Call-girl's diary [09]

PŘEKVÁPKO! :D Musela jsem zveřejnit díl už dnes, protože prostě proto, buďte rádi a neptejte se. :D Jestli vydržím držet jazyk za zuby, nebo spíš prsty, abych neprozradila, co na Vás chystám, tak se máte tuplem na co těšit. Teda doufám. :D Tak, užijte si předposlední díl.. :) Vím, že takhle povídka neměla dlouhého trvání, ale i tak to někdy chodí.. :)

WARNING: erotika, sex, 18+, násilí

Ležela jsem v posteli a brečela jako malá holka. Takové rozloučení bolelo snad nejvíc. Proč se chová jako malý, stejně mu to může být jedno, proč odcházím. Prostě končím, to lidé s prací dělají, ne? Když se naskytně překážka, buď ji překonají, nebo se jí podvolí. Já tím, že udělám jedno, musím zákonitě udělat i druhé. Prostě to jinak nejde. I kdybych mu řekla pravý důvod, teď by mi asi těžko uvěřil.

__flashback__

"Nikdy se nesmíš zamilovat!" Řekl Heff důležitým tónem. "Tím se pak kazí všechno. Tvoje práce i tvé profesionální postavení. A i kdyby ses zamilovala, tomu dotyčnému to neříkej. Nechtěj vědět, jak se tváří na zamilovanou šlapku. Promiň mi ten výraz, ale je to tak. Můžeš si myslet, že jsi něco víc, ale obyčejný člověk ti řekne, že jsi šlapka. Jediné, v čem se od ní lišíš je to, že ty jsi tady a ne venku na chodníku."

"Prosím tě, Heffe. Vždyť sem chodí samí hnusní a upocení chlapi." Zasmála jsem se. "Který z nich by mě mohl okouzlit?"

"Nikdy nevíš, co se stane." Varoval mě.

__konec flashbacku__

Jsem pěkně blbá, že jsem si nedala víc pozor. Vlastně ani nevím, kdy to moje zamilování přišlo, ale věděla jsem jenom to, že noc od noci, co jsem ho neviděla, jsem doslova trpěla. A potom, ta trapná fáze popírání, kdy jsem nechtěla jet do Francie. A teď, když jsem tady, lituju, že jsem na to přikývla. Kdybych zůstala u nás v domě, určitě bych na něj zapomněla. Další zákazníci by mi ho vyšukali z hlavy, doslova. Ale ne, já se musím zachovat hrdinsky a vystavit se jeho tělu, jeho pohledu a nakonec i jeho rtům. Kdybych nebyla tak tvrdohlavá. A ještě jsem si nalhávala, že pomáhám Heffovi. No jasně.

__flashback__

Ležela jsem na posteli a dívala se na fotku toho mladíka, kterého jsem tu včera poprvné potkala. Jen náhodou jsem si dnes vzala výtisk novin a on byl hned na titulní stránce.

"Tom Kaulitz." Pošeptala jsem. Jak se může tak bohatý mladík ukazovat tady? Ten nemůže mít nouzi o dívky. I když, další věta o jeho pověstném děvkaření je možná důvod, proč zavítal k nám. I na zešedlém novinovém papíře je vidět, že má krásný obličej. I když má sluneční brýle, vypadá sexy. Dost sexy na to, aby se tady o něj holky popraly. Sice tu včera jenom popíjel, ale třeba si to tu šel obhlédnout. Mohla bych na něj zapůsobit, ne nadarmo mě Heff schovává pro ty lepší zákazníky.

Zaklepání na dveře mě přinutilo schovat noviny pod postel.

"Zlatíčko, dneska se připrav. Ten kytarista se tu zřejmě ukáže i dnes." Usmál se Heff a pak zase hned zmizel. S úsměvem od ucha k uchu jsem znovu vytáhla noviny.

"Tak se seznámíme, ty hvězdičko. Bude mi potěšením z tebe vytahat prachy." Řekla jsem fotce a pak se rozesmála na celé kolo.

__konec flashbacku__

Když jsem se ráno probudila, bylo mi snad ještě víc na nic, když jsem si uvědomila, že to všechno bylo doopravdy. Když jsem si dávala ranní sprchu, snažila jsem se nebrečet. Čekám telefonát od Heffa a s tekovou by to poznal. Zná mě až moc dobře. Vypnula jsem vodu a zabalila se do osušky. Vyčistila jsem si zuby a přešla do pokoje. Posadila jsem se na postel a pustila televizi. Natáhla jsem se a pod hlavu si vměstnala polštář, abych měla ideální úhel pohledu na obrazovku. Nevnímala jsem jejich řeč, stejně jsem tomu nemohla rozumět. Stačilo mi dívat se na míchající se obrazy. Vlastně jsem z toho nic neměla, ale aspoň jsem nějak strávila čas.

Když se mi rozezvonil mobil, srdce mi poskočilo radostí, že se dobrá duše blíží. Chtěla jsem věřit tomu, že mi Heff aspoň trochu pomůže zalepit díru po Tomovi.

"Ano?" Přijala jsem hovor a byla ráda, že po té době slyším něčí hlas, ne jenom nesmyslné francouzské bláboly z televize.

"Zlato, jak dlouho ti to bude trvat na letiště?" Zeptal se.

"Nejsem připravená, takže hodně dlouho." Pousmála jsem se.

"Dobře. Přiletět bych měl kolem osmé večer. Zvládneš to do té doby?"

"Prosím tě." Zasmála jsem se jeho starostlivému hlasu. Kéž bych mu mohla říct pravdu. "Tak se pak ozvi, budu čekat na letišti."

"Už s kufry? Klidně to můžeme hned otočit."

"Dobře." Rozhodla jsem se během několika vteřin. Co bych tady pohledávala.

"Tak jo. Hned objednám letenky. Už poletíme, tak pa, kočičko." Rozloučil se a než jsem stihla říct půl slova, už jsem slyšela jenom tón oznamující konec hovoru. Položila jsem mobil vedle sebe na postel a koukla na hodiny. Co mám jako ještě dělat půlku dne?

Už jsem byla oblečená, nalíčená, všechny věci sbalené a byla jsem připravena odejít z pokoje. Kufry jsem měla naskládané u dveří. Seděla jsem v tom pohodlném proutěném křesle na balkoně a v ruce svírala mobil. Heff měl ještě několik hodin letu, ale i tak jsem se ho nechtěla vzdát. Prostě jsem se ho nemohla dočkat. Už jsem nechtěla být ani minutu sama. Ve své samotě jsem se vždycky vyžívala a nemohla se dočkat toho, až mi všichni dají pokoj, ale teď se všechno změnilo. Už jsem nebyla tak nespoutaná, bezstarostná a prahnoucí po penězích. Tom mě změnil víc, než by si kdy mohl připustit. Byla jsem doslova zničená, moje duše byla rozbita na několik střípků, které sotva může čas slepit dohromady. Už nikdy nebudu jako dřív. A možná, že mi to ani nevadilo.

Konečně se mi splnil dětský sen, na který jsem málem zapomněla. Vždycky jsem chtěla prožít lásku, i když tahle nemá moc šťastný konec a zřejmě ani nebyla opětovaná. Ale zamilovala jsem se. Věc, kterou jsem měla zakázanou skrz povolání, ale dokázala to i tak. Po tolika letech, tolika mužích a tolika prožitých orgasmech jsem se konečně zamilovala. A teď, když mám zlomené srdce, můžu konečně pochopit, jak se cítily spolužačky, když tehdy probrečely celé noci, já je utěšovala a netušila, co vlastně prožívají.

Musela jsem tak sedět hodně dlouho. Zavzpomínala jsem na svá školní léta, střední školu a dokonce i svého prvního zákazníka, nezkušeného zajíčka, který byl ještě nejistější než já. Už se setmělo, snad i začala padat rosa, protože jsem si musela natáhnout deku na ramena, abych tu ještě nezmrzla. Když se dole pod balkonem ozvalo ječení dívek, prvně jsem nechápala. Vstala jsem, celé tělo jsem měla polámané z nehnutého sedu. Naklonila jsem se přes okraj. Přijíždělo velké černé auto. Prvně vystoupila ochranka a utvořila malou bublinu kolem dveří auta, aby mohli vystoupit kluci. Dneska zřejmě neměli náladu na rozdávání podpisů. Rychle přešli k hlavnímu vchodu holetu. Tolik fotografů jsem snad v životě neviděla. Když kluci zmizeli, zase jsem se posadila a vzdychla. Podívala jsem se na mobil. Neměla bych Heffovi zavolat sama, kde je? Ale v letadle mi to asi těžko zvedne..

Když už jsem měla zkřehlé prsty, zavřela jsem se v pokoji a poskládala deku. Nechtěla jsem zase rozestýlat už upravenou postel, tak jsem se posadila na zem k topení, které aspoň trochu hřálo a objala si kolena pažemi. Opřela jsem si čelo o kolena a vzdychla. Zavřela jsem oči. Už jsem měla i hlad. Z pokoje se ale ani nehnu. Řeknu Heffovi, aby mi pak něco koupil, on snad francouzsky umí.

A když už se mi klížily oči a málem jsem usnula, ztichlým a ztemnělým pokojem se rozezněl zvuk mého mobilu.

"Ano?"

"Holčičko, už jsem tu. Přijedeš, nebo si tě mám vyzvednout v hotelu?"

"Mám hodně kufrů, asi budeš muset přijet." Vzdychla jsem a podívala se po pokoji.

"Dobře. Tak mi nadiktuj adresu."

"Jo. To bude problém." Řekla jsem. Sdělila jsem mu číslo domu, které jsem přečetla na protějším domě. Potom jsem vyšla z pokoje a řekla, jaké mám číslo.

"Tak já přijedu co nejdřív." Slíbil a ukončil hovor. Zůstala jsem stát ve dveřích, ani nevím proč. Možná to bylo cinknutí výtahu, které mi dalo chabou naději, že třeba jde Tom. Dveře se otevřely a vyšel nějaký manželský pár. Usmála jsem se na ně a zavřela dveře svého pokoje. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že by Tom přišel?

Stála jsem u okna a čekala na Heffa. Mobil ležel na posteli, abych k němu byla co nejblíž, kdyby náhodou zase volal. Měla jsem ruce založené na prsou. Čelem jsem se opřela o chladné sklo. Vzdychla jsem. Když se ale ozvalo zaklepání na dveře, srdce mi poskočilo. Rychle jsem přeběhla pokoj a otevřela dveře.

"Heffe, konečně!" Usmála jsem se, ale na Toma. "Ah, přece jenom jsi přišel?" Pošeptala jsem.

"Heff už je ve Francii?" Zeptal se chladně. Přikývla jsem. "Potřebuju s ním ještě něco vyřešit." Vysvětlil. Jenom jsem pokrčila rameny. "Pustíš mě dovnitř, nebo mám čekat na chodbě?" Zeptal se. Udělala jsem krok stranou, aby se kolem mě mohl protáhnout. Zavřela jsem dveře a vrátila se zpátky k oknu. Stála jsem k němu zády. Nechci, aby viděl mé slzy. Snad ještě nikdy jsem se necítila být někomu tolik vzdálená a on přitom seděl se mnou v místnosti. Ach bože.

"Adelle, řekni mi popravdě." Jeho hlas prořízl ticho, které tu panovalo. "Proč jsi mi neřekla pravdu?"

B.