Snowflakes in your hair *32

Teď to mám trošku složitější, co se týká volného času, tudíž se mi i hůře hledá čas na psaní povídky. Ač bych si moc přála, aby tu byly díly častěji, dávám to, jak to dávám a zvládám. A ve čtvrtek mě čeká očkování, no snad nebudu mít následky a nebudu ještě ležet s teplotami (nebo hůř 😓)... Uh. Každopádně - děkuji za předchozí ohlasy, jsou teď světlem v mých přepracovaných dnech. 🙏 Děkuji a přeji příjemné počtení. ♥️ Vaše B.

Hudba: Linkin Park - Iridescent

Kdybych tušila, jak náročný večer budu mít, zřejmě bych se psychicky více obrnila. Pokud by vůbec bylo v mé moci něco takového udělat. Už jen kvůli tomu, nad čím jsem u vaření přemýšlela, jsem neměla zrovna růžovou náladu. I když jsem se mohla těšit na to, že Tom slíbil, že večer nějak strávíme spolu, zrovna v téhle chvíli mi do smíchu nebylo. Neradovala jsem se, protože jsem si moc přála, aby těch večerů bylo mnohem víc. Bolelo mě, že jich víc nebude. Zabývala jsem se tím, co nebylo v mých silách změnit, trápila jsem se tím, jaká byla skutečnost. Svými vlastními myšlenkami jsem si přivolávala smutnění. Nikdy jsem však nebyla v takové situaci, v jaké jsem se nacházela teď. Kdykoliv jsem měla partnera – ať už na jeden večer nebo jako dlouhodobou známost, nemusela jsem řešit, jestli někdo vidí, že se ho dotýkám. Nikdy jsem se nekrotila v tom, když jsem ho chtěla políbit. Ani jednou jsem nebyla ta, která musela stát v pozadí, zatímco se druhá žena pokoušela získat pozornost osoby, kterou jsem chtěla jen pro sebe. Stačila jsem samu sebe svým přemýšlením vykolejit. To jsem nepočítala s tím, co bude předvádět Heidi.

Večeře by proběhla v poklidu – nebo spíše pro všechny ostatní v poklidu probíhala – kdybych nemusela tiše snášet to, jak se Heidi přímo vnucuje Tomovi. Nechtěla jsem mluvit za něj, zastávat se ho nebo se do toho jakkoli vměšovat, ale cítila jsem, jak je mu to nepříjemné. Stačilo jen sledovat výrazy jeho tváře. Když si sedla vedle něj, s povzdychnutím si poposedl, aby se dostal co nejdál od ní, co to jeho židle dovolovala. Při mé otázce, jestli chce někdo víno, hned položila dlaň na jeho předloktí, aby na sebe upozornila, než se ho zeptala, jestli si s ní nalije skleničku. Snažila jsem se soustředit na svou práci a nenechat se vyprovokovat jejím chováním, které jsem dřív nepovažovala za příliš afektované, dokud jsem nenahlídla pod pokličku toho, jak to celé doopravdy je. Při pohledu do tváře Georga jsem viděla, že nechce vynakládat víc energie do něčeho, co se ho netýká. Bill vypadal, jako si toho vůbec nevšímal, jako by rezignoval na jakoukoliv snahu o záchranu svého bratra. A Tom? Očividně se ovládal a snažil se nebýt vulgární či nevychovaný. Když jsem si ve vzpomínkách promítla ty večery, kdy tu ještě Heidi byla, hned jsem je viděla v jiném světle. Tom byl většinou myšlenkami odpojený, nevnímal a hleděl do mobilu nebo tady vůbec nebyl a radši se schovával ve své ložnici. Heidi rozdávala úsměvy na všechny strany, které se těžko věřily, a při každé příležitosti se chytala skleničky s vínem. Bill s Georgem se za každou cenu snažili získat Lenu a mně do party, jen aby s ní nemuseli zůstat sami. Povzdychla jsem si. Všechno bylo úplně jinak, než jsem si doposud myslela. Zvenčí to vypadá jako idylka – přátelský Bill s Georgem, vysmátá Heidi a bručoun Tom. Stačilo poodkrýt závoj a hned bylo cítit Billovo zoufalství, Georgova snaha navázat jakýkoliv jiný kontakt, Heidina faleš a Tomova nekončící frustrace. Všichni potřebovali uniknout z jejího dosahu. Jen jim už docházely nápady, jak to provést. Když jsem tak nad Heidi přemýšlela, začínalo mi jí být snad i líto. Vždyť od ní všichni chtěli utéct. Její snaha zachránit manželství se míjela účinkem, spíše si ještě více znepřátelovala ty, kteří ji ještě nějak snášeli. Proto vždy sáhla po alkoholu? Musela cítit, jak je nechtěná. Nebo byla opravdu tak hloupá a unikalo jí i tohle? Dokázala být krutá a nepříjemná, to jsem už slyšela. Ale z jakého důvodu? Opravdu taková byla nebo to byla její forma obrany?

Naklonila jsem se nad stůl, abych posbírala prázdné talíře. Použité nádobí i příbory jsem skládala na podnos, který jsem měla položený na vedlejším stole. Bylo to pro mě pohodlnější, nemusela jsem tolik kontrolovat, jak talíře odnáším a jestli mi náhodou nepadá vidlička.

„Bylo to skvělé. Opět ses vyznamenala. Díky, Moniko,“ usmál se na mě Bill. Spokojeně se opřel o opěrku židle a dlaní si přejel po břiše, které teď naplnil teplým jídlem. 

Zvedla jsem pohled od svých pracujících rukou k jeho obličeji a usmála se na něj. „Jsem ráda, že ti chutnalo,“ odpověděla jsem.

„Ano, měla jsi to opravdu výtečné,“ přidala se hned Heidi. Když jsem k ní přesunula svůj pohled, abych i jí ve vší slušnosti odpověděla, musela jsem se hodně ovládat. Předloktím se opírala o Tomovo rameno, jako by tím chtěla říkat, že je její majetek. Byla k němu nakloněná, svým výstřihem se točila k jeho tělu. Na první pohled to vypadalo důvěrně – že ti dva k sobě patřili. Avšak to, že na to Tom nijak nereagoval a dál měl ruce klidně složené na břiše, vyvolávalo spoustu pochybností o tom, jak to mezi nimi doopravdy bylo. To jsem však viděla až teď, když jsem věděla, že jejich vztah končí a jen čeká na jediný potvrzující podpis. Napřímila jsem se v zádech a zhluboka se nadechla, snažíc se vyloudit aspoň drobné pousmání.

„Děkuji,“ pokývla jsem hlavou. Z jejího obličeje jsem jen na vteřinu pohlédla do Tomových očí, než jsem se opět sklonila nad podnosem, který už jsem měla plný a byl připravený k odnesení. Hned jsem zamířila do kuchyně a nezdržovala se dalšími slovy, která bych s nimi mohla pronášet. Nechala jsem je tam sedět a ani se nezeptala, jestli potřebují něco dalšího. Láhev vína před nimi stála už ze začátku večeře, pokud budou chtít další, určitě si o ni řeknou.

Věnovala jsem se své práci v kuchyni a příliš nevnímala konverzaci ve vedlejší místnosti. Bavili se, ale pro mě nebylo podstatné, o čem jejich rozhovor byl. Jakožto Michaelův zaměstnanec jsem mohla být spokojená s tím, že si pochutnali na večeři a že pokračovali v konzumaci vína. S tím však tolik problémů neměli – vždyť už ani nevyžadovali přítomnost mě jako sommeliera. Už jim asi bylo jedno, co pijí, hlavně, že pijí. Netušila jsem, že se Tom vytratil na balkon, aby si zakouřil, a že Heidi hleděla ven, aby ho žárlivě kontrolovala. Neměla jsem ponětí o tom, že tu konverzaci udržují jen Bill s Georgem a Lenou. Nevěděla jsem to, protože jsem tam s nimi nebyla. Ve svých myšlenkách jsem se zaobírala plány na příští dny. Zítra jsem měla mít snídani a pak volno, ve kterém jsem si mohla dělat, co se mi jen zlíbí. Vždycky jsem si plánovala čas s Natanielem, a je pravdou, že jsme se už dlouho neviděli. Teď jsem však v sobě cítila pnutí, jak moc bych chtěla čas strávit s Tomem. Sice jsme spolu těch opravdu kvalitních chvil moc neměli, ale i tak jsem cítila posun v tom, jak to mezi námi vypadalo. I kdyby to mělo být jen pro teď, chtěla jsem využít toho, dokud tu je. Táhlo mě to k němu. A jak jsem mohla usuzovat z jeho chování, i jeho to táhlo ke mně.

Překvapeně jsem vzhlédla od mobilu, na kterém jsem procházela novinky ze světa sociálních sítí, a pohlédla do tváře své kolegyně a kamarádky. Stála ve dveřích kuchyně a zdálo se, že má povznesenou náladu podle toho, jak se usmívala. Když jsem jen tázavě zvedla obočí, ale nic neřekla, chopila se slova.

„Jdeme všichni spát,“ řekla mi. „Můžeš to tu s klidným svědomím zabalit,“ pokývla hlavou. Očividně mi předávala instrukci od Billa, zdálo se, že se teď stala jeho pravou rukou. Mohla jsem ji využít jako mou spojku s hosty, jak si s nimi rozuměla, a to bylo fajn. Trávila s nimi spoustu času, možná více, než jsem kdy dřív viděla u jiných hostů. Teď jsem však tušila důvod, proč si ji Bill a Georg tolik připoutali k tělu – potřebovali někoho dalšího, kdo by jim nedrásal nervy.

„A říkali ti, na kolik hodin by si přáli snídani?“ zeptala jsem se jí. 

„Jo, Bill mluvil o deváté hodině. Chtěli by se prospat a pak strávit celý den na svahu,“ pousmála se. Dál se ramenem opírala o rám dveří, jako by snad měla na srdci ještě něco dalšího.

„Dobře. Díky za vyřízení,“ řekla jsem jí. Nepřerušila jsem oční kontakt, čekala jsem, jestli z ní něco vypadne. Pídit se po tom nehodlám, pokud mi chce něco říct, ať to vyklopí sama. Dávala jsem jí šanci, vyčkávala jsem. Když se nadechla a udělala nejistý krok do místnosti směrem ke mně, poposedla jsem si. Moje předtucha byla správná.

„Mám na tebe dotaz,“ začala. Olízla si rty a ztěžka polkla, jako by i pro ni bylo nadcházející téma nějak nepříjemné. „Dneska mi přijdeš nějaká divná, Moniko,“ hlesla. Když zamrkala víčky, bylo vidět, že není úplně střízlivá. Možná bych jí mohla říct i pravdu, že má dobrou intuici a opravdu nejsem ve své kůži, ale necítila jsem se na to. I kdybych spoléhala na to, že si to třeba nebude pamatovat, nechtělo se mi o tom mluvit.

„Divná?“ zopakovala jsem po ní, rozhodla jsem se znovu kličkovat. „A čím?“ doptala jsem se. Chtěla jsem, aby to rozvedla a abych věděla, na co si dát třeba příště pozor. Výhodou mi teď bylo to, že ona byla rozmluvená alkoholem, zatímco já vědomě volila, co sdělím a co si nechám pro sebe.

„Už odpoledne jsem ti říkala, že jsi jiná. Měla jsi dobrou náladu, doslova jsi zářila pozitivitou,“ začala a máchla dlaněmi ve vzduchu, jako by chtěla vykreslit tvar duhy. „A teď… teď jsi zase byla zamlklá, jako by se stalo něco, čeho jsem si ale nevšimla. Jsi jako aprílové počasí – z prosluněného dne do ponurého večera s očekáváním bouřkových mraků,“ trhla rameny.

Bouřkové mraky.

Jen při té představě, že by tu mohlo být ticho před bouří, jsem se ošila. Lena udeřila hřebíček na hlavičku. Ano, měla jsem skleslou náladu a mohla za to jen jedna osoba. A i s ní by se ty bouřkové mraky daly spojit velice snadno. Blesky jí šlehaly z očí a její hlas bolelv uších jako hlasitý hrom. Polkla jsem a znovu věnovala pozornost Leně, která stála přede mnou jako socha a zřejmě čekala na vysvětlení.

„Zase jsi myšlenkami někde jinde?“ zeptala se. „Takto se chová člověk, který je buď utrápený nebo zamilovaný,“ řekla a namířila proti mně jeden ze svých hubených prstů, přičemž dala zvláštní důraz na poslední vyřčené slovo. „Tak kde je pravda, Moniko?“

„Dívej, můžu zopakovat to, co jsi už jednou slyšela,“ pousmála jsem se na ni. „Nehledej problém tam, kde není.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně, abych na sobě nedala znát nervozitu z toho, jak se najednou dokázala trefovat do černého. Hádala, a to teď bylo jen k mému dobru. Kdyby tu přede mnou stála s neochvějnou jistotou, zřejmě by se mi nepodařilo z toho tak snadno vybruslit.

Nespokojeně si pomlaskla. „Fajn. Jak chceš,“ znovu pokrčila rameny. „Přemlouvat tě nebudu. Ale tuším, že tu něco smrdí,“ opět mým směrem namířila svůj prst. „Máš štěstí, že jsem moc unavená na to, abych v tom teď šťourala.“ Když jsem se jen zasmála, tiše jsem doufala, že v tom Lena nevycítí mou rostoucí nervozitu. Nechtěla jsem jí to říkat, protože by teď určitě neudržela tajemství. „Jdu spát,“ hlesla.

„Tak ti přeji dobrou noc,“ popřála jsem jí. To už ale byla na odchodu a má slova možná ani neslyšela, protože na ně nijak nezareagovala. Vlastně mi to momentálně ani nevadilo. Byla jsem ráda, že jsem osaměla. A taky mě potěšil fakt, že jsem nemusela moc ponocovat a zároveň jsem se mohla vyspat, protože se snídaní v devět bude můj budíček kolem sedmé hodiny. To se mi dlouho nestalo.

Pozhasínala jsem všechna světla a jako opravdu poslední osoba odcházela ze společenské místnosti. Na balkoně nikdo nebyl, zkontrolovala jsem i pozavíraná okna. Kuchyň jsem měla uklizenou, stoly utřené a všechno nádobí bylo na svém místě. Mohla jsem jít spát s vědomím, že je vše, jak má být. Ztmavlou chodbou jsem šla ke schodišti, na které dopadalo slabé světlo z horního patra. Vystoupala jsem schody až k chodbě do mého pokoje a těšila se, až si dám krátkou sprchu před spaním. Za celý den jsem už byla opravdu utahaná, moje tělo přímo volalo po měkké matraci a nadýchaném polštáři. A že to byl dlouhý den! Jen na vteřinu jsem zapřemýšlela nad nápadem, že bych zaklepala na Tomovy dveře. Vyhrála však má únava a vědomí toho, že mám zítra na starosti ještě snídani. Otevřela jsem dveře své ložnice a tiše je za sebou zavřela. Nerozsvěcela jsem lampičku, po paměti jsem přešla do koupelny, kde jsem se začala vysvlékat. Až tady jsem rozsvítila světlo, které mě v první vteřině oslepilo. Pustila jsem vodu, abych pak měla jistotu, že bude mít tu správnou teplotu. Pomalu jsem se vysvlékla do spodního prádla a vůbec neslyšela slabé klepání na dřevo mých dveří. Když dopadly první kapky vody na mou nahou kůži, dveře mého pokoje se pootevřely. Věnovala jsem se umývání svého těla, rychle jsem splachovala mydliny z paží a prsou. Neměla jsem potřebu stát pod tekoucí vodou dlouhé minuty, teď byl mou prioritou spánek. Zastavila jsem vodu a přeslechla tiché vrznutí mé matrace. Nahé tělo jsem skryla pod osušku, která mi končila v půli stehen. Když jsem se prsty opřela o dveře od koupelny, abych je více pootevřela a natáhla se pro své pyžamo, pruh světla dopadl na Tomovu tvář. Srdce mi leknutím poskočilo, stejně tak i mé tělo. Dlaň jsem v šoku přitiskla ke své hrudi a rychle nasála vzduch do plic.

Pro pokračování si přijdu večer.

Několikrát jsem zamrkala, neschopná slova. Dlouhé vydechnutí hned následoval stejně dlouhý nádech. Tom teď mžoural do světla, které na něj z koupelny dopadalo, a viděl jen mou siluetu. Stála jsem před ním nahá, pouze kus osušky skrýval část mého těla. Olízla jsem si rty a snažila se, aby na mě nebylo znát, že jsem teď extrémně nervózní z téhle nové situace. Když ze sedu vstal a stoupl na svá chodidla, jeho vysoká postava zabrala značnou část mého malého pokoje. Stačilo mu udělat jediný krok, aby byl u mě. Oči hned sklopil k mému obličeji a pokračoval níž na má ramena. Sledovala jsem výraz v jeho tváři, jak se zaujetím sledoval mé tělo, zatímco špičkou jazyka ovlažil své rty. Když se polštářky prstů dotkl kůže nad mou klíční kostí a zlehka přes ni přejel, mé tělo automaticky zareagovalo. Naskočila mi husí kůže po celém těle. Vlasy na zátylku se mi zježily a přes páteř mi přeběhl příjemný chlad. Přesunul své prsty, aniž by se mě přestal dotýkat, a položil dlaň nad mé levé prso. Nasál vzduch přes pootevřené rty a spokojeně se pousmál.

„Vyděsil jsem tě, promiň,“ zamumlal svým hlubokým hlasem. „Srdce ti buší jako splašené.“

„To nebude jen tím,“ odpověděla jsem mu. Hlas jsem měla stejně tichý, nechtěla jsem rušit tu atmosféru, která nyní mezi námi panovala. Když zvedl pohled do mých očí, zatajil se mi dech. Jeho duhovky v tom přítmí jiskřily, viděla jsem v nich napětí, které jsem sama pociťovala, ale taky obrovskou touhu. Zvedl dlaň, ale jen proto, aby konečky prstů sjel k hornímu lemu osušky. Sledoval linii, kde se má kůže stýkala s látkou osušky, a způsoboval mi tím jeden malý infarkt za druhým. Kdyby tu takhle stál před pár dny, asi bych ho se spoustou sprostých slov z mého pokoje vypakovala. Teď bylo všechno jinak. Teď jsem chtěla, aby tu zůstal, chtěla jsem, aby tahle chvíle nikdy nedošla ke svému konci. V hlavě mi zazněla Tomova slova z dnešního dne.

Následující čas chci trávit jedině s tebou.

Všechno dopadne v pořádku.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a chvíli ho skousla. Tom to postřehl a trhaně se nadechl. Polkl, v té blízkosti jsem mohla sledovat, jak se mu ohryzek zhoupl na krku nahoru a dolů. Posbírala jsem svou odvahu a vztáhla k němu ruku. Prsty se mi už tolik netřepaly, opatrně jsem přejela po jeho zarostlé tváři. Když jsem své pohlazení směrovala dál kolem jeho uší do vlasů, znovu se podíval do mého obličeje, očima těkal po mé tváři, jako by hledal odpověď na nevyřčenou otázku, která teď mezi námi visela. Nehty jsem přejela přes jeho zátylek a prsty se zapletla do kořínků jeho vlasů. Pak už to byl jen zlomek vteřiny, než se jeho rty přitiskly k těm mým.

Pro pokračování si přijdu večer.

Konečně, křičelo mé tělo.

B.