Just so hot - 10.kapitola

Omluva

Seděla jsem v lavici, prsty propletené a položené na lavici. Dívala jsem se z okna a zkoušela ignorovat fakt, že se všichni kolem mě skvěle baví. Vzdychla jsem a posunula se kousek od středu, když Linda přišla. Mlčky se posadila a připravila si věci na první hodinu. Bože, dožít tenhle školní rok bude zřejmě peklo. Když přišla Lindsay, musela samozřejmě přes celou třídu vyprávět, jak si s Tomem večer užili procházku podél moře. Procházela kolem tabule ke svojí lavici a zakopla. Tak tak to vybalancovala a chytila se učitelského stolu. Vyprskla jsem smíchy a podívala se na Lindu. Ta se taky smála, ale sotva se mi podívala do očím, odvrátila hlavu. Nečekaně.

Přežívala jsem tak sama celý den. Při poslední hodině jsem už nevěděla, jak mám sedět. Nudila jsem se. Tuhle hodinu jsme vždycky celou prokecaly s Lidnou a teď jsme jenom vedle sebe seděly jako trubky. Dívala jsem se zrovna z okna, když mi na lavici přiletěl papírek. Rozevřela jsem ho a hned poznala Lindino písmo.

"Hele, já se ti opravdu omlouvám, nechtěla jsem to říct."

"Já vím." Napsala jsem na další řádek. "Nutně ti potřebuju něco říct. Asi se budu stěhovat."

"To jako fakt?" Pošeptala mi, když si to přečetla. Přikývla jsem.

"Nebo se o tom aspoň naši bavili. Máma říkala, že se určitě nebudu chtít stěhovat." Řekla jsem jí, co jsem slyšela. Nevěřícně zalapala po dechu.

"Takže já se s tebou budu loučit.. Musíme udělat pořádnou párty." Zamrkala, aby zahnala slzy.

"Prosím tě, nebreč. Ještě mi ani neřekli Ozzimu, takže kdo ví, kdy to bude." Usmála jsem se na ni. "Ale jsem ráda, že se zase bavíme. I ten jeden den byl pro mě utrpení." Vzdychla jsem.

"Pro mě taky. I za tu krátkou dobu jsem začala lézt Billovy na nervy." Tiše se zasmála. Zazvonilo. Linda se zvedla a omluvně se na mě podívala. "Jdeme celá parta do kina. Přidáš se?"

"Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Užij si to."

"Opravdu?" Ujišťovala se. Určitě nikdo nepočítal s tím, že bychom se hned dneska začaly bavit, sice to byla naše první hádka, ale i tak jsme to bez sebe nemohly vydržet. No, a z kluků na mě určitě nikdo není zvědavý.

"Opravdu." Přikývla jsem. "Plánovala jsem velkou renovaci mého pokoje, víš.." Usmála jsem se.

"Dobře. Tak zatím." Mávla mi a už utíkala ke dveřím, kde stál Bill a čekal na ni. Krátce mě obdaroval svým pohledem a mírně pokývl hlavou na pozdrav. Taky jsem ho pozdravila a pak pokračovala v balení věci. Dneska jsem měla zase uklízet kolem školy, takže jsem stejně nemusela spěchat. A kino bych zřejmě taky nestihla.

Když jsem přišla domů, rovnou jsem si vzala vysavač a rozhodla se, že začnu velikým úklidem. Protřídím si oblečení, vyhodím časopisy a už si nikdy žádné nekoupím. Teď budu luštit jenom sudoku, abych procvičovala mozek. Začnu cvičit jógu, chodt pravidelně spát a zdravě jíst. Zapomenu na nějaké brambůrky a hranolky s kečupem. Prostě se naprosto změním od základů. Zapomenu na nějaké uhánění Toma, ať si je klidně s Lindsay dál. Teď je to pouze můj kamarád a hotovo. Daveovi se budu muset omluvit. Taky Billovi, o něm jsem taky řekla hnusné věci. No a taky se omluvím Tomovi, ale až budu mít dost odvahy podívat se mu do očí.

Když jsem skončila s úklidem skříní, už byl večer. Akorát čas pojíst a jít spát. Stihla jsem udělat sotva desetinu své plánované práce. Unavená jsem si lehla do postele a nastavila si budíka na dřív, abych ještě stihla úkol do dějepisu, na který jsem teď absolutně neměla náladu. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem během několika vteřin usnula. Ráno jsem se probudila opravdu dobře vyspaná. Hned jsem se posadila ke stolu a vytáhla učebnici. Měla jsem to napsané během několika minut. Potom jsem se opět potkala s bráchou v koupelně. Docela jsem pospíchala, ve škole jsem musela ještě zajít do jídelny a zaplatit si obědy na další měsíc. Nechtěla jsem to dělat až po škole, protože to jsem musela zase uklízet a s takovou bych ze školy odcházela jako školník. Po snídani jsem rychle umyla nádobí a utíkala k domovním dveřím, abych so nazula tenisky a utíkala do školy.

Když jsem odcházela z kandeláře hlavní kuchařky, potkala jsem Davea. Chtěl se mi vyhnout, ale stoupla jsem si před něj.

"Počkej." Zastavila jsem ho a prsty se mu opřela o hruď. Vzdychl a zvedl ke mně pohled. "Chci se ti omluvit." Odkašlala jsem si.

"Poslouchám." Založil si ruce na prsou. Byla jsem mu vděčná. Strčila jsem si ruce do kapes.

"Vím, že to bylo hnusné. Neměla jsem tě využít a opravdu se ti chci omluvit."

"No, to máš pravdu. Opravdu se mě to dotklo." Řekl. Pousmála jsem se.

"Takže můžeme být znovu kámoši?"

"Myslím, že jo." Usmál se.

"Super." Oplatila jsem mu úsměv a pak pokračovala zpátky do naší třídy.

Než jsem potkala Billa, uběhl skoro týden. Pravda, potkávala jsem ho s Lindou, ale chtěla jsem s ním mluvit sama. A jednou, když jsem šla do drogerie, potkala jsem ho tam. Všiml si mě a zase se mírně usmál, jak to dělával celou dobu.

"Ahoj." Stoupla jsem si vedle něj a začala si vybírat nové odličovací mléko.

"Ahoj." Odpověděl. Odkašlal si. Vypadalo to, že on se mnou chce mluvit taky.

"Bille." Vzdychla jsem a přešlápla. "Víš, dlužím ti omluvu. Byla jsem naštvaná, když jsem o tobě mluvila.."

"Jo, já bych se ti možná taky měl omluvit, že jsem to vůbec řekl. Linda mi věřila, když mi to říkala." Podíval se na mě.

"Eh, to.. jsem naprosto nečekala." Přiznala jsem.

"Já vím. Ale, Linda mi říkala, jak ji to trápí."

"No, jestli to nevíš, tak už jsme zase kámošky. Akorát teď nechodím se všema, ještě jsem úplně neskončila s omluvami."

"Jestli máš na mysli bráchu, tak ten se určitě nemůže dočkat, až si s ním promluvíš." Usmál se na mě.

"Opravdu? Já se totiž jaksi nemůžu odhodlat."

"Vůbec se neboj." Povzbudil mě. Vzal si odličovací tampony a přešel k pokladně. Já jsem si ještě musela koupit pár dívčích věciček.

Přišla jsem domů a hned se posadila ke stolu, abych dokončila úkol do matematiky. Vytáhla jsem si kalkulačku a začala přepočítávat rovnice z příkladu v učebnici, který nám učitel zadal. Trvalo mi to opravdu nějaký čas a v podstatě jsem ani nechápala, co počítám. Netušila jsem, jestli to mám dobře. Možná budu muset zavolat Lindě a zeptat se jí na výsledky. Půjdu sníst malou svačinu a potom jí zavolám, jestli má čas. Když jsem vešla do kuchyně, zarazila jsem se. Brácha s Tomem seděli nad učebnicemi a učili se. Možná by bylo dobré vycouvat a kašlat na žaludek, ale uviděli mě.

"Ségra! Jdeš dělat jídlo?" Zeptal se hned brácha. Protočila jsem oči.

"Dva krajíce ti budou stačit?" Zeptala jsem se rezignovaně. Přikývl a znovu sklopil pohled k učebnici. To je tak, když je před velkými testy - začne se učit i brácha. Rychle jsem mu udělala svačinu a postavila ji na stůl a vrátila se ke kuchyňské lince, abych udělala něco k snědku i sobě. Chtěla jsem vypadnout co nejdřív, abych nemusela být v Tomově přítomnosti.

"Ségra." Zavolal na mě zase Ozzi. "Už ses učila do angličtiny?"

"Ehm, jo." Podívala jsem se na něj. "Proč?"

"Jednu věc tady naprosto nechápeme, poradila bys?"

"Výměnou za matiku." Začala jsem vyjednávat. Věděla jsem, že brácha může být rád, že v ní nepropadá.

"Jo, Tom ti pomůže s matikou, ty nám s angličtinou." Rozhodl.

"To je nefér. Pořád jsi v mínusu, plus udělala jsem ti sváču." Ukázala jsem na něj.

"Wff." Odfrkl si. "Vydírání ti moc nejde."

"To nebylo vydírání, ale konstatování faktu." Ušklíbla jsem se na něj. Cítila jsem Tomův pohled, ale neměla jsem dost odvahy se mu podívat do očí.

Přešla jsem do obýváku a pustila si televizi, abych si v klidu snědla svoji svačinu. Přepnula jsem na kanál, který vypadal o dost zajímavěji a zakousla se do chleba.

"Liv, opravdu bychom potřebovali tvoji pomoc." Tom se objevil vedle mojí hlavy. Lekla jsmem se ho a kousek chleba mi zaskočil. Rozkašlala jsem se. Hned jsem se natáhla pro džus, abych se trochu uklidnila, přestala se dusit. "Promiň." Pošeptal s úsměvem. Utřela jsem si stékající slzu a podívala se na něj.

"Tohle mi nedělej." Zachraptěla jsem.

"Opravu, promiň." Uculil se. Poplácal mě po zádech. Naposledy jsem si odkašlala a poposedla si od něj dál.

"Hele, dosvačím a pak přijdu." Slíbila jsem.

"Co potřebuješ v té matematice?" Zeptal se.

"No, vlastně ani pořádně nevím, co to je. Chyběla jsem na to." Trhla jsem ramenem.

"Tak se pak na to podíváme, co ty na to?" Pousmál se. Přikývla jsem.

"Díky." Dodala jsem ještě. Mrkl na mě a pak se otočil a vrátil se zpátky za bráchou.

Vzdychla jsem. Tohle bude náročné. Ještě jsem si ani nepřipravila omluvu pro Toma, nebude to tak jednoduché jako s Davem nebo Billem. I když, Bill mě opravdu potěšil, když mi řekl, že to nemám tolik řešit. Problém v tom vidím jenom já, ale prostě taková jsem. A jestli se Tom chce pustit do matematiky, pomoct mi, možná je to znamená, že se přenesl přes to všechno. Možná přece jenom.. to bude jednoduché. Nebo aspoň míň složité, než bych to očekávala. Ale byla tu ta věc se stěhováním. I kdyby mi odpustil a třeba bychom spolu chodili, mělo by to vůbec cenu? Jestli se budeme stěhovat, k čemu by to pak bylo, abych odjížděla s ještě větší nechutí, než když na to pomyslím teď?

Vypnula jsem televizi a vstala. Tak jim aspoň pomůžu s tou angličtinou a třeba přijdu na jiné myšlenky. I když, vedle Toma asi těžko. Jestli se na tu jejich látku nebudu moct soustředit, tak jim na to kašlu a kašlu taky na matematiku. Ať klidně dostanu bůra, jenom ať se pořád netrápím s Tomem. Takovou dobu jsem s ním nemluvila a on je ke mně tak milý. Určitě mi už odpustil sám a omluva bude jenom malá formalita. Určitě.

B.