Obsession 09. V zajetí dotěrných myšlenek

To si hned nemyslete, že chci Bena zabít, jenom ho posílám na několik dílů do nemocnice. Zase taková mrcha nejsem! :D Ale vaše ohlasy mě potěšily, samozřejmě. :) Děkuji. B.

MLČKY jsem na něj hleděla, neschopná slova. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Teď už jsem se ani nesnažila je zadržovat. Zhluboka jsem se nadechla a poprvé vzlykla nahlas. Věděla jsem, že si ze mě nedělá srandu, ale pořád někde vzadu v hlavě mi hloubal hlas, že tohle není možné. Ano, stává se to, ale nemůže to potkat právě Bena.

"Vždyť… to není možné," zavrtěla jsem hlavou a prsty si setřela stékající slzu. "Ne. Tomuhle nevěřím. Prostě ne," dál jsem kroutila hlavou, jako bych tím mohla ovlivnit zprávu, kterou mi právě Tom sdělil. "Ty si vymýšlíš," ukázala jsem na něj prstem. "To není ani trochu vtipné, takže to okamžitě naprav. Není to pravda, že ne?" naklonila jsem hlavu na stranu. "Ben je zdravý kluk a… a…" začala jsem vzlykat intenzivněji. Tom jen mlčky přistoupil blíž a objal mě kolem ramen. Nic neříkal, za což jsem mu byla momentálně vděčná. Opřela jsem si čelo o jeho hruď, bez podpatků jsem byla podstatně menší než on, a rozbrečela se jako malá holka. Teď bych tady potřebovala Petera nebo Andyho, ne cizího Toma.

Když mě pohladil po vlasech, připadalo mi, jako bychom k sobě najednou měli blíž. Když jsem znovu potáhla, Tom mě chytil za ramena a odtáhl mě na délku svých paží, aby se mi podíval do obličeje. Vjel prsty do mých vlasů a polštářky palců setřel slzy. Svíral můj obličej ve svých velikých dlaních a nedovoloval mi dívat se kamkoliv jinam.

"Bude v pořádku," pokývl hlavou. Vypadalo, jako by ujišťoval i sám sebe. Zhluboka jsem se nadechla a prsty uchopila jeho ruce za zápěstí, abych mu je stáhla z mého obličeje dolů.

"Teď bych chtěla být sama," pošeptala jsem. Spustil ruce podél těla a přikývl.

"Jen si seberu svoje věci," řekl chápavě a otočil se k mojí posteli. Povzdychla jsem a znovu se opřela o rám dveří, založila jsem si ruce na prsou a sledovala jsem, jak prohrabává postel. Než mobil našel, uběhlo několik dlouhých vteřin. "Vyprovodím se," usmál se na mě. Byla jsem mu vděčná za tu chápavost, ale i tak jsem to od něj ani trochu nečekala. Myslela jsem, že to bude tupec, kterému budu muset vysvětlovat, že tak a tak to prostě nechci. "Můžeš kdykoliv zavolat," zlehka přitiskl rty na mou tvář.

"Díky," zvedla jsem k němu pohled a sledovala, jak se ode mě pomalu odtahuje. Dál jsem se na něj dívala, i když odcházel. Zdálo se mi to jako věčnost, kdy jsem se rozhodovala, jestli na něj mám ještě zavolat, aby tady nakonec zůstal, nebo ho doopravdy nechat odejít a zůstat tady sama. Polkla jsem a očima přejela po jeho širokých ramenou, v jejichž náručí jsem byla před chvílí schovaná před veškerou zlobou celého světa.

V jeho přítomnosti jsem měla takové zvláštní vtíravé pocity a myšlenky. Nikdy jsem neměla ráda takový typ kluka, možná proto, že já jsem byla taky taková. Mohli bychom si podat ruce. Využívala jsem kluky stejně, jako on dívky. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou zhodnotila celou situaci, jak nejstřízlivěji se mi podařilo. Měla bych jít za Benem do nemocnice, dát mu najevo, že jsem na jeho straně v jakékoliv těžkosti. Sklopila jsem pohled ke svým chodidlům a radši se nedívala, jak za sebou Tom zavírá dveře. Cvaknutí dveří mi bylo důkazem, že jsem osaměla úplně. Teď jsem se mohla rozbrečet naplno, nemusela jsem se stydět, protože stěny mého pokoje to na mě neprozradí. Zničeně se svěšenými rameny jsem dosedla na postel a dopadla mezi polštáře, schovala jsem do nich obličej a tišila v nich své hlasité vzlyky.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se po pokoji. Měla bych se převléct. Pořád jsem na sobě měla spací úbor ze včerejšího večera. Vstala jsem a otevřela skříň, ale sama sebe jsem přistihla, jak do ní bezmyšlenkovitě hledím. Kdybych byla co k čemu, tak už jsem dávno v nemocnici. Vytočila jsem Andyho číslo a počkala, dokud to nezvedne.

"Andy, kde vlastně jsi?" zeptala jsem se místo pozdravu. Hned mi řekl, ve které ze tří nemocnic s Benem jsou. "Na kterém oddělení?" zněla hned má další otázka.

"An, já myslím, že když sem přijdeš, bude to k ničemu. Běž do práce nebo někam, já počkám na Petera a taky sám půjdu domů," povzdychl. "Ben je stejně pořád na samých vyšetřeních a mě výsledky říkat nechtějí. Tobě je určitě taky neřeknou, nepatříš do rodiny."

"Ani vidět ho nemůžu?" zvedla jsem překvapeně obočí. Když jsem uslyšela Andyho další odkašlání, bylo mi jasné, že Bena zřejmě dlouho neuvidím. "Fajn," odpověděla jsem hned. "Zajdu tam teda někdy. Tak mi aspoň dej vědět, až tam bude Peter. Nebo mu rovnou řekni, ať mi zavolá. A já jdu do práce," odsekla jsem.

"Dobře," řekl jen a ukončil hovor dřív, než jsem to stihla udělat já. Jak to vypadalo, na Benovi mu záleželo víc, než chtěl přiznat.

Rychle jsem na sebe naházela oblečení, které mi jako první padlo pod ruku, a zamířila do práce. Byla jsem nesvá. Nevěděla jsem, co všechno můžu říct holkám, proto jsem byla ráda, že mi Peter zavolal dřív, než jsem potkala Ginu nebo Cassie.

"Tak co?" zeptala jsem se, když mě skleslým hlasem přivítal. Zhluboka se nadechl. Jako bych ho viděla před sebou, určitě pokrčil rameny a sklopil pohled.

"Léčba stojí víc, než si můžu dovolit," zamumlal. "Přemýšlel jsem, že bych si vzal půjčku, nebo začnu pracovat i po večerech. Tímhle pro mě končí sranda, An. Jsem… z toho opravdu zničený," pošeptal.

"Ah, zlato," zavřela jsem oči a opřela si loket o stůl, u kterého jsem seděla, abych si mohla podepřít čelo dlaní. "Mám něco našetřeného," řekla jsem hned. "Pro Bena udělám cokoliv."

"An, to je od tebe skvělé. Popravdě, spoléhal jsem na tebe," přiznal se. Jen jsem se usmála. Byla jsem ráda, že ve mně má takovou oporu, taky mě potěšilo, že můžu být nápomocná.

"Dneska končím kolem páté. Když se tady stavíš, můžeme spolu zajít na večeři a hned to probrat," navrhla jsem. Chtěla jsem vědět, jak vypadá celá situace, chtěla jsem ho vidět, podržet ho. Nejsme pár, ale tahle událost nás určitě sblíží.

"Ještě uvidím, jak na tom budu s energií. Ale ozvu se ti, jestli přijdu, nebo ne. Spíš to ale vidím, že se stavím až zítra," řekl hned. "Máš hodně zákazníků?" zeptal se. Automaticky jsem otevřela diář a očima přejela přes jména, která byla napsaná na stránce se zítřejším datem.

"Jenom čtyři. Už ve tři mám volno, jeden je dopoledne," promnula jsem si kořen nosu. "Tak to víš a potom se mi ozvi," pobídla jsem ho.

"Slibuju."

"A pozdravuj prcka, jestli tě k němu pustí," dodala jsem ještě, než jsme se úplně rozloučili. S tichým vydechnutím jsem položila mobil na stůl a sledovala číslice, ukazující čas. Prsty jsem přejela po diáři a odsunula ho ke kraji stolu. Schovala jsem si obličej do dlaní a vzdychla. Moje pracovní dny stojí čím dál víc za nic. Aspoň, že si zákazníci nestěžují.

S cuknutím jsem zvedla hlavu z dlaní, když se otevřely dveře. Cassie vesele napochodovala dovnitř a posadila se na můj masážní stůl, pomalu ujídajíc brambůrky ze sáčku.

"Tak co, kotě, jaká byla jízda s Tomem?" zvedla obočí a natáhla ke mně ruku s pytlíkem, abych si vzala taky. Zavrtěla jsem hlavou a konečky prstů si uhladila obočí.

"Už nejel jako blázen, tak aspoň něco," pousmála jsem se. Cassie hned sesedla, odhodila pytlík s brambůrkami stranou a lokty se opřela o stůl, hned naproti mně.

"Co se děje?" zeptala se hned. "Nemáš zamaskované kruhy pod očima," ukázala prstem na můj obličej. "Nevidím žádný okousaný ret, takže Tom moc dobrý nebyl," naklonila hlavu na stranu. "Nebo je snad impotentní? Proto jsi tak zničená?"

"Cassie," olízla jsem si rty a vydechla, abych se aspoň trochu uklidnila. "Ben je v nemocnici," prozradila jsem jí. Překvapeně zamrkala a chvíli mlčela, než něco řekla. Dalo se s tím počítat, já sama jsem nevěděla, jak na tuhle zprávu zareagovat.

"Co je to za blbost?" napřímila se a založila si ruce na prsou. Přemáhala jsem se, abych se zase nerozbrečela. Řekla jsem si, že musím být silná a udržet se, ale ono to zase tak snadné není, jak by se zdálo být.

"Dělali mu krevní testy, kde zjistili… já vlastně ani nevím, co. Ještě jsem tam nebyla a Peter mi toho taky moc neřekl. Měli bychom se teď někdy vidět, tak se snad dozvím, že tohle celé je jeden veliký omyl a Ben je v pořádku," povzdychla jsem si. Cassie hned obešla stůl a objala mě kolem ramen.

"Doufám, že to tak bude," pošeptala, než se ke mně přitiskla ještě pevněji. "Jestli chceš, dneska si s Ginou rozdělíme tvoje zákazníky," podívala se mi do obličeje. Hned jsem zavrtěla hlavou.

"To bych pak seděla doma a jenom se užírala, takhle na to snad nějak zapomenu," usmála jsem se. Cassie přikývla, hladíc mě po vlasech.

"Už budu muset jít," řekla, když se podívala na hodinky, "ale kdybys něco potřebovala, jsem tady pro tebe," pousmála se.

"Děkuju. Cením si toho," oplatila jsem jí úsměv. Ještě jednou mě pořádně objala, než vycouvala ze dveří, aby mohla jít začít pracovat.

S prvním zákazníkem jsem trochu přišla na jiné myšlenky. Byla to ukecaná paní, která mi musela sdělit všechny novinky, které se dozvěděla od svých přítelkyň, a i když jsem ani jednu neznala, musela jsem přikyvovat. Vlastně jsem jí byla za to docela vděčná, protože jsem opravdu přestala vymýšlet různé závěry o Benovi a prostě se na to na chvíli vykašlala. Soustředila jsem se na masírování, na manuální práci, což mi pomohlo na chvíli vypnout. Nechat mozku trochu volna. Přesně to jsem potřebovala. Skoro jsem až zapomněla na čas. Když mi na dveře zaklepala Gina, jestli jdu na kafé, uvědomila jsem si, že se paní dostává super dlouhé masáže.

"Tak, pro dnešek konec," povzdychla jsem a promnula si dlaně. Slyšela jsem jen spokojené povzdechnutí, zřejmě jí dneska masáž bodla. "Už jdu," houkla jsem směrem ke Gině a sama si stoupla k umyvadlu, abych si mohla opláchnout mastné ruce. Nesnášela jsem pocit nakrémovaných rukou. Rychle jsem si vlhké ruce utřela do ručníku a rozloučila se se svou dnešní zákaznicí.

"Na shledanou," usmála se na mě. Oplatila jsem jí úsměv a podržela jí dveře, než vyšla. Vydala jsem se hned za ní a zamířila k pohovce, kde už Gina s Cassie seděly. Sotva jsem dosedla, podala mi Gina mé kafé, které jsem si dávala vždycky.

"Díky," hlesla jsem a uchopila kelímek do rukou, usrkla jsem pěnu a zhluboka vydechla.

"Napadlo nás, jestli bys dneska nechtěla jít do kina," navrhla Cassie. "S Ginou jsme se bavily o jednom filmu, který bychom chtěly vidět. Přidáš se?" zvedla obočí.

"Nevím," řekla jsem popravdě. "Netuším, jakou náladu večer budu mít," podívala jsem se na ně. Obě přikývly. "Ale děkuju za nabídku," usmála jsem. "Co za film to je?" zeptala jsem se. Hlavní je, aby se o něčem pořád mluvilo. O něčem, ne o Benovi. Ne o nemocnici.

Cassie si odkašlala a prsty ukázala k hlavním dveřím.

"Ty sis ho dneska zase pozvala?" zeptala se mě. Když jsem se podívala směrem, kterým ukazuje, viděla jsem přicházet Toma. Nechápala jsem, co tady zase může chtít. Neříkala jsem mu, aby přišel. On se tu prostě objevil bez předchozího varování. S povzdychnutím jsem vstala, odhodila jsem kelímek do koše v rohu místnosti a vydala se za ním. Strčila jsem si ruce do kapes a čekala, co mi řekne.

"Ahoj," pousmál se. Neobjal mě, ani nepolíbil na přivítanou, ale viděla jsem mu na očích, že by to udělal velice rád. Krátce se podíval přes mé rameno na holky, než se začal plně soustředit na můj obličej. "Přišel jsem se zeptat, jestli máš něco večer," naklonil hlavu na stranu. Loktem se opřel o pult recepce a pokrčil jednu nohu v koleni. Vypadal ležérně a sexy. Olízla jsem si rty a zhluboka se nadechla.

"Jestli nepůjdu do kina, tak asi zůstanu doma. Ještě uvidím, na co budu mít náladu," řekla jsem popravdě. Ani nevím, proč jsem si něco nevymyslela, jen abych se ho zbavila. S takovou se ještě bude chtít přidat a jít na film s námi, ne?

"A na mě náladu mít nebudeš?" zvedl jedno obočí. Když našpulil rty, což asi udělal nevědomky, rozbušilo se mi srdce. Chvíli jsem na něj hleděla, postupně to začínalo být trapnější a trapnější. Ticho, které snad nikdo nepřeruší. Nakonec jsem si odkašlala a lehce zavrtěla hlavou.

"Spíš budu chtít být sama," řekla jsem rozhodnějším hlasem a založila si ruce na prsou. Snažila jsem se přemáhat ty vtíravé myšlenky a představy, jaký asi může být v posteli. Původně bych si myslela, že je to divočák, který potřebuje usměrnit, ale čím dál víc jsem začínala nabývat dojmu, že je to nezkušený koloušek. Něco přesně pro mě.

"Samota není nejlepší řešení v takovéto situaci," namítl. Hned jsem přikývla. Vím, že bych neměla zůstávat sama, ale teď jsem to tak cítila.

"Potřebuju jen pár dní," pokrčila jsem rameny. Přivřel oči do tenkých škvírek, dlouhé řasy se přitiskly k sobě.

"Za pár dní si se mnou konečně vyjdeš?" zeptal se narovinu. "A neříkej, že nevíš. Tvoje věčné odmítání sráží mé ego," uchechtl se. "Nebudu se snažit celou věčnost."

"Moje věčné odmítání?" zopakovala jsem po něm překvapeně. Nemohla jsem ho odmítnout tolikrát, ne snad? I když je pravda, že má výdrž. Jiní by už to dávno vzdali.

"Rovnou mi popravdě řekni, jestli to má cenu. Jsem trpělivý, ale nebudu se snažit o nemožné," zamrkal a naklonil hlavu na druhou stranu. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila pohled. Peter mě teď určitě bude potřebovat, nemůžu myslet na sebe a na své randění. Když jsem ale na něj zpátky podívala a viděla jeho krásný obličej, hned jsem musela uznat, že by byla škoda tohle nevyzkoušet. Třeba bych se pak zbavila těch myšlenek, které mi vždycky probíhaly hlavou, kdykoliv jsem byla v jeho přítomnosti. Odkašlala jsem si a stoupla si na špičky, abych dosáhla na jeho rty. Zlehka jsem se o ně otřela, než jsem se do nich vpila úplně. Prsty jsem se opřela o jeho hruď, abych se na špičkách udržela, ale jeho paže mě hned objala kolem pasu, takže jsem nemusela mít strach, že bych ztratila balanc. Špičkou jazyka přejel přes linii mých rtů a zuby jemně zatahal za spodní ret, než znovu spojil naše rty v jeden polibek. Bylo to dokonalé a celé mé tělo na něj hned dostalo chuť. Ještě nikdy jsem nezažila takový polibek, který by mi způsobil až infarktové stavy. Dlaní jsem přejela přes jeho hruď nahoru a objala ho kolem krku, prsy jsem se natiskla na jeho, neuvědomujíc si, že stojíme všem na očích. Když jsem se po pár úžasných vteřinách odtáhla, vzrušeně vydechl, až mě jeho teplý dech pohladil na ještě vlhkých rtech. Potěšeně se mi podíval do očí a klouby prstů přejel po mé tváři. Usmála jsem se a ještě jednou spojila naše rty, než jsem dostoupla na celá chodidla.

"Tohle ber jako pozvánku na další týden," laškovně jsem zamrkala. Zvedl jeden koutek úst nahoru a paží, kterou měl kolem mého pasu, sjel níž. Dlaní mě poplácal po zadečku a jemně mi ho stiskl.

"Taková pozvánka se mi líbí," pošeptal. Usmála jsem se a zuby si přejela přes spodní ret.

"Schovej si ji, každý den ji dostávat nebudeš," odtáhla jsem se od něj. Ještě se natáhl po polibku, ale jen jsem zavrtěla hlavou. "Běž, musím pracovat."

"Jak si slečna přeje," mrkl na mě. Otočil se k odchodu a já už podruhé za tenhle týden mohla sledovat jeho mizející záda.

B.