Láskoholik 05. Vybalování

Děkuji moc za předchozí ohlasy. Moc a moc jste mě potěšili! Užijte si dnešní díl, snad se vám bude líbit. :) A ještě jednou díky. :) B.

Probudila jsem se odpočatá, po relativně klidném spánku. Byla jsem překvapena, že jsem nebyla obrečená, nebyla jsem smutná a přešlá. Pociťovala jsem pravý opak. Nevím, jestli za to mohlo tohle prostředí, jiná místnost a jiná postel, než kde jsem se budívala posledně, ale cítila jsem se opravdu… dobře. Protáhla jsem se a dál spokojeně ležela v měkkých polštářích. Hleděla jsem na strop a nechtělo se mi vstávat. Představa, že mě čeká celý den vybalování, mě nutila válet se co nejdéle. Natáhla jsem se pro mobil, abych zkontrolovala čas. Žádné nepřijaté hovory, pouze jedna zpráva. Otevřela jsem ji a modlila se, aby to nebyl Tobias, ale moje modlitby zřejmě neměly být vyslyšeny.

"To si jako opravdu myslíš, že jsme skončili?" přečetla jsem si. Bastard. To mě ještě bude otravovat, když má tu svoji couru? Odložila jsem mobil, aniž bych na to nějak reagovala, a vstala z postele. Kdyby mi nekručelo v břiše hlady, zřejmě bych se na to vykašlala. Překročila jsem kufry a zamířila z pokoje do koupelny, abych provedla ranní hygienu. Zarazilo mě, jaké ticho v bytě bylo. Vždycky se tu ozývala aspoň hudba, byli slyšet psi, nebo televize. Teď tu ale byl naprostý klid, dokonce nebylo slyšet ani žádné chrápání z Tomova pokoje. I když nebyl slyšitelný náznak toho, že by doopravdy spal, měla jsem jistotu v tom okolním tichu. Proto jsem za sebou ani nezavírala dveře od koupelny, v klidu jsem si vyčistila zuby, rozčesala vlasy, sepnula jsem si je do vysokého drdolu a pak se vydala ke kuchyňské lince. Nepočítala jsem s tím, že bych tady našla nějaké lupínky na snídani. Z jeho vyprávění jsem pochopila, že ani vlastně skoro neví, co to snídaně je.

S uvařenou kávou, která mě už dostala svou vůní, jsem se posadila k malému jídelnímu stolu, postavila jsem před sebe talíř s toasty a hned se pustila do jídla, abych žaludek už déle netrápila. Zakousla jsem se do prvního křupavého toustu a sklopila pohled k několika obálkám, které byly položené na stole. Jak to vypadalo, Tom tady nejídával. Spíš to bylo místo, kde se skladovala pošta. A že jí bylo požehnaně. Snad ani nějakému manažerovi či úředníkovi. Polkla jsem a radši se jeho poštou moc nezaobírala, protože jsem si hned vzpomněla na Tobiase. Někdy bych se tam měla stavit, vyzvednout si případnou poštu, a jasně mu říct, aby mě neotravoval. Jestli mi pošle ještě jednu textovku, asi budu muset něco rozmlátit. Pitomec, jenom mi zkazil celý den.

Už jsem skoro dojídala, když jsem uslyšela tiché tlapkání psů. Naklonila jsem se přes stůl a hned uviděla, jak se ke mně loudají. Zdá se, že se naladili na Tomovu vlnu, nevypadali, že by měli energii na rozdávání. A to jsem si vždycky myslela, že psi jsou docela ranní stvoření.

"Nazdar, krasavci," usmála jsem se na ně a vstala, abych odnesla prázdný talíř do myčky. Dřepla jsem si k nim a pohladila všechny čtyři, kteří tady přenocovali. "Máte hlad?" zvedla jsem obočí. Zřejmě je zbytečné čekat, jestli mi odpoví. Jejich němé tváře mi ale byly jasnou odpovědí. Jen kdybych věděla, kde mají granule, tak bych se jich nemusela tak trapně vyptávat. Znovu jsem se napřímila a rozhlédla se po kuchyni. Princess se odhodlaně vydala kolem ledničky ke dveřím spižírny. Usmála jsem se. Následovala jsem ji a otevřela dveře. Pohladila jsem ji po lesklé srsti a lehce ji podrbala za ušima. "Děkuji, zlatíčko," zasmála jsem se. K lednici jsem naskládala všechny čtyři misky, které byly složené u pytle s granulemi, a trochu jim tam nasypala. Nevím, jak moc je Tom s Billem rozmazlují, tak jim dám zatím málo. Ať jim potom Tom přisype, když by bylo potřeba.

Vrátila jsem se do pokoje, dveře jsem nechala otevřené, kdyby za mnou pejsci chtěli přijít, a rozhodla se, že se konečně pustím do toho vybalování. Nemá cenu to odkládat, jenom se mi do toho víc a víc nechce. Dala jsem si ruce v bok a rozhlédla se po tom nepořádku, který jsem tady stihla udělat během jednoho večera. Chtělo by to uklidit. Akutně. Natáhla jsem se pro mobil, abych si pustila nějaké písničky. S hudební kulisou mi to půjde od ruky. Přešla jsem ke dveřím skříně a otevřela ji. Tolik úložného prostoru, to nemusím mít strach z toho, že by se mi sem něco nevešlo. Sehnula jsem se k prvnímu kufru a otevřela jeho víko. Povzdychla jsem, když jsem uviděla všechny ty svetříky, které jsem ještě před pár dny měla naskládané ve skříni ve společné ložnici s Tobiasem. Snažila jsem se nebrečet, nepropadat smutné náladě, ale představa, že jsem po několika letech znovu singl, mě prostě děsila. Nevím proč. Zvykla jsem si na soužití, zvykla jsem si na to, že je život ve dvojici snazší. Teď jsem měla zase všechno dělat sama? Ani trochu se mi nechtělo.

Sedla jsem si ke kufru a začala přerovnávat trika a svetry, stavěla jsem hezké komínky, které jsem pak jenom přenášela do polic, které byly zabudované ve skříni. Když jsem posuvné dveře skříně postrčila dál, dostala jsem se do prostoru, kde jsem si mohla pověsit oblečení na ramínka. Vytáhla jsem těch pár košilí, které jsem nosila do práce, a pověsila je. K nim i kalhoty a sukně, ve kterých jsem chodívala na porady, když už jsme nějaké měli. Milovala jsem svoji práci, ale některé věci bych opravdu vypustila, obešla bych se bez nich. Třeba každoroční schůze, jenom abychom si poslechli, kolik peněz jsme vlastně vydělali, kolik jsme ušetřili, kolik jsme mohli ušetřit… Ah, bylo to vždycky náročné na moji pozornost.

První prázdný kufr jsem zavřela a postavila do skříně pod pověšené sukně. Posadila jsem se k další cestovce, do které jsem v hněvu naházela své oblečení, a otevřela ji. Když můj pohled padl na fotku, kterou jsem měla položenou nahoře na všem tom spodním prádle, už jsem smutek nemohla dál dusit. Hlasitě jsem zaštkala, než se spustily slzy tichého pláče. Vzala jsem ji do rukou a pousmála se. Byla to fotka z výletu, kde jsme byli s dětmi ze školky. Tobias tehdy jel s námi, byli jsme rádi za každou pomocnou ruku, protože dětí bylo opravdu hodně. Stáli jsme u velikého dinosaura, já s Tobiasem jsme se objímali kolem pasu a děti byly všude kolem nás. Polkla jsem a znovu zavzlykala, tentokrát tišeji. Nechtěla jsem brečet hlasitě, byla jsem ráda, že aspoň tohle jsem tak nějak ovládala, když už ty proradné slzy zklamaly.

Ucítila jsem dloubnutí do paže. Pootočila jsem se a usmála se na Scotty.

"Ah, jsi zlatíčko," zamumlala jsem a přejela přes krásnou srst. Znovu jsem sklopila pohled k fotce. "Aspoň, že nejsem sama a ty jsi tu se mnou," pošeptala jsem. Za Scotty se objevil Suri, přešel až ke mně a uvelebil se vedle mě, hlavu pokládajíc do mého klína. Když zakňučel, setřela jsem si slzy, které mi stékaly po tvářích. Jestli budou psi kvůli mně smutní, měla bych se sebou něco udělat. Nejradši bych se s nimi mazlila celou dobu, ale ty tašky tady nemůžu mít celou dobu. Ještě jednou jsem psy pohladila a vstala. Zasunula jsem dveře skříně a otevřela šuplíky, které byly hned vedle. Začala jsem si do nich skládat spodní prádlo, třídila kalhotky a podprsenky, ponožky jsem dávala do úplně jiného šuplíku. Psi se motali kolem, ale mně to vůbec nevadilo. Hvízdala jsem si do rytmu písničky a hned se cítila líp. Hudba mi zvedla náladu, přítomnost někoho dalšího taky. Aspoň, že tady byli ti pejsánci. Mám tak jistotu, že nebudu nikdy sama.

Olízla jsem si rty a zasmála se, když se psi začali přetahovat o plyšového medvídka, kterého jsem si zabalila taky. Nevím, proč jsem si ho vzala, byl to dárek od Tobiase. Dal mi ho někdy v začátcích našeho vztahu a já od té doby s ním spávala. Teď bych ho ale nejradši vykuchala, takže jsem se musela jenom pousmát nad tím, jak to Suri se Scotty převzali za mě.

"Jen se s ním nemazlete," pokývla jsem hlavou a s batůžku vytáhla své oblíbené knížky. Vyskládala jsem je na okenní parapet, urovnala je a hned přemýšlela, do které se pustím. Všechny jsem měla už přečtené několikrát dokola, ale nevadilo mi to, hrozně ráda jsem se k nim vracela.

Když už bylo pár minut po poledni a já měla relativně vybaleno, převlékla jsem se ze spacího trika, ve kterém jsem strávila celé dopoledne. Oblékla jsem si černé tepláky a volnější tílko, z pokoje zamířila ke kuchyňské lince, abych se podívala, z čeho všeho vlastně můžu dělat jídlo. Ani nevím, na co bych měla chuť, uvidíme, co bude ve spižírně a podle toho něco vyberu. Když jsem si všimla, že jdou psi za mnou, zasmála jsem se.

"Čekáte, že vám snad něco dám, co?" sehnula jsem se k nim, abych je snad už po sté podrbala za ušima. Byli to takoví mazlíci, nedalo se s nimi dělat nic jiného. "Vy byste to ještě řekli Tomovi a to já s ním nechci mít problémy," ukázala jsem na ně prstem. "Jsem ráda, že mě tady nechal, když jsem to potřebovala," pokrčovala jsem. A pak jsem si pro sebe zavrtěla hlavou. To jsem to dopadla. Bavím se tady se psy. Ach jo.

B.