Obsession 08. Špatné a ještě špatnější

Tak, konečně jsem se dostala k tomu, co jsem plánovala v téhle povídce. Snad mě nezastřelíte za to, jak jsem využila Bena. Hodně jsem vzpomínala na nenáviděné hodiny hematologie, když jsem tohle psala. Sakra, kvůli vám jsem i vyhrabala skripta, abych to měla snad co nejpřesněji a ani trochu špatně. :D Snad se mi to podařilo a nenajdou se tam nesrovnalosti. :D Těším se na vaše ohlasy. :) B.

SEBRALA jsem si své věci a vyšla ze své místnosti. Gina mě hned zastavila a překvapeně si prohlédla mé přezůvky.

"Ty jdeš v těchto botách do klubu?" zasmála se. Jen jsem zaklela a otočila se na patě, abych se přezula do balerín, ve kterých jsem přišla.

"Sakra. Ale dneska do klubu nejdu, mám doma Bena," zavolala jsem na ni, zatímco jsem si měnila přezutí. Podívala jsem se na ni. Stála na chodbě s rukama založenýma na prsou.

"Jedna hodina navíc ho nezabije, ne? Nebo spíš jedna další hodina strávená v Andyho přítomnosti," opravila se hned se smíchem. Zavrtěla jsem hlavou a znovu si vzala kabelku a posbírala všechny věci, které jsem si chtěla odnést domů.

"Dneska to budete muset zvládnout beze mě," dala jsem jí ruku kolem ramen. "Užijte si to," políbila jsem ji na tvář a vydala se chodbou ven z budovy. Zarazila jsem se, když jsem uviděla Toma na parkovišti. Opíral se o kapotu auta a líně pokuřoval. Když mě uviděl, vyfoukl kouř a odhodil nedopalek. S úsměvem se ke mně vydal, ruce měl zase strčené hluboko v kapsách.

"Konečně jdeš," zvolal, když byl ode mě jenom kousek. "Čekal jsem tady na tebe," usmál se. "Co kdybychom si vyšli dneska? Bill se stavil u Andyho a volal mi, že se o Bena klidně postará," uculil se ještě více a kopl do kamínku před sebou.

"Eh," odkašlala jsem si a prsty si přejela po čele. "Vlastně, měla jsem jít večer s holkami, ale odřekla jsem to. Dneska se potřebuju vyspat," omluvně jsem se na něj podívala. Trhaně pokývl hlavou.

"Můžu tě hodit domů," nabídl se mi. Zhluboka jsem se nadechla a přešlápla z nohy na nohu. "Neboj, pojedu pomalu," zasmál se a natáhl ke mně ruku.

"Děkuju," přikývla jsem. Za ruku jsem ho ale nechytala, jen jsem ho obešla a stoupla si k jeho autu. "Je odemčeno?" zeptala jsem se. Nasedla jsem a hned se připoutala. Když Tom nastartoval, znaveně jsem se opřela o opěrku.

Když Tom opatrně dlaní přejel přes mé stehno, cukla jsem sebou. Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

"An, už jsme u vašeho," pošeptal. Vydechla jsem a rozhlédla se kolem.

"Já jsem usnula?" podívala jsem se na něj. Usmál se na mě a odpoutal si bezpečnostní pás. "Sakra, dneska jsem fakt vyčerpaná," protáhla jsem se a popadla kabelku za uši.

"Chceš něco vzít? Taky jdu nahoru," nabídl se mi. Zavrtěla jsem hlavou a vystoupila z auta. Tenhle odvoz se mi hodil, kdybych měla jít pěšky, asi bych usnula cestou. Odemkla jsem dveře a podržela je, aby mohl vejít i Tom. Dneska jsem ani neměla nápady na to, čím bych si ho mohla dobírat. Normálně jsem ho pustila dovnitř a sama se vydala po schodech k bytu. Když si Tom odkašlal, zastavila jsem se a otočila se na něj. Zvedl pohled od mého zadečku a s úsměvem si olízl rty.

"Co - co je?" zakoktala jsem mezi dvěma zívnutími. Jen zavrtěl hlavou a pobídl mě, abych pokračovala dál po schodech. "Běž přede mnou," opřela jsem se o zábradlí a pokynula mu, aby šel přede mnou. Zasmál se a vystoupal zbývající schody ke mně.

"Ty běž přede mnou," naklonil se ke mně. Zamračila jsem se a založila si ruce na prsou.

"Nemám náladu na vtípky. Prostě běž a hotovo," mávla jsem rukou před sebe. Tom se zhluboka nadechl a nabídl mi rámě.

"Kompromis?" uculil se a zuby přejel přes svůj spodní ret. Jen jsem se ušklíbla a strčila si ruce do kapes.

"Kašlu ti na kompromis. To zbývající patro to vydržím," odfrkla jsem si a mávla rukou. Vydala jsem se domů. Už jsem se těšila do sprchy.

Když jsem otevřela dveře, překvapeně jsem zamrkala do tmy. Poslepu jsem nahmatala vypínač a rozsvítila světlo. Když jsem se rozhlédla po obývacím pokoji, lekla jsem se, co se tady mohlo stát. Věci na konferenčním stolku byly rozhozené, deka byla ledabyle přehozená přes pohovku. Bylo tady nezvykle neuklizeno. Otočila jsem se na Toma, všimla jsem si, jak se natahuje ke kuchyňské lince.

"Je tady vzkaz," podíval se na mě a vzal do ruky kus papíru. Rychle jsem k němu přešla a podívala se na Andyho naškrábané písmo.

"Sakra, jak mohli jet do nemocnice a nezavolat mi?" naštvaně jsem odsekla a vytáhla si mobil z kapsy. Když už jsem chtěla vytáčet Andyho číslo, Tom mě zarazil.

"Nemyslíš, že bude mít v nemocnici vypnutý zvuk?" naklonil hlavu na stranu a přistoupil ke mně blíž. "Psal, že se ozve, jak bude moct," pokrčil rameny. "Tak počkáme, ne?"

"Počkáme?" zopakovala jsem po něm. Přikývl a dlaněmi pomalu přejel po mých ramenou. Zamrkala jsem a uvědomila si, že bych se asi zachovala opravdu zbrkle. "Počkáme," pošeptala jsem po chvíli a otočila se do místnosti. "Jdu se okoupat," řekla jsem mu. "Už to potřebuju jako sůl."

"Aspoň se trochu uklidníš," laškovně do mě šťouchl. "Zkusím se zeptat Billa, jestli ví, co se tady stalo," řekl a vytáhl si luxusní mobil z kapsy. "Třeba se jenom praštil do hlavy a přijede domů s pár stehy," snažil se mě uklidnit. Jen jsem povzdychla a zamířila do koupelny. Sakra, opravdu potřebuju sprchu. A spánek.

Konečky prstů jsem znaveně přejela po čele a sklonila hlavu mezi ramena, nechala jsem vodu stékat po zádech. Nejradši bych si lehla a spala, dnešek byl až moc dlouhý, ale když jsem věděla, že je Andy s Benem v nemocnici, zvědavost mi určitě nedá spát. Vypnula jsem tekoucí vodu a zůstávala stát ve vaničce, ani trochu se mi nechtělo hýbat. Když jsem uslyšela zaklepání na dveře, rychle jsem zvedla hlavu.

"Ano?" zavolala jsem a natáhla se pro osušku, abych si ji omotala kolem těla. Odhrnula jsem závěs a vystoupila na rohožku.

"An, dovolal jsem se Billovi," začal. Rychle jsem otevřela dveře a podívala se Tomovi do očí.

"Tak mluv, honem," pobídla jsem ho a dlaň si přitiskla na prsa, aby mi osuška nespadla. "Co Bill říkal? Je to něco vážného?" zvedla jsem obočí. Zavrtěl hlavou.

"Prý měl jenom teplotu. Nezvykle zvýšenou. Tak zajeli na pohotovost," mávl rukou a dál celý zhypnotizovaný hleděl na mé tělo. Špičkou jazyka si olízl spodní ret a ramenem se opřel o rám dveří. "Ale teď z tebe mám zvýšenou teplotu já," pošeptal.

"Blbečku," praštila jsem ho pěstí do břicha a chtěla kolem něj projít, ale zastoupil mi cestu. "Pusť mě," podívala jsem se mu do očí. Hleděl na mě, propaloval mě hnědýma očima, které každou chvílí tmavly víc a víc. Vztáhl ruku a klouby prstů přejel přes mou tvář.

"Měla by sis jít lehnout. A já tady zůstanu, abych zvedl telefon, kdyby volal Andy. Co ty na to?" zamrkal. Povzdychla jsem si a sklopila pohled k lemu jeho trika.

"Díky," hlesla jsem. Zvedla jsem pohled zpátky k jeho očím a zhluboka se nadechla. "Jsi hodný," pohladila jsem ho po tváři. "Potřebuju se vyspat."

"Tak běž," odstoupil stranou. Pobídl mě, tak jsem zamířila do pokoje. Čekala bych od něj nějaké oplzlé návrhy nebo připomínky, hlavu na to určitě má, ale on mi jen popřál dobrou noc a sám si sedl na pohovku. Nějak mi to nesedělo. Pokud není teplý, není to chlap, s jakým se většinou setkávám. Je to pofidérní.

Sotva jsem ulehla, usnula jsem jako nemluvně. Ani se mi nezdál žádný sen, měla jsem klidné spaní, což jsem opravdu potřebovala. Ani jsem neslyšela Tomův dlouhý rozhovor s Andym. Když pootevřel dveře mého pokoje a vešel dovnitř, jen jsem se převalila na druhý bok.

"Anno," pošeptal a zlehka prsty přejel přes mou paži. "Anno, dovolal jsem s Andym," šeptal dál. Posadil se na kraj postele a znovu do mě šťouchl. "Vstávej."

"Co?" zamumlala jsem a pootočila se k němu. Promnula jsem si oči a zůstávala ležet na polštáři. Prsty jsem si vjela do vlasů a čekala, co mi řekne. V té tmě jsem neviděla, jak se tváří, tak jsem netušila, co očekávat. "Co se stalo?"

"Ben má pořád teplotu, kterou se nedaří snížit," oznámil mi. "Vzali mu krev na testy, ze kterých se snad dozví něco víc," dodal ještě.

"Cože? Krevní testy?" posadila jsem se a zděšeně si schovala obličej do dlaní. "Ach můj bože," pošeptala jsem a přitáhla si nohy k tělu. Opřela jsem si čelo o kolena a povzdychla. Když jsem ucítila paži kolem jeho ramen, zvedla jsem k němu pohled.

"Vždyť to není nic špatného, ne?" usmál se na mě. "Akorát zjistí, že je v úplném pořádku," promnul mi sval na paži a klouby prstů uhladil vlasy, které mi spadly do čela. "Bude v pořádku," pošeptal. Jen jsem schovala obličej do dlaní a zadržovala slzy. Jenom doufám, že nezjistí něco špatného. Když mě Tom objal pevněji, byla jsem ráda, že je tady se mnou. Potřebovala jsem oporu a on byl teď jediný, kdo mi ji dokázal poskytnout.

"Děkuju," pošeptala jsem. "Teď právě tohle potřebuju," podívala jsem se na něj. Jenom se pousmál a poposedl si více do postele, aby udržel tíhu mého těla, když jsem se o něj opřela.

"Jsem tady pro tebe," odpověděl mi. "Kdykoliv," dodal. Znovu jsem ulehla do polštářů a přehodila paži přes jeho břicho. Ani jsem si neuvědomila, co jsem udělala, dokud se nenadechl. Odtáhla jsem se a ruku položila vedle těla.

"Klidně sis ji tam mohla nechat," usmál se a klouby prstů přejel po mé tváři. "Už jsem si párkrát vyslechl, jak se na mě dobře spí," pošeptal.

"Detaily vynech, prosím," zarazila jsem ho hned ze začátku. "Nemusím vědět všechno," krátce jsem zavrtěla hlavou. Taky mu nevyprávím, co všechno mi říká Peter po společně prožité noci, ať si on svoje zážitky taky nechá pro sebe. Jen se zasmál a dál zůstával sedět na mé posteli. Nechtěla jsem zůstat sama, ale taky jsem nechtěla, aby tady byl zrovna on. Myslela jsem, že dnes budu spát znovu s Benem, že budu dělat místo na posteli pro něj, ne pro Toma. Když tiše vstal, ztěžka jsem povzdychla. Natáhla jsem k němu ruku a chytila ho za tu jeho, viděla jsem jeho siluetu, jak se ke mně překvapeně otočila.

"Mám zůstat?" dovtípil se mojí nevyřčené žádosti. Neodpověděla jsem, jen jsem ho zatahala za rukáv, aby se posadil zpátky na postel. Posunula jsem se do středu matrace, aby měl na kraji aspoň trochu prostoru. Složil se vedle mě, opřel si hlavu o stejný polštář, jen o kus dál ode mě. Bylo to asi poprvé, co jsem s klukem v posteli opravdu jen ležela. Čekala jsem, kdy na mě začne něco zkoušet, ale on prostě jen ležel a nechal mě, abych se ho držela za ruku. Měla jsem zvláštní pocit bezpečí, i když jsem ho vlastně neznala. Nedokázala jsem to sama sobě vysvětlit, ale dodával mi odvahu, naději, že všechno zlé přejde. Mohla jsem zase klidně usnout, aniž bych se musela obávat toho, co přijde.

Když jsem ráno otevřela oči, připadala jsem si naprosto nevyspaná. V noci jsem se nebudila, ale starosti o Bena mi přidaly na vyčerpání. Chtěla jsem se posadit, ale něčí paže přes můj bok mi zabránila v pohybu. Pootočila jsem se na záda, abych si připomněla, kdo vedle mě mohl usnout. Když jsem v ranním světle uviděla Tomovu uvolněnou spící tvář, musela jsem se pousmát. Vypadal ještě krásněji, než během dne. Dlouhé řasy se slabě mihotaly s neklidnými víčky, sluneční paprsky vrhaly stíny na jeho neoholené tváře. Měl sice jednodenní strniště, ale i tak bylo viditelné. Dodávalo mužnosti jindy až dětské tváři. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně vztáhla ruku, abych mezi prsty uchopila pírko, které se mu usadilo na lícní kosti. Zavrtěl se a nespokojeně mlask, až se zvuk rozlehl tichým pokojem. Když jsem prsty obmotala jeho zápěstí, abych nadzvedla jeho paži, zamručel a přitáhl si mě blíž k sobě, objal mě ještě pevněji. Schoval obličej do mých vlasů a po chvíli začal tiše pochrupovat. Bříšky prstů jsem přejela po jeho předloktí a odtáhla hlavu, co jsem jen mohla.

"Tome," pošeptala jsem jeho jméno. I když jsem se snažila nechovat k němu žádné city, teď mi to dá zabrat ještě více. Kdo ho viděl spát, musel ho začít milovat z vteřiny na vteřinu. Oslovila jsem ho znovu.

"Mhh," nesouhlasně zamručel a dlaní přejel přes má žebra na pas. Držel se mě jako klíště, hřál mě na břiše, byl skoro jako přikrývka. Nakonec to vypadalo, že já jsem ta, na které se dobře spí.

"Tome," oslovila jsem ho podruhé, trochu hlasitěji. "Pusť mě, musím vstávat," řekla jsem a prstem do něj dloubla. Když vydechl, bylo mi jasné, že se probouzí. Aniž by cokoliv řekl, stáhl ruku a přetočil se na druhý bok. Byla jsem volná, ale najednou se mi od něj nechtělo vstát.

Po pár vteřinách přemáhání sama sebe jsem vstala. Musela jsem. Vypadalo by to blbě, kdybych ho budila kvůli tomu, že musím vstávat, ale nakonec bych doopravdy nevstala, že? Zamířila jsem z pokoje do koupelny, abych provedla ranní hygienu. Až jsem se obávala se na sebe podívat do zrcadla, jaké jsem měla kruhy pod očima. Jestli mám jít dneska do práce, bude to se mnou stát za veliké kulové. S kartáčkem v puse jsem zamířila do kuchyně. Čistíc si zuby jsem si napustila vodu do varné konvice, abych si hned zrána uvařila pěkně silné kafé. Budu to potřebovat jako sůl. Cestou zpátky k umyvadlu jsem nakoukla i do Andyho pokoje. Postel byla rozválená od včerejška, což znamenalo, že zůstal s Benem v nemocnici. Opláchla jsem si obličej a začala si rychle rozčesávat vlasy. Dneska bych neměla mít tolik zákazníků, prvního jsem měla až po obědě, takže bych se ještě dopoledne mohla stavit v nemocnici, abych zjistila, co se vlastně děje. Už i namalovaná jsem vyšla z koupelny a vydala se do svého pokoje, abych si na dnešek vybrala nějaké oblečení. Když jsem šťouchla do dveří, Tom zrovna ke mně zvedl pohled. Seděl na posteli, lokty opřené o kolena a v rukou svíral mobil.

"Co je?" nejistě jsem se na něj podívala. Netvářil se dvakrát šťastně, vypadalo to, jako by se právě dozvěděl děsnou zprávu. Olízla jsem si rty a opřela se o rám dveří s rukama založenýma na rukou.

"Andy mi právě psal, nechtěl se mnou mluvit. A s tebou prý už vůbec ne," zamrkal a znovu se podíval na své ruce. Odhodil mobil na postel a vstal, aby přešel až ke mně.

"Co je s Benem?" stoupla jsem si na obě dvě nohy, přestala jsem se opírat o futro, ale ruce na prsou jsem měla překřížené dál.

"Neměl žádné potíže, podle kterých by se to poznalo, říkali, že ani neměl moc zvětšenou slezinu nebo uzliny, prostě-"

"Řekni mi to," přerušila jsem ho naštvaně.

"Pokud se s léčbou začne hned, má ty nejlepší vyhlídky na přežití bez nějakých dalších obtíží," řekl mi nadějně.

"Přežití?" zopakovala jsem po něm slabým hlasem. Co se Benovi mohlo stát tak hrozného, že by musel přežívat? Vždyť je to ještě malý kluk, ten bude pohřbívat mě i Petera.

"Tekla mu často krev z nosu, že?" zamrkal. Přikývla jsem.

"Vždyť se každou chvíli udeřil, každou chvíli byl na zemi. Je to dítě," pošeptala jsem a sevřela rty do tenké přímky, abych se nerozbrečela na místě. Nadechl se a špičkou jazyka si ovlažil suché rty.

"Prý je taková zvýšená krvácivost jedním z příznaků leukémie," zamumlal tiše. Nasucho jsem polkla. Cože?

B.