Snowflakes in your hair *26

Tak vám tedy povím, ve čtvrtek jsem se dodívala na Bay Yanliş (= Recept na lásku). Jak jsem z toho byla ze začátku nadšená (nadšená tak, že jsem se od toho nemohla odtrhnout a skoro nespala 😀), konec jsem dá se říct přetrpěla. Mělo to takový, ale takový! potenciál, úplně povídkový materiál, to vám povím. A poslední epizodu jsem už jen přetáčela na scény, které mě zajímaly, protože jsem se dodívala jen kvůli čtyřem postavám. A to se mi stává opravdu velice vyjímečně, abych já přetáčela děj. Ale nedalo se na to prostě v některých částech dívat. Konec samotný? Uspěchaný. Honem, honem to uzavřít a aby se neřeklo, dáme jim, co chtějí. No dobře. Škoda veliká. Možná se k tomu někdy vrátím, ale jen proto, abych se podívala na první díly a pokochala se a nasbírala inspiraci (moje múza byla ve svém živlu při prvních dílech 😀).

Ach... tak jsem si vylila srdíčko a teď jdeme na další díl povídky 😀 Přeji vám příjemné počtení a snad tedy bude následující děj dostatečně naplňující pro všechny z vás, kteří na ten výšlap na vrchol čekáte. 😀 Díky za vaše ohlasy. B.🙏

Hudba: The White Buffalo - The House of The Rising Sun

Zastavila jsem zvonění budíku a hned se posadila na posteli. Věděla jsem, že musím hned vstávat, jinak bych byla schopná v tuhle hodinu znovu zaspat. Oblékla jsem si teplé oblečení, které jsem si nachystala už večer, a v koupelně provedla rychlou ranní hygienu. Nechtěla jsem ztrácet moc času zdržováním u česání vlasů, stejně se mi pod čepicí zašmodrchají. Nechala jsem si je rozpuštěné, stejně si na ně během několika minut nasadím kulich. Batoh se všemi potřebnými věcmi jsem měla už připravený v kuchyni, teď jen zbývalo uvařit čaj do termosek. Pak poslední kroky vedly do naší úschovny lyží, kde jsem měla svoje prkno a kde čekala i Tomova výstroj, kterou si včera vypůjčil. 

Cítila jsem nervozitu. Nedovedla jsem odhadnout, co bylo hlavní příčinou, věděla jsem však, co se na mém stavu podílí za okolnosti. Bylo to poprvé, co jsem měla vést cizí a nezkušenou osobu ve tmě a ve sněhu nahoru na vrchol. Cítila jsem tu velkou zodpovědnost za všechno, jen aby se něco nepokazilo. Tom mi očividně důvěřoval, ale to mi moc odvahy nedodávalo. Vždyť pořádně nevěděl, do čeho jde. Nebyla jsem ve své kůži, prostě to nebylo, jako kdybych tam šla s Natanielem. My dva jsme znali naše limity, u Toma jsem byla v tomhle ohledu v nejistotě. Další velkou neznámou byl náš vztah. Netušila jsem, jak bych se k němu měla chovat. Ve své mysli jsem ho měla pořád zafixovaného jako hosta, který přijel na dva týdny. Tenhle obraz mi však nabourával fakt, že jsme se už dvakrát políbili, a přitom jsem to jednou iniciovala já sama. Dovolila jsem to tím, jak jsem ho provokovala a zahrávala si s ním. Při plném vědomí jsem překročila hranici, která pro mě bývala posvátná. Nepoznávala jsem se, kam až jsem to nechala zajít.

Z myšlenek mě vyrušil Tomův pozdrav. Hlas měl ochraptělý, a když jsem se ohlédla přes rameno, na jeho tváři bylo vidět, že vstával opravdu před pár minutami. Pousmála jsem se na něj a lehce pokývla hlavou, ale dál mlčky stála u kuchyňské linky. Znovu jsem se začala soustředit na vaření čaje do dvou velkých termosek. Tom ke mně přistoupil.

„Takhle jsem tě ještě neviděl,“ řekl polohlasně. Stejně jako mě, i jeho tahle časná hodina nutila k tomu chovat se a mluvit tišeji. 

„Myslíš jako takhle brzo?“ zeptala jsem se a odložila konvici, ze které jsem přelévala horký čaj. Přípravy byly hotovy, mohli jsme se klidně nachystat k odchodu.

„Ne, myslel jsem,“ začal a mezi prsty vzal pramen mých vlasů, „takhle,“ hlesl. Urovnal mi pramen a uhladil vlasy, aby mi nespadaly přes rameno. Když své oči odpoutal od vlasů a podíval se mi do tváře, pokračoval: „Vypadáš úplně jinak.“

„Ty taky vypadáš úplně jinak, když máš rozpuštěné vlasy,“ odpověděla jsem mu. I když měl teď vlasy stažené do drdolu, už jednou jsem ho s rozpuštěnými vlasy viděla. Tehdy vypadal divoce.

Tom naklonil hlavu na stranu a změnil téma. „Budeme snídat?“

„Nebudeme. Pokud máš hlad, jsou tady nějaké tyčinky, které tě rychle zasytí. Je lepší jít s prázdným žaludkem, plné břicho k moc dobrým výkonům nevede,“ řekla jsem.

„Okej, budu se řídit tvými radami,“ pokývl hlavou.

„Fajn. Můžeme tedy vyrazit,“ pokynula jsem. Vzala jsem termosky a schovala je do batohů. Tom si ten svůj, který si taky vypůjčil v půjčovně, hned vzal a vyšel z místnosti. Následovala jsem ho. Sešli jsme do patra a začali si oblékat teplé bundy. Narazila jsem si na hlavu čepici, kolem krku jsem měla nákrčník, který jsem si dle libosti mohla vytáhnout až do půli obličeje. Přešla jsem do úschovny, abych vytáhla své boty a snowboard. Vše teď probíhalo v tichosti, neřekli jsme ani slovo.

Vyšli jsme před chatu. Stoupla jsem si před Toma a začala kontrolovat všechny přezky na jeho batohu, abych měla jistotu, že má prkno dobře uchycené, stejně tak helmu. Kdyby ji cestou ztratil, nejen, že by musel platit pokutu v půjčovně, ale taky by bylo nebezpečné sjíždět z vrcholu bez řádného vybavení.

„Jsi si jistý, že máš všechno?“ zeptala jsem se. 

„Když tu stojíš ty, tak asi mám všechno, co potřebuji, ne?“ zažertoval.

„Tome, teď beze srandy. Jestli ti nahoře bude zima, vtípky ti budou k ničemu,“ ukázala jsem na něj prstem. „Doufám, že jsi opravdu teple oblečený. Máš všechno? I rukavice?“ podívala jsem se na něj s vážným výrazem ve tváři.

„V kapse,“ přikývl. „V batohu mám i náhradní ponožky, jestli tě to potěší.

„Fajn,“ vydechla jsem. „Snad je tedy všechno v pořádku,“ řekla jsem a upravila si čepici na hlavě. Helmu jsem si zatím nechávala připnutou k batohu, nebylo nutné si ji teď nasazovat.

„Dokonce mi v půjčovně dali i čelovku,“ řekl. „Moniko, všechno proběhne bez problémů, nestresuj se. Když budeš neklidná, můžeš nějakou pohromu jedině přivolat,“ ukázal teď na mě prstem on.

„To neříkej,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. „Všechno dopadne v pohodě, vrátíme se v pořádku,“ zamumlala jsem hned, abych pomyslně vyvážila Tomova slova. Nebyla jsem pověrčivá, ale přece jenom to ve mně způsobovalo nepříjemné sevření, když bych si měla představit, že se nám něco stane, když jsem tu ta zodpovědná.

„Přesně tak. A ještě k tomu uvidíme krásný východ slunce a cestu dolů si užijeme,“ řekl a položil dlaně na má ramena. Běžně jsem bývala klidná a máloco mě rozhodilo, teď jsem se však moc vyrovnaně necítila. Bývala jsem ta, co druhé uklidňovala. Momentálně jsem to potřebovala sama. Stála jsem před novou zkušeností, snad bylo pochopitelné, co jsem teď zažívala. Tom v pár slovech dokázal probudit mou víru v dobrý konec. Pochyby nepřestaly, ale aspoň nenarůstaly. Vzhlédla jsem do jeho obličeje a pousmála se.

„Pojďme,“ řekla jsem odhodlaně.

„Ano, pojďme,“ přikývl. Naklonil se ke mně a zlehka přitiskl své rty na mou tvář. Jeho vousy mě pošimraly na kůži. „Pojďme,“ zopakoval tišším hlasem, jako by to teď říkal sám sobě. Otočila jsem se a hlavou pokývla směrem, kterým se vinula naše cesta.

„Tudy.“

Brzo jsme se dostali z vyšlapaných a upravených cest do míst, kde už tolik lidí nechodilo. Sníh pod našima nohama křupal, měla jsem ten zvuk ráda. Čím déle jsme šli, tím rychleji se mi vracel klid a radost z toho, že jdu zase nahoru. Tyhle výšlapy mě vždycky naplňovaly. Ve své mysli jsem dávala do pozadí fakt, že jdu zrovna s Tomem. Snažila jsem se soustředit jen na to, že dělám činnost, kterou mám ráda. Zaměřovala jsem se na okolí, na přírodu a nechala se pohlcovat tím dobrým pocitem, který to doprovázelo. Už jsme ušli kus cesty a žádné komplikace nenastaly, tak jsem doufala, že to tak bude i pokračovat. Vybrala jsem tu méně náročnou cestu, ale přesto tu byly úseky, kdy si musel člověk dávat pozor na to, kam šlape. Někdy nastaly situace, kdy jsme se museli jeden na druhého obrátit, abychom si pomohli v cestě výš. Sněhu tu bylo více, proto se nohy bořily hlouběji. Bylo třeba používat více síly a více zvedat nohy, cítila jsem, jak se začínám zadýchávat. Zvolnila jsem tempo, ale jen o trochu, abychom neměli velký časový skluz. Každou chvíli jsem se ohlížela přes rameno, abych měla jistotu, že je Tom stále za mnou a že ještě zvládá tu trasu, kterou jsme si vytyčili. 

„V pořádku?“ zeptala jsem se. Zastavila se na místě, když jsem viděla, že je pár kroků pozadu. Dala jsem si ruku v bok a čekala, až se mezera mezi námi zkrátí.

„Potřeboval bych minutku,“ odpověděl mi, zatímco mě doháněl.

„Dobře, dáme si pauzu,“ přikývla jsem a zkontrolovala, kolik je hodin. Sice jsme byli teprve v první půlce celé trasy, ale časový plán nám zatím vycházel. Mohli jsme si dovolit na chvíli zastavit, vydechnout. Aspoň tu pauzu využijeme k drobnému ohřátí teplým čajem. Nechtělo se mi sundávat batoh a stavět ho do sněhu, abych ho pak neměla mokrý a od toho třeba mokrou bundu. Požádala jsem proto Toma, aby mi vytáhl termosku. Krátce jsem se napila sladké tekutiny, než mi Tom termosku vrátil zpátky do batohu. Zaujal pak postoj v mírném předklonu a dlaněmi se opíral o svá stehna. 

„Uff,“ vydechl. „Nemyslel jsem si, že to bude taková námaha,“ přiznal. Zvedl ke mně obličej a pak se pomalu napřímil celý. Neodpověděla jsem mu, právě jsem se soustředila na to, abych svůj dech znovu zklidnila. Pomalu jsem dýchala nosem, abych do plic nehnala studený vzduch.

„Potřebuješ ještě chvíli nebo můžeme zase vyrazit?“ zeptala jsem se ho. Tom přešlápl z nohy na nohu a než mi stihl odpovědět, jedna noha se mu probořila až do půli lýtka do sněhu. Zasmála jsem se. „Pomůžu ti,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku.

„Ještě minutku bych potřeboval, ano,“ odpověděl mi žertovně. Zdálo se, že i on měl dobrou náladu. Rozhodně to nebyl ten otrávený obyvatel naší chaty, jak jsem ho znala doposud. Radši jsem nehledala příčinu v tom, proč byl předtím takový a teď jiný, a jen jsem byla ráda za to, že se s ním teď dá vyjít. Právě teď na výšlapu jsem nepotřebovala nic jiného – jen s ním vyjít.

Tom se chytil mé nabízené dlaně. Zatáhla jsem a ucouvla, abych ho dostala ven ze sněhové pasti. Naštěstí se podařilo hned na poprvé, aniž bych se teď probořila já nebo Tomova druhá noha. Tou silou, kterou jsem kvůli němu vyvinula, jsem ho teď přitáhla k sobě blíž. Najednou jsme stáli kousek od sebe a drželi za se ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale Tom mě držel dál.

„Děkuji za pomoc,“ řekl a upřel na mě svůj pohled. Jako by čekal, co se mnou tahle slova, která z úst snad ještě nevypustil, udělají. Nechtěla jsem na sobě nechat znát, že mě to trochu vyvedlo z míry. Opravdu bych nečekala, že od něj poděkování uslyším právě v tuhle chvíli. Byla jsem spíše zvyklá slýchat jízlivé poznámky nebo příkazy.

„Od toho jsem tady,“ odpověděla jsem. A abych předešla nějakým jeho dalším slovům, rychle jsem pokračovala. „Měli bychom zase vyrazit. Čím výš budeme, tím více pauz budeme potřebovat. Proto bych to teď zkrátila na nejmenší možný časový interval,“ vysvětlila jsem.

„Máš hodně zkušeností, že?“ konstatoval.

Přikývla jsem. „Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem tudy šla,“ řekla jsem. Za ty necelé tři roky, co tady pracuji, těch výšlapů bylo opravdu požehnaně. Dřív jsme s Natanielem chodili při každé volné chvíli, častokrát se ani nemuselo jednat přímo o pozorování vycházejícího slunce. Prostě jsme jen chtěli jít na túru tam, kde se nepohybuje moc lidí.

„Jak už jsem říkal – je dobře, že tu jsi,“ pousmál se.

Neodpověděla jsem, jen jsem rychle kývla hlavou na znamení, že jsem jeho slova slyšela. Stejně jsem nevěděla, jak bych na to mohla zareagovat. Znovu jsem se vydala na cestu. Pomalejším tempem jsem kráčela vzhůru, zatímco jsem si v hlavě opakovaně přemítala, co teď řekl. Dával mi najevo, že mi věří. V tuhle chvíli to bylo určitě důležité, vždyť jsme tu byli sami a kdyby se něco stalo, musíme se umět jeden na druhého spolehnout. Nechtěla jsem si něco nalhávat a domýšlet si, že to myslel i nějak jinak. Přesto mi to v hlavě šrotovalo.

Dobře, že tu jsi.

Mohl to myslet i jinak?

Kráčeli jsme dál a jak jsem předpokládala, Tom potřeboval pauzu častěji a častěji. Neměla jsem mu to nijak za zlé, dopředu jsem s tím počítala. Přece jenom byl nezkušený, co se této trasy týče. Mě samotné to nevadilo. I když bych zvládla jít dál, kvůli němu jsem vždy zastavila. V hlavě jsem měla čas výhodu slunce, který jsem si zjistila z předpovědi počasí, a věděla jsem, že to ještě stíháme. I kdybychom to měli promeškat, hlavní bylo, aby se nám kvůli spěchu a nedbalosti nic nestalo. Byla jsem udýchaná, cítila jsem teplo po celém těle. Tváře a nos jsem však měla studené od okolního vzduchu, který se pohyboval v solidním mínusu. Pocitově se však nejednalo o mrazy, které by se nedaly vydržet. Díky fyzické námaze bylo počasí mnohem snesitelnější. Věděla jsem, že je před námi pár posledních metrů s větším převýšením, než se dostaneme na rovnější úsek, na kterém jsme s Natanielem vždy zakotvili. Nebyl to úplně palouček, ale byl z toho místa dokonalý výhled. A to bylo hlavní.

„Už jsme skoro tam,“ řekla jsem přes rameno. „Teď to bude sice větší makačka, ale je to poslední výstup,“ dodala jsem. Ohlédla jsem se na Toma, abych zkontrolovala, jak na tom je. Podíval se na mě a pak na cestu, na kterou jsme mířili.

„Tohle je těsně před cílem, jo?“ vydechl a rukou máchl ve vzduchu naším směrem. Zastavil se hned vedle mě.

„Ano. Není to cílová rovinka, ale cílový kopeček,“ zavtipkovala jsem. Tom se toho chytil a na jeho rtech se i přes oddechování usadil úsměv.

„Když je to poslední stoupání, tak to vyběhneme, ne?“ navrhl.

„Zbláznil ses?“ překvapeně jsem zvedla obočí. 

„Proč?“ nechápavě se na mě podíval. „Neříkej, že už nemůžeš,“ ukázal na mě prstem, který už byl schovaný v teplé rukavici. „Přece se toho nezalekneš, ne?“ řekl a položil mi dlaň na rameno. Stál ode mě na vzdálenost paže, kterou teď ke mně natahoval. I když to momentálně spíš vypadalo, že se o mě opírá.

„Opravdu chceš tento kousek vyběhnout, jo?“ ujišťovala jsem se.

„Rozhodně je lepší mít to rychle za sebou, než se s tím trápit a plahočit se delší čas. Nemyslíš?“ naklonil hlavu na stranu. Svá slova začal následovat i činy. Z popruhů uvolnil prkno a zapíchl ho vedle sebe do hromady sněhu. Z ramen si sundal batoh a položil ho k nohám. Byl teď připravený na akci.

„To je pravda,“ uznala jsem, „jen jsem myslela, že už nebudeš mít tolik energie,“ řekla jsem a podívala se do jeho tváře. „Ale zdá se, že je všechno v pořádku, když vymýšlíš takové kraviny,“ našpulila jsem rty.

„Nejsou to kraviny, vůbec ne,“ oponoval.

„Pro ty věci se ale budeme muset vrátit. Cesta dolů tudy už nevede,“ řekla jsem mu, aby byl seznámen se situací.

„Nevadí. Teď to tady musí zůstat. S batohem by se mi totiž špatně závodilo,“ pokračoval ve svých nápadech.

Zasmála jsem se. „No počkej, proto ty přípravy? Závody?“ zeptala jsem se a podívala se na složené věci u jeho nohou. „A co bude výhra?“ zněla moje další otázka, zatímco jsem i já začala sundávat prkno a batoh ze zad.

„Dobrý pocit,“ trhl rameny. A než jsem stihla říct cokoliv dalšího – třeba jen namítat, že bych chtěla i nějakou hmotnou cenu – Tom vyběhl. 

„Hej!“ křikla jsem za ním a rychle ho následovala. Uslyšela jsem jen jeho veselý smích.

Kdyby nás někdo sledoval, asi by si klepal na čelo kvůli tomu, co by viděl – dvě osoby, které se předbíhají v zasněženém kopci, a soutěží o to, která se dříve dostane nahoru. Samozřejmě, že byl problém s tím, že sníh pod nohama prokluzoval, ale to jsme ani jeden neřešili. Tomův elán mě přiměl k akci, nechtěla jsem zůstat pozadu. Když se mi podařilo Toma předstihnout, ucítila jsem, jak mě chytá za paži, aby mě aspoň nějak zdržel. Se smíchem mě předbíhal a já zase jeho, sotva jsem vysmekla paži z jeho sevření. Když jsme oba museli klesnout na všechny čtyři, abychom se v kopci aspoň někam posunovali, Tom mě chytil za nohu. Zatáhl a získal tím náskok. Já však hned vstala a bez váhání mu skočila na záda. Jen aby si nemyslel, že ho nechám lehce vyhrát. Nenechám. 

B.