Extraordinary #08

Říkáte, že byl krátký díl? Ten patřil mezi ty relativně delší! :D :D No, asi ale delší kapitoly psát nebudu, možná jenom o odstavec. :) Ale, přece to nejsou nejkratší kapitoly.. Myslela jsem, že Vám délka vyhovuje. Nebo ne? Mám je psát delší, nebo se aspoň pokusit? :) B.

PŘIPRAVILA jsem talíře a příbory na stůl, tortilly jsem z pánve dala na pěknější mísu a postavila do středu stolu. Do džbánu jsem nalila džus a nachystala skleničky. Všechno jsem stihla během toho, co se šel Tom okoupat. Už jsem si balila svoje věci do tašky a odcházela z kuchyně, když jsem slyšela zvuk motoru. Už jsou tady. Bohudíky za ten zadní vchod. Tiše jsem nakračovala chodbou, abych se vypařila jako pára nad hrncem.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se mě Tom. Otočila jsem se a nenapadlo mě nic jiného, než beze slov přidat, abych už byla venku. Tom byl ale rychlejší a hned mi zatarasil cestu. Naposledy jsem ho měla takhle blízko, když jsem kolem něj procházela od Adriana. Zase se na mě podíval tím svým naléhavým pohledem. Stáli jsme tak blízko sebe, že jsem cítila jeho teplý dech na svých tvářích, obklopovala mě jeho jemná, ale podmanivá vůně. Přemýšlela jsem, jestli má cenu utíkat zpátky do kuchyně a začít se soukat oknem, nebo je to naprosto marný pokus. Kdybych jim otevřela a utekla před jejich zraky, asi bych se mohla rozloučit se životem. Určitě by si mě našel, nebo aspoň poslal nájemného vraha.

"Prosím, Julie," pošeptal. Ucítila jsem lehký závan zubní pasty. "Matka je naprosto úděsná. Zabije mě, jestli zjistí, že je to fraška," zamrkal. Ozval se domovní zvonek. Tom pohlédl přes dlouhou chodbu k domovním dveřím. Vzal mě za ramena, tašku mi hodil k zadnímu vchodu, a otočil mě. Teď jsem s ním zírala na dvě siluety za mléčným sklem jeho vchodových dveří. Pořád stál blízko, na zádech jsem teď cítila jeho tělesné teplo. Odkašlala jsem si.

"Nikdy jsem se s žádnými rodiči setkávat nemusela," pošeptala jsem. Větší blbost jsem říct nemohla, opravdu.

"Je to jenom brácha a mamka," odpověděl mi stejně tiše. Silueta se znovu natáhla a zazvonila. Protože jsme stáli v chodbě po tmě, celá ta situace byla ještě více vzrušující. "Jsme spolu tři týdny, skvěle nám to klape a seznámili jsme se v pizzerii, jo?" řekl mi fakta a ještě mi jemně stiskl paže, než ruce spustil dolů. Když mě opouštěl jeho teplý dotyk, najednou mi přeběhl mráz po zádech.

"Bože, ty se nedoplatíš," zamračila jsem se na něj.

"Dělej, šupem ke dveřím," popohnal mě šťouchnutím do zad.

"Jak vypadám?" zeptala jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem celý den uklízela, běhala s ním po nákupech a ještě vařila, takže jsem musela mít vzezření čarodějnice.

"Jako vždycky," pokrčil rameny a vzal za kliku. Zhluboka jsem se nadechla.

"Ah, konečně tě vidím!" spustila hned postarší žena, která musela být jeho máma, i když po ní zřejmě nic nepodědil. "No přijde mi, že jsi ještě víc vyrostl. A určitě pořád chodíš do té posilovny, že?" zeptala se a pár prsty mu píchla do paže. "Tome, jsem moc ráda, že jsi mě sem pozval. Těch pár dní si to tady určitě užijeme!" usmála se. "Doufám, že jsi tu chřipku pořádně vyležel, protože chci, abys mi to tady celé ukázal!" brebentila dál. "A ty musíš být Julia, že?" objala mě taky, až se mi skoro zastavil dech. "Moc pěkná holka, Tome. Myslela jsem si, že budeš blondýnka," mluvila zase na mě. "Doufám, že tě Tom moc nezlobí. A i kdyby, máš ode mě svolení mu dát pořádný pohlavek," pokývala hlavou.

"Děkuji," usmála jsem se. "Já si s ním poradím," zamrkala jsem a odkašlala si. Mezitím matka vstoupila dál a začala si sama pro sebe povídat, jak hezky zařízené to tu je.

"Zdarec," uculil se na mě snad ještě o hlavu vyšší Tomův bratr. "Jsem Bill," představil se a natáhl ke mně hubenou ruku. Stiskla jsem mu ji a představila se.

"Julia, ahoj."

"Tom ti dělá Romea, jo?" mrkl na mě a pousmál se. Zvedl obočí a podíval se na Toma. "Není to další divadýlko, jak uspokojit máminy tužby?" zeptal se.

"O čem mluvíš?" nejistě jsem se usmála. Bill jen pokrčil rameny.

"Ale nic. Tak nám to tu ukažte," vzdychl a následoval svoji matku do obýváku. Tom zavřel dveře a dal mi ruku kolem ramen. Loktem jsem ho píchla do žeber a zamračila se na něj. Hned ruku sundal a stáhl se.

"Pár dní?" sykla jsem. "Proč tvoje matka mluvila o tak dlouhé době?"

"Tak jsem ti neřekl všechno, no!" pokrčil rameny a v obraně zvedl dlaně.

"Zabiju tě, opravdu!" zamračila jsem se na něj, ale sotva jsem vešla do obýváku, už jsem se zase usmívala.

Hned jsem je pobídla, aby šli do kuchyně, že na prohlídku domu bude čas potom. Jejich matka se hned začala pídit po tom, proč jsou nachystané jen tři talíře. Tom se hned ujal vysvětlování, že teď mám zkouškové a nečekala jsem, že s nimi budu taky večeřet.

"Jo, to je pravda, takže, kdybyste mě omluvili, opravdu mám co dohánět," pokrčila jsem rameny.

"Ale to se určitě stihneš doučit," usmála se na mě jeho máti. "Chci tě co nejvíc poznat, musíme si toho hodně co říct!"

"Když jinak nedáte," zdvořile jsem se usmála. "Ale můžu zůstat maximálně do osmi," řekla jsem. Hodiny ukazovaly sedm hodin. Snad tu tortillu nebudou jíst hodinu, ne?

"Prosím tě," ozvala se zase jejich matka.

"Mami, už jsem ji dnes dost zdržel, takže jestli se potřebuje jít učit, tak ji nech, ne?" zvedl Tom obočí a podíval se na ni skoro káravě. Matka jen pokrčila rameny a posadila se ke stolu.

"Tak, co dobrého jste připravili? Hm, vegetariánské. Ještě tě to neopustilo?" zeptala se a přitom se podívala na Toma. Vzdychla jsem. Jestli takhle bude pokračovat celý večer, tak asi zhebnu. Jeho varování bylo opravdu opodstatněné - jeho matka je naprosto úděsná.

"Julie, ukážeš mi, prosím, kde je tu toaleta?" zeptal se mě Bill. Přikývla jsem a vstala od stolu. Vedla jsem ho domem, který jsem naštěstí velice dobře znala.

"Na konci ty levé dveře," ukázala jsem mu.

"I když se vidíme poprvé, omluv matku, prosím tě," podíval se na mě.

"Tom mi říkal, že to bude trochu divočina," usmála jsem se. Bill se zasmál.

"Kdyby divočina," protočil oči. "Kdyby sis představila tu cestu, už mi z ní brzo pukne hlava."

"Chápu," pokývala jsem hlavou. "Zpátky trefíš?" zeptala jsem se. Přikývl.

"Julie," zastavil mě ještě. Otočila jsem se k němu a čekala, co z něj vypadne. "Řekl ti Tom o naší kapele?" zeptal se. Nechápala jsem, proč se ptá zrovna na tohle, ale odpověděla jsem mu popravdě.

"Viděla jsem pár fotek. Ale nějak jsem se o tom s Tomem nebavila. Vlastně poslouchám trochu jiný styl hudby."

"Aha," jen přikývl a zamířil do koupelny. Hm, myslím, že podivné chování mají oba dva, rodina se určitě nezapře.

Když bylo před osmou, odkašlala jsem si a zvedla se od stolu.

"Promiňte, ale už budu muset jít. Večerní spoje nejezdí tak často," pokrčila jsem rameny. Tom vstal taky, zřejmě, aby mě doprovodil.

"Ty nespíš tady?" zeptala se mě jeho matka.

"Během zkouškového, kdy doopravdy potřebuju klid, jsem na svém starém bytě," vymýšlela jsem si hned.

"Vždyť víš, jaké to bylo, když jsme s Billem maturovali," navázal na mě hned Tom a zamlouval to. Opatrně mě vzal za ruku a vedl pryč z kuchyně. Ještě jsem se otočila, abych jim mávla na pozdrav. Sotva jsme byli za rohem, doslova jsem vyškubla svou ruku z jeho. I když to bylo příjemné, nechtěla jsem, aby něco tak falešného pokračovalo, když nemusí. Vzala jsem si svou tašku a otevřela zadní dveře. Tom je za sebou tiše přivřel a postával na prahu domu.

"Moc ti děkuju," vzdychl. "Peníze ti pošlu do agentury. Nebo je potřebuješ teď?" zeptal se.

"Nechci je," zamračila jsem se na něj. "Jestli si myslíš, že stejně vždycky dosáhneš svého, tak se pleteš," vztekla jsem se. Bylo mi do breku, ani nevím proč. Takové využívání se mě opravdu dotklo. A ještě mi chce zaplatit, jako bych opravdu byla nějaká šlapka.

"Zasloužíš si je," naklonil hlavu na stranu.

"Radši se vrať," poslala jsem ho zpátky a vydala se k zadní brance.

"Přijdeš zítra?" zavolal za mnou. Neodpověděla jsem a jen přidala do kroku. Jestli začnu brečet dřív, než zahnu za roh, tak se pěkně ztrapním. Můj vzlykot se určitě ponese ulicí jako nějaké vytí psa na úplněk.

Když jsem se po dlouhé době dostala domů, sesunula jsem se zády po dveřích a rukama si objala kolena. Chtělo se mi spát, chtělo se mi brečet. A přitom jsem věděla, že se musím učit, protože jsem dneska nic neudělala. Kvůli pitomé večeři a jeho rodině jsem ztratila celý den. Nejradši bych ho kopla do koulí a ne mu ještě dělala holku. Parchant zasraný. Tolik mě zase naštval! To ani není možné, že tohle všechno zvládne jedna osoba. Grr, měla jsem takovou zlost! Mohla jsem být jedině ráda, že jsem měla důvod utéct, jinak bych byla určitě přinucena tam spát.

Na další den jsem si zavolala Sindy, abych byla přinucena se učit. Nakoupila jsem nějaké brambůrky, uvařila kafe a tady připravila džus s kousky ledu, protože venku opravdu pařilo slunce. Zaklepání na dveře mě upozornilo, že přišla. Otevřela jsem jí.

"Ahoj," usmála se na mě. "Nepůjdeme se spíš učit na koupaliště?"

"Já jsem si tě zavolala, abych se k tomu přinutila!" zasmála jsem se. "Tak ještě nepokoušej."

"No fajn. Tak mi rovnou nalij té šťávy," pokývla hlavou ke stolku, kde bylo občerstvení postaveno. Hned jsem jí splnila přání a posadila se na zem obývacího pokoje. "Už ses včera něco naučila?" zeptala se mě. "Já jsem si dala trošku volno po tom testě," pokrčila rameny.

"Taky jsem měla spíš volno, než učící den," pokývala jsem hlavou.

"Fajn, aspoň jsme na tom stejně," usmála se a vzala si ode mě osvěžující džus. Hned se napila.

Sice jsem měla vypnuty zvuky na mobilu, ale protože jsem ho měla před sebou, abych neustále věděla, kolik je, viděla jsem, že mi Tom pořád volá. Ať si Kaulitz nemyslí, že mu to zvednu. Prdím na něj. Otočila jsem mobil displejem dolů a podívala se na Sindy. Zrovna si do pusy cpala bramůrku.

"Hele, co kdybychom si daly pauzu a zašly si koupit nějaké čínské nudle? Mám hrozný hlad."

"Já zajdu pro nudle a ty si vyřiď hovory," podívala se na mě.

"Není co vyřizovat," zavrtěla jsem hlavou a vstala.

"No fajn," pokrčila rameny a vzala můj mobil do svých rukou. "Tak to vyřídím já. Ty mi kup jedny nudle."

"Vrať mi ho," zamračila jsem se na ni. Natáhla jsem k ní ruku, zatímco ona na něm něco klikala.

"Hm, docela dost nepřijatých hovorů," pokývla hlavou. "Ani jedna textovka. To s tebou tak strašně moc chce mluvit?"

"Sindy, neštvi mě ještě ty," řekla jsem důrazně. Překvapeně se na mě podívala a opatrně položila mobil do mé dlaně. Hned jsem ho vypnula a hodila na pohovku, kde zapadl za jednu z matrací.

"Tak promiň," pošeptala a vstala. "Jdu s tebou pro ty nudle."

"Děkuji."

"A co ti udělal, že mu nechceš zvednout hovor?" zeptala se, když jsme přicházely ke stánku, kde bylo víc lidí. Zřejmě, aby měla jistotu, že na ni nevyletím, když jsou tu svědkové.

"Prostě se choval hrozně. A určitě nevolá, aby se omluvil, protože z jeho pusy slovo promiň snad nikdy nevyšlo. Nesnáším ho a nechci s ním mluvit, tečka."

"Ok," přikývla. "Teď se budeme věnovat úžasné motivaci. Doufám, že mě to učivo dostatečně nakopne, abych měla motivaci dokončit tenhle semestr."

"Jo, tak nějak to vidím. Ale jestli udělám tenhle test, udělám všechny," vzdychla jsem.

"A jak se pak odměníme?" pokývla Sindy hlavou a naklonila se do okýnka, aby objednala dvoje nudle do krabičky.

"Co bys řekla na jedno odpoledne v lunaparku?" zvedla jsem obočí a usmála se na ni. Oči se jí radostí rozzářily.

"Tak to se musíme jít honem učit!"

B.