Extraordinary #02

Tak, jelikož mi odpadla pondělní přednáška, dala jsem se do psaní. Máte tu ještě druhou kapitolu a doufám, že se objeví stejné množství komentářů. Kdy bude třetí, to už netuším, protože opravdu musím začít pracovat na seminárkách. A táák moc se mi chce. No to víte, že bych radši psala povídku. A malé vedlejší info - Bill's girl's diary je již definitivně dopsaná, na prolog se můžete těšit v úterý :) Ještě jednou díky za komentáře, moc jste mě potěšili :-* :) B.

KDYŽ jsem otevřela dveře koupelny, ve které jsem už několikrát byla, skoro jsem to tu nepoznávala. Jindy to byla prostorná místnost se sněhově bílými kachličkami, rohovým sprchovým koutem a velikým zrcadlem u umyvadla. Dnes to byla zatopená koupelna s pozvraceným záchodem. Zápach zvratek mě hned praštil do nosu. Rychle jsem přešla k okýnku a otevřela ho. Nechápu, proč se do koupelen dávají tahle malá okna. Vždyť je to místnost, která snad potřebuje nejvíce větrání. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a otočila se zády k svěžímu vánku. Ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli mám gumové rukavice dobře natažené a vzdychla. Čím dřív se do toho pustím, tím líp. Bohudíky, že jsem nesnídala, jinak bych tu zvracela taky.

Znovu jsem otřela vymáchaným hadrem podlahu kolem toalety a napřímila se. V zádech mi nepříjemně křuplo. Když jsem vstala a podívala se na svá mokrá kolena, musela jsem uznat, že to byla dobrá volba, jít sem v teplácích. Otočila jsem se, abych odešla z koupelny, kde to konečně vonělo po citronu, ale ve dveřích se objevil ten velevážený Kaulitz.

"Rovnou umyj i sprchu."

"A co ještě?" zeptala jsem se jízlivě. Odkašlal si a poškrábal se na nahé hrudi.

"Budu dělat, že jsem to neslyšel," významně se na mě podíval. "Až skončíš, jdi pak do kuchyně. Dneska se asi nadřeš," ušklíbl se a pak odešel. Otočila jsem se a odsunula posuvné dveře sprchového koutu. Naklonila jsem se přes okraj a chtěla začít drhnout stěnu koutu, ale můj pohled upoutal chomáč chlupů v odpadu.

"No fuj, to si ze mě děláš prdel," ušklíbla jsem se nad tím. Udělala jsem dobře, že jsem si vzala rukavice. I tak mi ještě dá práci ze sebe smýt ten nechutný pocit.

Když jsem v koupelně skončila, napadlo mě, že by nebylo od věci vynést odpadky. Sundala jsem víko koše a myslela, že tentokrát tu šavli opravdu hodím. Co to bylo za večírek? Tolik použitých kondomů snad není ani v bordelu. Rychle jsem stáhla sáček, abych se na to víc dívat nemusela, a vyměnila ho za nový. S odpadky jsem šla zadním vchodem ven, abych je vyhodila do kontejneru. Když jsem se vrátila, schovala jsem rukavice a saponáty zpátky na místo a zamířila do kuchyně, jak si přál. Prošla jsem posuvnými dveřmi a vzdychla, když jsem uviděla tu hromadu nádobí, kelímky poházené po zemi a na kuchyňské lince neskutečné množství prázdných lahví od alkoholu. Hned jsem vytáhla druhý sáček do koše a začala sbírat pokrčené kelímky.

Uslyšela jsem, že se dveře posunují, tak jsem pootočila. Věděla jsem, že to je on, ale reflex byl podívat se. Nevěnoval mi ani pohled, nečekaně. Zrovna si zapínal pásek a zasunoval volný konec do ostatních poutek na džínách, do kterých by se vešel několikrát. Svetr měl ledabyle přehozený přes rameno. Sotva si zastrčil pásek, před mýma očima si oblékl svetr. Když si ho přetáhl přes hlavu, podíval se na mě. Zamrkala jsem a chtěla pokračovat s úklidem, ale jeho pohled mě doslova hypnotizoval. Nebyla jsem schopna pohybu. Pousmál se a udělal pár kroků ke mně, čímž zrušil jakoukoliv vzdálenost mezi našimi těly. Na své kůži jsem doslova cítila teplo, které sálalo z jeho opálené pokožky. Sklonil ke mně pohled, přece jenom, byla jsem o hlavu menší.

"Myslíš, že se to uklidí samo?" zeptal se a smyslně se usmál. "Co kdybys přestala tak tupě zírat a pokračovala? Potřebuju odjet, tak si laskavě pohni," ušklíbl se. S jeho jízlivými slovy jsem hned zapomněla na to, že jsem vlastně chtěla obdivovat jeho tělo.

"Klidně si odjeď. Uklízela jsem tady, aniž bys o tom věděl, tak proč teď takové ostychy?" oplatila jsem mu škleb.

"Byla bys tak laskavá a připomněla mi, kdy jsem ti řekl, že mi můžeš tykat?" naklonil hlavu na stranu.

"A kdy já tobě, hm?" založila jsem si ruce na prsou. Rozhodně mu nedám příležitost, aby mě mohl ponižovat. To, že pro něj pracuju, neznamená, že se ke mně může chovat tak hnusně a povýšeně. Ohrnul horní ret, trochu ukázal své bílé zuby.

"Moc si o sobě nemysli, ty nádhero," procedil mezi zuby. Já jsem se ale nedala a napřímila jsem se ještě víc. Přimhouřila jsem oči a oplácela mu ten jeho pohled plný nechuti.

"Nápodobně."

"Fajn, sama sis vybrala. Teď budu ještě nepříjemnější," zlomyslně se uchechtl.

"To snad jde?" zvedla jsem obočí. Pomalu přejel špičkou jazyka z jednoho koutu do druhého. Teď byly jeho rty ještě plnější, více k nakousnutí.

"Doufám, že tě můj přístup moc neodradí, vypadá to, že peníze potřebuješ," sklopil pohled k mé mikině a teplákům.

"Nevím, kdo tady chodí s dírou v triku," oplatila jsem mu. Pořád si prohlížel můj obličej. Už mi bylo nepříjemné, jak blízko stál. Když mu v kapse zazvonil mobil, v duchu jsem děkovala Bohu. Pootočil se ke mně bokem a ukazováčkem si přidržoval telefon u ucha.

Znovu jsem se pustila do úklidu. Neposlouchala jsem jeho telefonát, proto jsem se podivila, když jsem se otočila a zjistila, že jsem v kuchyni sama. Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala. Aspoň mi nebude zavazet a já tak skončím dřív. Když jsem posbírala kelímky, vynesla jsem pytel zase do kontejneru. Než jsem vynesla ty láhve, trvalo to trochu déle. Musela jsem jít několikrát, než jsem je všechny odnesla. Nakonec jsem umyla nádobí a hned ho utřela a schovala do skříněk. Zkontrolovala jsem i ostatní místnosti. Už nebylo třeba nic uklízet, až na jeho pokoj. Postel byla rozházená, prostěradlo zkopané do půli postele a přikrývka čouhala z povlečení, jakoby se to nestlalo snad celý měsíc. Vzdychla jsem a začala upravovat postel. Vůbec jsem neslyšela, že by bouchly domovní dveře, takže jsem se lekla, když se rozevřely dveře a v nich stál on, po boku nějakou dívku.

"Co tady sakra děláš?" vyštěkl hned na mě. "Omluv nás, prosím," podíval se na tu tmavovlasou štíhlou dívku. Pokynul jí, ať se posadí a mě vzal silně za zápěstí. Vytáhl mě na chodbu a zavřel za námi dveře. Pořád jsem byla v šoku a taky jsem nemohla odpoutat pohled od boule na jeho kalhotách. Luskl přede mnou prsty.

"Hele, uklízím, ne snad?" podívala jsem se mu do očí. Zkazila jsem mu snad příležitost?

"Do mého pokoje už víckrát nechoď," ukázal na mě prstem a zamračil se. Jen jsem pokrčila rameny a ruce schovala za zády.

"Tak já mizím."

"Že to bylo poprvé, tak si možná stěžovat nebudu," procedil mezi zuby. Sakra, musí mi pořád tak ničit život?

"Ještě něco, nebo mám konečně volno?" vzdychla jsem.

"Kdybych něco chtěl, tak zavolám. A teď mi zmiz z očí."

"Pff," odfrkla jsem si a otočila se k němu zády. Je mi jasné, že kdyby tam na něj nečekala nažhavená cuchta, něco by se mi stalo. Buď by mi vrazil, nebo zavolal do agentury, ať mě rovnou vyhodí. Ale já jsem za nic nemohla. Objednal si uklízení, tak ať si teď nestěžuje, že se mu něco nelíbí, zmetkovi.

Když jsem se vrátila na byt, bylo skoro poledne. Vzdychla jsem. V břiše mi zakručelo. Taky mě mohlo napadnout se cestou někam stavit pro jídlo, sakra. Po kapsách jsem hledala nějaké drobné, kterými bych zaplatila čínské nudle, které prodávají na rohu. Když jsem napočítala přesnou cenu, vyběhla jsem z bytu tak, jak jsem přišla, a šla si koupit jídlo. Zpátky jsem byla během pár minut. Sedla jsem si na svou chatrnou pohovku, nohy natáhla přes opěradlo a záda si podepřela polštářem. Jídlo jsem si nechala v klíně a klidně jedla. Jestli po mě dneska ještě někdo něco bude chtít, tak asi rezignuju. Dneska už na nic nemám energii, opravdu ne.

Dojedla jsem a papírovou krabici hodila do koše v kuchyni. Vysvlékla jsem se a posadila se do vany. Z toho běhání a z celé námahy jsem si sama smrděla. Rychle jsem se okoupala a pak, jen zamotaná v osušce, jsem se zase natáhla na pohovku. Na ní jsem se vyvalovala snad nejradši. Byla sice stará, sem tam měla propálené čalounění od cigaret, ale to bylo od předchozího majitele. Měla jsem ji nejradši. I kdybych na ni usnula, určitě bych nebyla polámaná tak, jak z mojí otřesné postele. Ale to je tak, když jste chudý student. Moc na výběr nemám. Ale já jsem se naučila být ráda i za to málo, čeho se mi dostává.

Usnula jsem, což se mi přes den stává málokdy. Jenomže, taky je to vzácnost, abych musela v sobotu vstávat v šest ráno. Když jsem se probudila, mobil mi vyzváněl jako splašený. A zase číslo agentury.

"Hm?" zvedla jsem hovor. Tentokrát na mě nepromluvil ten hlas, co ráno. Tohle byla jiná operátorka.

"Pan Kaulitz si vyžádal vaši přítomnost. Za patnáct minut se máte dostavit k němu domů."

"Patnáct?" posadila jsem se hned. On se snad zbláznil. Sakra. Jestli mi tohle bude dělat, tak s tím opravdu praštím, potom nebudu mít jak dokončit školu a můžu zamávat své vysněné kariéře.

"Být vámi, přidám do kroku. Nezněl dvakrát vesele," varovala mě a pak ukončila hovor. Super.

Rozsvítila jsem lampičku a převlékla se do černých džínů a tmavě rudého trika bez potisku. K tomu jsem si vzala džínovou bundu a v koupelně si oči rychle přetřela řasenkou. Možná budu mít možnost se stavit v nějakém klubu, až od něj půjdu. Jestli si teda zase nevymyslí, abych uklízela pozvracený záchod. Bože, jenom při vzpomínce se mi zvedal žaludek. Nijak jsem se nesnažila přijít na čas, věděla jsem, že to nestihnu. A on zase bude mít blbé kecy, že jdu pozdě. Stačilo mi to zažít jednou, ale čekám to znovu. Tomu teda musely peníze hodně stoupnout do hlavy, když si volá úklid dvakrát denně. Jenom by mě zajímalo, co bude chtít teď.

Už když jsem se přibližovala, slyšela jsem hlasitou hudbu. Otevřela jsem zadní branku a chtěla se vydat ke dveřím, ale ucítila jsem cigaretový kouř, což mě donutilo rozhlédnout se kolem. Seděl na terase a jediné, co jsem viděla, byl svítiví konec cigarety, když potáhl.

"Tentokrát sis dala opravdu na čas, co?" zamumlal. Strčila jsem si ruce do kapes svojí bundy a čekala, co dalšího z něho vyleze. Když nic neříkal, začala jsem poklepávat nohou. Vstal a trmácivě se přesunul od zahradního nábytku ke mně. I když jsem viděla jenom siluetu, bylo znát, že střízlivý není. Vzdychla jsem a protočila oči. Jestli byl protivný za střízliva, jak na něj potom působí alkohol?

"Potřebuju, abys koupila pár lahví vodky nebo Daniel's," řekl a začal vytahovat peněženku ze zadní kapsy svých obrovských kalhot.

"To asi nepůjde," zavrtěla jsem hlavou.

"Nemám čas na tvoje odmlouvání," nahnul se ke mně. Oddálila jsem se.

"Pěkně to z tebe táhne, jen co je pravda," uchechtla jsem se. "Problém je ale v tom, že mi není jednadvacet. Neprodají mi alkohol," vysvětlila jsem.

"Bože, snad se neřídíš zákony, ne?" ušklíbl se.

"Sorry, ale nechci kvůli tobě skončit někde na záchytce jenom proto, že jsem byla přistižena s alkoholem."

"Kurva," hlesl. "Ty mi to teda usnadňuješ," vzdychl. Chvíli přemýšlel, ale nakonec mi vtiskl peníze do ruky. "Víš co, je mi jedno, jak ten chlast seženeš, ale přines ho. Prostě ho přines," poručil mi.

"A jak asi? Nejbližší obchod, který je otevřený v tuto dobu, je několik set metrů zpátky. Nebudu se trmácet s tvými litry vodky."

"Dávám ti třicet minut. Potom už tu nebude nic dobrého k pití. A jestli tu nebude nic dobrého k pití, lidé začnou pít hnusné patoky, které tam jsou. A po těch bývá obzvlášť špatně. A jestli mi zase někdo poblije hajzl, já nebudu ten, kdo to bude drhnout," zavrtěl hlavou a podíval se na mě. Vzdychla jsem a strčila si bankovky do kapsy.

"Třicet minut," zopakoval ještě, když jsem vycházela na chodník, pryč od jeho domu.

B.