Závilost - 01

"Ahoj, moje celé ctěné jméno je Ellizabeth de la Simpatur. Jak jste asi poznali, mám francouszké jméno... Ano, můj praděda byl vážený občan Melunu u Paříže, ale děda se oddělil, žil kočovným životem a táta se mnou a mámou jsme se usídlili v Berlínském paneláku..

Mám ještě mladšího bratra Edgara, který se narodil postižený.. Možná taky on je příčinou mých problémů.. Nevědomky, samozřejmě.."

"Díky, Ellis, že ses nám představila.. Tak a teď bych chtěla požádat Francis.. Mohla bys nám o sobě něco říct?"

Francis byla malá brunetka, vyhublá, ostatně jako my všechny tady... Ptáte se kde jsem?? Tvrdnu na protidrogovém léčení, které je spojené s léčbou poruch příjmů potravy..

A jak se mi to stalo? Jak už jsem řekla, Edgar je postižený.. A veškerá péče mých rodičů se soustředila na něj.. Já jsem vždycky byla ta druhá...

---

"Ellis, povíš nám, jak ses vlastně dostala ke drogám?" podívala se na mě naše terapeutka.. Rozhlédla jsem se po skupině... Jedna větší troska než druhá.. To vážně tak vypadám? Jak dlouho jsem žila v přesvědčení, že jsem krásná.. Přitom se ze mě stávala chodící mrtvola... Důvod? Tokio Hotel... Skupina, které jsem zasvětila celý život.. Ale to snad nikdo neví,, Kámoši? Ty nemám.. A ani tady jim neříkám Bill, nebo snad Tom. Jsou to pro ně X a Y.. Nikdo nezná pravou identitu..

"K drogám?" podívala jsem se paní Hughmoorové do očí, které zakrývala půlměsíčkovými brejličkami..

"Ano, Ellis.. Říkala jsi přece, že jsi kamarády neměla.."

"Neměla, to ne.. Ale opravdové kamarády, to jsem myslela.. Kolik lidí považujeme za kamarády a jsou to jenom osoby, které nám splňují určité tužby.. požadavky."

"Máš na mysli přísun drogy?"

"Ano.. A mohly bychom o tom mluvit míň otevřeněji? Přece jenom je to čerstvá rána.." nechtěla jsem jí odpovědět..

Doktorka Hughmoorová se na mě podívala a po chvíli se usmála na ostatní pacientky.

"Myslím, že dnešní sezení ukončíme.. A Ellis, nechceš mít soukromé hodiny?" podívala se na mě doktorka. "Počkej tady chvilku..." pokynula mi, abych se znovu usadila do křesla, kde jsem strávila předchozí hodinu..

Všechny holky, jestli se nám tak dá říkat, odešly na své pokoje... Doktorka si přisunula svou židli až ke mně, lokty se opřela o stehna a naklonila se ke mně.. Byla jsem schoulená v křesle, kolena u brady a ruce obmotané kolem hubených noh..

"Myslím, že se v tobě skrývá chytrá hlavička.. Ostatní holky nejsou tak výřečné jako ty... Dřímá v tobě duch, který se dere ven.. Těma drogama jsi ho utlačila, ale nejsi v takovém stádiu, aby se to nedalo napravit.." narovnala se a pak se opřela o opěrku na záda.

"Co jako máte na mysli?" podívala jsem se z okna.

"Budeme mívat sezení jenom my dvě.. Ty a já.."

"Jako na psychině.."

"Možná ti to tak příjde.. Tady je to něco jiného, ale jsi mladá holka, tvoje závislost není rozvinutá.. Poděkuj rodičům.."

"No jo, závislost je na startu. Je jenom na mě, jestli stisknu spoušť nebo ne.." povzdechla jsem.. Krmili nás takovýma řečma o ideálním životě, až se mi z toho chtělo blít..

"Tak zítra, v tuto dobu.." usmála se na mě doktorka. Ze slušnosti jsem jí oplatila úsměv... Hned za dvěřmi její pracovny mě čekala sestra, kterou měl každý.. Moje se jmenovala Helga.. Měla pětiletou holčičku Natálii... Byla jsem ráda, že jsem si s ní rozuměla.. Ostatní holky třeba říkaly, že je jejich sestry tyranizují.. Helga byla jako anděl...

"Tak, Ellis, v pět bude večeře.. Zatím máš čas pro sebe..." řekla mi Helga a zavřela mi pokoj. Mohla jsem tu mít knížky, usoudili, že se nechci zadávit papíry..

V podstatě jsem byla nejzdravější holka na tomto oddělení.. To jenom kvůli našim jsem tady.. Myslím, že na mě už zapomněli.. Ani jednou mě nikdo nenavštívil. Beztak jsou rádi, že mají čas na Edgara.. Rodinnou fotku jsem už taky vyhodila..

Byla jsem přijata před měsícem.. Tři měsíce jsem létala v marihuanovém a hašišovém oparu.. Ale ostatní holky, třeba osmnáctiletá Clariss, se léčí z těžké dorgové závislosti na piku.. A se závislostí jde ruku v ruce anorexie...

Všechno začalo tak nevinně... Ale teď se k tomu nechci vracet.. Doktorka mě bude vyslýchat, takže se nebojte, že byste o něco přišli...

Sedla jsem si k oknu a dívala se ven, přes ty mříže.. Začínalo jaro.. Jako malá jsem ráda pobíhala mezi kvetoucími stromy před naším domem... Pamatuju si, jak mě táta honil a máma nadávala, že ušpiním kalhoty... A pak mi bylo sešt, narodil se bratr a od té doby začalo peklo nazvané Edgar, chudák maličký...

Asi v třinácti letech jsem začala poslouchat Tokio Hotel... Pro všechny "čtyřčlenná kapela A"... Hodně mi pomáhaly jejich songy, když jsem měla depky, řezala se. Dodneška mám jizvy po celých rukou... V létě už nemůžu nosit krátký rukáv.. Stejně jsem zimomřivá.. Hubenost vzala za své..

Pak se z lásky ke kapela A stala fanatičnost, pak jediná touha.. Dostat se do jejich blízkosti, kamkoliv, kde byli oni.. Ulehčení je to, že jsem tady z Německa..

A nakonec jsem potkala Freddyho.. Osmnáctiletý sexy kluk, který ve mě vzbuzoval pocit lásky, která mi doma chyběla.. A taky ve mě započal závislost... Že nemůžete být závislí na trávě? Ale jo...