Extraordinary #04

Tak, ještě jsem stihla dopsat díl před tím, než poběžím na autobus. Doufám, že až přijedu ze školy, přečtu si spoustu komentářů! :) Oh, dneska to bude ve škole nuda. Asi budu vymýšlet další situace našeho arogantního Toma. :D Tak, už stačilo mých keců, hurá na kapitolu :) B.

PO zbytek neděle jsem se flákala po bytě. Četla knížku do školy, koukala na telku a poslouchala rádio. A nakonec jsem skončila u okna a koukala se na ulici. Slunce zapadalo a tak vrhalo na celou ulici narůžovělé stíny. Vzdychla jsem. Najednou jsem začala propadat depresi. Proč ještě nemám přítele, když tu bydlím už takovou dobu? Chtěla jsem mít někoho, ke komu bych se vracela, kdo by mě objal a vyslechl mé problémy. Proč si Sindy našla přítele hned po měsíci ve škole? A už je u konce letní semestr a já jsem tu pořád sama, jako nějaká ubožačka. Ach jo.

Lehla jsem do postele a nastavila si budík. Už se těším, až budu mít po škole. Půjdu uklízet do jednoho domu, kde to netrvá tak dlouho a dávají mi docela dobré příplatky. A potom v úterý za paní Robertsovou. S tou jsem si vždycky hezky povykládala. Byla to veselá paní, kterou milovali všichni sousedé. Když jsem k ní přicházela zadním vchodem, musela jsem projít dvorem, kde měla posezení pod slunečníkem. Překvapilo mě, že jsem tam uviděla toho kreténa. A to jsem myslela, že se s ním uvidím opravdu až v pátek.

"Ahoj, Julie," oplatila mi úsměv. "Když jsi tady, přineseš, prosím, ještě džus?" podala mi prázdný džbán.

"Myslím, že to nebude nutné, už bych měl jít," usmál se. On to snad umí? Proč jsem musela znát jeho povýšený pohled na všechny způsoby? Proč mě nikdy neobdaroval tím svým sexy úsměvem, který teď věnoval vdané ženě?

"Ale Tome, přece nikam nespěcháte, ne? Malý Steve za chvíli přijde ze školky. Moc se na vás těšil," přemlouvala ho. Tom ani chvíli nepřemýšlel a přikývl.

"Možná tu ještě chvíli můžu zůstat," souhlasil a podíval se na hodinky. Odešla jsem tedy se džbánem do kuchyně. Tašku jsem si hodila na židli a napustila vodu z kohoutku do půli. Dolila jsem to pomerančovou šťávou, kterou jsem našla v lednici a přinesla jim to na zahradu.

"Děkuju, jsi hodná," usmála se paní Robertsová. "A dneska můžeš jít dříve, určitě máš jiné věci na starosti, když je tak hezky."

"No, nemám," zavrtěla jsem hlavou. "Takže stačí jen uklidit klukům v pokojích a koupelnu, jako každý týden?" zeptala jsem se. Celkový úklid domu jsem pak dělala jednou měsíčně.

"Jo, děkuju," přikývla. Jen jsem pokývla hlavou a vrátila se do domu. A to jsem se těšila, jak si s ní skvěle povykládám a mezitím mi to sebral ten pitomeček.

Pokoje jsem měla uklizené během několika minut, netrvalo to dlouho. Hned jsem se pustila do koupelny. Musela jsem vydrhnout vanu, umyvadlo, které bylo poplivané od pasty, zaprskané zrcadlo a nakonec i toaletu. Určitě to ale byla procházka růžovou zahradou v porovnání s tím, co jsem musela uklízet u Kaulitze.

"Potřebuju na toaletu," ozvalo se od dveří.

"Dole je další koupelna, tak si běž tam," odpověděla jsem mu a dál jsem zůstávala v koupelně.

"Odejdi."

"Jdi jinam," zvedla jsem k němu pohled. On ale místo odchodu vešel a zvedl prkýnko. "No snad nebudeš chcát přede mnou."

"Já jsem ti říkal, ať odejdeš," pokrčil rameny. Otočila jsem se k němu zády.

"Snaž se trefit se, prosím tě. Teď jsem to kolem utřela," řekla jsem a v zrcadle sledovala jeho záda, která se od širokých ramen zužovala k úzkým sexy bokům.

Zapnul si kalhoty a otočil se. Zatímco si umýval ruce, podíval se na mě.

"Ty jsi utírala už i zrcadlo?" zeptal se. Přikývla jsem. Zastavil vodu a prskl na něj kapky vody. "Tak ho můžeš utřít znovu."

"Ty jsi takový kretén!" vztekla jsem se.

"Fajn, myslím, že si na čtvrtek udělám pěkný bordel po domě," ušklíbl se. Utřel si ruce do ručníku a opřel se o skříňku.

"Co ještě chceš, proboha."

"No, chci se podívat, jak to utíráš," pokrčil rameny. "Udělá mi to velikou radost."

"Ty bastarde!" praštila jsem ho pěstí do hrudi. "Vypadni a už mi nechoď na oči! Tady nejsi doma, abys mi pil krev."

"Všechno si píšu, drahá Julie," procedil mezi zuby. "Doufám, že nemáš ve čtvrtek školu. Asi budeš mít hodně práce."

"Už se nemůžu dočkat!" zamračila jsem se na něj, zatímco jsem trhala papírové ubrousky. Utírala jsem s nimi zrcadlo.

"Fajn, radil bych ti, aby ses dobře vyspala," řekl mi ještě, než odešel. Vzdychla jsem. Asi jsem si to dvakrát nezlepšila, ale prostě mě naštval. Ale extrémně.

Když jsem se loučila s paní Robertsovou, Tom už tu nebyl. Dávala mi pokyny na další týden, protože měli jet na dovolenou. Mezitím přiběhl malý Steve a dožadoval se mámy, kde je Tom.

"Už odešel, zlatíčko. Musel jít. Ale zítra se zastaví znovu," pohladila ho po hlavě.

"To je škoda," vzdychl. Naprosto jsem nechápala, co na něm pořád vidí. Asi to bylo poznat i v mém výrazu tváře. Sotva Steve odešel, paní Robertsová se ke mně naklonila.

"Víš, Julie, Tom se se Stevem setkávají od doby, co se tu přistěhoval. Chodí si s ním hrát. Jsem docela ráda, protože moc kamarádů nemá."

"A kolik Tomovi je?" zeptala jsem se a uvědomila si, jak hezké jméno má. A přitom tak pitomé příjmení Kaulitz.

"Dvaadvacet, řekla bych," pokývala hlavou. "No, nebudu tě zdržovat. Takže, příští týden můžeš uklidit celý dům, nikdo ti nebude zavazet."

"Dobře. Na shledanou," rozloučila jsem se s ní a zamířila od jejich zadních vrátek k autobusové zastávce.

Ve středu jsem uklízela u sousedů Robertsových. S tou postarší paní, která tam bývala, jsem prohodila sotva pár slov. Aspoň jsem se mohla soustředit na svoji práci a psychicky se připravovat na čtvrtek. Kvůli tomu jsem musela zrušit plány se Sindy a posunout je až na další týden. Už jsem se nemohla dočkat příštího měsíce, až zajdu do agentury a vyzvednu si výplatu. Už mi chudly zásoby a další peníze jsem u sebe neměla. Jenom doufám, že mi ten zmetek aspoň pošle pořádné spropitné za to, co mi dělá. Jenom při vzpomínce na něj jsem začínala cítit, jak stoupá adrenalin a nejradši bych do něčeho praštila.

Celkem mě překvapilo, že nesplnil svůj slib. Poslušně jsem přišla ve čtvrtek ráno, ještě před přednáškou, kterou mám v deset, ale v domě byl klid a pořádek. Ani se mi nechtělo kontrolovat jiné místnosti. Určitě tu má precizně uklizeno. Nechápala jsem, proč jsem mu sem nadále musela chodit, když si skvěle uklízí sám. Už jsem se připravovala k odchodu, když se ve dveřích jeho pokoje objevila nějaká slečna. Tiše za sebou zavřela dveře a když si mě všimla, usmála se.

"Ty jsi zřejmě ta Julie, že? Tom mi říkal, že tu budeš. Na snídani bych si dala omeletu, díky," uculila se a pak zamířila do koupelny. Měla na sobě jeho košili, zapnutou jenom na pár knoflíků, takže jsem měla možnost vidět její dokonale tvarovaná prsa, ploché bříško s lesklým piercingem a oholený rozkrok. Po tomhle on prahne? Vzdychla jsem a zamířila do kuchyně. Vím, že jsem jenom uklízečka, ale když si ta potvora přeje snídani, tak prosím. Jestli bude mít Kaulitz díky tomu, že mu večer dala, lepší náladu, klidně jí těch omelet udělám tucet.

Když slečinka posnídala, nechala talíř na stole a řekla mi, abych mu vzkázala, aby jí zavolal. Ještě mu budu dělat poštovního holuba, pche. Uklidila jsem po ní talíř a rozhodla se, že aspoň uklidím v obýváku, než se Tom uráčí vstát a říct mi, co po mě dneska bude chtít. Jestli ale nevstane do půl desáté, můj problém to nebude. A proto jsem se snažila dělat co nejmenší hluk - abych ho nevzbudila. V obývacím pokoji to od jeho příjezdu vypadalo trochu jinak, více zařízeně. U přehrávače byla rozházená cédéčka, což byl snad jediný nepořádek v místnosti. Na konferenčním stolku bylo pár papírů s notovými řádky, které byly posázené neznámými melodiemi. Hned vedle byla opřena kytara. Při představě jeho s kytarou mi vstávaly chloupky na zátylku. Musel vypadat sexy. Urovnala jsem papíry zpátky tak, jak byly, a přešla k polici, která byla původně prázdná. Vzala jsem do ruky první rámeček, který tu přibyl, a prohlížela si osoby na fotce. Byli to čtyři kluci, jeden z nich byl Tom. Usmívali se, vypadali opravdu šťastně. V rukou drželi nějaké ocenění. Pořád mi nedocházelo, jak se k tomu mohl on dostat.

"Vrať to na místo," ozval se za mnou tichý hlas. Lekla jsem se, ale ne natolik, abych fotku pustila. Poslechla jsem ho a otočila se k němu. Stál kousek ode mě. Ruce měl svěšené podél těla, na prsou a tváři ještě otlačenou texturu povlečení. Byl v boxerkách, které až nebezpečně obepínaly jeho boky a zadek. Zívl a pěstí si protřel oko. "Co tu ještě děláš, myslel jsem, že vypadneš dřív."

"Čekala jsem, jestli dostanu další příkazy," pokrčila jsem rameny. Podíval se na mě, zase si mě kriticky změřil, a pak se ke mně otočil bokem. Začal sbírat papíry s notami.

"Dneska si dej pohov. Potřebuju si něco zařídit, takže tu vůbec nemusíš být. A zřejmě se uvidíme za týden, nemám na tebe náladu."

"Další čtvrtek nemůžu," zavrtěla jsem hlavou.

"Já se neptám, kdy můžeš," řekl mi, zatímco odcházel pryč. Je pravda, že byl milejší. Určitě díky sexu, který nepochybně proběhl. Nemusela jsem uklízet žádný nepořádek, který mi sliboval. Ale mohl být milý i dál a přesunout den úklidu na jiný, než čtvrtek. Tušila jsem ale, že si to ještě vyberu. Ještě mi dá sežrat to, jak jsem na něj byla u paní Robertsové hnusná. A toho dne jsem se děsila.

Sbalila jsem si svoje věci a spěchala pryč, než si to ještě rozmyslí. Chtěla jsem za sebou zamknout, ale uslyšela jsem ránu. Vzdychla jsem. Chtěla jsem odejít, každá minuta před přednáškou dobrá, ale co když se mu něco stalo? A protože jsem byla od přírody samaritán, vešla jsem zpátky.

"Haló, jsi v pořádku?" zavolala jsem. Zamířila jsem rovnou do koupelny. Zaklepala jsem na dveře. "Děje se něco?"

"Ne, kurva," dostalo se mi odpovědi.

"Můžu?" zeptala jsem se. Neodpověděl, tak jsem opatrně pootevřela dveře. Prvně to vypadalo naprosto nevinně. Potom jsem si ale všimla rozbité lahvičky od vody po holení. To byla ta rána? Kaulitz seděl na zavřeném záchodě a na prstech si držel kousky toaletního papíru, aby zastavil krvácení. Vzdychla jsem. "Chceš pomoc?"

"Snad vidíš, že to tu potřebuje vytřít," zamračil se na mě. Oh, takže jeho dobrá nálada je v trapu. Jen jsem protočila oči a zašla si pro hadr, se kterým posbírám střepy a pak setřu podlahu. Rozbitou lahvičku jsem vyhodila do koše. Vůně vody po holení se držela v celé koupelně. V takové koncentraci to bylo až nepříjemné. Podívala jsem se na Toma, který pořád seděl na tom místě, kde jsem ho našla.

"Ty jsi to rozbil schválně?" zeptala jsem se. Že by byl takový cholerik?

"Proklouzla mi mezi prsty," řekl, aniž by se na mě podíval. Klečela jsem kousek od něj a sbírala střepy, kterých jsem si předtím nevšimla. Zvedla jsem k němu pohled. V obličeji byl bledý, na čele kapičky potu.

"Je ti dobře? Vypadáš.. na umření."

"Díky," zvedl ke mně pohled. "Komplimenty ti moc nejdou, co?" ohrnul horní ret. Vstal a opatrně přešel k umyvadlu. Byl bosý. Asi měl hodně štěstí, že předtím na nic nešlápl. Zavřel oči a pomalu vydechl.

"Hele, mohla bys někdy zapomenout na to, o co tě teď chci požádat?"

"O co?" vstala jsem a stoupla si vedle něj. Přichytil se umyvadla.

"Motá se mi hlava. Pomůžeš mi na pohovku?"

B.