Moje nervy - 11

Moje nervy - 11

Přišla jsem na pokoj a rychle za sebou zabouchla dveře. To je snad zlý sen.. To se mi fakt jenom zdá.. Hodila jsem kabelku na postel a vysvlékla se.. V koupelně jsem pustila studenou sprchu a hned pod ní skočila.. Je to sice šok, ale snad mi to pomůže...

---

"Myslíš, že se mě zbavíš?" Ozval se Adrian. S leknutím jsem se otočila.. Nikde nebyl.. Fakt začínám šílet..

Namydlila jsem si nohy, ruce, břicho a záda a pustila si znovu studenou vodu.. Ještě chvíli jsem pod proudem vody stála jenom tak, než jsem zastavila vodu a vylezla ze sprchy.. Přišla jsem do pokoje a tam v křesle seděl Adrian a na posteli Greg.

"Bože, můžete mě jednou nechat na pokoji?"

"Hele, sázka se chílí ke konci.." Pokrčil Adrian rameny.

"Chci se obléct.."

"Prosímtě, jsem tvůj strážný anděl už od dětství, myslíš, že jsem tě nikdy neviděl? Přede mnou nemáš co skrývat.."

"A přede mnou už vůbec ne, když jsem byl u každého tvého chlípného sexu.." Zasmál se Adrian.. Zase takový ten děsivý smích.. Přejel mi mráz po zádech..

"Hele, jak to, že vůbec vy dva vydržíte v jedné místnosti?"

"Normálně... V podstatě jsme oba dva andělé, ne?"

"To jsem to dopracovala..." Zavrátila jsem oči a šla ke skříni. Vzala jsem si spodní prádlo, oblečení a šla do koupelny.. Před něma se určitě převlékat nebudu, ať mě viděli kdy chtěli a jak chtěli..

Přišla jsem zpátky do pokoje. Stoupla jsem si do dveří a tázavě se na ně podívala.

"No, co bude teď?"

"No, to záleží především na tobě.."

"Co zas záleží na mě?"

"Jestli vyhraje nebe nebo peklo.."

"Nechoďte na mě s takovýma věcma.."

"A co ti teda mám říct? Že na tobě závisí celý zbytek všeho bytí?" Zasmál se Adrian.

"Proč zrovna já?" Nechápala jsem.

"Nás se neptej.." Řekl vyhýbavě Greg..

"Jděte s celý podsvětím i nebem do prdele.. Já na vás kašlu zvysoka.." Zavrtěla jsem hlavou..

"Nemůžeš přes tím jenom tak utéct.."

"Ale můžu se o to pokusit.." Vyběhla jsem z pokoje a utíkala pryč.. Nedbala jsem na to, že jsem vrazila do nějaké staré paní, která mi hned začala nadávat.. Vůbec mě to netížilo.. A navíc jsem jí ani nerozuměla.. Utíkala jsem tak zběsile, že jsem málem skončila pod autem, cyklista se mi musel vyhnout oklikou a paní s kočárkem zděšeně zastavila těsně před mýma nohama.. Utíkala jsem a nedívala se, kam běžím...

Najednou jsem se ocitla ve čtvrti, kde jsem za celá ta léta ještě ani jednou nebyla..

"Prosím vás.." Zastavila jsem nějakého pána.. Chtěla jsem se zeptat, kde to jsem, ale zakýval hlavou, že mi nerozumí... Začalo mě píchat v boku.. Nedbala jsem na to a rozběhla se dál... Dostala jsem se na nějakou planinu, vysoká tráva a stromy kolem působily tak cize.. Není možné, že toto roste v takovém městě, jako je tohle.. Nevěřím tomu...

"Tak se mi mstíte?" Zakřičela jsem na nebe.. "Co vám to pomůže? Moje nervy.. Nechte mě napokoji.."

Zoufale jsem se sesunula na kolena a začala brečet.. To je snad poprvé od babiččiny smrti, co brečím.. A není tady nikdo, nikdo, kdo by si vyslechl moje problémy.. Pořád mě prudí Adrian, Greg.. Ale co jsou mi ti dva platní? Jeden mi Toma nutí, druhý mi ho zakazuje.. Teď bych tady potřebovala ségru.. Svoji starou ségru, a ne tu, která teď randí s tím přitepleným pošukem.. Nenávidím celý svět za to, že musím tohle prožívat.. To je tak ... nefér..

Zvedla jsem pohled. Utřela jsem si slzy a zvedla se z kolenou. Šla jsem ke kraji té louky.. Končila útesem.. Stála jsem na kraji, pode mnou narážel příboj na vysokou skálu.. Má tohle vůbec cenu? Má cenu se dál trápit? Chtěla jsem mít krásnou dovolenou a co mám z toho? Nic.. Ani toho plavčíka ne...

Udělala jsem další krok. A teď bych si nejradši nafackovala.. Chovám se jako nějaká debilní telenovelská cuchta.. Posadila jsem se na kraj a nohy svěsila dolů.. Teď mám moře času popřemýšlet o tom, co a jak udělám.. Zachovám si chladnou hlavu, tak jak to umím jenom já.. Ani samotný Bůh mě nemůže nutit do nějakých takových věcí.. Jenom by mě fakt zajímalo, proč zrovna já..