úsměvem, který jsem nyní nemusela hrát, jsem jim odpovídala. S prvními kroky, které jsem podnikla směrem ke svému kabinetu, jsem se začínala cítit dobře. Svou práci jsem měla ráda, a že mi školní prostředí dokázalo zvednout náladu, bylo výhodou, o kterou bych nechtěla nikdy přijít. Určitě bych nechtěla dopadnout jako vyhořelé učitelky po přechodu, které se už těší do důchodu, nesnáší studenty a je jim jedno, kolik učiva předají.

Otevřela jsem dveře kabinetu.

"Dnes nějak pozdě, drahoušku," usmála se na mě Elsie, která místo pozdravu okomentovala můj příchod. Nechtělo se mi vyprávět jí, že se mi prostě nechtělo z postele, protože se mi nechtělo čelit kruté pravdě, které jsem dnešní den vyšla vstříc i jen tím, že jsem se posadila na matraci a promnula si ospalé oči.

"Dobré ráno i tobě," odpověděla jsem jí.

"Jak dopadla tvá sobota? V neděli ses vůbec neozvala!" vykulila na mě oči. "Ne, že by mi to vadilo, protože mě James překvapil večeří, kterou sám uvařil, a pak romantickou procházkou po parku, ale aspoň napsat jsi mi mohla," vyčetla mi.

"Abych ti řekla pravdu, neděli jsem skoro celou prospala, takže nebyl čas vypisovat textovky," trhla jsem rameny. Stoupla jsem si ke svému pracovnímu stolu - bokem k mé kolegyni, aby mi neviděla do obličeje - a začala si chystat věci na první hodinu. Snažila jsem se zaměstnat, abych si zbytečně nepřipomínala i zbytek neděle, který se tolik nevyvedl.

"Počítám s tím, že si na oběd vezmeš více než jen jednu hodinu volna, a že mi poreferuješ o tom, co jste s Tomem probírali po zbytek noci," ukázala na mě prstem.

Krátce jsem se na ni podívala a strčila si pramen rozpuštěných vlasů za ucho. "Už teď tě navnadím: zavezl mě až k domu," uculila jsem se.

"No jasně, protože chtěl vědět, kde bydlíš!" olízla si rty. "Bože, i když jsi zasnoubená, vůbec bych ti nevyčítala, kdybys na něj skočila," zasmála se. "Celý ženský svět po něm šílí a ty z nás všech máš tu příležitost se dostat do jeho života tím, že učíš jeho dcerku? Osud ti přeje, holka!"

Jen jsem se tiše uchechtla a nechala její větu bez jakékoliv poznámky. A mé náhlé ticho Elsie podráždilo přesně takovým způsobem, jakým jsem plánovala.

"Theo?" oslovila mě.

Znovu jsem k ní přesunula pohled. "Copak, Elsie?"

"Skočila jsi snad na něj?" zeptala se s vážným výrazem ve tváři.

"Prosím tě," protočila jsem oči a zvedla levou ruku, abych jí připomněla, že můj prsteníček zdobí prstýnek s blyštivým kamínkem. "Pamatuj na to, že jsem opravdu zasnoubená."

Elsie si nespokojeně odfrkla. "Jerome by se to nemusel dozvědět a ty by sis užila dobrodružství jak z filmu nebo nějakého románu, no," trhla rameny.

Zasmála jsem se. "O tom si nejspíš můžu nechat jenom zdát," pronesla jsem, a ještě jednou ji obdařila úsměvem, než jsem si vzala věci potřebné na první hodinu. Chtěla jsem teď co nejdříve odejít, protože mi začínalo být nepříjemné, jak jsem musela připomínat fakt, který mi najednou nebyl ani trochu po chuti. Byla jsem zasnoubená, to ano. Ale jak jsem se od té doby cítila? Nebyla jsem štěstím bez sebe, nebyla jsem v sedmém nebi, a myšlenky na svatbu ještě vůbec nepřišly. Měla jsem kamarádky, které v den zasnoubení začaly plánovat ten velký den, které v následujícím týdnu vybraly místo oslav, a v dalším měsíci už měly šaty, hudbu i snubní prsteny. Co jsem měla já? Jedině žaludeční vředy.

Zavřela jsem učebnici a rozhlédla se po třídě. Právě se ozvalo zvonění, které oznamovalo konec čtvrté vyučovací hodiny, pro dnešek jsem měla končit a mé třídě už zbývala jen jedna hodina tělesné východy. Všichni se začali zvedat, začali si balit věci a utíkat na nejoblíbenější předmět, který byl na téhle škole vyučován. Odešli téměř všichni. Zvedla jsem se ze židle a s učebnicí v ruce jsem přešla blíže ke Käthe.

"Ty nejdeš na tělocvik?" zeptala jsem se s pousmáním. Když však ke mně zvedla svou tvář, popošla jsem o kousek blíž, tentokrát se starostmi. "Käthe, je ti dobře?" položila jsem jí druhou otázku. V obličeji byla pobledlá a její rty teď vypadaly bezkrevně.

Ztěžka vydechla. "Strejda je nemocný. A táta mi za ním zakázal chodit, ale když on vypráví skvělé pohádky," začala o něčem, na co jsem se jí ani neptala, ale nejspíš to mělo souvislost s tím, že jí momentálně nebylo zrovna do zpěvu. Hlavou mi probleskla vzpomínka ze sobotní noci, kdy Tom zmínil, že je jeho bratr nemocný, a proto je na schůzi s nakladatelem sám.

"Mohl by teď pro tebe někdo dojet? Komu mám zavolat, Käthe? Tátovi? Nebo Mikeovi?" naklonila jsem se k ní blíž. Když jen krátce pokrčila rameny, pocítila jsem záchvěv ochranářského pudu. Měla jsem chuť ji schovat do svého náručí a opatrovat ji, dokud by se někdo neukázal. I kdybych teď někomu zavolala… ať už by přijel Tom nebo jeho osobní asistent, dřív, než za čtyřicet minut by tu její odvoz nebyl.

"Já nevím, jestli táta ještě nespí," zamumlala. Po těch slovech jsem se napřímila v zádech. Hleděla jsem do její drobné tváře, kterou lemovaly zlatavé lokýnky, a chvíli přemýšlela nad všemi možnostmi, kterými by se tahle situace dala vyřešit. Krátce jsem mrkla na ciferník hodin, které visely ve třídě, než jsem vybrala jedno řešení, které se mi momentálně zdálo jako nejrozumnější.

"Käthe, pober si všechny věci a počkej na mě před mým kabinetem, ano?" řekla jsem. "Omluvím tě z poslední hodiny a zavezu tě domů," rozhodla jsem.

Elsie chápavě přikyvovala, když jsem jí oznámila, co hodlám udělat. Dokonce neměla jedinou poznámku k tomu, že se tím vlastně vyhýbám našemu rozhovoru o tom, co se stalo a nestalo o víkendu. Ani slovíčkem se nezmínila, že se hodlám vydat přes celé město, abych zavezla dceru toho nového rodiče na naší škole. Udělala bych to i pro ostatní žáky? To zůstane navždy nezodpovězenou otázkou. V tu chvíli mi ale bylo Käthe tak líto, že jsem prostě musela něco podniknout. A co bych mohla udělat jiného než ji odvézt domů, aby se dostala co nejdříve do postele?

Když se Käthe začala třást zimou, přehodila jsem přes ni můj svetr, který byl to jediné, co jsem jí mohla momentálně půjčit. Zlehka jsem přejela přes její čelo, jen abych zjistila, že je na dotek horká. Snažila jsem se dodržovat dopravní předpisy, ale zároveň jsem se snažila, abych ji domů dopravila co nejdříve, abych nemusela déle přihlížet tomu, jak se trápí. Čím dříve zalehne, tím dříve se jí to může podařit vypotit. Nebyly jsme na cestě ani patnáct minut, když jsem si všimla, že se její víčka zavřela. Nechala jsem ji spát, ztišila jsem rádio a šlápla na plyn. Těch třicet minut jsem považovala za rekordních, kdy jsem parkovala před jejich domem. Vystoupila jsem a několika dlouhými kroky přešla k domovním dveřím. Zazvonila jsem a několikrát se ohlédla přes rameno. Měla jsem tendence Käthe neustále kontrolovat. Už jsem se natahovala, že zazvoním podruhé, protože mi to přišlo jako věčnost, co jsem se ozývala poprvé, když jsem uslyšela cvaknutí dveří. Znamení, že někdo otevírá.

"Theo?" Tom překvapeně zvedl obočí. Kloubem ukazováčku si začal protírat jedno víčko.

"Tome, nerada vás… budím," řekla jsem, když jsem pohledem přejela přes jeho ospalý obličej, "ale přivezla jsem vaši dceru. Právě spí v mém autě. Vypadá to, že se onemocnění šíří domem a -"

"Käthe?" hlesl. Najednou byl dokonale probuzený. Bosými chodidly vyšel z domu a zamířil k mému autu, které stálo pár metrů opodál. Nechal mě stát na prahu a já si v těch pár vteřinách mohla uvědomit mnohé skutečnosti - vzbudila jsem ho a jeho rozespalý obličej, čerstvě otlačený od povlečení, vypadal nepochopitelně přitažlivě. Jeho otcovská stránka byla bez chyb - nehledě na své pohodlí či nepohodlí se vrhl z domu, aby se postaral o svou dceru. A nakonec to, s jakou starostlivostí ji bral do svého náručí, to mi trhalo srdce. Přispěchala jsem, abych mu pomohla, ale byla jsem jen potřebná k tomu, abych zavřela dveře od auta. Držel Käthe pevně u své hrudi a jako svou panenku ji nesl zpátky do domu. Já v rukou nesla její aktovku a kráčela za nimi.

Sledovala jsem volnou látku trika, která se mu vlnila kolem boků, světlé tepláky, které poloprázdně visely kolem jeho stehen a lýtek, a následovala ho do jeho domu. Nevěnoval mi pozornost, nevšímal si toho, že překračuji práh v závěsu za ním. Až když jsem zavřela dveře, zřejmě si uvědomil, že tu není se svou dcerou sám. Zastavil se na třetím schodu a otočil se ke mně čelem, stále držíc spící Käthe pevně ve svých pažích.

"Pomůžete mi?" zeptal se, a tím, že po mě chtěl, abych mu otevřela dveře, před kterými se zastavil, mě zapojil do toho procesu, který jsem započala už ve škole - dostat Käthe co nejdříve do postele.

"Samozřejmě," přikývla jsem. Protáhla jsem se kolem něj a chvíli pohledem spočinula na jejím spícím obličeji, než jsem se podívala na něj. Viděla jsem v jeho očích starost. Vlasy kolem jeho obličeje mu neposedně trčely, strniště měl delší a neupravené, pod očima zešedlé kruhy od nedokonalého vyspání, ale nic to neubíralo na tom, že teď byl neskutečně přitažlivý. Jenom pro to, jaký cit právě teď ukazoval?

Vystoupala jsem zbývající schody do patra a ocitla jsem se v prostorné chodbě. Stálo tu hned několik dveří. Udělala jsem krok vpřed a čekala, jestli mi Tom napoví, ke kterým bych se měla vydat, ale on sotva vystoupal schodiště na jeho konec. Nezdálo se, že by byl udýchaný, spíš se zdálo, že se snažil pohybovat co nejopatrněji. Ohlédla jsem se přes rameno a sledovala, jak láskyplně tiskne svou tvář k jejímu čelu.

"Ehm," tiše jsem si odkašlala. Hned ke mně zvedl pohled.

"Dveře na konci chodby," pokynul mi. Když jsem k nim přešla, abych je otevřela, všimla jsem si vyzdobené cedulky s jejím jménem. Nebyla dětsky růžová, ale byla posetá drobnými třpytkami, kterými bylo její jméno obseto jako hvězdy na noční obloze. Neubránila jsem se drobnému pousmání. Jak jsem si mohla při prvním setkání s Tomem myslet, že není otcem pro svou dceru? Vždyť se choval naprosto dokonale.

Otevřela jsem dveře do dětského pokoje, což prozradila hromada plyšáků, které byly naskládané v jednom koutě místnosti. Nepřestávala jsem očima viset na velikém plyšovém medvědovi, když jsem do pokoje udělala několik kroků, abych k psacímu stolu složila její školní brašnu. Zůstala jsem stát na místě a mou pozornost teď získal Tom a Käthe. Opatrně ji položil do peřin postele, než dlouhými prsty přejel přes její čelo.

"Tati?" uslyšela jsem její slabý hlas.

"Jsem tady, princezno," odpověděl jí.

"Když jsem teď nemocná jako strejda, nemohl by tu být se mnou?"

"Teď potřebuješ spát, zlatíčko," řekl a pohladil ji po vlasech. "Ale určitě za tebou přijde, neboj se," dodal a bylo znát, že se pousmál. "Nemáš hlad? Udělal bych ti tu výbornou polévku, kterou máš ráda."

"Mh," zabručela a zavrtěla se na polštáři. Chvíli bylo ticho, než se ozvalo její pravidelné oddechování. Usnula během několika vteřin. Musela být unavená, vyčerpaná nemocí. Tom u ní ještě chvíli seděl, než vstal. Ujistil se, že je důkladně zakrytá, a teprve pak z ní přesunul pohled směrem ke mně.

"Ne, že bych tu polévku uměl, ale máma na telefonu dokáže téměř všechno," zavtipkoval. Jak se zdálo, humor ho neopouštěl ani v takových chvílích. "Chtěl bych vám poděkovat, Theo," pokračoval vážnějším tónem. "Na světě určitě není mnoho lidí, kteří by nezištně udělali takový dobrý skutek," trhl rameny.

"Tome," oslovila jsem ho, ale on hned zavrtěl hlavou.

"Můžu se vám nějak odvděčit, Theo?" zeptal se. "Držíte se chvíli? Dáte si kávu?" zvedl obočí. Prsty si prohrábl vlasy, jako by si až teď uvědomil, jak musel celou dobu vypadat. "Nebo něco ostřejšího?" pousmál se.

"Jsem tu autem," odpověděla jsem slovy, kterými jsem odmítla jen alkohol, nikoliv to, že bych se tu chvíli zdržela. Bylo mi v jeho společnosti příjemně, tak proč bych se hned měla vracet domů?

Následovala jsem Toma z dětského pokoje zpátky do přízemí, ve kterém se nacházel obývací pokoj, který jsem už jednou měla to potěšení navštívit. Tentokrát ale Tomovy kroky zamířily do jiné místnosti v domě, a jelikož jsem ho mlčky následovala, netušila jsem, že se odebíráme ke kuchyni. Jako ostatní prostory, i tenhle byl široký a dokonale zařízený. Někdo by to mohl považovat za chladnou a nevyužívanou část domu, ale mně byly světlé a uklizené povrchy kuchyňské linky příjemné. Ve středu místnosti stál kuchyňský ostrůvek s dřevěnou deskou, na které stály mísy s několika druhy ovoce. Kolem ostrůvku, který mi momentálně sahal pod prsa, stály barové stoličky.

"Dáte si černou kávu nebo kapučíno? Taky bych možná zvládl latté, pokud máte chuť," nabídl mi a postavil se k luxusnímu kávovaru.

"Zvládl byste to vy nebo ta mašinka?" zeptala jsem se s pousmáním.

Tom se uchechtl. "Samozřejmě, že já," odpověděl se šibalským úsměvem na rtech. "Takže latté?"

"Ano, prosím," pokývla jsem hlavou. Posadila jsem se na barovou stoličku a lokty se opřela o dřevěnou desku. Dlaní jsem přejela přes precizně vybroušený povrch. Vypadalo to tu dokonale. Jako téměř všechno v tomhle domě. Tiše jsem vydechla. "Mrzí mě, že Käthe onemocněla, sotva se ukázala ve škole. Takhle pro ni nebude moc snadné najít si nějaké kamarády," konstatovala jsem.

"To víte, právě jsme se vrátili z cest, a to brácha téměř vždycky onemocní. A když mě ta malá čiperka neposlechne a chodí za ním, není divu, že se nakazila," trhl rameny.

"Všimla jsem si té hromady plyšáků…"

"Bill ji příliš rozmazluje," protočil oči, než se ke mně postavil zády, aby obsloužil přístroj, který právě skončil s programem čištění a začal připravovat kávu. "Z každého města, ve kterém jsme se kdy vyskytli, jí vždycky něco přiveze. S takovou si budeme muset v nejbližší době pronajmout druhý dům, ve kterém budou jenom tyhle dárky," krátce se zasmál.

K jeho zasmání jsem se přidala. Dlaní jsem si podepřela bradu. "Vždyť je to hezké."

"To je, to nepopírám. Ale mohl by mi třeba pomáhat s výchovou, ne se za mými zády paktovat a dělat kulišárny," trhl rameny.

"Od toho strýcové a tety jsou," bránila jsem jeho bratra, kterého jsem vlastně ani neznala. Tom se ke mně otočil čelem a postavil přede mě mou latté kávu.

"Dáte si i muffin?"

B.