Extraordinary #15

Ah, zítra mám první den praxe, tak Vám to tu zveřejňuju už teď. Doufám, že budu aspoň trochu vyspaná, když vstávám po páté a ještě teď mám oči jako tenisáky. :D Musíte na mě myslet, protože naprosto nevím, co bych tam mohla dělat. V domově pro seniory. To jim budu číst před spaním? :D No, těším se na Vaše komentáře k tomuhle dílu a rovnou chci poděkovat za ty předchozí. :) Doufám, že v textu není žádná chyba, nechtělo se mi to po sobě číst. :D Kdyby jo, tak mě upozorněte, já bych to pak opravila. A taky doufám, že zítra stihnu napsat nějaký díl. Kdyby ne, ve čtvrtek by se objevil určitě. Nebo aspoň myslím. :) No, hurá na čtení! :) B.

KDYŽ se Simone s kluky vytratila, měla jsem možnost tu pouklízet. Sice jsem nemusela, ale aspoň jsem zabila čas a mohla na chvíli vypnout. U uklízení jsem se vždycky odreagovala, na nic jsem myslela. Prostě jsem vypnula hlavu a chvíli pracovala rukama. A dneska jsem to potřebovala jako sůl. Náhlý klid jsem přivítala s otevřenou náručí. Bylo mi jasné, že až se vrátí, Simone zase začne s tím svým štěbetáním, které je neuvěřitelně na nervy jdoucí. I když je to milá osoba, někdy je to s ní děs. Neříkám, že bych byla něco lepšího, někdy se Sindy taky lezeme spolužákům na nervy. Rozhodně ale nechci dopadnout jako Simone. Ona si asi sama neuvědomuje, že je to někdy nepříjemné.

Měla jsem chuť se sbalit a odejít. Nudila jsem se. Neměla jsem tu žádnou knihu, s televizí jsem skoro zacházet neuměla a stejně bych si nevybrala z toho nepřeberného množství kanálů. Nechápu, proč jich má tolik, přece ho nemůžou zajímat všechny. Nakonec jsem stejně skončila u okna v jeho pokoji a dívala se ven na ulici. Nikdo tu nebyl. Kdybych seděla u mě doma, určitě bych měla větší zábavu. Protože hned naproti měli malé děti, které si neustále hrály na trávníku před domem. Hned vedle sedávala stará paní na lavičce před domem a pletla oblečení pro svá vnoučata. Tady jsou lidé moc bohatí na to, aby využívali obyčejných věcí, jako je okolí jejich domu. Vzdychla jsem. Možná jsem s nimi měla jet do města.

Podívala jsem se na hodiny a počítala, před jakou dobou odjely. Na oběd by se mohli vrátit. Něco uvařím, aspoň zase zabiju čas. Snad Tom něco doma má, abych měla z čeho jídlo připravit. Myslela jsem na to, že je i s Billem vegetarián, takže tu nebude žádné maso. Nečekaně jsem našla různé druhy těstovin. Jenomže co z toho mám udělat? Další salát se zeleninou? Z toho ze mě za chvíli poroste řepa. Nechápu, jak tak může žít, vždyť maso je naprostá dobrota. Ale je to jeho věc. Když mě do toho nenutí taky, jak jsem ho falešně obvinila. Hned jsem se pousmála nad vzpomínkou toho, jak dostává vyhubováno od Simone.

Jídlo už bylo dávno připraveno, ale drazí Kaulitzové se neukazovali. Znuděně jsem seděla v obývacím pokoji a čekala, kdy uslyším zvuk přijíždějícího auta. Rozhlížela jsem se kolem a můj zrak padl na kytaru opřenou v rohu. Jako malá jsem vždycky chtěla chodit do hodin. A když jsem pak začala navštěvovat lekce hraní na kytaru, učitel mi to tak znechutil, že jsem po roce přestala. Ale i tak jsem si pamatovala nějaké akordy. A když jsem se teď tolik nudila, možná bylo na čase překonat averzi ke hraní.

Uchopila jsem kytaru a trsátko položila na konferenční stolek, který byl přede mnou. Prsty pravé ruky jsem rozezněla první strunu. Po ztichlém domě se rozléhal zvuk naprosto dokonale. Levou rukou jsem šmátrala, dělalo mi to problém vykroutit ruku tak, jak má být. Kdybych cvičila, určitě bych si při tom nepřipadala tak blbě. Zahrála jsem první akord a zajásala nad tím, jak dobře to zní. Hned jsem si prozkoušela ostatní, které jsem si pamatovala, když se otevřely domovní dveře. Prvně vešel Bill s matkou, takže jsem měla možnost odložit kytaru, aniž by to Tom viděl. Vrátila jsem ji na místo. Bill ke mně hned přistoupil a šokovaně na mě hleděl.

"Tom ti dovolil sahat na jeho kytary?" podivil se.

"Hrála jsem na ni poprvé," pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na Toma, který už stál ve dveřích. Úsměv z jeho tváře zmizel, když slyšel, co jsem řekla.

"Ty jsi hrála na kytaru?" zeptal se pomalu, jako bych byla retardovaná. Bill se na mě soucitně podíval.

"To jsi neměla dělat," zavrtěl hlavou. "Je na to neskutečně háklivý," vysvětlil.

"Julie, jednu věc si pamatuj," podíval se na mě přísně Tom. "Už to nikdy nedělej."

"Je to jenom kytara, proboha," protočila jsem oči.

"Už jenom kvůli tomuhle stupidnímu názoru nechci, abys na ni ještě někdy mákla," ukázal na mě prstem. Překvapeně jsem se podívala na Billa, který jen pokrčil rameny.

"Nemysli si, že se mnou budeš mluvit tímhle tónem," zamračila jsem se na Toma. "A v kuchyni je oběd, kdyby tě to zajímalo. Ale vy jste si určitě zašli do restaurace, že?" založila jsem si ruce na prsou. Když chce přítelkyni, tak budu i náladová.

"Díky, zlato," ušklíbl se na mě.

"Trhni si," štěkla jsem na něj. Naštvaně jsem odešla do pokoje a kašlala na to, že u toho byl Bill. Spíš to bylo dobře, že jsem měla svědka. Ať vidí, že Tom prostě nemůže mít dlouhodobý vztah. Když ho znají celý život, nechápu, že jim dávno nedocvaklo, že je to celé stupidní fraška.

Po několika minutách, co jsem byla v pokoji na posteli a koukala do stropu, se otevřely dveře. Tom vešel dovnitř a zavřel za sebou.

"Kdy odjedou?" zeptala jsem se.

"Po třetí hodině."

"Až?" vztekla jsem se. Bože, to jenom tak neskončí. A určitě se ty poslední dvě hodiny budou táhnout a pomalu ubíhat.

"Julie, promiň, ale nesnáším, když mi kdokoliv sahá na kytaru," vysvětlil.

"Ty ses snad přišel omluvit?" podívala jsem se na něj. "Uvědomuješ si, že mezi námi nic není? Nezvykl sis trochu na to, že tu jsem? Nejsem tvoje opravdová přítelkyně, to snad víš, ne?"

"Vím," založil si ruce na prsou. "Jenom jsem se přišel slušně omluvit," zamračil se.

"Poslal tě Bill, že?" hádala jsem.

"I kdyby, omluva se snad přijímá, ne?" podíval se na mě podrážděně.

"Takže poslal. Nevím, proč bych tak okatě falešnou omluvu, kde ani slovo promiň nezaznělo, bych měla přijímat. Jdi se vycpat, Kaulitzi," zavrčela jsem.

"Bože, nemůžeš ještě chvíli vydržet a usmívat se? Celou dobu ti to šlo docela dobře," ušklíbl se. Protočila jsem oči a lehla si k němu zády, abych jasně dala najevo, že mě jeho další slova nezajímají. Přešel postel a natáhl se na druhé straně. Musela jsem se otočit, zase. On mi to určitě dělá naschvál, bastard.

"Ve městě jsi mámě chyběla, pořád se na tebe ptala," řekl po několika minutách ticha a jeho hlas byl naprosto změněný.

"Hm," ozvala jsem se nezaujatě. Vzdychl. Slyšela jsem nějaké pohyby, proto jsem se zvědavě otočila, abych zjistila, co dělá. Jeho obličej byl příliš blízko. Automaticky jsem uhnula, ale ležela jsem na samém kraji postele. Cítila jsem, jak sjíždím, dokud mě Tom nechytil a nepřitáhl k sobě. Sice mě zachránil před bolestivým pádem na zadek, ale zase jsem byla tak natisknutá k jeho tělu, až mi to bylo nepříjemné. Zavrtěla jsem se a jasně mu dala najevo, aby mě pustil. Pořád ale držel paže kolem mého pasu.

"Umíš poprosit?" zvedl tázavě obočí. V jeho očích bylo poznat, že ho to hrozně baví. Zmetek. Zamračila jsem se a odmítala se tak ponížit a požádat ho, aby mě pustil. Tak hluboko neklesnu. Ještě nějakou chvíli jsem se vzpouzela, ale byl opravdu silný. Rezignovaně jsem položila hlavu na jeho hruď a vzdychla. Mlčela jsem. Tom povolil sevření, ale nepouštěl mě. Zvedla jsem k němu pohled a vyhledala ten jeho. Nemohla jsem se dopídit toho, co se mu honí hlavou. Jindy to bylo lehce čitelné z jeho očí nebo výrazu tváře, ale teď jsem naprosto netušila.

Najednou vztáhl ruku a kotníky prstů mě lehce přejel po tváři. Nechala jsem ho, zatímco jsem pořád hypnotizovala jeho krásné oči. Snad jsem si ještě nevšimla, jakou hezkou barvu mají. Polštářkem palce přejel přes můj spodní ret. Uvědomila jsem si, že mám pootevřenou pusu, ale ani trochu se mi nechtělo ji zavřít. Nedýchala jsem nosem, protože to bych musela z jeho vůně omdlít, jak příjemná byla. Trhaně jsem se nadechla, když pokračoval v hlazení a přejel po hraně čelisti. Pohladil mi krční žílu. Sklopil pohled k mým rtům a zase zpátky k očím. Připadala jsem si jako v tranzu. Proč jsem mu vůbec všechno tohle dovolovala?

Rychle jsem pootočila hlavou, když se ozvalo zaklepání. Bez vyzvání vešla Simone.

"Ah, nechtěla jsem vás rušit," zvedla hned ruce a chtěla odejít. Tom se pomalu posadil.

"Nerušíš. Co chceš?" zeptal se a odsunul se ode mě. Já jsem pořád ležela jako přikovaná a měla pocit, že se nemůžu hýbat. Musela jsem uznat, že to zřejmě s dívkami umí. Když tohle udělal se mnou, co pak pociťovaly ostatní, které nebyly tak odolné? Ty musely prožívat vlny orgasmu už jen z jeho dotyku, ne?

"Bill říkal, že asi budeme muset jet dřív, přerezervoval letenky do Německa. Takže, jdu se rozloučit," pokrčila rameny. Jak jsem se nemohla dočkat jejího odletu, teď jsem nechtěla, aby kdy přišla. Nechápala jsem, co se mnou dělal jediný Tomův dotyk, ale nejradši bych ji poslala pryč a řekla Tomovi, ať pokračuje. Jenomže to by jen tak nešlo. Posadila jsem se taky a nohama sjela dolů. Stoupla jsem si.

"Kdy vám to letí?" zeptala jsem se. Takovou dobu jsem nemluvila, že jsem teď zachraptěla.

"Za půl hodiny. Letiště je blízko, ale Bill chce mít všechno v pořádku a klidu, ať nestresujeme," vysvětlila. Přikývla jsem. "Pojedeš s námi?" podívala se na mě s očekáváním v očích. Prvně jsem se podívala na Toma. Ten jen pokrčil rameny, tak jsem Simone přislíbila, že tam budu taky, abych se s ní rozloučila. Když odešla, znovu jsem se posadila na postel.

"Být tebou, vezmu si sluneční brýle a mikinu s kapucí," ozval se Tom.

"Fanynky?" hádala jsem. Přikývl. Přehrábla jsem se v batohu a hledala mikinu. Všechny jsem měla bez kapuce. Vzdychla jsem a posadila se na paty. Možná by mohl stačit jenom šátek, nebo si vlasy svážu do culíku. Ale i tak by to mohlo bolet, kdyby za něj někdo zatahal. Už jsem chtěla říct, že zřejmě nejdu, když mi na nohou přistála černá mikina.

"Nejmenší, co mám," řekl Tom a sám si jednu černou přetáhl přes hlavu. Roztáhla jsem mikinu za ramena a podívala se na její šířku.

"V tom budu vypadat jak bezdomovec," hlesla jsem.

"Který skoro jsi, že?" ušklíbl se Tom. "Takže si nebudeš muset připadat blbě," pokrčil rameny.

"Proč jsi zase tak hnusný?" zamračila jsem se na něj.

"Aby sis moc nezvykala na to, že mi děláš přítelkyni."

"Nemusíš mi vracet všechno, co ti vyčtu já," vstala jsem a dala si ruku v bok. Tom jen vzdychl a zahákl si sluneční brýle za lem mikiny.

"Zlatíčko," oslovil mě jízlivě, "zvykej si na to, že já nenechávám věci jen tak," mrkl na mě a falešně se usmál. "Já odplácím všechno."

"Fajn. Tak čekej, že já jsem stejná," zamračila jsem se a přetáhla si jeho mikinu přes hlavu. Má i nějakou, která je se zipem, nebo je tak opožděný, že by si takovou neuměl obléct?

Tom zamířil ke dveřím a nezapomněl mě poplácat po zadku.

"Tak pojď, ty nádhero," sarkasticky se uchechtl a otevřel mi dveře. Založila jsem si ruce na prsou a naštvaně kolem něj prošla ven. Na něj prostě nemůžu být jeden jediný den milá, protože on to vždycky pokazí. Taková to byla hezká chvilka, ale co by se nezačal chovat jako pitomec, že? Bože, snad není na světě žádný, kdo by mi to vysvětlil. Opravdu ne.

B.