Shopgirl's diary [01]

WARNING: sex, násilí, vtip

KDYŽ jsem se po celém dni konečně dostala k autu na parkovišti, už byla naprostá tma. Pofukoval studený vítr, na obloze svítily hvězdy a já se těšila, až se naložím ve vaně. Už z dálky jsem si odemkla auto, tašku hodila na zadní sedadlo a stejně tak složku s návrhy. Možná se k tomu ještě dostanu, ale pochybuju o tom, dnešek byl opravdu náročný. Nasedla jsem na místo řidiče a nastartovala. Rozsvítila jsem světla a připoutala se. Zařadila jsem zpátečku a vycouvala z parkoviště. Zařadila jsem se na hlavní ulici a zamířila na sever města, kde jsem měla svůj malebný domek.

Zajela jsem na příjezdovou cestu a vypnula motor. Automaticky se rozsvítilo světlo nad domovními dveřmi. Vytáhla jsem si věci z auta a zmáčknutím tlačítka na klíčích ho zamkla. Vsunula jsem klíč do klíčové dírky dveří a otevřela je. Svazek klíčů jsem hodila do košíku na botníku a zula si střevíce. Tahle práce mě jednou zničí, to jo, ale tolik jsem si ji zamilovala! Věci jsem položila na stůl do kuchyně a postavila vodu na čaj. Šoupavými kroky jsem přešla do pokoje a vysvlékla se z kostýmku. Ve spodním prádle jsem zamířila zpátky do kuchyně, abych něco pojedla a zalila si pytlík malinového čaje. Tak, a teď hurá do vany.

Opřela jsem hlavu o okraj vany a zavřela oči. Mohla bych tu strávit celý život. Suchou rukou jsem se natáhla pro svůj diář a unaveně zamrkala na řádek týkající se zítřejšího dne.

"Ach bože," pošeptala jsem. Totálně jsem na to zapomněla. Mám zítra schůzku s tím Tomovým bratrem. Bohudíky, že jsem to nechala až na odpoledne. Jestli zase zaspím, aspoň u toho znovu nebude. Ale zaspat nesmím, už v osm mám schůzku s šéfem. Ještě se musím podívat na ty návrhy. Sakra. Sakra!

Vstala jsem z teplé vody a zamotala se do osušky. Přešla jsem do obýváku, založila oheň v krbu a oblékla si župan, který jsem měla hozený přes pohovku. Vzala jsem si čaj a návrhy a posadila se k ohni. Krátce jsem se napila a podívala se na první papír ve složce. Bylo to tu naprosto špatně napsané. Vzala jsem svůj červený propisovací fix, kterým jsem opravovala takové chyby a dala se do práce. Přeškrtla jsem barvy, které tu byly uvedené a dopsala ty, na kterých jsme se shodli posledně. Odložila jsem papír a podívala se na druhý. Tady by to šlo. Relativně.

S prací jsem skončila kolem půl jedné v noci. To se zase nevyspím. Ach bože. Nechtělo se mi převlékat do pyžama, tak jsem si lehla jen v županu a zakryla se přikrývkou. Zavřela jsem oči a nemohla přestat přemýšlet nad tím, jak to zítra bude vypadat. Měla bych být nervózní kvůli tomu Billovi? Je to přece jenom Kaulitz. Takovou dobu se mi dařilo nemyslet na nic jiného než na práci a on mi to celé pokazil. Prostě se musím ovládat. Bude to pouze pracovní vztah, ale ne vůbec takový, jaký jsem měla s Tomem. Tehdy jsem byla v jiném zaměstnání. Teď jsem pouze obchodní poradce. Nebo prostě si tomu říkejte, jak chcete, ale už nejsem běhna.

Ráno jsem se probudila už v pět. Nebyla jsem vyspaná, cítila jsem se naprosto vyčerpaně, ale vstát jsem musela. Kdybych ležela dál, to bych to dneska mohla rovnou zabalit a nejít do práce. V kuchyni jsem si uvařila silné kafe a vyšla před dům, abych si ze země vzala ranní tisk. V koupelně jsem si vyčistila zuby, učesala se a nalíčila a pak se vrátila zpátky do pokoje, abych se oblékla do dalšího kostýmku. Tentokrát jsem si zvolila tmavě červený. Na rtech jsem měla rudou rtěnku, tak budu dokonale ladit.

U novin jsem pak v rychlosti vypila kafe. Nedozvěděla jsem se v podstatě nic nového. Zase další zadlužení, další zvyšující se ceny, úroky a všechno možné. Nechala jsem je na stole rozložené a popadla věci do práce. K dnešnímu kostýmku jsem si vybrala černé boty na nízkém klínu. Vzala jsem si klíče od domu a auta z košíku na botníku a vyšla před dům. Zamkla jsem, odemkla auto a věci hodila na sedadlo spolujezdce. Nastartovala jsem a podívala se do zpětného zrcátka. Tak hurá do dalšího dne.

Ještě jsem se stavila v pekárně pro čerstvé pečivo a pak rovnou do práce. Suzie ještě v kanceláři nebyla, chodila až na osmou. A protože bylo sotva půl sedmé, dalo se očekávat, že tu nebude. Posadila jsem se za svůj stůl a rozevřela složky, které budu na schůzi potřebovat. Ještě jednou jsem se podívala na své korekce a přemýšlela, čím bych to ještě mohla zlepšit. Měla jsem dostatek času, abych na něco přišla. Vstala jsem a otevřela skříň. Vytáhla jsem šanony se starými jarními kolekcemi a porovnávala je. Hlavní je přijít s něčím novým na trh. Abychom byli na roztrhání. Ještě jsem vybrala jiné dvojice barev, které by se eventuálně daly použít. Všechno jsem si to napsala na papír zvlášť a všechno pak založila do jedné složky. Jestli se z toho nezblázním, tak budu dobrá. Tyhle schůze mě vždycky děsily, bohudíky, že jsou jenom čtyřikrát ročně.

"Dobré ráno," řekla jsem Suzie, když vešla do svojí kanceláře. Zrovna jsem byla na odchodu do velké zasedací místnosti.

"Chcete tam přinést kafe?" zeptala se. Přikývla jsem.

"Ale jenom slabé, už jsem jeden povzbuzovák dneska měla."

"Dobře," přitakala. "A ještě něco jiného?"

"Připravte mi nějaké věci pro toho Kaulitze. Vůbec nevím, co by mohl chtít. Řekl, že si vezme, co se mu bude líbit, takže zřejmě všechny staré katalogy, tak dva, možná tři roky zpátky," řekla jsem jí. Zády jsem se opřela o pantové dveře. Suzie mi ještě popřála hodně štěstí a já se pak vydala chodbou do zasedačky. Tak ať to přežiju.

Pozdravila jsem všechny přítomné a posadila se na prázdnou židli, kde jsem sedávala vždycky. Napřímila jsem se a čekala, až mi Suzie přinese moji kávu. Nezklamala, během několika minut ji přinesla. Vypadala jako obarvená voda, tak málo kafe v ní bylo. A tak jsem to taky chtěla. Sice je to pěkný hnus, ale takhle to tady chodí. Nevyspání, hnusné kafe a žaludeční vředy.

Přišel šéf a posadil se do čela stolu. Jeho sekretářka si stoupla k tabuli a napsala na ni několik bodů, které opsala z papíru.

"Takže, čím bychom začali?" řekl svou řečnickou otázku, kterou používal pokaždé, a podíval se na mého kolegu. Nikdy mi jako první nedal slovo. Netušila jsem, jestli to mám brát jako kompliment nebo ne. Kolega začal mluvit o tom, jak by tuhle sezonu uspořádal, abychom udělali něco naprosto nového.

"Ehm, mohla bych něco namítnout?" zeptala jsem se a podívala se na šéfa. "To, co tady Fred navrhuje je sice fajn, ale už jsme to použili před čtyřmi roky. Ještě dnes ráno jsem se na to dívala."

"To je pravda." Šéf souhlasil. To mě potěšilo. "Tak co navrhujete vy?"

"Ehm." Znovu jsem si odkašlala a podívala se na své poznámky. "No, mám tu pár nových nápadů, čím bychom mohli opravdu šokovat, ale možná by bylo dobré zůstat při starých dobrých a osvědčených typech, možná jenom jinak zkombinovaných. A ty šokující novinky bych nechala až na léto, kdy se lidé dokáží víc odvázat už jenom skrz dovolené a lepší nálady."

"Zajímavé." Přeměřil si mě pohledem, přesně, jak jsem to nesnášela. Oddychla jsem si. Tak to jsem dopadla dobře.

Vyčerpaně jsem otevřela dveře Suziiny kanceláře a prošla ke svým.

"Nějaké vzkazy?" zeptala jsem se. Držela sluchátko telefonu mezi uchem a ramenem. Jednou rukou zapisovala něco do mého diáře, druhou mi podávala pár papírků. Artikulovala jsem jí své díky a zamířila do své kanceláře. Hned jsem si nalila minerálku do sklenice a vypila ji na ex. Tahle schůze mě naprosto vyčerpala. Koukla jsem na hodinky na svém levém zápěstí.

"Už půl jedné." Protočila jsem oči. Byla jsem tam celou dobu. Dokonce i přes svou obědovou pauzu. No, aspoň teď si někam zajdu. Nebo si něco nechám doručit. Zběžně jsem si prohlédla vzkazy. Volal Heff a další dva zákazníci. Vytáhla jsem mobil z kabelky a vytočila Heffovo číslo.

"Ahoj, broučku," oslovil mě jako vždycky. V jeho hlase byla slyšet pohoda.

"Potřeboval jsi něco?" zeptala jsem se. Posadila jsem se a otevřela první zásuvku, kde jsem měla všechny vizitky. Hledala jsem nějaké bistro nebo pizzerii s donáškou do práce.

"No, jen jsem tě dlouho neviděl. Byla jsi už na obědě?"

"Spíš jsem přemýšlela, že pojím v kanceláři," řekla jsem. "Ale klidně se s tebou sejdu. Hm, tak za patnáct minut?"

"Fajn, těším se." Bylo slyšet, že se usmál. Zavřela jsem zásuvku a hodila nohy na stůl. "Tak já si tě vyzvednu."

"Paráda," přitakala jsem. Heff se rozloučil a pak už jsem jen mohla čekat, až dorazí. Schválně jsem řekla pár minut navíc, abych si stihla ještě trochu oddychnout.

Suzie jemně zaklepala na mé dveře a nakoukla dovnitř.

"Je tu Heff," oznámila mi. Přikývla jsem a shodila nohy ze stolu. Vzala jsem si kabelku a hodila si do ní vše potřebné. Rychle jsem seběhla schody do hlavní haly a prošla velikými otáčivými dveřmi. Hned jsem poznala Heffovu limuzínu. Nechala jsem si otevřít dveře a posadila se vedle něj.

"Ahoj." Objal mě a políbil na tvář. Usmála jsem se na něj. "Vypadáš hrozně," zasmál se.

"Díky, to mi opravdu lichotí." Nasadila jsem škleb. Poplácal mě po stehně.

"Postavu máš ovšem pořád nádhernou." Mrkl na mě.

"Taky jsem neustále ve stresu, takže bych ani přibrat nemohla," přiznala jsem.

"Měla by sis vzít pár dní dovolené."

"Tak na to nemám čas ani pomyšlení." Podívala jsem se na něj tím pohledem, který musel znát. Pohled, který říkal 'Tohle už nikdy neříkej'. Heff se jen usmál a podíval se z okýnka.

"Ah, už jsme tu," řekl a otevřel dveře. "Až po vás, má drahá." Pokynul mi a já neváhala a vystoupila. Milovala jsem tyhle obědy, kdy jsem seděla u stolu s Heffem. Vždycky mě dokázal rozesmát. A to jsem mohla mít sebehorší den.

Do kanceláře jsem se vrátila pár minut po druhé. S Heffem bylo snadné zapomenout na čas. Bill Kaulitz už seděl v křesle, přesně jako minule.

"Moc se omlouvám," začala jsem. "Vím, že je to nepřípustné, tentokrát žádnou omluvu nemám."

"To vůbec nevadí," usmál se. Vzdychla jsem a posadila se do svého křesla. Na nohou mu ležely katalogy z dřívějších let.

"Vidím, že vám moje sekretářka již poskytla výběr."

"Ano. Chtěl jsem se ale zeptat, jestli máte sama něco, co byste mi doporučila?" Zvedl ke mně pohled a já zase zalapala po dechu. Tyhle oči mi tolik ublížily a přitom tolik chyběly.

"Ehm. Říkal jste, že je to na předávání cen?" zeptala jsem se. Přitakal. "Zřejmě něco extravagantního, řekla bych." Podívala jsem se na jeho oblečení, co měl na sobě dnes. Hedvábnou šedou košili, černou koženou bundu a k tomu bílé džíny s modrými fleky od batikování. Opět přikývl. Usmála jsem se. To bude relativně jednoduché.

Ukazovala jsem mu další triko s bláznivými potisky. Stála jsem vedle něj a probírala se věšákem na kolečkách, který nám Suzie přivezla. Najednou si odkašlal. Otočila jsem se na něj, jestli něco potřebuje a musela se opřít o horní tyč. Snad nikdy se nezbavím toho pocitu, který ve mně tenhle obličej, tolik podobný Tomovu, vyvolává.

"Ano?" zeptala jsem se, když pořád mlčel a hleděl na mě.

"Víte, přemýšlel jsem. Mohla byste mi vynahradit ty dva pozdní příchody, chcete-li." Naklonil hlavu na stranu a já bezmyšlenkovitě přikývla. Až potom jsem si uvědomila, co za problémy jsem si možná způsobila. "Víte, dnes večer máme večeři a já nemám doprovod. Zatím jste jediná, koho tady aspoň trochu znám, takže - máte dnes večer čas?"

"Ah, ano. Mám." Pokývla jsem hlavou a pousmála se. "Moc ráda s vámi půjdu."

"Tak to bychom si potom mohli tykat, nemyslíte?" usmál se. "Jsem Bill." Natáhl ke mně ruku. Jemně jsem mu ji stiskla.

"Adelle," představila jsem se. Jemně mě políbil na tvář, pak i na druhou. Když se oddálil a uviděl můj překvapený výraz, znejistěl.

"Omlouvám se. Starý zvyk, víte, dlouho jsme byli ve Francii," začal vysvětlovat.

"V pohodě. Určitě si zvyknu."

B.