Just so hot - 11.kapitola [konec]

Já vím, že povídka nebyla dvakrát dlouhá, ale poslední dobou se u povídky vždycky rychle dostanu k tomu zásadnímu. Sakra :D.. Musím se více snažit. :D Ale zase byly opravdu dlouhé kapitoly, snažila jsem se. A kdyby se to tak sečetlo, určitě by to dalo ještě dvě, tři kapitoly normální délky :D.. Těším se na Vaše komentáře a určitě se brzo shledáme u další povídky :) B.

Blaženost

Brácha už dávno odešel. Seděla jsem vedle Toma a opravdu se sanažila vnímat ty rovnice a nerovnice, které se mi snažil objasnit. Klepala jsem propiskou o stůl a dívala se na jednoduchý příklad, na kterém mi Tom vysvětloval princip počítáním všech ostatních. Odkašlala jsem si, když se ke mně naklonil blíž a napřímila se.

"Co, unavená?" Podíval se na mě.

"Nevím, jestli to chápu správně."

"No, je to docela jednoduché, u ostatních přkladů máš třeba víc neznámých, ale dají se vyčíslit." Ukázal tužkou na x a y v rovnici.

"Mluvím o tom, jak jsem se k tobě chovala a jestli se teď normálně bavíme, když mi tu pomáháš." Zvedla jsem k němu pohled.

"Týden ti nestačil na dostatečné uvědomění si toho, cos doopravdy udělala?" Pošeptal svou otázku.

"Stačil a dostatečně. Ale nechápu.. opravdu ses učil angličtinu?" Zeptala jsem se. "Vždyť jsi to chápal ještě rychleji, než brácha."

"Pravda, nejsem dvakrát blbý." Pokrčil rameny. "Chtěl jsem tě vidět." Pootočil ke mně hlavu.

Rychle jsem zavřela oči a pak je stejně rychle otevřela. Pořád byl tady a usmíval se. Nemohla jsem věřit tomu, že on chtěl vidět mě. Po všech těch dnech, kdy jsem doslova trpěla jeho nepřítomností. A on pak přijde za mnou, aniž bych se mu ještě omluvila.

"Víš, během těch několika dní, co jsme se nebavili, jsem se rozešel s Lindsay. Tak trochu jsem doufal, že se během dne nebo dvou otrkáš. Překvapilo mě, že ses uzavřela do sebe a doopravdy přemýšlela nad tím, co jsem ti tehdy řekl. Chtěl bych to s tebou zkusit." Pohladil mě po ruce. On se rozešel s Lindsay! Chce to zkusit se mnou! Ah bože, já tu asi omdlím.

"Ehm, paráda." Pošeptala jsem. Vzpomněla jsem si na rozhovor mámy s tátou. "Ale já se asi budu stěhovat." Vytáhla jsem svou ruku zpod jeho.

"Cože?" Poposedl si, teď byl ke mně čelem a ne bokem. "Ozzi mi nic neříkal."

"No, naši to neřekli přímo ani mě, jen jsem je slyšela, jak se baví o stěhování." Vzdychla jsem.

"Ale.." Odmlčel se. "To nemůžeš." Podíval se na mě tak smutným pohledem, že vypadal jako opuštěné štěnáťko. "Kdy?"

"Nevím." Pokrčila jsem rameny. "Ale než se naši k nečemu rozhoupají, většinou to trvá dlouho." Pousmála jsem se.

"Do té doby.." Zvedl ke mně pohled. Tázavě jsem se na něj podívala. Olízl si rty a natahoval se pro polibek, když se dveře kuchyně otevřely.

"Ah. Mami. Ahoj." Řekla jsem nervózně. "Učíme se matiku."

"Konečně ti to někdo vysvětluje?" Zeptala se. Zřejmě si nevšimla, co tu přerušila.

"Jo." Přikývla jsem.

"Fajn. Večeře bude za chvíli, bude tu kamarád zůstávat?" Podívala se na nás. Tom se na ni mile usmál a zavrtěl hlavou.

"Moc rád bych, ale máma mě bude potřebovat."

"Dobře." Pokrčila jenom rameny. Přišla mi nějaká divná. Že by se zase po telefonu pohádala s babičkou? Poslední dobou slyším, jak na sebe jenom řvou.

"Stejně, asi už půjdu. Dořešíme to ve škole, jo?" Pošeptal mi Tom. Mlčky jsem se na něj podívala. "Měj se." Pohladil mě po tváři a vstal.

"Doprovodím tě." Nabídla jsem se. Následovala jsem ho k domovním dveřím. "Děkuju za matiku." Strčila jsem si ruce do kapes. Sice mi houby pomohl, vůbec jsem se nemohla soustředit, ale snaha se cení.

"Já děkuju." Usmál se na mě. Přesně jako ten první den, kdy jsem do něj nechtěně vrazila a on řekl, že je to v pohodě. Byl to ten úsměv, který mě dostával do kolen, kvůli kterém jsem měla sny jen o něm a kvůli kterému jsem momentálně skoro propadala z matematiky.

Tom mě lehce políbil na rty a otevřel si dveře.

"Tak zítra ve škole." Rozloučil se.

"Mhh." Vzdychla jsem. Nebyla jsem schopná slova, momentálně jsem byla naprosto vygumovaná. Tom se krátce zasmál a vyšel. Ještě se otočil, aby se na mě podíval a mávl na pozdrav, než zmizel za keřem. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Prsty jsem si přejela po rtech. Ah, a tohle měla Lindsay celou dobu? To je pěkná nána, že se chovala tak hnusně a odradila si ho. To já takovou chybu určitě neudělám.

Když jsme večeeli, máma byla potichu. Vždycky se vyptávala, co škola, známky, kamarádi, ptala se v podstatě na každou blbost. Dnes mlčela. Ani táta neřekl půl slova. Jen si četl noviny a nezaujatě přežvykoval lasagne, které máma ohřála ze včerejška.

"Tak jsem se usmířila s Lindou." Řekla jsem.

"Vy jste se nebavily?" Podívala se na mě máma prázdným pohledem. Bože, co se to tady děje?

"No, jenom jeden den. Blbá nálada, znáš to." Pokrčila jsem rameny. Máma sklopila oči zpátky na talíř. Pod stolem jsem kopla bráchu do nohy. Zamračil se na mě. A když jsem se mu snažila posunky vysvětlit, ať mluví, tupě na mě zíral.

"Co se děje?" Vyhrkl.

"Cože?" Zvedl táta pohled. "Co se děje? No, něco se děje. Máma vám to řekne." Řekl a složil noviny. Ah, tak tohle dopadlo trochu jinak, než jsem plánovala.

"Proč bych to měla říkat já?" Obořila se na něj máma.

"Protože to byl tvůj nápad." Pokrčil rameny, jakoby to bylo nejlepší vysvětlení, jaké mohl podat.

"Snad se nerozvádíte?" Hlesla jsem. Bylo to tu tak napjaté, že mě mámin smích docela překvapil.

"Ale zlatíčko, to, že se s tatínkem nepohodneme hned neznamená rozvod." Pohladila mě po vlasech. Oddychla jsem si. Nejhorší verze zažehnána.

"Zřejmě se k nám nastěhuje babička." Odkašlala si máma.

"Takže se nebudeme stěhovat my?" Zeptala jsem se jí. Spadl mi kámen ze srdce. Nebudeme se stěhovat!

"Ne. Kde jsi na to přišla, prosím tě?" Zasmál se táta.

"Ty se směješ, já jsem kvůli tomu málem nespala." Ušklíbla jsem se na něj.

"Ale holčičko." Usmála se na mě máma. "Proč bychom se měli my stěhovat?"

"To mi řekni ty." Zavrčela jsem. Napíchla jsem bramboru na vidličku a strčila si ji do pusy. Pochlebování určitě uslyším ještě hodně dlouho.

Hned jsem musela napsat Lindě, že je nebezpečí zažehnáno. Žádné stěhování nebude, takže se můžu dál kochat krásným Tomem, dál se bavit s Lindou a snad konečně uskutečnit to dvojrande, které jsme spolu vždycky chtěly podniknout. Odepsala mi, že je velice ráda. Prý, co by tady beze mě dělala. Chtěla jsem jí odepsat, že by si poradila, ale už jsem na to kašlala. Ještě jsem si musela dopočítat tu matematiku, snad mi něco v hlavě zbylo z toho Tomova vysvětlování. Posadila jsem se ke stolu. Od teď zřejmě budu mít matematiku velice ráda, když ji mám spojenou s ním. Ah, možná, že v ní ještě začnu excelovat. Cha.

Jak jsem se nemohla dočkat dalšího dne, tak rychle přišel. Obávala jsem se, jak se bude Lindsay chovat, až uvidí mě s Tomem. Zřejmě bych se měla těšit na ještě větší šikanu z její strany. Obávám se, že tentokrát tělocvik neskončí jenom odranými koleny. Ale přece se nenechám zastrašit, prostě se s tím bude muset smířit. A jestli mě bude nějak atakovat, nenechám si to líbit. A i kdybych z ní měla mít bobky, být s Tomem mi za to stojí.

Rychle jsem posnídala a celá nedočkavá doslova utíkala ke dveřím. Rychle jsem vklouzla do tenisek a natáhla na sebe bundu. Tašku jsem hodila přes jedno rameno a otevřela dveře. Tom se opíral o sloupek, který jsme měli hned vedle toho pitomého pichlavého keře. Otočil ke mně hlavu a uculil se. Vytáhl ruce z kapes, aby mě mohl objemout kolem pasu a přitisknout k sobě. Jemně mě políbil na rty na přivítanou.

"Ach." Vzdychla jsem, když se oddálil. Svůdně si olízl rty a zamrkal.

"Vyspaná do růžova?"

"Yop." Přikývla jsem.

"Paráda. Doufám, že se budeš usmívat jako sluníčko." Vzal mě za ruku. Po jeho boku, co by ne.

Přišli jsme do školy, v šatně jsme se na chvíli rozdělili a potom zase spolu šli ke třídám. Docela jsem se obávala setkání s Lindsay. Tom sice říkal, že se s ní rozešel už před týdnem, ale v té době jsem byla tak zabraná do zdokonalování se, že jsem si ani nevšimla, jestli chodí s ubrečenýma očima, nebo ne. Ani jsem si toho všimnou nemohla, protože už několik dní chyběla. Mně teda nechyběla, ve škole byl nevídaný klid. Dnes, po té době, přišla poprvé. Když nás uviděla, umíněně zvedla nos a otočila se na patě.

"Drž se." Pošeptal mi Tom, když jsem vcházela do naší třídy. "Přijdu po hodině." Slíbil a pak se připojil ke klukům, kteří zrovna procházeli kolem. Když jsem procházela kolem Lindsay, zamračila se na mě a sevřela rty do tenké přímky. Vzdychla jsem a rovnou zamířila k Lindě.

"Nic si z ní nedělej. Já jsem šťastná i za tebe a to přebíjí všechny tuleně." Mrkla na mě.

"Je mi úplně ukradená, jen se bojím, do jaké fáze boje to všechno přijde." Pokrčila jsem rameny. "Zřejmě můžu čekat pěkné zákeřnosti."

"Vyprdni se na ni." Dala mi ruku kolem ramen. "Máš tu lidi, kteří se za tebe postaví."

"Díky." Usmála jsem se na ni. "Doufám, že si to uvědomuje i ona." Podívala jsem se přes třídu na Lindsay.

Tom přišel, jak slíbil. Chodil snad každou přestávku. A jednou, když jsem učitelce pomáhala s učebnicemi, které přinesla, jsem netušila, že se Lindsay chytí šance. V mé nepřítomnosti si zavolala Toma k sobě, nebo se mu spíš postavila do cesty tak, aby nemohl jít za Lindou, která byla momentálně sama v lavici. Když mi to pak vyprávěla, nechtělo se mi věřit vlastním uším. Když jsem přišla, slyšela jsem jenom Lindsay. Ani ho nepustila ke slovu, dokud jsem nepřišla a tím vlastně nevědomky nezasáhla.

"Ale notak, přece mi nechceš říct, že ona je pro tebe lepší. Vždyť nám spolu bylo fajn, bavili jsme se. To se chceš ukazovat po jejím boku? Ani se neumí pořádně oblékat. A jestli ta vaše kapela prorazí do světa, budete potřebovat někoho pohledného, ne takovou zrůdičku s velikým nosem. A-" Zarazila se, když jsem si odkašlala. Tom ke mně stočil pohled a usmál se na mě. Natáhl ke mně ruku a já se jím nechala strhnout k jeho boku.

"Abys věděla, Lindsay, Liv není bezcharakterní. Nevšiml jsem si žádného velikého nosu, možná jenom nádherného úsměvu." Koukl na mě. "A je pro mě o tolik lepší, že bych tady musel stát opravdu dlouho, než bych ti to všechno řekl. Takže dovol, ale jsi tu teď navíc." Řekl a stiskl mi ruku. "Pojď." Pobídl mě. Následovala jsem ho ke své lavici a posadila se. Pořád jsem byla v šoku.

"To bylo dost dobré!" Poplácala ho Linda po rameni.

"A taky pravda. Co mi ona bude kecat do života. Pche." Trhl ramenem a usmál se na mě. "No ne?"

"Tome, ty jsi prostě boží." Uculila jsem se na něj.

"Já vím." Zasmál se a políbil mě na rty. Bože, tohle jsou snad nejlepší dny mého života. Jen aby nikdy neskončili.

KONEC

B.