Extraordinary #09

Jestli ty díly zveřejňuju moc často, tak mi to řekněte, já to zase zvolním. :) A těším se na Vaše ohlasy. Doufám, že se Vám bude kapitola líbit a myslím, že se v další kapitole máte na co těšit :) I když ještě ne na ten zlomový bod, který pro Vás chystám, v příští kapitole se už něco dít bude :) Každopádně chci poděkovat za věrné čtenáře, za ty, co komentují, i za ty, kteří ne. Jestli takoví jsou :D :) No, doufám, že si užijete sluníčko, pořádně propaříte dnešní večer. :D Pěkný víkend! :) B.

DNY plynuly jako voda, se Sindy nám učení ubývalo a mě zase přibývalo povinností v domech, ve kterých jsem uklízela. I když jsem byla spokojená, že jsem zatím všechny zkoušky udělala, mrzelo mě, že některé byly hůře ohodnocené. Ale hlavně, že je to za mnou úspěšně. Teď mě čekala poslední zkouška, která mi připadala nejjednodušší v porovnání s tím, co jsem se už za ty dny naučila. Měla jsem pocit, že mi hlava pukne, ale pořád se to nedostavovalo. Sice jsem se se Sindy smála, ale cítila jsem se být podrážděnější, než kdy jindy. Možná to bylo tím, že se blížil další čtvrtek. Ten minulý jsem vypustila, protože jsem nechtěla vysvětlovat jeho matce, proč se jako jeho přítelkyně pohybuju po domě s vysavačem. Protože ale paní Kaulitzová mluvila o pár dnech, nemohla jsem tušit, kolik času to pro ni znamená. Třeba se rozhodla tam být měsíc, a já bych tak byla nahraná.

Zaklapla jsem učebnici k teorii účetnictví a vysedla na zastávce. Na dnešek jsem si nechala dva domy na uklízení. Prvně jsem se vydala do toho, kde jsem měla jistotu, že nikoho nepotkám. Zase jsem vešla zadním vchodem, jako vždy, a rovnou se pustila do úklidu. Snažila jsem se nepřemýšlet nad učivem, abych si trochu odpočinula od neustálého učení, ale i tak jsem se přistihla, jak si šeptám poučky a různé definice. Abych tomu zabránila, začala jsem si hvízdat melodie, které mě napadaly. Jako vždy jsem skončila u svých oblíbených zpěvaček, hlavně u Rihanny. Usmála jsem se nad rodinou fotkou, která byla postavená na krbu. Taky bych jednou chtěla mít takový dům. To by mohlo být docela fajn.

Sklidila jsem všechny věci, které jsem na uklízení vytáhla, a znovu vyšla zadním vchodem. Na hodinkách jsem zkontrolovala čas. Bylo půl jedenácté. Takže ještě pouklízím u Kaulitze a pak půjdu domů na oběd. Pěkně se doučím tenhle poslední předmět a zítra ve dvě odpoledne hurá na test. Přešla jsem ulici a chvíli šla po úzkém chodníku. Obešla jsem rohový dům. Sotva jsem pohlédla na plot u jeho domu, zase jsem začínala pociťovat agresivní sklony. Snažila jsem se uklidnit. Možná bych si moc fandila, kdybych doufala v to, že najdu prázdný dům. Tiše jsem otevřela zadní dveře a zaposlouchala se. V domě byl hluk.

"Bille, kde mám ten svetr?" zavolala jejich matka. Její pisklavý hlas bych teď poznala kdekoliv. Jsem docela ráda, že to po ní její synové nezdědili. Opatrně jsem zavřela dveře a postavila se vedle botníku, abych byla co nejmíň vidět. Lekla jsem se, když se dveře na chodbu rozletěly. Tom vypadal stejně překvapeně. Zavřel za sebou a založil si ruce na prsou.

"Stejně ses připlazila?" nenávistně sykl.

"Jdu ti pouklízet. Jestli si pamatuješ, jsem uklízečka," oplatila jsem mu stejným tónem.

"Tak to máš štěstí, že zrovna odcházíme, jinak bys musela být znovu-"

"Ještě teď mám husí kůži, ani to vzpomínej," zarazila jsem ho hned. Ušklíbl se a sehnul se k botníku, u kterého jsem stála. Vytáhl z něho svoje nike boty a bez dalších slov odešel. Musela jsem počkat jen pár minut, než jsem uslyšela bouchnutí domovních dveří, startování auta a pak se po domě rozhostilo ticho. Spokojeně jsem vešla dovnitř. Nikdo mě nebude rušit, naprostý ráj.

Uklidila jsem kuchyň, obývák i koupelnu. Když jsem vešla do pokoje pro hosty, bylo tu hezky uklizeno. Aspoň, že je jejich máma pořádná. Billův pokoj jsem radši nechala být, jenom jsem utřela prach a vyluxovala, věci jsem ale naaranžovala zpátky tak, jak byly. Sice říkal, že do jeho pokoje nemám chodit, ale aby na mě náhodou nebyly stížnosti, opatrně jsem otevřela dveře, jakoby na mě snad mělo něco vyskočit. Zůstala jsem ohromeně zírat. Bylo to tu uklizené snad ještě lépe, než jak v pokoji jeho matky. Tady to vypadalo, jakoby se několik let nikdo ničeho nedotkl a přece tu nepadal prach. Úplně jsem se bála vkročit do té posvátné země. Nakonec jsem uklidila stejně jako u Billa a vrátila věci, vysavač a prachovku zpátky do kumbálku. Odešla jsem, aniž bych po sobě nechala nějaké známky. Přesně, jak to má být.

Nechtělo se mi jíst zase doma a peníze jsem u sebe měla, tak jsem si zašla do restaurace. Snad tu bude nějaké jídlo, které si budu moct dovolit a přitom se dobře najím. S nosem zabořeným do učebnice jsem vešla. Krátce jsem zvedla hlavu a litovala, že jsem radši nešla domů. Už na mě mávala Kaulitzova matka a volala na mě přes celou restauraci.

"Tom mi neřekl, že přijdeš taky," usmála se na mě. "To je milé překvapení. Takovou dobu ses neukázala, už jsem myslela, že se nás bojíš," zasmála se a poklepala na židli, která byla mezí ní a Tomem.

"Mami, prosím tě," pošeptal Tom a naléhavě se na ni podíval. "Uvědom si, že jsme na veřejnosti a nemůžeš říkat všechno, co tě napadne."

"Jo, trochu ohledu, mami," přidal se i Bill a usmál se na mě. "Rád tě zase vidím."

"Jo, já vás taky," řekla jsem suše. Když mě podruhé jejich matka pobídla, abych si sedla, nakonec jsem ji poslechla.

"To si ani nedáte pusu na přivítanou?" zeptala se hned. Nejradši bych jí něco vrazila do pusy, aby už mlčela. Jestli takhle bude klebetit dál, asi mi ta hlava opravdu pukne. Ale nebude to návalem učení. Zaklapla jsem učebnici a nechala si ji ležet na klíně.

"Víte, já jsem teď měla opar, tak aby ho náhodou nedostal taky," pokrčila jsem rameny.

"Přede mnou se za svou lásku nemusíte stydět," podívala se na nás a znovu se usmála. Jen jsem vzdychla a sklopila pohled. Hlavně klid. Pravidelně dýchat a všechno bude v pořádku.

Nečekala jsem, že se ke mně Tom nakloní. Když lehce přitiskl své rty na mou tvář, cítila jsem, jakoby se mi v břiše rozletělo hejno motýlů a splašeně naráželo na břišní stěnu. Jeho vůně mě obklopila ještě intenzivněji. Určitě jsem musela nabírat barvu do ruda, protože tohle mě naprosto vyvedlo z míry.

"Ahoj, zlato," řekl dostatečně nahlas, aby to slyšela jeho matka s Billem a pak pokračoval šeptem: "Co si jako myslíš? Měla jsi jenom uklidit a vypařit se, ne?"

Naštvaně jsem k němu otočila hlavu. "To si myslíš, že jsem vás chtěla potkat?" štěkla jsem na něj šeptem.

"Co tam řešíte?" ozvala se hned jejich matka. "Víte, že šeptat není slušné," dožadovala se hned informací o tom, co jsme řešili.

"Tom mi pořád vnucuje to svoje vegetariánství," protočila jsem oči. "Já mám ale maso ráda, takže mu na to kašlu," usmála jsem se na něj.

"Jak chceš," odfrkl si.

"Tome, víš, že je to její svobodná volba," začala jeho matka hned s přednáškou. Jen jsem se usmála a přikyvovala hlavou. Když už si ze mě udělal přítelkyni, sežere si, co si nadrobil.

"Naprosto s vámi souhlasím," přitakala jsem jí. "Děkuju, že zastáváte můj názor."

"Jsi moc milá holka, Julie, doufám, že vám to dlouho vydrží," popřála nám. Zase jsem se uculila.

"To já taky," vzdychla jsem a chytla jsem Toma za paži. "Že, koblížku," oslovila jsem ho. Pomalu ke mně otočil hlavu a překvapeně zvedl obočí. Naše obličeje k sobě byly blíž, než kdybychom oba dva stáli. Výškový rozdíl teď byl menší a já měla pocit, že brzo zkolabuju už jen z pohledu do jeho krásných, ale podlých očí.

"No jasně, kočičko," ušklíbl se na mě. Pustila jsem jeho ruku, ale nezapomněla jsem ho pořádně štípnout. Nedal to na sobě znát. Hm, tak to bude jednoduché.

Objednala jsem si jídlo. Než nám ho přinesli, poslouchala jsem rozhovor těch tří. Naprosto jsem netušila, o čem se baví, ale bylo to zajímavé. Protože jsem vlastně o nich nevěděla skoro nic, měla jsem možnost je poznat pouhým posloucháním. Chvíli mluvili o Německu. To bych pochopila, že jsou cizinci, protože jejich angličtina byla chabá. Potom o nějakém studiu, což by se mohlo týkat té kapely, o které mluvil Bill. Se zájmem jsem poslouchala, že jsem si ani nevšimla, že už se baví jenom Bill a jejich matka. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že Tom dlouho nic neřekl a podívala jsem se na něj. Přistihla jsem ho, že mě sleduje. Tentokrát to nebyl žádný povýšený a kritický pohled. Takhle zamyšleného jsem ho viděla poprvé a naprosto jsem si to nedokázala vysvětlit.

"Co?" nejistě jsem se zeptala.

"Jak dopadl tvůj test z motivace?" zvedl obočí a podepřel si bradu dlaní. Vypadal, že ho to opravdu zajímá.

"Udělala jsem ho," pokrčila jsem rameny.

"A ostatní?"

"Zatím jsem zvládla všechny," odpověděla jsem a pořád se nemohla dopídit toho, za jakým účelem se vyptává.

"Tak to je fajn, ne?" zvedl jedno obočí a pak ho pomalu spustil dolů.

"O co ti jde?" zamrkala jsem.

"Proč jsi mi nezvedala telefon?"

"Potřebovala jsem se učit a ne řešit úklid tvého domu."

"Nevolal jsem kvůli tomu," zavrtěl hlavou a napřímil se. Loket nechal opřený na stole.

"Tak proč?" zeptala jsem se. Krátce se na mě podíval a pak znovu zavrtěl hlavou.

"Už nám to nesou," usmál se Bill. "Konečně. Šilhám hlady!"

Už jsme měli všichni talíř před sebou. Popřála jsem jim všem dobrou chuť a pustila se do svého tuňákového salátu. Ještě jednou jsem se podívala na Toma, ale ten už se věnoval svému jídlu. Vzdychla jsem. Tiše jsem pokračovala v jídle a jenom mohla uvažovat nad tím, co se mu honilo hlavou. Na to bych teď ale neměla myslet. Měla bych se soustředit na poslední test z teorie účetnictví, abych se pak mohla v létě v klidu válet a nemít nervy z toho, že bych musela v září něco opravovat. Tak proč mi to nedalo a pořád jsem musela myslet na to, co mi chtěl říct? Omluva to určitě nebyla, tím jsem si stoprocentně jistá. To by nebyl jeho styl. Dostanu to z něj někdy?

"Opravdu jsem si pochutnala," zhodnotila jídlo paní Kaulitzová hned, když jí odnesli talíř.

"Chcete si dát i zákusek?" zeptal se Bill. Pomyslela jsem si, jak se mají, že si můžou dovolit i zákusek. Já jsem vždycky měla jeden chod a byla jsem za něj ráda. Ti by si mohli ještě objednat šampaňské a bylo to vše v suchu.

"Budete mě muset omluvit, ale já už budu muset jít," poposedla jsem si a podívala se na hodinky.

"Škola, co?" zeptal se Bill. S úsměvem jsem přikývla.

"Ještě tu s námi zůstaň," přemlouvala mě jejich máma.

"Omlouvám se, ale asi to nepůjde," zavrtěla jsem hlavou. Z tašky jsem vytáhla peněženku, abych jim tu nechala peníze za mé jídlo, ale zase se ozval upištěný hlas.

"No Tome, snad ji nenecháš platit za jídlo, ne?" plácla ho přes ruku. "Nic nám tu nenechávej a utíkej se učit. Už se těším, až se o víkendu uvidíme. To už budeš mít po testu, že?" zvedla obočí.

"Jo, to už bude po testu," pokývla jsem hlavou.

"Schovej ty peníze, prosím tě. Nemůžu se na to dívat," zavrtěla hlavou. "Tome, tak jí něco řekni!" pobídla ho. Pořád jsem držela peněženku v ruce. Podívala jsem se na něj.

"Víš, že to zaplatím," trhl ramenem. Ne, že by zněl přesvědčivě, ale jeho matku by zřejmě kleplo, kdybych tu nechala jediný drobák.

Vstala jsem a na všechny se usmála.

"Tak doufám, že se brzo uvidíme," řekla jsem a přitom si přála pravý opak. Všichni se se mnou rozloučili, matka se na mě usmála, Bill mávl rukou. Jen Tom pořád seděl jako zařezaný. A když už jsem ani nečekala, že by se ozval, překvapil mě tím, že vstal. Jednal tak rychle, že jsem si ani nevšimla, jak se to celé stalo. Až když jsem si uvědomila, že zavírám oči, mi docvakla celá situace. Líbal mě.

B.