Forbidden [12] *konec*

Autor a pisatel má velikou moc - vybírá si, co jeho postavy řeknou, kudy se budou ubírat. Když ale panuje ponurá nálada, těžce se píše o něčem veselém. Zklamání je součást všech našich životů a nikdy se nežije jako v pohádce. Máme vzlety a máme pády. A i moje momenální rozpoložení se odrazilo v tomhle ukončení... nemá cenu se omlouvat, věřím, že budete *little angry*, ale prostě to tak vyšlo, tak mi prsty a myšlenky běžely.. Povídky s Billem mi prostě nejdou, moje veliké prokletí. B.

ZÁDY jsem se opřela o dveře jeho bytu, dlaněmi jsem si je podepřela a hleděla do Billových očí. Mlčel, vypadalo to, že si potřebuje utřídit myšlenky a pořádně se rozhodnout, co mi vlastně řekne, a co si nechá pro sebe. Jenže to ticho, které bylo přerušované jen naším společným dýcháním. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet i on, i když ode mě stál dost daleko. Snad nejdál za celou tu dobu, co jsme se vídali. Nebo je to jen můj vlastní pocit?

*flashback*

Sklopila jsem pohled k talíři, kterého jsem seděla, a na vidličku napíchla další kousek těstoviny. Cítila jsem na sobě Billův pohled, seděl naproti mně, ale nechtěla jsem se na něj podívat. Měl krásné oči, ale síla toho pohledu mě někdy až děsila. Zračilo se v něm tolik bolesti a radosti zároveň, až jsem se obávala, co dalšího bych tam vždycky mohla vidět. Sice byl starší pouze o rok nebo dva, ale šlo vidět, že toho zažil opravdu hodně. Musel trpět tím, jak vidět Toma se všemi těmi dívkami, jak mi vyprávěl. I když by sám nějaký vztah chtěl, Tom vždycky všechno překazil tím svým honěním sukní. Podle něj jsem byla první, kdo se na Toma vykašlal, kdo ho poslal někam už hned ze začátku. Nenechala jsem se oklamat a tím jsem Billa získala.

Vložila jsem si sousto do pusy a zvedla řasy, abych na něj viděla. Přežvýkla jsem a chvíli mu opětovala pohled, než jsem se krátce podívala z okna a pak na zpátky na svůj talíř.

"Proč se na mě pořád díváš?" zeptala jsem se, když jsem polkla. Zamrkala jsem a prohlédla si jeho obličej. Zvedl koutky rtů do úsměvu, jeho pohled se hned rozzářil, vypadal naprosto k zulíbání.

"Protože jsi tak krásná. Ty se ještě divíš? Vždyť na tebe se musí každý dívat rád," naklonil hlavu na stranu. Zasmála jsem se a odložila vidličku stranou. Dlaněmi jsem si podepřela bradu, lokty o kraj stolu a přiblížila se k jeho obličeji. Napodobil mé pohyby a dostal se tak do minimální blízkosti mých rtů. Když promluvil, cítila jsem jeho teplý dech na svých rtech.

"Bille, s takovými komplimenty se budu jedině červenat," přivřela jsem oči a našpulila rty.

"Hm," pousmál se. "Budeš ještě více rozkošná a já budu ještě více ztracený," zamumlal, zlehka se dotýkajíc mých rtů. Měl je sladké a jemné, až jsem na ně dostávala čím dál větší chuť.

"Jenom mi způsobuješ problémy," odtáhla jsem se a založila si ruce na prsou. Zasmál se a odsunul se od stolu, dlaněmi poplácal na svá stehna.

"Pojď ke mně, beruško," pobídl mě. Když jsem viděla jeho úsměv, musela jsem se uculit taky. Vstala jsem a hned ho poslechla, posadila jsem se na jeho klín a objala ho kolem ramen.

"Polib mě," požádala jsem ho a sama přitiskla své rty na jeho. Bože, droga drog.

*konec flashbacku*

Odkašlala jsem si a prsty si uhladila prameny vlasů, které vypadly z culíku. Bill ke mně zvedl pohled, ruce měl strčené hluboko v kapsách.

"Nepůjdeš dál? Nebo to chceš řešit tady u botníku?" zvedl obočí. Najednou byl tak odměřený, až jsem litovala toho, že jsem se rozhodla si s ním promluvit. Měla jsem to nechat na ráno, až budeme oba dva vyspaní, až to bude trochu uležené.

"Klidně dál půjdu, ale nevím, jestli mě opravdu dál pustit chceš," olízla jsem si rty.

"Pojď, prosím tě," vytáhl ruku z kapsy a mávl s ní směrem do bytu, aby mi pokynul, abych ho doopravdy následovala. "Přece jsem tě nepozval dovnitř, abys stála tady," pronesl až skoro jízlivě. Povzdychla jsem a následovala ho do obývacího pokoje, kam mířil. Když se posadil na pohovku, usadila jsem se vedle něj, čelem se otočila k němu.

"Bille," oslovila jsem ho, ale zavrtěl hlavou. Odmlčela jsem se a čekala, jestli něco řekne, nebo tady budeme prostě jen sedět.

"Teď nech, prosím, mluvit mě," polkl a podíval se mi do očí. Oplácela jsem mu pohled a bála se. Bála jsem se mu dál dívat do očí, ale taky jsem bála uhnout. Jedině bych tak dala najevo, že cítím výčitky, které jsem si ale sama nedokázala vysvětlit. Proč bych si měla něco vyčítat kvůli své práci?

"Prvně se mi nechtělo věřit, že to Tom myslí vážně, ale když jsi tak ztuhla, nemohl jsem… Když jsi pořád mluvila o svém zaměstnání, netušil jsem, že je to právě tohle. Ani jsem si to nedovedl představit!" vykulil na mě oči.

"Proto jsi mě chtěl vidět?" zašeptala jsem. Znovu ke mně zabloudil pohledem, který na chvíli přerušil, když se odmlčel. Krátce přikývl, ofina mu sjela do čela a on ji uhladil zpět na místo tím ladným pohybem, který mě dostával do kolen. Olízla jsem si rty a hned si vzpomněla na jeho vřelé polibky, kterými ještě před několika hodinami laskal mou kůži, celé mé tělo. Znovu se mi srdce začalo zrychlovat, tepat v tempu, ve kterém jsem musela popadat dech.

"Musím uznat, že se Tom lehce spletl, když tě nazval striptérkou," zamrkal a pak sklopil pohled ke svým prstům, které měl propletené a položené na svém klíně. "Za to bych se ti chtěl omluvit, možná jsem se nechal unést a neměl jsem reagovat tak přehnaně. Měl jsem ti věřit, i když jsi říkala něco jiného, než Tom," podíval se na mě. "Víš, brácha je…" odmlčel se a zhluboka se nadechl.

"Je pro tebe důležitý, chápu," přikývla jsem. "Jenže mě ani tak nevadilo, co Tom řekl nebo udělal. Spíš jsem byla… v šoku z toho, že mi nevěříš," odkašlala jsem si.

"Nevěřil," ukázal na mě prstem. "Věřím ti, a to měla být druhá omluva. Omlouvám se za Toma a taky za sebe," pokývl hlavou, jako by tím chtěl ještě potvrdit slova, která právě řekl. "Promiň," podíval se mi do očí.

Poposedla jsem si blíž k němu a objala ho kolem ramen. Přitiskla jsem se k němu a zhluboka se nadechla, abych cítila tu jeho omamnou vůni, kterou jsem si chtěla pamatovat do konce života. Chvíli strnule seděl, než vztáhl ruce, aby mi opětoval objetí. Položil dlaně na mé lopatky a stiskl mě nazpět, slyšela jsem jeho úlevné vydechnutí. Kdyby to šlo, cítil by mé bušící srdce, prodíralo se hrudí ven, jak šťastná jsem byla. Netušila jsem, jestli uběhlo pár vteřin nebo několik minut, ale chtěla jsem být v jeho blízkosti. Krátce jsem se odtáhla, abych viděla do jeho obličeje. Usmál se na mě a klouby prstů zlehka přejel po mé tváři.

"Už jsem se bál, že se na mě budeš zlobit celou věčnost," pohladil mě po ramenou. "Když si vzpomenu na všechny holky, kterým Tom ublížil, ty nebyly tak ochotné prominout," sjel přes mé paže a vzal mě za dlaně, jemně mi je stiskl.

"A omluvil se Tom vůbec?" zasmála jsem se. "Těm holkám na něm asi tak nezáleželo, jako mě na tobě," opětovala jsem mu stisk.

"Nechci teď řešit jeho," zavrtěl Bill hlavou a tím mě i tak trochu přerušil. Chtěla jsem mu říct, kolik toho pro mě znamená, přesně podle Tomovy rady, ale on pustil mé ruce a vstal, začal přecházet po obývacím pokoji sem a tam a já netušila, jak si tohle zase vysvětlit.

"Bille, co se zase děje?" zeptala jsem se a natáhla k němu ruce, aby se zastavil. On se mě ale nechytil, hleděl na mě, jako by se snad zase něco stalo. Přemýšlela jsem, co ho mohlo přinutit k takové změně chování.

"Teď to nesmíme tak uspěchat, Hannah," podíval se mi do očí. "To byl ten hlavní problém, neznali jsme se, a tohle nejsem já," zavrtěl hlavou. Podřepl si ke mně a dlaněmi se opřel o mé koleno, podíval se mi do očí a já na něj překvapeně zamrkala.

"Co nechceš uspěchat? Myslela jsem, že tohle byla pouze drobná hádka," olízla jsem si rty. "Bille," zamumlala jsem a pohladila ho po tváři. "Ty chceš začít od začátku?"

"A ty snad ne?" odtáhl se. "Myslel jsem, že tímhle jsme to překročili a jsme zase kamarádi," naklonil hlavu na stranu. "Nevím, jestli nám svědčilo-"

"My jsme snad byli kamarádi?" zvedla jsem překvapeně obočí. "Pokud vím, tak to mezi námi hned zajiskřilo, překonali jsme náš stud díky alkoholu a byli jsme pár," píchla jsem ho prstem do hrudi. "Jak chceš zase udělat krok zpátky?" nechápala jsem.

Bill sklopil pohled a zhluboka se nadechl, jako bych snad řekla něco, co není pravda. Jako by se bál, jako by děsily city. Zamračila jsem se.

"Kdybys mě nechal domluvit, chtěla jsem ti říct, že jsem se do tebe zamilovala. A to mi věř, že se mi nestává jenom tak," řekla jsem mrzutě a pustila se jeho prstů. "Možná je ale dobře, že jsem to neřekla. Kdybys mi totiž potom řekl tohle, mohl bys taky dostat facku," odsekla jsem. Vstala jsem a nechala ho klečet na zemi, ani mě nezajímalo, jestli mi chce něco říct. "Vidím, že ty na vztah nejsi připravený," pošeptala jsem. "Až konečně dospěješ, víš, kde mě najdeš," dodala jsem.

"Nemůžu být ve vztahu s někým, kdo svádí ostatní chlapy světa," otočil se ke mně.

"Ty bys byl spokojený, kdybych seděla doma na prdeli a nic nedělala?" dala jsem si ruku v bok. Bill se sesunul z kolen do sedu, dopadl na paty a prsty si prohrábl ofinu, které postupně začínala ztrácet svůj tvar. Ledabyle začala padat do jeho čela, zakrývat mu tmavé oči, ve kterých jsem si tolik přála najít aspoň špetku pochopení.

"Hádáme se jako manželé po třiceti letech," zvedl ke mně pohled. "Vidíš to?" mrkl jednou, dvakrát.

"My dva zřejmě spolu být nemůžeme," souhlasila jsem s ním. Bill vstal a přešel ke mně, objal mě, jako jsme se objímali před chvíli.

"Mrzí mě to," pošeptal mi do ucha. Odtáhla jsem se a podívala se mu do obličeje. Musela jsem zvednout oči, pořád se mi na něm líbilo, jak byl vysoký.

"Bylo mi s tebou skvěle," vzdychla jsem.

"Nápodobně. Jenom asi prostě nejsme stvoření jeden pro druhého. Jen tak napůl," pousmál se a naklonil hlavu na stranu. Prsty jsem prohrábla jeho vlasy a krátce se zasmála.

"Napůl. Myslím tím, že se k sobě hodíme jenom do postele. Jinak jsme úplně odlišné osoby, co?" ujišťovala jsem se. Jeho krátké přikývnutí mi bylo znamením, že jsem se trefila. Znovu jsem ho objala. Měla jsem pocit, že je to naposledy, co jsem v jeho bytě. Naposledy, co se takhle objímáme.

Když přitiskl své rty na mé, na chvíli jsem měla pocit, že jsem zase v ráji, že je mezi námi zase všechno v pořádku. Špičkou jazyka přejel přes linii mých rtů a vpil se do nich, že jsem si uvědomila, že tohle patří k těm rozlučkovým polibkům, poslednímu, který od něj dostanu. Jeho další budou patřit nějaké dívce, která nebude tančit kolem tyče jako tanečnice, nebude svádět ostatní chlapy a vydělávat si tím, nebude mít zaměstnání, které by Billovi vadilo.

I veliká láska může mít krátké trvání. Nepřízeň osudu nebo hloupé hrátky okolí můžou zapříčinit konec, můžou způsobit, že i přes vášeň a nevyhasínající touhu se dva prostě musí rozejít. Je jenom smutnou náhodou, že mi patříme k těm párům, které byli takto postiženi. Je naší slabostí, že nám nestálo za to bojovat za ten vztah. Že jsme to hned vzdali a radši si hleděli našich pohodlných životů. Ale i tak to chodí. Bohužel. Možná toho někdy budu litovat, až budu žít smutný život staré tanečnice bez rodiny, možná na to budu vzpomínat s úsměvem, budu o tom vyprávět svým dětem. Románek, který nikdy neskončil v mém srdci, stále trvá a přežívá. Možná na něj zapomenu s dalším vztahem, který přijde, kterému se už nebudu vyhýbat, jako jsem to dělala doposud. Bill mě naučil jednu věc - lásky bych se neměla bát. Je taky možné, že se někdy po letech setkáme a padneme si do náručí, možná, že si patříme, ale jen ne teď. A já nechci jít proti životu, který je mi připraven. Počkám si, co mi přijde. Kdo mi přijde. Jestli to bude Bill, budu jedině šťastná.

KONEC

B.