Untouched ~ 11

Než Bill přišel, uvařila jsem dva čaje. Sotva jsem zalila pytlíky, ozvalo se zaklepání na dveře. Ve ztichlém bytě to bylo slyšet ještě hlasitěji, než jindy. Přešla jsem ke dveřím a otevřela, podívala se na jeho zmučený obličej. Zhluboka se nadechl, zatímco mě ovanul odér klubu, chlastu a cigaret.

"Přišel jsem se omluvit za Toma. Je to pitomec a poslední dobou čím dál větší," mávl rukou. Ramenem se opřel o rám dveří od bytu a povzdychl si. "Nechtěl jsem, aby sis to brala nějak osobně, je hnusný ke všem."

"Bille, vůbec se nemusíš omlouvat. Je to jedno," zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, jací dokážou lidé být. Tom byl sice extrém jedné strany, ale i tak jsem se s tím dokázala vypořádat.

"Není to jedno," naklonil hlavu na stranu. "Určitě mi to není jedno, pokud se jedná o tebe," vzal mě za ruku. "Ani netušíš, jak moc jsem si tě oblíbil."

"Bille," usmála jsem se a zhluboka se nadechla. "Jsi opilý. Doufám, že si to uvědomuješ," podívala jsem se mu do očí.

"Am, měl jsem takový nápad. Chci, aby sis to promyslela dřív, než mě odmítneš," přešlápl z nohy na nohu, "ale… co kdybychom ty Vánoce nakonec strávili spolu?" zvedl obočí. Překvapeně jsem zamrkala a uvažovala, jestli ho nemám rovnou přerušit. "Přemýšlel jsem, že bychom se ani nemuseli ukázat doma, prostě… nemůžeš přece být sama na svátky," pousmál se.

"Uvařila jsem čaj, nechceš to jít probrat dovnitř?" zeptala jsem se a ustoupila stranou, aby mohl vejít do bytu. Tohle nechci řešit mezi dveřmi. A vůbec, jeho nápad byl sice skvělý, ale z mé strany zřejmě neuskutečnitelný.

Bill se posadil ke stolu a nepřestával vykládat o svém nápadu. Rozvíjel ho dál, jako bych snad řekla, že s tím souhlasím. Když jsem si odkašlala, prvně se mi podíval do očí a zarazil se.

"Tobě se ten nápad nezdá?" zeptal se hned. Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli sklopila pohled k hrníčku, který jsem objímala prsty.

"Neznáme se tak dobře, abych s tebou někam jela," zamrkala jsem.

"Byl by to výlet jen na dva dny. Maximálně na tři," naklonil hlavu na stranu a pousmál se. "Nemusíš se bát, že bych ti něco udělal."

"Jo, to říkají přesně ti, co něco takového plánují," přivřela jsem oči. "Bille, neblázni," zavrtěla jsem hlavou. "Popřemýšlej nad tím a uznej, že je to bláznovství."

"Poletíme do Paříže!" řekl, jako by mě snad neposlouchal. "Je to tam krásné, až to uvidíš, zapomeneš na nějaké… zábrany," mávl rukou.

"Bille," oslovila jsem ho trochu rázněji a chytla ho za ruku, aby se na mě podíval. "Nespěcháš trochu? Uklidni se, jsi až moc nadšený," řekla jsem. Až mě samotnou to děsilo, jak všechno hned naplánoval.

"Já vím, ale zasněžená Paříž je opravdu nádherná," stiskl mi ruku. "Až to uvidíš… Am, prostě musíš jet se mnou. Sám tam nepoletím," zavrtěl hlavou.

"Zamysli se trochu a uvědom si, co po mě chceš," usmála jsem se na něj. "Nemám čas jenom tak vypadnout. A ty bys měl být se svou rodinou."

"Na Vánoce máte zavřeno, viděl jsem to," naklonil hlavu na stranu. "Nevykládej, že nemáš čas. To chceš sedět tady a číst knížky?" zamrkal a pohledem sklouzl ke knize, kterou jsem před odchodem odložila. Pořád byla otevřená na té stejné straně, jak jsem ji nechala. Ano, nebyl tady nikdo, kdo by ji zavřel, kromě mě.

Povzdychla jsem si a podívala se do jeho očí. Očekával ode mě odpověď, ale já vlastně netušila, co říct. Možná, že by nebylo od věci vypadnout odsud. Mohla bych se podívat do krásné Paříže, aniž bych utratila cent, protože je mi jasné, že by Bill všechno platil. Jenže je tady zase ta druhá strana mince, kdy se prostě bojím opustit to staré známé a jen tak se vrhnout do cizího. Když jsem Alici říkala, že je čas na změnu, na nové já, netušila jsem ještě, co přichází. Slyšela jsem, že když se na všechno odpovídá kladně, člověk si pak více užije život. Jen jsem se prostě obávala, jestli je tohle ta pravá chvíle. Je to ten moment, kdy má přijít ke zlomu? Pokud s ním budu souhlasit, už je to nezávazné rozhodnutí. A s Billem je mi fajn, v jeho společnosti by nebyl problém. Pokud by ale jel i Tom, nastaly by komplikace. S ním je to totiž problém gigantických rozměrů. Ale zase by sebou určitě vzal i Riu, což by mohlo zmírnit jeho nálady a výstupy vůči mně.

"Kdy bys tam chtěl jet?" zvedla jsem obočí. Když jsem tahle slova vyslovila, viděla jsem v Billových očích, jak se zaradoval. I jeho úsměv to naznačoval.

"Ještě nevím, napadlo mě to před pár minutami," usmál se ještě více. "Ale asi den po Vánocích, ne? Abychom na Silvestra byli zase zpátky," pokrčil rameny. "Souhlasíš teda?" zamrkal. Nejistě jsem k němu zvedla pohled.

"Já nevím," pošeptala jsem. "Je to… bláznivé," zamrkala jsem. Bill si stoupl a přešel ke mně, dřepl si vedle mě a podíval se mi do očí.

"Když budeš souhlasit, ani nevíš, jak šťastný budu," stiskl mi ruku. Klečel přede mnou, jako by mě snad žádal o ruku, hleděla jsem do jeho obličeje a přemáhala sama sebe, abych se přestala bát. "Budeme mít šanci se více poznat," pousmál se. Volnou rukou jsem pomalu sjela po jeho tváři a oplatila mu úsměv.

"Jestli uděláš nějakou křivárnu, tak si mě pak nepřej," varovala jsem ho rovnou. Napřímil se, aby dosáhl na mé rty, a rychle mě políbil. Když se odtáhl, čelem se opřel o mé a usmál se.

"Nezklamu tě. A Paříž určitě taky ne. Je to tam neuvěřitelně krásné," pošeptal, polštářkem palce přejíždějíc po kloubech mých prstů. Vzdychla jsem a zavřela oči. Znovu mě obklopovala jeho vůně, tentokrát smíchaná ještě s odérem cigaret. Když se rty znovu otřel o mé, prsty jsem vjela do jeho vlasů, abych si ho u sebe přidržela o trochu déle. Dlaní přejel po mém stehně a vyjel až k bokům, objal mě kolem pasu a vytáhl na nohy, neustále si mě držíc u sebe. Když dlaní sjel na můj zadeček, pomalu se odtáhl.

"Promiň. Až moc se nechávám unést emocemi," zamumlal a klouby prstů přejel po mé tváři. "Nechci ti ublížit nebo se chovat jako nějaký Casanova," pousmál se. Jen jsem chápavě zamrkala a roztáhla rty do úsměvu. Objal mě kolem ramen, hlavou jsem se opřela o jeho hruď a jen poslouchala tlukot jeho srdce, tisknouc se k němu. Je až neuvěřitelné, že se mi tak rychle dostal pod kůži. Když mě pohladil po vlasech a nadechl se, zvedla jsem k němu pohled.

"Bille," usmála jsem se na něj. "Já… Pořád nevím, jestli je to dobrý nápad. Pokud bych jela s tebou, tak… já…" koktala jsem.

"Am," pohladil mě po tváři. "Prostě si uděláme nezávazný výlet. Nebudeme od toho nic čekat, jenom krásu zasněžené Paříže," usmál se. "Odjedeme na tři dny a užijeme si to jako kamarádi."

"Kamarádi se líbají?" naklonila jsem hlavu na stranu. Usmál se a sklopil pohled k mým rtům, než mi odpověděl.

"Fajn, nebudeme úplně čistí kamarádi. Budeme kamarádi, kteří se mají trochu víc radši, než normální kamarádi," začal to celé zamotávat. Zasmála jsem se a dlaněmi vyjela po jeho pažích, abych ho mohla ještě obejmout, ještě jednou se přitáhnout k jeho rtům. Možná jsem jednala moc odvážně na to, jaká jsem bývala cudná, ale v jeho přítomnosti jsem měla pocit, že si musím všechno užívat, protože není jistota, že se mi vrátí. Bill mi polibek opětoval, zlehka se natiskl na mé tělo a dlaněmi přejel přes mé boky. Bill vzdychl a pomalu se odtáhl.

"Měl bych jít," zamumlal. "Tomovi jsem řekl, že se hned vrátím, tak aby nečekal dlouho," zhluboka se nadechl. Přikývla jsem a sledovala, jak přede mnou couvá, jako bych snad udělala něco špatného. "Měl bych, jinak bych tady zase zůstal a to by nebylo vhodné," usmál se.

"Fajn," usmála jsem se na něj. "Vyprovodím tě," řekla jsem a vydala se za ním. Odcházel tak nějak pomalu, jako by se sám přemáhal, jestli tady má zůstat, nebo ne. Když otevřel dveře a otočil se na prahu, ještě se ke mně sklonil, aby mě políbil na rozloučenou.

"Ozvu se ti," slíbil. A já mu věřila, protože se vždycky ozval. A když dokázal dodržet takovou maličkost, věděla jsem, že bych mu mohla věřit ve všem. Ještě se na mě usmál, než se otočil na patě a odešel. Zavřela jsem dveře a zamkla a hned se o ně opřela zády. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nestresovat se, nezbláznit se z toho, že pojedu pryč. S klukem. Po několikadenní známosti. To prostě nejsem já. A když jsem se už nepoznávala ani já sama, začínala jsem být opravdu nervózní. Abych pak neudělala nějakou totální blbost. Neměla jsem s kluky žádnou zkušenost, co když je tohle přesně ta cesta, jak mě dostat do postele a pak nechat a zmizet? Co když vůbec není tak hodný, jak se doposud zdá? A proč mě to láká ještě více, když vím, že by to tak mohlo být?

Snažila jsem se usnout, ale nešlo mi to. Pořád jsem musela myslet na Billa, musela jsem pořád přemýšlet nad tím, jak to asi celé bude, fantazírovat o tom, jak to ve Francii může vypadat. Hloubalo mi v hlavě, co všechno bych si měla sbalit, netušila jsem, co všechno ode mě Bill vlastně očekává. Převalovala jsem se hodně dlouho, než jsem usnula vyčerpáním. Ráno jsem otevřela oči, naprosto odpočatá, až mě to samotnou překvapovalo. Hned jsem vstala a zamířila do koupelny, abych provedla ranní očistu, osprchovala se a připravila na další den za barem. Když jsem si otřela obličej v ručníku a přejela i přes rty, hned jsem si vzpomněla na včerejší polibky od Billa. Povzdychla jsem a snažila se uklidnit. Podívala jsem se na sebe a sledovala své rudé tváře, nechápajíc, co se to se mnou děje. Čelem jsem se opřela o studené kachličky, které sahaly až nad mou hlavu, a snažila se trochu se zchladit. Sjela jsem dlaněmi po kachličkách až dolů, pomalu vydechujíc.

"Co se to s tebou děje, sakra?" pošeptala jsem si pro sebe a znovu se na sebe podívala do zrcadla. "Uklidni se," vydechla jsem. Dlaněmi jsem sevřela okraje starého umyvadla a podívala se do odpadu. "Prostě se uklidni, jinak ještě dostaneš infarkt a nikam nepojedeš," zamumlala jsem. To jsem to dopadla, mluvím sama se sebou.

Rychle jsem se přesunula do kuchyně a postavila si vodu na čaj, z chlebníku vytáhla housku a začala ji podélně krájet, abych si do ní mohla vložit plátek sýra. Když jsem si kousek ukousla, začala jsem ho přežvykovat, otáčejíc se do místnosti. Hned jsem zamířila ke stolu a sedla si ke knize, stále otevřené na té stejné straně, jako by včera večer. Během snídání jsem dočetla kapitolu a hned otočila na další stránku. Nějak čas zabít musím, kniha je ideální nástroj. Jenže jsem myšlenkami pořád odbíhala pryč, už jsem štvala sama sebe. Zůstala jsem hledět na řádky písmenek a uvažovala nad Billem. Jaká je náhoda, že zrovna ten večer platil on. Bývali tam předtím docela často, jen vždycky platil Tom. Jindy bych za spropitné byla ráda, ale on mi dal tak vysoké, jako by snad ještě čekal nějaké služby potom. Kdyby to byl normální zákazník, vzal by si to zpátky a prostě by si peníze strčil do kapsy. Je to opravdu osud, že jsme se potkali? Seznámili? Že už jsme se i políbili? Najednou jsem si uvědomila, že se těším, až budu v Paříži. Pokud by tenhle výlet vyšel, mohli bychom se s Billem seznámit ještě více, mohli bychom zjistit, že jsme spřízněné duše. Teď jsem mohla jenom doufat, že to všechno vyjde, že se nic nepokazí a že zbývající dny do Vánoc uběhnou. A jak bývá schválnost osudu, určitě se potáhnout jako nudle z nosu. Budu si muset najít nějakou zábavu. Možná by nebylo od věci si konečně pořídit televizi. Přece jenom, jsou Vánoce. Taky bych si mohla naložit nějaký jiný dárek kromě cesty do Paříže po boku Billa. Snad se toho dočkám.

B.