Untouched ~ 06

Opět moc děkuji za předchozí komentáře, nehorázně mě potěší jakýkoliv ohlas, takže neváhejte a pište, jak se vám povídka doposud líbí. :) B.

Když jsem znovu nasedla do auta, Bill nastartoval a hned zapnul topení. Zahleděla jsem se na jeho potetovanou ruku, na jeho piercingy a uvědomila si, že je přesně ten typ kluka, kterému bych nikdy v životě nevěřila. Alespoň ne podle vzezření. Ale když prvně promluvil, hned si mě tak nějak získal. Pořád se choval mile, ohleduplně, že bylo docela uvěřitelné, že jsem teď s ním seděla v autě. A přitom jsem ho znala sotva pár hodin. Je to snad poprvé, co jsem si někoho pustila tolik k tělu a ještě z toho neměla výčitky svědomí, či nějaké následky. Se mnou se lidé nebavili jenom tak, obvykle něco chtěli. Ať už opsat domácí úkol na základní škole, nebo poradit v testu na střední. Vždycky to bylo něco.

Nesledovala jsem, kam přesně Bill jede, ale když zaparkoval před místním kluzištěm, překvapeně jsem se na něj podívala. Usmál se na mě a pokrčil rameny.

"Vzadu mám brusle," ukázal přes své rameno. Když jsem se otočila, byly tady dva páry bruslí. Těžko mi jedny z nich budou, protože oboje vypadaly obří v porovnání s mým malým chodidlem.

"V tom se spíš zabiju, než abych se naučila bruslit," ušklíbla jsem se. Bill se zasmál.

"Můžeš si je tady i půjčit, bylo mi jasné, že ti tyhle nebudou," naklonil hlavu na stranu. Pomalu jsem si olízla rty a zuby skousla spodní ret. Sledovala jsem Billovy oči, nadšením mu v nich až jiskřilo, usmíval se a čekal, že se budu asi tvářit stejně nadšeně.

"No tak," šťouchl do mě. Další dotek, který jsem mu svolila tím, že jsem se nebránila, další dotek, který jsem mu neoplatila. "Nedělej se, bude to sranda," zamrkal.

"Až mě povezeš na pohotovost, povykládáme si o tom, co je sranda," přivřela jsem oči, ale odepnula jsem si bezpečnostní pás. "Jsi hrozný," konstatovala jsem, než jsem otevřela dveře spolujezdce. Bill se znovu zasmál a vystoupil z auta stejně jako já. S rukama zastrčenýma hluboko v kapsách bundy jsem sledovala, jak si vytahuje svoje brusle. Zamknul auto a vesele ke mně přišel, nepřestával se usmívat, což mi začínalo čím dál víc lézt na nervy. Znovu mě objal kolem ramen, jak to udělal i předtím, a zvysoka se na mě podíval.

"Se mnou se ti nemůže nic stát," řekl se samozřejmostí v hlase. "A uvidíš, že si to opravdu užiješ."

"Pochybuju," odpověděla jsem tiše a nechala se jím vést k hlavnímu vstupu na kluziště. Hned vytáhl pokrčenou bankovku z kapsy a domluvil mi brusle mojí velikosti. Vadilo mi, že za mě zase zaplatil, ale co jsem mohla namítnout. Už jsem poznala, že s ním se hádat je marné. A opravdu jsem na to neměla náladu.

"Nebuď pořád taková pesimistická," pronesl Bill, když jsem seděla na lavičce, soukala se do bruslí a každou chvíli na něco nadávala. Na zimu, na pitomé šňůrky, na to, jak jsou brusle nepohodlné.

"Můj život není procházka růžovým sadem, jak je to očividně u tebe," ušklíbla jsem se. "Mám právo být pesimistická," pokrčila jsem rameny a udělala uzel na botě. Zvedla jsem k němu pohled. Opíral se o mantinel kluziště, brusle už měl dávno nasazené na nohou a čekal na mě.

"Tak pojď, ty mrzoute," popíchl mě a natáhl ke mně ruku. Povzdychla jsem si a vstala, přidržovala jsem se lavičky, než jsem se dostala dost blízko na to, abych dosáhla na jeho nataženou paži. Chytila jsem se ho a hned zavrávorala. Druhou rukou jsem se opřela o jeho hruď, málem na něj napadla celá.

"Promiň," začervenala jsem se hned. S úsměvem zakroutil hlavou, že mu to rozhodně nevadí. Jelikož dneska nebyla ukrutná zima, ale jenom zima, ani jeden jsme neměli rukavice. Cítit jeho teplou dlaň na své mi způsobovalo snad ještě větší problémy, než udržet rovnováhu. Srdce mi splašeně bušilo, cítila jsem horkost ve tvářích a adrenalin, který se rozléval v mých žilách. Když vystoupil na led a pobídl mě, abych ho následovala, poslechla jsem ho. Zůstala jsem ale stát u kraje, rozhodnutá, že dál prostě nejdu.

"Pojď," pobídl mě podruhé a zatahal za mou ruku, kterou pevně držel. Zatáhl mě až k sobě, skoro do středu kluziště. Prostě mě táhl za sebou, aniž by se zajímal o to, zda bruslím, nebo ne. Zastavil se, takže jsem se přestala pohybovat i já. Otočil se ke mně čelem a dlaně opřel o má ramena.

"Vysvětlíš mi aspoň techniku, než mě pustíš?" zvedla jsem obočí. Bill se zasmál a sklonil ke mně pohled. I když byla ostří bruslí stejně vysoká, Bill měl pořád trochu centimetrů v zásobě. Musela jsem hodně zvednout hlavu, abych na něj dobře viděla.

"To jsem se právě chystal udělat," oplatil mi škleb. "Hlavní je - nikdy se nezakláněj. Ztratíš balanc a sedíš na zadku, ani nevíš jak," ukázal na mě prstem. "Kolena musíš mít pokrčená," olízl si rty a rozhlédl se kolem. "Dívej, tak ten to absolutně nedává," kývl hlavou k nějakému klukovi, který kolem sebe máchal rukama, jak se snažil udržet na nohou. "Když se budeš odrážet, jako bys přešlapovala. A když budeš padat, dej si pozor, aby ses nebouchla do hlavy. Do nemocnice tě opravdu vézt nechci," zase se usmál.

"To bych chápala, ale hlavní je, jak to poberou moje nohy," pokývla jsem hlavou.

"Budu tě držet," slíbil. "Ale musíš mi věřit," zamrkal. Protáhla jsem obličej, takže se Bill zase zasmál. "Zvládneme to, neboj. Pojď," znovu mě vzal za ruku a trochu ode mě ustoupil, nechal mě, abych se rozjela sama. Měla jsem co dělat, abych se nečervenala z jeho přítomnosti, a on po mě chce, abych se tady před ním učila bruslit a ztrapňovala se? Ztrapňovala jsem vlastně nás oba dva. On se ale ke mně nepřestával hlásit, aniž když jsem vypískla, když mi jedna brusle podjela více, než bych čekala. Naštěstí tady nebylo tolik lidí, nebylo tady moc svědků.

"Nezakláněj se tolik," varoval mě, když jsem k němu přijížděla, kupodivu už bez jeho pomoci. Jako by jeho slova vyvolal lavinu událostí. Začala jsem ztrácet rovnováhu a máchla rukou kolem sebe v marné snaze ji opět najít. Bill mě rychle chytil, ale ani to nepomohlo, abych nespadla, spíš to jenom zmírnilo pád. Dopadla jsem na zadek, až jsem musela zakňučet, jak to bolelo. Protože se mě Bill pořád držel, stáhla jsem ho sebou, takže jsem nejen dopadla na prdel, ale taky na celá záda. Přitiskla jsem bradu k hrudníku, takže jsem se naštěstí nepráskla do hlavy, což by o ten tvrdý led určitě bolelo jako čert.

"Ach bože," zasténala jsem a schovala si obličej do dlaní. Bill se ze mě hned svalil vedle na led a stáhl mi ruce dolů, aby mi viděl do obličeje.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. "Nechtěl jsem na tebe spadnout, promiň."

"To bych se měla omlouvat já, nemyslíš?" olízla jsem si rty a napřímila se do sedu. Ještě chvíli budu na tom studeném ledě a nachladím se. Bill si stoupl a pomohl mi na nohy, přidržujíc se mantinelu. Oprášila jsem si zadek a odhrnula si vlasy z obličeje. "Tobě nic není?" podívala jsem zpátky na něj.

"Co by mi bylo," mávl rukou a usmál se na mě. "Ale už jsi tomu trochu přišla na kloub, ne?" uculil se.

"Nevím, jestli bych to postupné objevování nazvala právě takhle, ale možná," olízla jsem si rty. "Pořád je ale šance, že si namelu hubu víc, než doma," ukázala jsem na něj prstem.

"A já jsem ti říkal, že bych o tebe pečoval, bez problémů," zamrkal a znovu mě vzal za ruku. "Vrátíme se do auta?"

"Už nechceš bruslit?" zeptala jsem se překvapeně. Jemně mi stiskl ruku, než mi s úsměvem odpověděl.

"Nepotřebuju znovu spadnout," naklonil hlavu na stranu. "A abys věděla, snad nikdy v životě jsem nespadl. Můžeš za to ty."

"No jasně," zasmála jsem se a nechala se jím táhnout až k východu, abychom odtud co nejdřív vypadli. Možná je nejvyšší čas, pokud chci přijít do práce brzo.

Posadila jsem se do auta a podívala se na hodiny na palubní desce.

"Už potřebuješ jít?" zeptal se Bill. Přetočila jsem k němu pohled a pokrčila rameny.

"Jestli se ještě budu stavovat doma, tak jo. A pokud mě vyhodíš hned u baru, tak tam budu o trochu dřív," usmála jsem se. Bill přikývl a rozjel se na silnici. Podle okolních domů jsem poznala, že k domu nezamířil. Když zaparkoval kousek od místa mojí práce, usmál se na mě a vytáhl klíče ze zapalování.

"Naleješ mi?" naklonil hlavu na stranu. Dělal to hodně často, měla jsem pocit, že skoro pořád. Bylo to asi gesto, jak naznačit, že ho opravdu zajímá, co vyleze z mojí pusy za blábol.

"Když poctivě zaplatíš, co bude na účtu, ani kačku navíc," ukázala jsem na něj prstem, "tak klidně," usmála jsem se na něj.

"Ty bys pořád jenom brblala," ušklíbl se, než vystoupil z auta. Když jsem otevřela dveře a zase mě ofoukl studený vítr, nakrčila jsem ramena. Nechtěla se mi dávat šála, když budu za chvíli zase v teple, ale počasí bylo opravdu nepřejícné. Přidala jsem do kroku a už z kapsy vytahovala klíče, abych odemkla dveře a byla co nejdříve pryč ze zimy. Jak jsem měla ve zvyku, nechala jsem viset ceduli na slově zavřeno, i když jsem tady vlastně už byla a mohla obsluhovat. Zašla jsem dozadu, abych se převlékla a přezula. Když jsem se vrátila k baru, Bill už tam seděl a lokty se opíral o kraje, čekajíc na mě.

"Co dobrého tady pro mě máš?" usmál se. Olízla jsem si rty a otočila se k němu zády, abych viděla na etikety lahví, které stály za mnou na polici.

"Můžeš si vybrat, je docela široká nabídka," podívala jsem se zpátky na něj. Na chvíli sklopil oči k ciferníku svých hodinek, než se podíval zpátky na mě.

"Taky bych měl to auto odvézt domů," povzdychl si a znovu naklonil hlavu na stranu. "Dej mi nějaké nealko, nebudu to pokoušet."

"Fajn," usmála jsem se na něj a vytáhla sklenici na džus. "Bude ti stačit pomerančový džus, nebo chceš nějakou speciální příchuť?" zvedla jsem obočí.

"Stačí bohatě," oplatil mi úsměv a dlaní si podepřel bradu. "Dneska bych se nejradši vůbec nevracel domů," povzdychl si. "Všichni mají špatnou náladu, přitom budou za chvíli Vánoce, kdy by měl být každý šťastný," postěžoval si.

"Ty ale na změny nálad netrpíš, ne? Pořád se usmíváš, vypadáš, jako by tě vůbec nic netrápilo," stoupla jsem si přímo naproti něj a opřela se o pult, který byl pod barem z mojí strany.

"Umím se přetvařovat," zamrkal. "Musel jsem se to naučit, pokud jsem chtěl něčeho dosáhnout. Sláva není zase taková krásná věc, to mi věř," pronesl. Tak nějak smutně se na mě podíval, že jsem měla pocit, jako bych viděla až na dno jeho zlomené duše. Hleděla jsem mu zblízka do očí, odděloval nás jenom bar, který byl mezi námi. Seděl výš, zase jsem musela zaklánět hlavu, abych na něj viděla, ale jako by ten okamžik, kdy jsme si hleděli do očí, trval celou věčnost.

"Tak to můžu být ráda, že takový problém nemám," pošeptala jsem, abych nenarušila tu nastalou atmosféru mezi námi. Usmál se, ale už to nevypadalo tak vesele, jako když jsme byli mezi lidmi.

"Možná proto jsem s tebou tak rád. Zase si můžu vychutnat trochu toho normálního světa," pokrčil rameny.

"Třeba jako padání na zadek při bruslení?" ušklíbla jsem se. Zasmál se na celé kolo a hubenými prsty si prohrábl neposedné vlasy, které mu spadly do čela.

"Kdybych ti připadal vlezlý, tak to řekni rovnou. Já jen… potřebuju trochu normality. A ta v mém životě jaksi ztratila místo," zamrkal.

"Nemusíš mi nic vysvětlovat," zavrtěla jsem hlavou. "Jako já můžu dát tobě vědět, až budu nemocná, ty mi dej kdykoliv vědět, až ti nebude hej," natáhla jsem k němu ruku a zlehka ho pohladila po předloktí. Jako by se mi otevřely oči a já viděla, jak ztrhaný obličej má. Unavené oči a smutný pohled, který se snaží schovat za hraným úsměvem. Povzdychl si a vzal mě za ruku, kterou jsem k němu měla nataženou.

"Jsi moc hodná," zamumlal. "Ale nechci, aby se ti něco stalo. Někdo se dozví, že se bavíme, a už po tobě půjdou," sklopil pohled k mým prstům, které měl schované ve své dlani. Polštářkem palce přejel přes mé klouby a nadechl se, aby mi ještě něco řekl, ale cinknutí zvonku nad dveřmi ho zastavilo. Podívala jsem se Ali do očí a rychle vyškubla ruku, kterou mi Bill držel.

"Ahoj," zavolala jsem skoro provinile. "Jsi tady brzo."

B.