Forbidden [11]

Dneska jsem si mákla - ranní přednáška statistiky, ještě polední cviko, ale mezitím - dopsaný díl! Tak, snad se vám bude líbit, snad mi tady napíšete nějaké komenty :P. B.

WARNING: 18+

PŘEVLÉKLA jsem se do oblečení, ve kterém jsem přišla, a vlasy si opět svázala do pevného culíku, aby mi nezavazely. Zhluboka jsem se nadechla a opakovaně si urovnala triko na bocích, jako by to snad mělo něčemu pomoct. Bill už mě nahou viděl, Tom už mě viděl tančit, už jsem před nimi neměla co skrývat. Vzala jsem si kabelku, abych do ní nacpala peníze, které jsem si dneska vydělala, a hodila si ji přes rameno. Už se sem nebudu vracet, tak si vezmu všechno. Snažila jsem se uklidnit se, neřešit, co asi právě nastane. Nechtěla jsem předvídat, jak se Bill asi zachová. Bude na mě zlý? Bude mě ignorovat, nebo se na mě povýšeně dívat? Sakra, právě teď jsem nejvíc netušila, co čekat, a to jsem si myslela, že ho relativně znám.

Když jsem pomalu přicházela k místům, kde jsem je viděla naposledy, šla jsem se sklopenou hlavou jako nějaký zbabělec. Srdce mi bušilo jako splašené, měla jsem sucho v puse, jako bych snad byla po opici. Když jsem přišla k místu, kde kluci předtím seděli, krátce jsem vzhlédla. Tom se právě otáčel od baru, mezi dlouhými prsty držel zapálenou cigaretu. Pousmál se na mě a volnou dlaní poklepal na volnou barovou stoličku vedle sebe. Založila jsem si ruce na prsou a zhluboka se nadechla, rozhodnutá odmítnout tohle jeho pozvání. Nejsem zvědavá na jeho posezení, chci mluvit s Billem. Nepřišla jsem kvůli jeho prolhanému bratrovi. Odkašlala jsem si a podívala se na prázdné místo vedle něj. Jak z jedné strany, tak z druhé. A nevypadalo to, že by se tady ještě Bill zdržoval, neměl tady žádné věci. Buď jsem přišla pozdě, nebo prostě utekl, protože se mnou nechtěl mluvit.

"Proč jsi ho sem přivedl?" zeptala jsem se. Sama jsem nepoznávala svůj hlas, zněla jsem tak nějak nalomeně, nakřápnutě. Tom se ke mně otočil bokem, loktem se opřel o barovou desku a zhluboka se nadechl, než mi odpověděl. Pohledem sjel přes mé ošacení, zatímco prsty líně odklepával popel cigarety do tmavého popelníku.

"Proč sis nenechala to oblečení, které jsi měla na sobě nahoře?" popíchl mě. Zamračila jsem se na něj a odložila kabelku na místo, na které mě předtím pobídl, abych si sedla. Opřela jsem se o bar kousek od něj a sledovala, jak potahuje z cigarety. Vyfoukl kouř mým směrem, ale já se tím nenechala rozhodit.

"Odpověz mi, sakra, a přestaň dělat šašky," procedila jsem mezi zuby, abych se kouře nadechla co nejméně. Zasmál se, očividně ho bavilo, jak jsem byla podrážděná. A v koutku duše jsem věděla, že se nade mnou jenom tak neslituje. Bude mě trápit co nejdéle, dokud nenastane riziko, že mu vyrvu ten pitomý piercing ze rtu, jenom abych ho přiměla k mluvení.

"Nepřivedl jsem ho," pokrčil rameny. Zamrkala jsem a čekala, jestli bude pokračovat, nebo je tohle všechno, co mi k tomu řekne. "Sám tě chtěl vidět, já jsem mu jenom poskytl informaci, kde přesně tancuješ," krátce se na mě podíval, než pohledem sklouzl ke svému pití, ze kterého následně několika doušky upil. Zamračila jsem se ještě víc a zničeně si povzdychla. Rozhlédla jsem se kolem. Sakra, z tohohle místa měl dokonalý výhled na pódium, jasně viděl, co dělám. Když jsem pohledem znovu zabloudila k Tomovu obličeji, přistihla jsem ho, jak mě sleduje. Tázavě jsem zvedla obočí.

"Tobě mu na něm fakt záleží, co?" pronesl překvapeně.

"A co sis myslel," zamumlala jsem podrážděně a prsty si zajela do vlasů, abych uhladila neposedné pramínky, které se uvolnily z culíku a padaly mi do obličeje. "Že využívám lidi, jak to asi děláš ty?" zabručela jsem a chtěla si vzít svou kabelku, ale zarazil mě. Prsty sevřel mé zápěstí a zastavil mě tak před odchodem.

"Já nevyužívám lidi, tak to za prvé," přivřel oči do tenkých škvírek. Když jsem viděla jeho dlouhé řasy, hned jsem si vzpomněla na Billa, vypadal takhle těsně předtím, než měl přijít jeho vrchol. Vypadal takhle, když mě chtěl políbit, když mě něžně laskal, když mi šeptal milostná slůvka. Vzdychla jsem a sklopila pohled k jeho prstům, kterými mě pořád silně držel. "Za druhé, neodešel. Jen se šel vydýchat, ale říkal, že se vrátí. A když něco řekne, dodrží to. Za třetí," pomalu si přejel špičkou jazyka přes rty, které byly naprosto totožné s Billovými. "Za třetí," zopakoval, "máš u něj ještě šanci, ale musíte si to rozumně vyříkat. Jestli to s ním myslíš opravdu vážně, řekni mu to. Běž za ním ven a vyznej mu lásku. Dostaneš ho tak do kolen," pousmál se.

"Proč mi to říkáš?" pošeptala jsem a nechápavě přejela přes jeho obličej. Měl tolik společných rysů s Billem, to bylo neuvěřitelné. Jak můžou být dvě bytosti tak stejné a přitom povahově naprosto odlišné?

"Protože je to můj bratr, záleží mi na něm, ale vidím, že zřejmě nejsem sám. Jestli mu něco uděláš, budeš mít co dočinění se mnou," pustil mou ruku a prstem si píchl mezi prsa do hrudi. "Je vidět, že jste se na sebe až moc navázali," zachraptěl. "Běž si s ním promluvit, prosím tě. Nehodlám se na vás dívat," zavrtěl hlavou. Polkla jsem. To mám jako požehnání od Toma?

Popadla jsem kabelku a přehodila si ji přes předloktí, ruce vrazila do kapes džínů a rychle prošla klubem, abych byla venku co nejdřív. Když se šel projít, kudy mohl jít? Taky ho tady mohl Tom chvíli zdržet vevnitř, abych nemusela běhat po městě a hledat ho. Vzdychla jsem a zapnula si mikinu až ke krku, aby mi nebylo chladno. Už bylo pozdě v noci, přece jenom - bylo chladněji. Vyšla jsem hlavním vchodem, kdyby se vracel, musela bych ho potkat. Rychle jsem nakoukla do postranní uličky, jestli tady náhodou nekouří. Jelikož jsem neviděla žádné světlušky, hned jsem se otočila a pokračovala dál ulicí k naší bytovce. Je možné, že by šel domů, a doopravdy se na Toma a mě vykašlal? Přece Tom říkal, že dodrží své slovo. A tady kolem klubu není zase moc míst, kde by se mohl jen tak procházet. Nenapadá mě, kam by mohl jít. Ani trochu.

Prošla jsem městem dál, kolem naší bytovky jsem pokračovala k nejbližšímu parku, který tady Bill. Jenom jsem litovala toho, že jsem si na něj nevzala číslo. Ať už v době, kdy jsme spolu vycházeli, nebo teď od Toma. Předtím mě to nenapadlo, bydlí v bytě hned vedle a já nemohla tušit, že jednou nastane chvíle, kdy ho budu muset hledat. A teď od Toma jsem si ho nevzala, protože jsem s bušícím srdcem vyletěla ven, abych ho zastihla možná co nejdříve. A ještě je otázka, jestli mi ten hovor zvedl, že. Zhluboka jsem se nadechla a tiše vypískla, když přede mnou z křoví vyběhla kočka s hlasitým mňouknutím. Na chvíli jsem se zastavila, abych popadla dech. Srdce mi bilo jako o závod už jenom z představy rozhovoru s Billem, z předvídání jeho možných reakcí, a ještě se na mě spikne příroda, no to jsem to dopracovala. Když jsem se chtěla znovu vydat na cestu, pozorněji jsem se zahleděla do parku, jehož vchod se přede mnou rozprostíral. Jelikož byla tma, neviděla jsem dobře na všechna místa, ale shrbená postava na lavičce mi naznačovala, že bych přece jen Billa mohla najít.

Když jsem byla blíž a blíž k oné postavě, naděje mě pomalu opouštěla. Vypadalo to spíš na nějakého opilého bezdomovce, než na mého souseda, který se šel projít. Sakra, taky mi to Tom mohl říct detailněji, nebo lépe - nikam ho nepouštět. Tohle město je veliké jako kráva, jak tady asi mám najít procházejícího se Billa? Naštvaně jsem se otočila na patě a kráčela pryč. Nemá cenu tady bloumat, ještě mě někdo přepadne. To by mi ještě scházelo. Se svým těžce vydělaným obnosem peněz se nebudu procházet nočním městem, jenom abych našla Billa, který má zřejmě problém s tím, co dělám. Já jsem mu taky neřekla půl slova na to, že zpívá. On se zase prodává fanynkám. Když se to tak vezme, ti chlapi jsou moji fandové, no ne?

Zabočila jsem kolem rohu budovy a chtěla zamířit ke dveřím své bytovky, ale málem jsem vrazila do něčího těla. Když jsem se už chtěla začít překotně omlouvat, zvedla jsem oči do pohledného Billova obličeje. Slova se mi hned vytratila z jazyka a já nevěděla, co bych mu mohla říct. Nedokázala jsem si vysvětlit ten jeho pohled. Mísilo se v něm tolik emocí, že mě to mátlo ještě více. Odkašlala jsem si a čekala, jestli něco řekne, třeba to, že mě rád vidí. Nebo že jeho reakce byla přehnaná, nebo že si stojí za svým názorem a tím pro to pro nás končí. Románek, který sotva stihnul začnout. Když mlčel, vypadalo to, že nejsem jediná, kdo tady rozpaky neví, co říct. Opakovaně jsem si pročistila hrdlo, chtěla jsem se zbavit toho imaginárního knedlíku, který se mi tam usadil.

"Hledala jsem tě," prolomila jsem ticho. Hlas se mi třásl, ale nedokázala jsem určit, jestli je to z téhle situace a jeho přítomnosti, nebo z toho, že mi začínalo být chladno. "Musíme si promluvit, Bille," pokračovala jsem. Jako by ta první slova zbořila mé hradby obav, najednou se mi v hlavě spustil proud slov, která lehce klouzala po jazyku. "Tom mi řekl, že ses šel projít, tak jsem šla za tebou. Chtěla jsem ti to říct už tolikrát, ale vždycky z toho sešlo," vzdychla jsem. Když dál mlčel a stál přede mnou jako socha, netušila jsem, jestli to jenom více kazím, nebo si ho získávám zpět. Znovu jsem se nadechla. "Záleží mi na tobě. Nechci přijít o to, co se mezi námi stalo. Nechci dělat, že k tobě nic necítím, nechci… nechci ztratit nás," pošeptala jsem poslední slovo. Musela jsem, jinak by slyšel, jak se mi zlomil hlas. Bojácně jsem k němu zvedla pohled, vyhledávala nějakou známku touhy po smíření v jeho obličeji. On ale pořád nevydával ani hlásku, hleděl na mě, jako bych byla snad nějaké zjevení. "Tak už něco řekni," zoufale jsem ho požádala.

"Určitě je ti zima," pronesl zastřeným hlasem. "Půjdeme domů? Nechci, abys ještě kvůli mně onemocněla," olízl si rty. Otočil se a ani na mě nečekal, prostě se svými dlouhými kroky vydal po zbývající cestě ke dveřím naší bytovky. Jak to vypadá, tak je to mezi námi hrubě posrané. Všechno zkažené. Bože, proč mu tolik vadí, že tančím? Nejsem před nimi přece nahá, není to zase taková hrůza.

Mlčela jsem. Už jsem možná řekla víc, než jsem měla. Jen jsem ho následovala domovními dveřmi, které mi nezapomněl gentlemansky podržet, a kráčela po schodech nahoru. Slyšela jsem jeho šoupavé kroky za sebou. Vždycky chodil s takovým zvláštním elánem, teď jako by ho všechen opustil. A ten jeho očividný splín se přenášel i na mě, měla jsem chuť do něčeho praštit. Pořádně si kopnout a ulevit tak svým nervům. Teď by jedině scházelo, aby se tady objevil Tom a opět všechno královsky posral. Postavila jsem se bokem k jeho dveřím, tiše na něj hleděla a čekala, až si vytáhne klíče od dveří svého bytu z kapsy. Zřejmě souhlasil s tím, že jdeme k němu. Nebo spíš - neměl námitek, když jsem si stoupla k jeho dveřím, což bych jako souhlas mohla počítat. Strčil klíč do dírky a otočil jím. Až potom se na mě podíval.

"Tak pojď dál," řekl chladným hlasem. Zahleděl se mi do očí na delší chvíli. Jeho duhovky byly temné, zřejmě to bylo tím chabým osvětlením na chodbě, nebo taky tím, že měl prostě ponurou náladu. To jsem ho tolik zklamala? Díval se mi do očí až příliš dlouho, čekala jsem, jak se mé srdce zase začíná splašeně prodírat hrudním košem. Hledal v mých očích snad lítost? Nebo něco jiného? Nebo se na mě podíval tak smutně jenom proto, aby mi jasně dal najevo, jak to teď mezi námi bude? Opět od začátku? Nebo mi nedá ani tu šanci, abych to napravila, žádný další my nebude?

B.