Obsession 15. Překvapení v nemocnici

Když si tak promýšlím, kolik děje mi ještě zbývá, opět to vypadá na dvacet kapitol. Poslední dobou se mi daří psát samé krátké povídky. Možná se ale nakonec objeví ještě nápad, který to celé prodlouží. :) Ale nebojte se, až se pustím do nějaké z těch novějších, mám promyšlené děje na celé měsíce. :D Tak, těším se na vaše ohlasy, snad jste nezapomněli, co se událo v posledním díle. :) Užijte si čtení, vaše B.

KDYŽ jsem vstávala, Andy si ještě vesele pochrupával za zavřenými dveřmi. Jen jsem si rychle vyčistila zuby a nalíčila se, abych vypadala po včerejší noci trochu k světu, a vypadla z bytu. Potřebovala jsem se dostat do práce, abych si zařídila volno a mohla si udělat výlet za mámou. Kdybych vypadla na celý týden, vůbec by mi to nevadilo. Stejně teď mám poloviční počet klientů. Ještě týden zpátky jsem nevěděla, kam dřív skočit, a teď jsem měla klidně dvouhodinová volna mezi zákazníky. Prvně bych ale měla zavolat mámě, abych se vůbec ujistila, že je doma. Poslední dobou měla tendence nějak cestovat, tak doufám, že ji nezastihnu třeba zrovna na Kanárských ostrovech.

Ani jsem se nezastavovala u Giny nebo Cassie, prostě jsem pokračovala do své pracovny, rychle za sebou zavřela dveře a vytáhla si diář. Určitě by obě dvě básnily o včerejší noci s Billem, ne-li ještě s Tomem, pokud tam vůbec zůstal. Otevřela jsem si diář a nalistovala dnešní datum. Prvního a taky jediného zákazníka jsem měla až za dvacet minut. A potom jsem mohla celý den strávit na nákupech - jediná jistota zlepšení nálady. Z kabelky jsem vytáhla peněženku a překontrolovala si drobné. Když si koupím jídlo v automatu, budu si pak nadávat, že jsem si nedala něco zdravého. Když ale zajdu do pekařství, které je tady kousek, nebudu pak mít tolik času na snězení. Povzdychla jsem. Ať to vezme čert, nemám náladu na nějaké výčitky. Včera jsem si užila parádního sexu, určitě jsem tím pár kalorií spálila. Teď si můžu dopřát nějakou dobrotu. Vytáhla jsem mobil, abych cestou napsala mamce textovku. Když jsem se dostala k automatu, prohrabala jsem se drobnými a přemýšlela, co bych si vlastně mohla vzít. Naházela jsem mince do škvíry a naťukala kód, který mi do misky dole vyhodil bagetu s několika druhy sýrů. Když jsem se do ní zakousla, žaludek mi zakručel blahem. Ano, mám opravdu hlad.

Odeslala jsem zprávu mamce a zády se opřela o židli, zula si boty a vyhodila je na stůl, abych trochu ulevila bolavým nohám. Neměla jsem to přehánět s výběrem podpatků. Zatímco jsem žvýkala, na klíně jsem si listovala posledním číslem oblíbeného časopisu, který jsem si ještě nestihla přečíst. Čekala jsem na prvního zákazníka a doufala, že mi to dneska uteče rychle. Než mi máma odepíše, mohla bych se stavit za Benem. Pokud by byl dneska vzhůru, určitě bych si s ním ráda povykládala. Dozvěděla se, jak se má, jak se cítí a třeba se i zeptala doktora, kdy ho pustí domů. Pokud mi vůbec bude ochoten sdělit tu informaci, to je taky otázka. S povzdychnutím jsem otočila stránku a zmuchlala prázdný igelitový sáček od bagety, kterou jsem snědla na posezení. Odhodila jsem ho do koše a olízla si prsty. Promnula jsem si kořen nosu a podívala se na nástěnné hodiny. Čas se táhl jako nudle u nosu dítěte. Mohlo by se to trochu pohnout, jen co je pravda.

Když už přišla paní, kterou jsem dneska měla masírovat, čas se konečně rozběhl. Při příjemné a nenucené konverzaci je hned snazší práce. Sice mě ani trochu nezajímalo, co si koupila její sousedka za nový vysavač, ale vykládala to s takovým pohádkovým nádechem, že mi vůbec nevadilo, že pořád klevetí. Když jsem po několika jejích dalších nádeších zkontrolovala čas, odkašlala jsem si.

"Pro dnešek padla," pousmála jsem se a přešla k umyvadlu, abych si umyla ruce. Zatímco jsem k ní stála zády, mohla se v klidu přesunout za plentu a převléct se do oblečení, ve kterém přišla.

"Mohla bych se objednat hned na příště?" zeptala se mě. Otočila jsem se k ní s úsměvem a přikývla.

"Samozřejmě, budu jedině ráda," olízla jsem si rty. Tohle byla jedna z mála zákaznic, které nebyly otravně upovídané. Byla prostě super. Posadila jsem se za stůl a nalistovala v diáři dnešní datum. "Takže, za měsíc by se vám to hodilo?" zvedla jsem k ní pohled.

"Napište mi to na tu vaši vizitku," vytáhla si z peněženky papír s mým jménem, kde jsem jí psala všechny masáže, které jsme spolu měly domluvené. "A dcera mi říkala, abych ji objednala taky. Někdy příští týden, pokud máte volno?" naklonila hlavu na stranu. Otočila jsem stránky zpět a přikývla.

"Mám skoro celé dny volno, takže není problém," pokývla jsem hlavou. Napsala jsem jí na další vizitku termín pro její dceru a s úsměvem jí ji podala. "Tak se mějte, paní Mayerová," usmála jsem se na ni a sledovala ji, jak odchází. I když se holky vždycky smály, že nerady masírují staré dámy pro jejich rosolovitá těla, tahle byla opravdu skvělá.

Sbalila jsem si věci a ještě zkontrolovala mobil, jestli mi náhodou nevolala máma. Nenapsala mi ani zprávu, což znamenalo, že doma určitě není. Povzdychla jsem a přehodila si kabelku přes předloktí, vyšla jsem ze své pracovny a zamířila rovnou ven.

"Kotě, dneska nějak brzo domů," zkonstatovala Gina, když jsem kolem ní procházela.

"Jdu ještě do nemocnice. Uvidíme se zítra," mávla jsem na ni v rychlosti, abych se nemusela zastavovat. "Pozdravuj Cassie," dodala jsem ještě, než jsem úplně odešla. Rozhodla jsem se, že nebudu spěchat, prodloužím si den krásnou vycházkou, a do nemocnice půjdu pěšky. Sice je to větší kus, ale aspoň budu mít příležitost si prohlédnout výlohy obchodů, kolem kterých budu procházet. Když jsem prošla kolem prvního bloku, musela jsem si promyslet, jak to v nemocnici vyřeším. Nejsem příbuzná, tudíž mi doktor moc podrobností asi neřekne, ale jako návštěvu mě snad za Benem pustí. Taky jsem si mohla promyslet další věc, a to můj vztah k Peterovi. Nevím, jestli má tohle nějaké směřování. Nejradši bych se odrazila od můstku a pokračovala dál ve svém životě, ale měla jsem pocit, že kdykoliv jsem se o tohle snažila, on mě zase stáhl zpátky. S ním jsem se plácala na místě, a štvalo mě to čím dál víc. Ano, v opilosti je dobré mít ho po ruce, ale za jako střízlivá bych si naliskala za to, že jsem zase podlehla svým živočišným pudům. Budu si s ním muset promluvit. Poslední měsíce mi tenhle vztah vyhovoval, byla jsem zajatá prací a vůbec, ale když jsem poznala Toma, poznala jsem taky nový způsob trávení času. A s Petrem mi to najednou přišlo nudné. Určitě si budeme muset promluvit. A to hodně vážně.

Na Toma jsem myslet nechtěla, ale když jsem pomyslela na Petera, nějak se tam vloudil i jeho obličej. Byla jsem zklamaná. Nevím, jestli sama ze sebe, že jsem věřila tomu, že je jiný, nebo z toho, že jsem se nechala ukolébat jeho sladkými řečmi. Měla jsem hned prokouknout, co je to za bastarda. Když jsem si jen vzpomněla na ty jeho výmluvy, chtělo se mi brečet blbostí. Říznul se při holení. No jasně. Chodí se strništěm, přece se nemohl holit. A i kdyby, určitě by jako správně líný chlap použil holicí strojek, ne obyčejnou žiletku. Co se týče jeho neustálých slečen, v tom jsem taky myslela, že je jiný. Ať už se jednalo o Tinu, nebo jak se jmenovala, nebo tu holku na jejich narozeninách, připadala jsem si podražená a ponížená, že patřím mezi ně. Mezi další stádo kravek, které uvěřilo jemu. Jenže z tohohle problému jsem nějak nevěděla vybruslit. S Peterem bude promluva snadná, ale nevím, jestli chci Toma kdy v životě ještě vidět. Nemám chuť s ním mluvit, obzvlášť ne po tom, co jsme spolu strávili skvělý den, který se pak pokazil tím večerem. Tušit, že se za jeden den vidí i s jinou, asi bych ho rovnou poslala do prdele. Ale opravdu.

Když jsem přemýšlela nad únikovými cestami, jak se vyhnout Tomovi, musela jsem vymyslet plán na Andyho. Určitě by bylo trapné říkat mu, že by si měl kamarády vodit jinam. Tohle jsme si nikdy nedomlouvali, taky jsem si do bytu vodila, koho jsem chtěla. Pokud by se ale Tom chtěl sám distancovat, jak včera naznačil, jedině by mi to ulehčil. To mě ale nenapadlo, že když projdu recepcí v nemocnici a zamířím do patra k pokoji, kde jsem předtím byla s Tomem a sledovala Bena, samotného Toma tady potkám. Sice si mě nevšiml, stál u okna a sledoval Bena přes sklo se založenýma rukama na prsou, ale stačilo mi ho jen vidět. Schovala jsem se za roh a zvědavě nakukovala. Mohla jsem si myslet, že Bena použil jako zbraň proti mně. Nemohl tušit, že sem dneska půjdu, takže tu byl zřejmě z jiného důvodu. Olízla jsem si rty a uvažovala, jestli má cenu čekat, až odejde, nebo se vypařit a zajít za Benem jindy. Pokud bych čekala, až Tom odejde, mohla bych riskovat, že půjde kolem mě. A to bych nechtěla.

Překvapeně jsem zamrkala, když se dveře Benova pokoje otevřely, vyšel z nich doktor a hned za ním Peter. Ten byl poslední osoba, kterou bych tady čekala. Doktor jim něco říkal, oba dva pozorně poslouchali a synchronizovaně přikyvovali. Nečekala bych tady spolu zrovna tyhle dva. Dalo by se předpokládat, že by mohli být i rivalové. Jedna věc mi ale neseděla - jelikož Tom není rodinný příslušník, musí být do celé věci s Benem zapleten jinak. Je možné, že by on byl ten sponzor, o kterém Peter mluvil? Pokud na to přistoupil, aby mě dostal, proč v tom potom pokračoval? Věřím, že si Ben dokáže získat všechny, ale jestli i si ho zalíbil i Tom, podcenila jsem jeho schopnosti. Když doktor odešel na opačnou stranu chodby, Peter s Tomem ještě něco probírali, aniž by se hnuli z místa. Když si potřásli dlaněmi na znamení uzavřené smlouvy, rozbušilo se mi srdce. Tom opravdu platí Benovu léčbu? To je nějaký hloupý vtip, ne? Vždyť všechno svědčí proti tomu, že by mohl být takový dobrák. Nemůže… za tím něco prostě je. Něco víc, než jen pomoc bezbrannému a nemocnému dítěti. Tohle se mi nechce zdát. Co mu za to Peter slíbil?

Když už to vypadalo, že se chystají k odchodu, rychle jsem se otočila a očima hledala možné útočiště, kde se schovat. Zatlačila jsem do dveří od toalet a zavřela je za sebou dřív, než by mě ti dva mohli zahlédnout. Chvíli jsem počkala, snad dělají dost dlouhé kroky na to, aby byl můj odhad správný. Znovu jsem je pootevřela, mohla jsem jedině děkovat osudu, že tu zrovna nebylo ani živáčka, a já tak mohla slyšet část jejich rozhovoru.

"Takže, večer ti pošlu číslo účtu, na které bys ty peníze potom poslal," řekl Peter a děkovně poplácal Toma po rameni. Přikývl.

"Fajn. Myslím, že s tím nebude problém. V bance jsem se ptal, větší převod bude na několikrát, ale bude to v pohodě," ještě jednou pokývl hlavou.

"Jsem ti opravdu zavázán, Tome," vzdychl Peter. "Abych se přiznal…" odkašlal si, "když jsem tě prvně viděl, připadal jsi mi jako neskutečný čurák," zachechtal se. Tom se k němu hned přidal, když jsem uslyšela jeho smích, srdce se mi rozbušilo. Připadala jsem si jako trapná puberťačka.

"Vlastně, já bych mohl říct to samé. Jen jsem ti chtěl říct," olízl si rychle rty, "vezmi sem i Annu. Nedrž ji od toho. Je vidět, že jí na Benovi záleží, a určitě by ráda věděla, že se brzo dostane do domácí péče," řekl.

"Já vím, ale nechtěl jsem ji zatěžovat. Poslední dobou mi přišla nějaká roztěkaná," odpověděl mu Peter a stiskl tlačítko výtahu. Zády jsem se opřela vedle dveří z toalet a prsty je dál držela pootevřené, abych zaslechla i poslední zbytky jejich rozhovoru. Vím, že je to hnusné, ale jak jinak bych se dozvěděla to, co teď? Peter by mi to neřekl, Tom taky ne a stěny téhle chodby už vůbec ne.

Dál jsem slyšela jen mumlání a cinknutí výtahu, což znamenalo, že se chodba vyprázdnila. V ten moment se mi rozezvonil mobil, aby mi ohlásil příchozí zprávu. Mohla jsem být vděčná náhodě, že mě ten blbý zvuk neprozradil poblíž těch dvou. Poslepu jsem z kabelky vytáhla mobil a rychle sklopila pohled k příchozí zprávě.

"Ahoj zlato, nejsem doma, ozvu se, až přijedu. Pa, mam," přejela jsem očima přes krátkou textovku.

"Pf," odfrkla jsem si a protočila oči. To se dalo čekat. Máma není doma a já nemám, kde bych si dala volno od všeho, co se během posledních dní nakupilo. Od Bena, od Toma a od Petera, od prokalených nocí a od pocitu totální marnosti. Znovu jsem schovala mobil, ale když mi přišla další zpráva během několika vteřin, musela jsem se pousmát. Určitě je to máma, poslala mi stejnou zprovu dvakrát. Určitě.

"Ahoj, chtěl jsem se zeptat, jestli máš volno, stavil bych se za tebou v práci," zamumlala jsem si zprávu od Petera. Zvedla jsem jedno obočí a přemýšlela, co odpovědět. A jestli vůbec odpovědět. Rychle jsem vyšla z toalet a ani nečekala na výtah, vydala jsem se po schodech dolů a doufala, že jsou ti dva už dávno pryč. Když jsem se dostala před nemocnici, kde už byl ruch města, mohl by mi Peter víc uvěřit, že jsem na nákupech. Stiskla jsem zelené tlačítko pro vytáčení a přiložila si mobil k uchu. Sotva hovor zvedl, zhluboka jsem se nadechla a nasadila veselý tón.

"Ahoj," pozdravila jsem ho, snažíc se nemyslet na to, co jsem se právě dozvěděla v nemocnici. "Zrovna jsem ti chtěla psát, když jsi mi napsal," zalhala jsem. "Vlastně by se mi schůzka s tebou docela hodila, potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit," vyhrkla jsem ze sebe. Když jsem v pozadí uslyšela i Tomův hlas, nevěřícně jsem zvedla obočí. Tak ti dva spolu dokonce sedí v autě? To je ještě více neuvěřitelné.

"No fajn, tak spolu zajdeme na oběd? Máš čas?" zeptal se.

"Právě jsem ve městě, dneska jsem toho moc neměla, ale večer bychom se mohli vidět, co ty na to?" odkašlala jsem si a rozhlédla se přes ulici. "U tebe nebo u mě?" navrhla jsem.

"U tebe? Pokud samozřejmě uděláš ty výborné toasty, kterými jsme se cpali posledně," zasmál se.

"Prosím tě, brusinky si můžeš koupit i sám, toasty zvládneš taky," zasmála jsem se s ním a přešla ulici přes přechod.

"Od tebe jsou ale nejlepší, víš?" zamumlal. "Tak mi dej vědět, až přijdeš z města, domluvíme se, jo?" řekl mi. Souhlasně jsem zabručela a rozhlédla se, kterým směrem se mám vydat. "Fajn, tak zatím, musím běžet," rozloučil se v rychlosti. Celý on.

Strčila jsem si mobil do kabelky a urovnala si ji na rameni. Prohrábla jsem si vlasy a uvažovala, jestli se mi vůbec chce chodit po obchodech. Nejradši bych se natáhla na posteli a uvažovala nad smrtelností brouka. Když jsem ale v obchůdku s botami uviděla jedny podzimní kozačky, které by se dokonale hodily k mé kožené motorkářské bundě, jen jsem sevřela ruce v pěst. Tohle je snad naschvál. Chci začít šetřit, konečně přestat utrácet za pitomosti, a oni si vystaví takové skvělé boty. No ty prostě musím mít, ať by se dělo cokoliv. A jako by mi pohled na ty boty pomohl na chvíli zapomenout na moje momentální trable, na matku, která je opět na dovolené, na Petera, který mi tají takovou podstatnou věc, a na Toma, který se pořád schovává za maskou dobráka, i když je určitě zkažený až na kost. Ano, jsem malicherná žena, když se nechám ovládnout takovou materiálností, jako jsou boty. Ale od toho ty nákupy jsou, ne? Aby mě rozptýlily.

B.