Snowflakes in your hair *37

Musím vám říct, že jsem si několikrát díl pročítala a přemýšlela, jestli chci, aby byl takový. Ale už jsem ho jednou napsala a tou cestou se vydala, tak vás zvu, abyste se s po ní prošli se mnou. 😊 Přeji příjemné počtení, vaše B. 

Hudba: Battleme - Hey Hey, My My 

Stála jsem na místě jako přikovaná. Cítila jsem, jak mi divoce buší srdce, jak mi krev tepe na spáncích. Tělem mi proudil adrenalin, který rozhodně neměl žádné dočinění s všemi těmi vypitými grogy na téměř prázdný žaludek. V uších mi hučel vysoký hlas Heidi, která se hystericky zasmála. I ona však zůstala stát na místě, vypadalo to, že je mou přítomností překvapená, přece jenom jsem dopoledne vypadla z chaty, aniž bych cokoliv řekla, a zmizela na několik hodin. I Tom stál strnule na místě, nereagoval teď na to, že na něj Heidi mluví a dál popichuje, teď jen mlčky hleděl do mých očí. Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou, měla jsem však pocit, že by si přál, aby se mohl do země propadnout, zmizet a nebýt tomu teď přítomen. Až když Heidi šťouchla do jeho ramene, několikrát překvapeně zamrkal víčky a přesunul svůj pohled k ní.

„Mohl bys mi taky věnovat trochu pozornosti, drahoušku?“

Tom se podíval na Heidi a obočí mu vyjelo nahoru. Sice nic neřekl, ale bylo vidět, jak je zmatený. Jen chvíli se díval do jejího obličeje, než se zaměřil znovu na mě. Stála jsem na místě a nevnímala Lenu, která teď položila dlaň na mé rameno. Nevnímala jsem ani to, že se ve vedlejší místnosti zase zvyšuje ten nepříjemný pisklavý hlas. Byla jsem jako v transu, konsternovaná slovy, která Tom vlastně nepopřel. Neřekl jediné slovo na obranu, na vyvrácení toho, co si Heidi myslela.

Využíváš lidi kolem sebe.

Našel sis opravdu hezkou náhradu.

Moniku jsi využil víc než mě.

Polkla jsem. Cítila jsem, jak to ve mně všechno začíná vřít. Rostla ve mně neuvěřitelná zlost. Pod návalem emocí jsem zatnula prsty v pěsti, až mi klouby zbělely. Byla jsem naštvaná na sebe za to, jak naivní jsem byla. Myslela jsem si, že můžu tuhle válku vyhrát? Musela jsem se praštit do hlavy, pokud jsem jen na chvíli doufala, že si s Tomem užijeme příjemné chvíle. Mé naštvání taky pramenilo z toho, že jsem se teď dozvěděla, že je možná všechno jinak, než jsem si doposud myslela. Když jsme spolu byli na vrcholu, když jsem Toma zavedla na své posvátné místo, kam nechodí každý, svěřil se mi s dost osobními věcmi. Pod rouškou toho, že to byla hra, to vypadalo jako skvělá forma manipulace. Olízla jsem si rty. Tohle se nedalo ukočírovat. Stavidla se už otevřela.

Udělala jsem první nerozvážný krok směrem k Heidi a Tomovi. Neposlouchala jsem, co Heidi říká, ta osoba mi teď byla vlastně ukradená. Oči jsem měla fixované do Tomova obličeje, ve kterém jsem se snažila číst, avšak marně. Nedokázala jsem z jeho pohledu usoudit, co si myslí. I předtím to pro mě bylo obtížné, a teď, když jsem se doslechla, co je to za člověka, jsem mu přestávala rozumět ještě více.

„Byla to všechno hra?“ zeptala jsem se.

„Ale zlatíčko, co sis myslela, prosím tě,“ zasmála se Heidi.

Střelila jsem po ní zlostným pohledem, kterým jsem jasně říkala, že jsem nemluvila k ní. Jak se však zdálo, buď si na hloupou hrála, nebo tak hloupou opravdu byla. Nechápala jsem, co tady stále dělá. Když se pohádali, když už to vypadalo na jejich konec, odjela, což by se dalo považovat za poslední krok, který udělala pro to, aby se rozešli. Proč se tedy vracela, proč se ještě stále snažila? Nadechla jsem se, ale Heidi mě nenechala promluvit.

„Jasně, že to byla hra. Myslíš si, že by se Tom zahazoval s někým, jako jsi ty? Jeho manželkou jsem přece já. Ty jsi byla jenom rozptýlením, nic víc, nic míň,“ uchechtla se. Jízlivost v jejím hlase byla nepřehlédnutelná. „Ale neměj si to za zlé, kotě. Vůbec si to nevyčítej,“ našpulila rty. Vztáhla ke mně ruku a zlehka mě poplácala po rameni. Hned jsem se po ní ohnala a ustoupila stranou, abych jí zabránila v dalším doteku.

„Tome?“ oslovila jsem ho. Dožadovala jsem se jeho pozornosti, on teď však hleděl na Heidi. Ta se nadechovala k dalším slovům, očividně byla z toho všeho ve svém živlu. Chaos, zvýšené hlasy a naštvané pohledy, tohle byl její ráj?

„Heidi, mlč, prosím tě,“ procedil mezi zuby. Nebyl klidný ani trochu. Zřejmě se tu hádali už nějakou chvíli, a to, aby člověk zůstal klidný, by musel mít nervy z ocele. Jen jsem si teď pokládala otázku, jestli je to jen tím, že jsou teď na ostří nože, nebo taky tím, že teď byla odhalena pravda o jeho záměrech.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a slabě zavrávorala. „Tome?“ zopakovala jsem o trochu hlasitěji. Díky tomu, jak jsem se pohnula, se na mě podíval.

„Moniko, ty jsi… pila?“

„Mohl bys mi odpovědět?“ zvedla jsem obočí a namířila prstem proti jeho hrudi, ignorujíc jeho dotaz. „Mohl bys… mi odpovědět ty, ne tvá žena?“ zopakovala jsem svůj požadavek. Teď jsem chtěla slyšet mnohem důležitější odpovědi, nebyl čas na to, abych mu vysvětlovala, zda jsem požila alkohol a v jakém množství. Rezignovaně jsem svěsila ruku zpátky ke svému tělu, aspoň jsem tak neukazovala, jak se mi začínaly třást prsty. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Těžko se mi však určovalo, proč jsem začínala brečet. Bylo to zlostí? Bylo to zklamáním? Nebo tím, že jsem nebyla nejstřízlivější a pod návalem emocí a alkoholu jsem teď byla slabší ve své sebekontrole? Zhluboka jsem se nadechla. „Kde je pravda?“ položila jsem poslední otázku, než se mi zlomil hlas.

V ten moment se Heidi rozesmála. Očividně jí dělalo radost vidět mě takhle zlomenou. Bavila se tím, jak nešťastná jsem teď byla. Musela jsem vypadat zdevastovaně. Třepala se mi brada a v očích jsem měla slzy, moje mysl teď nebyla vůbec použitelná. Těžko se mi dýchalo, jako by mi něčím propíchli plíci a srdce zároveň. Dlaní jsem si přikryla pusu, abych nevzlykla nahlas, a nevěřícně pohlédla do Tomova obličeje.

„Mono, promluvíme si, až budeš při smyslech, co ty na to?“ navrhl. Snažil se, ale teď mu to bylo houby platné. Už jsem se vydala po té cestě, už jsem šlápla do prázdna a letěla ze srázu dolů. A v tom letu se zastavit nedalo.

„Neříkej mi Mono, ksakru!“ štěkla jsem na něj.

„Zlatíčko,“ začala Heidi, ale Tom ji hned zarazil.

„Odejdi. Odejdi a nech nás tady o samotě,“ zamračil se na ni. Máchl rukou ve vzduchu, aby jasně naznačil, kterým směrem jsou dveře.

Heidi šokovaně zamrkala víčky a přiložila si prsty s dokonale pěstěnými nehty na hruď. „Ty říkáš, abych já odešla?“ zvedla obočí.

„Ano. Chci, abys odešla a nechala mě, abych si tu mohl s Monikou promluvit.“

„Ale zlato,“ naklonila hlavu na stranu. „O čem bys chtěl –“

„Odejdi!“ procedil mezi zuby. „Tobě už nemám co víc říct.“

Heidi však neposlechla. Nevyhověla a zůstala stát na místě jako vzdorovité dítě. Založila si ruce na prsou a demonstrativně vystrčila bradu, aby dala jasně najevo, že se nepodřídí žádnému přání, které vyslovíme. S pevně sevřenými rty hleděla do Tomova obličeje, který začínal ztrácet zbytky svého klidného vystupování.

„Ulehčím vám to. Odcházím,“ řekla jsem. Chtěla jsem se dozvědět, jestli jsou slova Heidi pravdivá, ale jak se zdálo, celá takhle situace neměla žádné řešení. Alespoň ne v tuhle chvíli. Otočila jsem se na patě a udělala první krok. Když jsem však na svém předloktí ucítila sevření, zastavilo mě to v dalším odchodu. Ohlédla jsem se přes rameno a pohlédla do Tomova obličeje, který teď ke mně byl o trochu blíž.

„Neodcházej.“

„Pusť mě.“

„Mono, neodcházej.“

Pevně jsem sevřela čelist. „Pusť mě,“ zopakovala jsem přes zaťaté zuby. „Nehodlám tu být už ani minutu.“

Tom se na mě zamračil. „Fajn. Ale jdu s tebou.“

„Nechci, abys se mnou šel.“

„Jdu s tebou, už jsem řekl. Pojď,“ řekl rozhodně. 

Nechápala jsem, co se to teď dělo. Když nemohl dostat Heidi z místnosti, zařídil, abychom odešli my dva. Držel mě za paži a tlačil mě před sebou, ovládal teď každý můj krok. Byla jsem tím vším tak zaskočená, že jsem si ani neuvědomovala, že stoupám po schodech nahoru a nechávám se vláčet do jeho pokoje. Nevěřícně jsem si prohrábla vlasy, když jsem si uvědomila, že jsme s Tomem osaměli díky tomu, že si mě sem dovlekl jako svou oběť. Na chvíli jsem si přiložila studené prsty na víčka, která jsem měla od pláče oteklá, a pomalu nasávala vzduch do plic. Přešlápla jsem z nohy na nohu, než jsem se rozhlédla po místnosti. Vybavila se mi poslední chvíle, kterou jsem tady zažila. Když jsem v koupelně čekala a ani nedutala, zatímco se Tom snažil vystrnadit Heidi pryč ze své ložnice. Byl to pocit, který jsem už nikdy nechtěla cítit, byla to situace, kterou jsem už nechtěla nikdy zažít.

„Moniko.“

Jeho hlas ke mně přišel jako z velké dálky. Očima jsem vyhledala jeho tvář a prohlédla si výraz, se kterým se na mě díval. Vypadal ztrhaně. Unaveně. Rezignovaně. Jako by i on už měl plné zuby těch rozepří, které teď ve svém životě zažíval.

„Ulehčím ti to. Ulehčím to nám všem,“ začala jsem tiše. „Budu dělat tak, abych se ve tvé společnosti zbytečně nezdržovala a ty si za pár dní můžeš v klidu odjet se svou ženou. Už se nikdy neuvidíme, takže se nemusíme bát toho, že bychom v budoucnu zažili nějaké trapné situace,“ řekla jsem. Můj hlas byl klidnější, než jsem předpokládala. Uvnitř celého těla jsem cítila chvění, bolelo mě, co jsem říkala, ale neviděla jsem teď jiné řešení.

„Co to říkáš,“ hlesl a zavrtěl hlavou, jako by nemohl věřit tomu, co teď slyší. „Moniko, jak můžeš něco takového říct?“ zvedl obočí. Udělal ke mně krok, postavil se kousek ode mě, a kdyby teď vztáhl ruku, mohl by se mě dotknout. Před jeho rukou bych neucouvla, jako jsem to udělala u Heidi. Moje tělo toužilo po jeho doteku, rozumem všem však věděla, že něco takového už nebude možné. Zapomínala jsem však na to, že můj rozum teď jednal pod vlivem alkoholu a bolestných vzpomínek. Můj rozum se řídil zkušeností, že je lepší uniknout. Vše ukončit, zpřetrhat vztahy a spálit mosty.

„Pořád jsi ženatý,“ trhla jsem rameny. „Pořád jsi ženatý,“ zopakovala jsem teď sama pro sebe, abych si připomněla tu bolestivou zkušenost a tím se posilnila ve svém rozhodnutí, že tohle potřebuje rychlý konec. „Heidi stále návrh na rozvod nepodepsala. Nehodlám… se nechat vláčet,“ polkla jsem přes knedlík v krku. „Mám nějakou důstojnost, Tome,“ podívala jsem se na něj. „A pokud jsi stále manželem Heidi…“ odmlčela jsem se a krátce zavrtěla hlavou. Další slova jsem už říkat nemusela.

„To je mi úplně jedno. Heidi je mi teď ukradená, copak to nevidíš?“ zamrkal. „Teď jsi pro mě důležitá ty.“

„Tome, vrátila se. Přijela za tebou, očividně chce za váš vztah ještě bojovat. Měl bys udělat to samé a trávit s ní čas. Třeba to ještě zachráníte,“ řekla jsem slova, kterým jsem sama nevěřila. Věděla jsem, že teď lžu jak jemu, tak i sama sobě. Musela jsem však zkusit cokoliv, jen abych jasně dala najevo, že se v tomhle vztahu nehodlám dál angažovat. On si odjede a bude si dál žít svůj život, to já tady zůstanu a budu se dál dívat na tyto místnosti, kde jsme spolu strávili čas ať už rozepřemi nebo polibky, já budu dál vycházet na vrchol, na kterém jsme spolu sledovali východ slunce.

„Já chci bojovat za tento vztah, ne za tamten,“ řekl a prsty naznačil spojení mezi námi dvěma.

„Tady žádný vztah není,“ znovu jsem zavrtěla hlavou. 

„Nelži, prosím tě.“

„Tome,“ zašeptala jsem. Vydechla jsem a na chvíli zavřela oči. Po tváři mi stekla další slza. „Buď se svou ženou.“

„Nechci, sakra!“ zvýšil hlas. „Co na tom nechápeš?“ řekl a dlaněmi pevně sevřel má ramena. Jako by se mnou chtěl zatřást, abych se probudila k životu. Jenže já už byla rozhodnutá. Čeká nás jedině loučení, nebyla cesta, kterou bychom se mohli vydat společně. Tohle nemá žádnou budoucnost, věděla jsem to já a musel to moc dobře vědět i on.

„Co tu mám chápat?“ zvedla jsem jedno obočí. Naklonila jsem hlavu na stranu a zahleděla se do jeho tváře, do té tváře, na které jsem obdivovala každý kousek, na které jsem mohla oči nechat, když se usmál.

„Já chci ten zbývající čas trávit s tebou, Moniko. Chtěl jsem to tak a chci to i nadále,“ olízl si rty. „Proč si myslíš, že jsem si vymýšlel všechny ty nesmyslné úkoly, cesty, jel s tebou na nákup… Jsem schopný si sám ustlat, ale stejně jsem chtěl, abys to udělala ty. Prostě jsem chtěl, abys tu byla. Se mnou.“

„Proč?“ zamrkala jsem víčky. Do očí se mi draly nové slzy, ačkoliv jsem si myslela, že už brečet nebudu.

„Jsi svá,“ řekl. „Jsi… já… “ nedořekl a bolestně vydechl. „Moniko…“

Znovu jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Musela jsem udělat radikální řez. Ukončit tohle trápení. A i když jsem viděla žádost v jeho očích, musela jsem to ukončit dřív, než to celé ukončí mě. „Je dobře, že se nestalo něco dalšího, čeho bychom mohli mnohem více litovat,“ řekla jsem. „Nechme to u jedné společně strávené noci a nečekejme něco víc.“

Tom povolil sevření, jeho stiskl zeslábl. Když jsem dál odhodlaně hleděla do jeho očí, viděla jsem na něm, jak ztrácí půdu pod nohama. Nechtěl to takhle ukončit, ale přesně takhle to muselo být, abych ochránila své budoucí já. Snažila jsem se ovládat, abych se tu před ním nerozbrečela. Ať už jsem pro něj byla pouhým rozptýlením nebo ne, bolelo mě to. Žebra se mi svírala kolem plic, těžko se mi dýchalo. Tom si v gestu zoufalství prohrábl vlasy a promnul čelo, než se na mě znovu podíval.

„Promluvíme si, až se vyspíš. Až vystřízlivíš.“

„O čem bys chtěl mluvit?“ zeptala jsem se, lehce naklánějíc hlavu na stranu.

„O nás, přece!“ zamrkal.

„Jaké my, Tome?“ zvedla jsem obočí. „Uplyne posledních čtyři pět dní a budeš balit kufry. Odjedeš a už se sem nikdy nevrátíš,“ řekla jsem. „Tak mi řekni, o čem tady chceš mluvit?“

„Moniko –“

„Sám jsi musel vědět, že tohle nemá budoucnost,“ podívala jsem se na něj.

„To jsme přece věděli oba,“ odpověděl mi. „Jen mi hlava nebere, proč se najednou chováš takhle. Neřekli jsme si, že si užijeme každý přítomný okamžik?“ roztáhl paže, jako by mě chtěl snad obejmout. Ucouvla jsem před ním.

„To bylo před tím, než se vrátila Heidi,“ připomněla jsem mu.

Tom si povzdychl, očividně už nevěděl, co jiného by mohl říct. Zuby si přejel přes spodní ret a dál hleděl do mých očí, jako by v nich mohl najít odpovědi na všechny své otázky. S těžkým polknutím vrazil ruce hluboko do kapes, nepřestával však pohledem probodávat můj obličej. Užívala jsem si tu chvíli, kdy jeho pozornost ještě patřila mé osobě.

„Byla to všechno hra?“ zeptala jsem se. „Byla jsem pro tebe jen rozptýlením?“ zopakovala jsem slova Heidi, která mi nedala klidu.

„Myslíš, že bych teď vynakládal tolik energie, kdyby mi na tobě nezáleželo?“ zašeptal.

Trhla jsem rameny. „To pořád nevylučuje možnost, že jsem pro tebe byla jen hračkou. Tupou holkou, kterou sis omotal kolem prstu.“

„Opravdu si tohle myslíš?“

„Tak mi řekni, co je pravda,“ vybídla jsem ho.

„Záleží teď na tom?“ zvedl obočí. Narovnal se v zádech, byl odtažitější. Tohle jsem přece chtěla, ne? To jsem však netušila, že to bude tak těžké. Nesnesitelné. Možná ale bylo lepší trpět teď než potom. Takhle to budu mít rychle za sebou.

Několikrát jsem zamrkala víčky a zhluboka se nadechla ve snaze uklidnit se. Oplácela jsem Tomův pohled, který se stával víc a víc cizím, a čekala, jestli mi odpoví. On však nic dalšího neřekl. Našpulil rty v gestu nespokojenosti a dál němě zíral do mého obličeje. Zvedla jsem obočí, abych ho pobídla. Nepotřebovala jsem to vědět, ale chtěla jsem to vědět. Chtěla jsem vědět, jestli je opravdu tak zlý, jak řekla Heidi, jestli se k ní tak skvěle hodí, nebo to byla jen její taktika. Byla to dvojice ujetých manipulátorů, kteří se těšili z neštěstí druhých lidí? Chtěla jsem zjistit, jestli jsem se nechala zmást, jestli jsem opravdu tak hloupá.

„Nemám, co dalšího bych ti řekl, Moniko. Nevím, proč tu dál zůstáváš.“

„Je to pravda?“ zeptala jsem se. „Využil jsi mě?“

„Moniko,“ povzdychl si, tentokrát ne unaveně, ale otráveně.

„Využil jsi mě?!“ zopakovala jsem s razantnějším hlasem, dožadovala jsem se své odpovědi.

„Kašli na to,“ zavrtěl hlavou.

„Využil jsi mě, Tome?!“

„Mono!“ procedil mezi zuby podobu mého jména, kterou jsem nesnášela.

„Využil –“

„Ano!“ zvýšil i on hlas. „Ano, využil. Jsi spokojená? Máš svou odpověď! Tak, a teď už můžeš jít!“ zamračil se na mě a máchl rukou směrem ke dveřím.

Do očí se mi draly další slzy, jako by jich dnes nebylo málo. Pevně jsem sevřela rty, potlačovala jsem vzlyky, které se mi draly hrdlem nahoru. Pokývla jsem hlavou na znamení, že vyhovím jeho žádosti. Už jsem se mu nepodívala do očí, když jsem odcházela. Prošla jsem kolem něj a zamířila ke dveřím. Neotočila jsem se, ani Tom se neotočil.

Znovu jsme byli dva cizí lidé.

Měla jsem, co jsem chtěla.

B.