Sweet memories - 9.kapitola

Děkuji za přechozí komentáře. Moc mě těší vaše ohlasy, takže se neostýchejte, komentujte dál! :) Doufám, že vám flashbacky nevadí. V téhle povídce je zařazuju často, protože se mi tam prostě hodí. A navíc - vyplývá to už z názvu ffky, že. :D... So, enjoy it. :) B.

Odložila jsem mobil stranou a utřela si slzy. Hovor s mámou mi pomohl, ale taky mě znovu rozbrečel. Povzdychla jsem si a vyšla z pokoje. Byl čas, abych začala dělat oběd. Bill sice říkal, že nemusím spěchat, ale já už jsem začínala pociťovat hlad. S prázdným hrnkem od čaje jsem prošla obývacím pokojem, přešla chodbu a jídelnou zamířila do kuchyně. Překvapeně jsem se zarazila na prahu dveří, když jsem u kuchyňské linky uviděla Toma. Byl ke mně otočený zády, takže netušil, že tady stojím, a vesele si hvízdal nějakou melodii. Chvíli jsem stála a poslouchala, než jsem poznala písničku, kterou jsme spolu častokrát poslouchali. Ještě jako teď vidím, jak jsem si koupila to album od Green Day jenom kvůli tomu, abych měla tenhle song doma. Pousmála jsem se, když zahýbal boky, jak jsme to spolu dělávali, když jsme si pouštěli koncertní záznamy. Strčila jsem si ruku do kapsy tepláků a ve druhé dál držela prázdný hrnek.

"I hope you had the time of your-" zasekl se před posledním slovem, když se otočil k ledničce a všiml si mě.

"Life," dořekla jsem za něj. Usmála jsem se, ale on otevřel dveře ledničky, aniž by nějak zareagoval na moji přítomnost. Stoupla jsem si ke dřezu a vymyla si hrnek, abych si do něj mohla uvařit další čaj. Tom si stoupl vedle mě a odložil plátkový sýr, který si chtěl zřejmě naskládat na bagetu, kterou si připravoval.

"Jestli vydržíš pár minut, chtěla jsem dělat lasagne," podívala jsem se na něj.

"Lasagne se dělají minimálně půl hodiny. V té době budu mít zase hlad," pokrčil rameny a vzal si talíř, na kterém měl své jídlo.

"Takže mám dělat i pro tebe?" zeptala jsem se. Snažila jsem se ho nějak přimět, aby se mnou mluvil, konečně z něj dostat, co se doopravdy stalo, že se chová tak chladně i k dlouholeté kámošce, ale zase jen pokrčil rameny. Povzdychla jsem. Tohle je zřejmě marný boj. Když jsem uslyšela další hlasy, bylo jasné, že se posadil k televizi. Co jiného by taky mohl dělat. On i Bill byli pořád jen u televize. Nemuseli se starat o to, jestli jim vystačí výplata do konce měsíce. Neměli normální život. Až jsem jim to někdy záviděla. Ale na druhou stranu - já můžu být ráda za své soukromí. Za to, že se nemusím bát o svůj holý život kvůli nějakým bláznům. Když se se mnou někdo baví, vím, že je to kvůli mně, ne kvůli slávě a penězům. Tohle kluci říct nemohli. Bylo to politováníhodné.

Strčila jsem ruce pod tekoucí vodu a pak si je utřela do utěrky. Teď stačilo jenom pohlídat čas, kdy je z trouby zase vytáhnout. Sedla jsem si ke stolu v jídelně a natáhla se pro časopis, který tady měl odložený Bill. Začala jsem listovat prvními stránkami a hledala, který článek bych si mohla přečíst. Olízla jsem si rty a zvedla pohled k přicházejícímu Tomovi. Strčil prázdný talíř do myčky a z ledničky si vytáhl džus, který si začal nalévat do sklenice. Sklopila jsem pohled ke článku, když se ke mně znovu otočil čelem, aby odešel. Všimla jsem si, že zvolnil krok, když kolem mě procházel. Slyšela jsem taky trhavé nadechnutí, ale to bylo všechno. Jestli měl něco na srdci, nebudu to z něj páčit. Ať to hezky řekne sám. Otočila jsem další stranu a zády se opřela o židli, abych viděla do obývacího pokoje. Podívala jsem se směrem k sedačce. Tom na mě hleděl. Ani nevím proč, ale rozbušilo se mi srdce, jako bych byla puberťačka a potkala svou tajnou lásku. Neuhnul pohledem, ale za to já musela. Nevydržela jsem ten jeho spalující žár v očích. Znovu jsem se podívala na stránku se článkem, ale sotva jsem se soustředila. Vstala jsem a rychle si vytáhla skleničku, do které jsem si napustila studenou vodu. Vypila jsem ji během pár vteřin.

"Ach bože," pošeptala jsem si pro sebe a prsty si prohrábla vlasy. Měla bych se vzpamatovat. Před pár dny jsem pochovala zesnulého snoubence a teď bych myslela na nějakou další lásku? V podobě svého kamaráda? I když je pravda, že jeho přátelství jsem zřejmě už dávno ztratila. Ale vědomí, že mě tehdy chtěl pozvat do kina, mi nějak otevřelo oči. Vždycky jsem ho považovala za kamaráda, nenapadlo mě se na něj dívat jako na partnera. A když jsem ho už neměla zaškatulkovaného jako kámoše z dětství, konečně jsem viděla, co jsem dřív přecházela. Myslela jsem, že to dělá jako kamarád. Ne, že bych se mu líbila. Ne proto, aby se mi zavděčil. Bože, bylo nám patnáct. To nemohl chovat tak hluboké city. Určitě už se přes to přenesl, vždyť od té doby musel mít zástupy dívek. Jenom doufám, že ne kvůli mně. Povzdychla jsem a položila sklenici vedle dřezu. Když jsem se otočila, lekla jsem se. Tom stál za mnou a sledoval mě. Nejvíc mě na tom asi štvalo to, že nevím, co se mu honí hlavou. Nevěděla jsem, jestli mě tolik miluje, až mě nesnáší, nebo mě prostě jenom nemůže vystát.

"Tome," oslovila jsem ho, ale on mi hned skočil do řeči. Určitě tušil, co se mi honí hlavou. Nechtěl, abych pokračovala.

"Nevypadá to, že by dneska Bill hodlal vstávat. Půjdeš se psy?" zeptal se. Znělo to ale mnohem mírněji, než jak to řekl Billovi první den, co jsem tady byla. Byla to otázka, ne rozkaz. "Venku už neprší," dodal ještě. Zamrkala jsem a krátce přikývla. Kdybych měla promluvit, zřejmě bych z pusy vypustila slova, která nechce slyšet. Zaobírat se minulostí je u něj asi zbytečná věc. Žije přítomností. Taky bych měla.

"Půjdu. Až dodělám jídlo," řekla jsem, když přede mnou pořád stál. Špičkou jazyka si přejel přes rty a strčil si ruce do kapes. Dělával to často. Aspoň něco na něm se nezměnilo.

"Fajn," odkašlal si. "Vodítka jsou hned za dveřmi na zahradu," pokrčil rameny a pak se otočil na patě k odchodu. Pořád jsem stála u kuchyňské linky, neschopna pohybu. Sklopila jsem pohled ke špičkám svých papučí a zhluboka vydechla. Přišel se zeptat, jestli půjdu vyvenčit psy. Znamená to, že mě pořád považuje za blízkou osobu. Cizímu by je nesvěřil.

*flashback*

Procházeli jsme se parkem, Bill měl na vodítku uvázaného jednoho z jejich psů, Tom měl dva. Už nějakou dobu jsem ho přemlouvala, aby mi jednoho dal.

"Tome, přece dokáže utáhnout psa, ne?" protočil Bill oči.

"O to mi nejde," zavrtěl Tom hlavou. "Ale jsou to naši psi, Bille," podíval se na něj významným pohledem. Hned jsem ho pěstí praštila do ramene.

"To chceš říct, že mi nevěříš?" zeptala jsem se hned. "Jsme kámoši takovou dobu a ty mi nechceš ani svěřit psa? To není, jako bych měla hlídat tvoje dítě," zasmála jsem se.

"Je to pořád živá bytost," odsekl mi a dál svíral obě dvě vodítka. Dala jsem mu ruku kolem ramen a ještě jednou se zasmála.

"Víš, že jsem před týdnem měla narozeniny," naklonila jsem hlavu na stranu. Podíval se mi do očí a ušklíbl se.

"Dárek jsi dostala, zapomeň na to, že mě budeš vydírat ještě měsíc kvůli tomu, že jsi konečně oslavila patnáct let," olízl si rty.

"Ty jsi děsný," znovu jsem do něj šťouchla a založila si ruce na prsou. Bill si jen odkašlal. Přemlouvat Toma k něčemu, co nechce, bylo marné. Tvrdohlavější osobu jsem snad v životě nepotkala.

"Fajn," řekl po několika krocích, kdy jsme všichni tři mlčeli. "Ale jestli ti uteče, tak si mě nepřej," ukázal na mě varovně prstem. Zasmála jsem se.

"Věděla jsem, že tě obměkčím," zvedla jsem obočí. Vtiskl mi do dlaně jedno vodítko a pak si ruku strčil do kapsy. Bill se zasmál se mnou, když Tom nic dalšího neřekl. "Neboj. Nebudeš litovat," naklonila jsem se k němu. I když jsem někdy nechápala jeho důvody, teď jsem věděla, že to není jenom tak. Psi pro Toma znamenají hodně. Neubližují mu jako lidé kolem něj, kteří se jim celé dětství posmívali a při vzrůstající popularitě se jim vměšují do přízně až trapným způsobem. Viděla jsem to, jelikož jsem při nich stála po celou tu dobu. Někdy mi bylo trapně i za ně, jen co je pravda.

"Víš, že bych psa nesvěřil jenom tak někomu, tak si toho važ," ještě jednou se na mě podíval. S úsměvem jsem přikývla.

"Vážím," zamrkala jsem a sevřela vodítko pevněji. Když jsem se dál culila, úsměv mi oplatil. Nedokázal se na mě mračit dlouho, věděla jsem to. A taky jsem toho často využívala.

*konec flashbacku*

Sundala jsem si kuchyňské chňapky z rukou a pověsila je zpátky na místo. Lasagne už byly hotové, teď jenom počkat, až trochu vychladnou, abych mohla pojít a pak vyvenčit psy. Bill se tady ještě neobjevil, ten teda večer musel vypadat. A ještě mi říkal, abych šla s ním. Musela jsem se zasmát. Jestli mi řekne příště, snad ani neodmítnu jenom proto, abych ho viděla opilého. Protože to musí být podívaná. Jako tehdy, na den otců, kdy se opil snad poprvé v životě. A pravda, nasmála jsem se jak nikdy. Už tenkrát toho hodně nažvanil. Jestli se nezměnil, z jeho povídání mi upadnou uši. Ale ujít si to nenechám. To rozhodně ne, to bych si snad ani neodpustila. Vidět opilého Billa bych přála všem jeho fanynkám. Určitě by si ho zamilovaly ještě více. Jestli to vůbec jde. Protože on je prostě zlatíčko.

B.