Untouched ~ 05

Opět chci poděkovat věrným komentujícím za ohlasy :)... B.

Když jsem Billovi otevřela dveře, pořád jsem při přidržovala papírový kapesník pod nosem. Jen pro jistotu, krev mi už netekla.

"Dej mi pár vteřin a jsem připravená jít," usmála jsem se na něj. Bill přešlápl z nohy na nohu a pomalu si olízl rty.

"Nebudeš mi omdlívat, když vyjdeme ven?" zeptal se a úsměv neopouštěl jeho rty. Ušklíbla jsem se a rázně zavrtěla hlavou.

"Pokud bych měla omdlívat, bylo by to jedině z hladu," odpověděla jsem a natáhla se pro bundu, kapesníček hodila do koše a vzala si ještě čepici a šálu. "Můžeme jít," podívala jsem se na něj.

"A já se těšil, jak se o tebe budu starat," zatvářil se nešťastně. "Všechno jsi mi pokazila," laškovně mě šťouchl do ramene. Překvapeně jsem se na něj podívala, nepoznávala jsem ho. Míval dobrou náladu, to ano, ale snad poprvé se mě dotkl. Když nepočítám naše potřesení rukou při seznámení.

"V zimě bývám často nemocná, budeš první, komu pak zavolám," ušklíbla jsem se. Pravda bývala taková, že jsem nachlazení přecházela, prostě jsem dál pracovala a čekala, kdy to samo odezní. Nebyla jsem nikdy ten typ, co se hned musel léčit s horkým čajem pod peřinou.

"Už se těším," zamrkal. "Jsem nejlepší pečovatel," pokýval hlavou. Zasmála jsem se a tázavě se na něj podívala.

"Už jsi slyšel o tom, že samochvála smrdí?" popíchla jsem ho a vyšla před budovu. Počkala jsem, dokud nešel schody za mnou, ruce strčené hluboko v kapsách. "Tak, co jsi na dnešek naplánoval?" zamrkala jsem.

"Říkala jsi, že padáš hlady? Co nějakou restauraci?" zvedl obočí. "Samozřejmě zvu," dodal hned, když si všiml mého výrazu.

"Nemůžeš za mě pořád platit," nesouhlasila jsem a našpulila rty, abych jasně dala najevo, že se mi to ani trochu nelíbí. Objal mě kolem ramen, další dotyk, který jsem naprosto nečekala, a sklopil ke mně hlavu.

"Řekl jsem, že ty peníze utratíme spolu," podíval se mi zblízka do očí. "Nejsme ještě ani v polovině, abys věděla. Takže zvu," rozhodl a pak zvedl pohled, kdy se rozhlédl kolem. "Vybereme tu nejbližší, nebo vyzkoušenou, která je ale dál? Jsem tady autem, takže si můžeš vybrat, aniž bys musela jít pěšky," uculil se. Pokrčila jsem rameny. "Fajn, jdeme do mojí oblíbené," rozhodl a vytáhl klíče od auta z bundy.

Posadila jsem se do auta, kde bylo ještě teplo z předchozí jízdy. Hned jsem se připoutala a podívala se na Billa. Strčil klíče do zapalování, aniž by se podíval, a rychle se připásal. Nastartoval a vyjel na silnici. Vypadalo to, že za volantem nesedí poprvé, což mě jedině uklidnilo. Mohla jsem začít sledovat okolí, nemusela jsem se soustředit na cestu. Olízla jsem si rty a trochu si rozepnula bundu, bylo mi tady vedro.

"Máš dneska volno, nebo jdeš večer zase do práce?" zeptal se mě, aniž by očima opustil vozovku.

"Jdu do práce," odpověděla jsem a pousmála se, když jsem si mohla prohlédnout jeho obličej, aniž bych musela snášet nápor jeho pohledu, který by mi opětoval. I když měl nasazenou čepici, mohla jsem vidět vykukující vlasy zpod ní, zase je měl načepýřené na všechny světové strany. Když si špičkou jazyka olízl rty a zhluboka se nadechl, krátce se na mě podíval. Hned se mi nalila krev do tváří, že jsem se tak trapně nechala nachytat, jak na něj hledím. Uculil se a přesunul svou pozornost zpátky k řízení.

"Chtěl jsem se stavit, ale matka určitě bude chtít zůstat doma. Není moc společenská," pokrčil rameny.

"Nevadí," odpověděla jsem hned a ještě jednou očima přejela přes jeho krásný obličej. Byl sice neoholený, ale to mu na kráse moc neubíralo. "Stavíš se jindy," pokrčila jsem rameny.

"Děkuji, že mám vůbec svolení," podíval se na mě, když vypnul motor. "Jsme na místě," usmál se.

"To není zase tak daleko," pronesla jsem, když jsem poznala, na které ulici se nacházíme. "Myslela jsem, že pojedeme delší dobu." Bill se jen usmál a nic na to neřekl. Vystoupil z auta a počkal, až budu venku i já, aby za námi zamknul.

"Tak pojď," pobídl mě.

Následovala jsem ho do luxusní restaurace. Mohlo mě napadnout, že to nebude jen tak ledajaký podnik, když tam chodí on. Hned jsem si připadala jako vetřelec, s oblečením, které jsem na sobě měla, jsem byla nápadnější, než by se mi líbilo. Všichni tady byli oblečení noblesně, až se mi chtělo utéct.

"Vítejte," usmál se na nás číšník hned u dveří. "Zavedu vás k vašemu stolu," nabídl se.

"Díky, Tede," odpověděl hned a otočil se ke mně, aby mi pokynul, že mám trochu přidat do kroku.

"No ne, dokonce se znáš i s číšníky," pošeptala jsem mu. Podíval se na mě s pobaveným výrazem, ano, asi je to v jeho světě normální. Jenže v mém světě jsem ráda za to, když se na mě obsluha vůbec podívá, když si objednávám. Nejsem taková, abych z nich měla skoro sluhy.

"Kdybys tady seděla denně, taky by ses s nimi znala," naklonil se přes stůl, když jsme se konečně usadili a číšník odešel. Otevřela jsem jídelní lístek a podívala se na menu. Jen se mi zatočila hlava z toho, jaké tady bylo cenové rozhraní.

"Každý den, říkáš?" zvedla jsem k němu pohled. "Máš doma slepici, která ti snáší peníze? Nebo zlatá vajíčka?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Na ceny se nedívej, prostě si vyber, na co dostaneš chuť," vyhnul se odpovědi a pak se sám zadíval do lístku. Olízla jsem si rty a znovu se podívala na nabídku jídel. On asi fakt zešílel. Do takhle drahé restaurace mě ani nevzali rodiče na moje osmnáctiny, ani při úspěšně složené zkoušce dospělosti, prostě nikdy. A on mě sem vezme jenom tak, protože má náladu?

Poposedla jsem si a rozhlédla se kolem. Připadala jsem si tady opravdu nevítaná, jenom mi stačilo, jak se na mě ostatní dívali. Když už se podívali. Jako bych mohla číst myšlenky všech - co ta tady vůbec dělá? Zabloudila? Proč je tady s ní on?

Ano, vedle Billa jsem vypadala jako trhan ve vypůjčeném oblečení od staršího a obézního bratra. Prsty jsem si prohrábla vlasy a přetočila pohled k Billovi, který si mou pozornost získal odkašláním si.

"Am," usmál se na mě. "Co kdybychom šli zítra na ty brusle? Už by sněžit nemělo," navrhl a nepřestával se usmívat. Je vůbec možné, aby měl on někdy špatnou náladu? Aby nebyl pořád usměvavý a tak pozitivně naladěný?

"A kdy bys chtěl jít?" zeptala jsem se. Pokud si budu muset vzít volno, ráda bych to věděla dopředu. Pokrčil rameny a zhluboka se nadechl.

"To záleží na tobě. Čím míň natlučený zadek chceš mít, tím později bychom měli vyjít," naklonil hlavu na stranu. Zasmála jsem se a chápavě pokývla hlavou.

"Takže hodně pozdě," hlesla jsem. Bill se uculil ještě více a lokty se opřel o kraj stolu.

"Jestli se to chceš ale naučit opravdu dobře, měli bychom jít dřív, dokud tam nebude moc lidí," zamrkal. Ušklíbla jsem se a sklonila pohled ke sklenici, ve které plavalo kolečko citronu. Nadechla jsem se a zase vydechla.

"Co kdybychom to vynechali? Nějak se ještě necítím na to, že bych se před tebou měla ztrapňovat," přivřela jsem oči.

"Jaké ztrapňování, prosím tě? Taky jsem na tom dlouho nestál," mávl rukou a odtáhl se od stolu, opřel se zády o židli a lokty položil na opěrky na ruce.

"Ale já vůbec, v tom je ten rozdíl," založila jsem si ruce na prsou. Bill se usmál a zlehka trhl rameny.

"Je to na tobě, jak se ti bude chtít. Pokud nechceš, aby ti zase tekla krev z nosu, pochopím to," zasmál se. Jen jsem našpulila rty. Dneska asi pojedl vtipnou kaši. Jenže zapomněl dát sousto i mě, abych se těm jeho vtípkům a narážkám mohla zasmát.

"Prostě nevím," olízla jsem si rty. Možná bude lepší se do jeho života moc neangažovat, přece jenom, těžko do něj budu patřit. Jsem tady vetřelec, luxusem netknutá osoba. Bill se usmál a nadechl se, aby mi něco řekl, ale objevil se vedle nás číšník s našimi objednávkami, tak nic neřekl a zase se jen usmál.

Naklonila jsem se nad talíř se svými těstovinami a napíchla na vidličku první kousek. Mlčky jsem si ho vložila do pusy, hodlala jsem mlčet tak dlouho, dokud nebudu nucena na něco odpovědět. Ať si Bill zajistí konverzaci sám, myslím, že on s tím problém mít nebude. Nechtělo se mi mluvit, a vůbec - jak jsem se na dnešní setkání s ním těšila, teď jsem si připadala protivně otrávená. Mně samotné se mi hnusila má nálada. Jestli to vůbec dává smysl. Jestli něco v mém životě kdy dávalo smysl. Olízla jsem si rty a zvedla k němu pohled. Oči měl sklopené, věnoval se jídlu jako já před chvílí. Jeho dlouhé řasy ve mně vyvolávaly pocity závisti, jeho krásný obličej jakbysmet. Povzdychla jsem si a znovu si strčila sousto do pusy. Pomalu jsem ho přežvykovala, nikdy jsem nejedla rychle. Měla jsem ráda svůj čas.

"Am, už víš, co budeš dělat na Vánoce?" zeptal se mě Bill během toho, co jsem dojídala poslední kousky, co zbývaly na talíři. Prvně jsem pokrčila rameny, než jsem odpověděla.

"Buď budu doma, nebo v práci. Ještě se uvidí, jestli vůbec budeme otvírat. Proč se ptáš?" zvedla jsem s úsměvem obočí.

"Nepojedeš za rodinou?" vykulil na mě oči. "Na svátky bude sama?" naklonil hlavu na stranu a překvapeně zamrkal. "Myslel jsem, že nebudu mít možnost tě vidět, ale… Nechceš je teda strávit s námi?"

"Bille," zhluboka jsem se nadechla, ale on se nenechal přerušit.

"Na svátky by nikdo neměl být sám," zavrtěl hlavou a poposedl si. Z kapsy si vytáhl mobil a začal v něm něco klikat. "Napíšu Tomovi, abys-"

"Bille," zopakovala jsem jeho jméno hlasitěji. Zvedl ke mně pohled a tázavě vyhoupl obočí nahoru. "Nebudu se cpát do vaší rodiny," odpověděla jsem. "Pokud mě budeš chtít vidět, můžeš se stavit u mě doma. Ale já k vám nepůjdu."

"Proč bys nešla?" nechápal. "Já vím, že jsou to rodinné oslavy, ale u nás se na to tak nehledí," pokrčil rameny. Znovu jsem zavrtěla hlavou.

"Rovnou ti říkám ne. A můžeš mě přemlouvat, jak chceš. Radši s tebou půjdu stokrát na brusle, než k vám domů na Vánoce," ukázala jsem na něj prstem. Bill se zasmál.

"Fajn, tak si těch sto termínů namysli, já se podívám do diáře, jestli na tebe budu mít čas," naklonil se přes stůl.

"Ty jsi neuvěřitelný," zavrtěla jsem hlavou, ale musela jsem se zasmát s ním. Natáhla jsem se pro sklenici s vodou a uchopila ji mezi prsty, přiložila k ústům a krátce se napila. Bill se jen uculil a samolibě našpulil rty, když uslyšel má slova. S piercingy, které zdobily jeho spodní ret, se nedalo přehlédnout, jak plný je, k nakousnutí.

Rychle jsem sklopila pohled a zhluboka vydechla. Už jenom z takových myšlenek jsem cítila, jak se mi do tváří žene krev, styděla jsem se sama před sebou. Povzdychla jsem si a opatrně se na Billa podívala. Znovu měl v ruce mobil, vypadalo to, že píše textovku. Krátce se na mě podíval a usmál se.

"Vydrž minutku, budu si muset zavolat," omluvně se na mě podíval. Jen jsem přikývla. Vstal a poodešel k oknu, u kterého jsme seděli, aby měl aspoň trochu soukromí. Přiložil si mobil k telefonu a hned začal mluvit. Jediné, co jsem slyšela, bylo oslovení. Volal s Tomem. Neznělo to moc vesele, ale radši jsem neposlouchala. Je mi to pom houby.

"Dáte si ještě něco, slečno?" zeptal se mě číšník, který nám předtím přinesl jídlo.

"Já ne, děkuju," usmála jsem se na něj. Pokývl hlavou a vzal mi prázdný talíř, kterého jsem se už dlouho netkla. Po dlouhé době jsem se opravdu dobře najedla, pravda, že by mi taková jídla jedině prospěla. Ale pokud by za mě měl pořád platit Bill, cítila bych se trapně. Ale jak jsem stihla poznat, jemu by to určitě nevadilo. Poposedla jsem si a podívala se po ostatních. Bylo tady prázdněji, než když jsme přišli. Olízla jsem si rty a začala si pohrávat s ubrouskem, který jsem měla na klíně. Když se Bill posadil zpátky naproti mně, usmál se.

"Neobjednala sis dezert?" zvedl obočí. "Mají tady výborné dorty," naklonil hlavu na stranu.

"Už jsem přecpaná k prasknutí," usmála jsem se na něj. "Nic dalšího bych do sebe nedala, opravdu."

"Fajn. Takže jdeme?"

B.