Láskoholik 15. Emoce na pochodu

Ahh, poslední dobou se mi opravdu nechce vůbec nic. Už by mohlo být teplo. Nejradši bych jenom spala a spala. Měla jsem být medvěd. Mohla bych si pak užívat zimní spánek a moje špeky by si samci cenili. :D Jestli se těch delších dílů dočkáte, to vám tedy neřeknu. Protože se opravdu přemáhám. Oujé. B.

Tomovi to očividně pálilo rychleji, protože pohotově pochopil, o koho se asi jedná, aniž by ho vlastně znal. Pár vteřin mi hleděl do očí, než mi stiskl rameno pevněji a pak sjel rukou níž. Objal mě kolem pasu a přitáhl blíž k sobě.

"Zlato, ty ho znáš?" zeptal se mě s hranou zamilovaností v hlase. A že mu to teda šlo naprosto skvěle. Špičkou jazyka jsem si přejela přes rty a znovu se podívala na Tobiase. Ten vstal, očividně naštvaný už jenom tím, jak mě Tom oslovil. Sledovala jsem, jak pomalu přichází k nám, zorničky se mu začaly rozšiřovat. Nevím, jestli zděšením, když uviděl svalnatého a vypracovaného Toma, který byl skoro o hlavu vyšší, nebo zlostí, že jsme tam před ním stáli v objetí.

"On ti řekl zlato?" zeptal se, jako by snad byl hluchý a pitomý. Protočila jsem oči a chtěla se do země propadnout. Jako bych slyšela Tomovu nevyřčenou poznámku, že je to opravdový kretén, jak jsem s ním mohla vydržet tak dlouho a proč jsem ho už dávno neposlala k vodě.

"Brouku, už jsem ti vyprávěla o Tobiasovi?" zvedla jsem pohled k Tomovi. Zamrkal a pomalu si olízl rty. Bylo docela překvapivé, že i v Tobiasově zastrašující přítomnosti bych je nejradši zulíbala, jak chutně vypadaly.

"Tak ty jsi ten, co zvedl její mobil?" zeptal se Tobias a prstem šťouchl do Tomovy hrudi. Tom přesunul své mandlové duhovky do jeho obličeje a naklonil hlavu na stranu.

"Co na mě saháš, cucáku?" ušklíbl se. Instinktivně jsem stiskla jeho paži, na které jsem měla položenou svou dlaň, aby mě nepouštěl. Nechtěla jsem, aby se třeba porvali, a doufala jsem, že když budu stát mezi nimi, nepustí se do sebe.

"Tome, pojď," pošeptala jsem a zatahala ho za triko, po kterém jsem sjela nehty. "Najíme se radši doma, udělám ti špagety," přikývla jsem. Chtěla jsem ho na ně nalákat, chtěla jsem odsud co nejdřív odejít, abych se nemusela na toho blbce dívat ještě u jídla.

"Máš pravdu," souhlasil se mnou. Moje oddechnutí asi bylo hodně viditelné, protože se Tom zasmál. "Nebudeme si kazit den," přikývl. Rukou sjel z mého pasu a chytil mě za mou dlaň, propletl si se mnou prsty a povzbudivě se na mě usmál. "Pojď," ještě mě šeptem pobídl a znovu zatahal za ruku. Ztuhle jsem stála na místě a hleděla mu do očí. Když se jeho úsměv rozšířil, oplatila jsem mu ho. Asi mi právě zachránil zadek.

Na Tobiase jsem se ani nepodívala, momentálně jsem měla oči jenom pro Toma. Když se vydal ke schodům, následovala jsem ho. Sice jsem slyšela, že na mě Tobias mluví, ale když mi Tom ruku pustil, aby mě mohl obejmout kolem ramen, jen jsem se usmála.

"Pojď," zamumlal a dál mě vedl pryč od něj. "Stavíme se někde jinde," řekl.

"Já ti ty špagety klidně udělám," oponovala jsem. "Myslela jsem to vážně," usmála jsem se na něj. Zamrkal a oplatil mi úsměv.

"Fajn," pokrčil rameny. "Když jsi tak ochotná, co bych toho nevyužil," našpulil rty. "Ah, už teď na ně mám chuť," řekl hned. Zasmála jsem se a šla vedle něj k autu. Až když jsem za sebou zavřela dveře na místě spolujezdce, konečně jsem si připadala opravdu v bezpečí. I když byl Tom celou dobu po mém boku, pořád jsem nemohla vědět, co všechno Tobiase může napadnout. Počkala jsem, dokud Tom nenastartoval motor, a potom jsem se na něj podívala.

"Díky," pošeptala jsem. Překvapeně ke mně zvedl pohled a volně položil ruce na volant, jako by snad netušil, o čem mluvím. "Díky, že jsi… ehm, vždyť víš," pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak to formulovat. Byla jsem tak trochu mimo.

"Nechci se pořád opakovat, ale už jsem ti několikrát řekl, že ti kdykoliv rád pomůžu," usmál se na mě. Zvedl ruku z řadicí páky, na kterou před chvílí sklouzla, a zlehka mě poplácal po stehně. "A navíc, když jsi teď moje holka," naklonil hlavu na stranu, "nenechám cizího maníka, aby se mi do tebe navážel."

"Fajn," zasmála jsem se. "Jsem ráda, že to bereš takhle," na oko jsem do něj šťouchla. Přikývl a pak vyjel z parkoviště. Jenom doufám, že si opravdu uvědomuje, jak vděčná mu jsem. Nesmírně.

Vystoupila jsem z auta a otevřela zadní dveře, abych vzala polštáře a povlečení. Sebrala jsem do náručí, co jsem mohla, a pak se vydala k domovním dveřím. Počkala jsem, dokud ke mně nepřijde Tom, aby odemkl. Jelikož jsem měla plné ruce, musel si vytáhnout vlastní klíče. Jak to vypadalo, hrozně ho to obtěžovalo.

"Myslela jsem, že máš hlad," připomněla jsem mu, když se loudal, jak nejvíc mohl.

"Bože, z toho nakupování mě bolí nohy jako blázen," postěžoval si. Jenom jsem protočila oči. "Jak vy ženské můžete vždycky prochodit celý den po obchodech s oblečením, to opravdu nechápu," zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Tak můžeš být rád, že tě do toho žádná nenutí," pokrčila jsem rameny. Jenom si odfrkl a začal se prohrabovat kapsami, než vytáhl klíče. Otevřel dveře a počkal, až vejdu první. Vzal mi z rukou polštáře, které jsme koupili na jeho postel, a vydal se po schodech nahoru. Až jsem byla překvapena, kolik gentlemanství se v něm našlo.

Když jsme přicházeli ke dveřím jeho bytu, Billovy se hned otevřely. Měla jsem pocit, jako by snad za dveřmi čekal, jenom kdy se vrátíme.

"No kde jste celý den?" zeptal se a založil si ruce na prsou. Když viděl naše plné náruče, tázavě zvedl obočí, jako by to snad bylo něco nezvyklého, že lidé nesou nákup domů.

"Dívej, jaké mám hezké kytičkové povlečení!" pochlubil se Tom. Zasmála jsem se a hned ho přetáhla jedním polštářem.

"Říkala jsem ti, že si toho nikdo nevšimne. Pokud ovšem budeš každého upozorňovat na to, že jsi takový chlapák, že máš na posteli kytičky, tak je jasné, že to všichni poznají," přivřela jsem oči do tenkých škvír. Tom se zasmál a Bill na nás jen překvapeně hleděl.

"A nové polštáře?" hádal Bill. Přikývla jsem a vešla do bytu, když Tom konečně otevřel dveře. Chtěla jsem se vyzout, ale Tom mi hned oplatil bouchnutí polštářem.

"Ty jsi takový neskutečný hajzl!" zasmála jsem se a praštila ho znovu. Zachechtal se a snažil se sebrat mi polštář z rukou. "Hej, ten je můj!" bránila jsem se, když mi ho vyškubl.

"Platil jsem to já," připomněl mi. "A pokud mě s ním chceš mlátit, tak ti ho zabavuju," ukázal na mě prstem, jako bych snad byla malé dítě a potřebovala pokárat.

"Pokud chceš mít špagety, tak mi ty polštáře dáš," založila jsem si ruce na prsou.

"Pf, ty si umím udělat i sám," pokrčil rameny. Olízla jsem si rty a pobaveně zvedla obočí. Když se za mnou ozvalo odkašlání, Tom zvedl pohled od mého obličeje a já jsem se otočila.

"Jak dlouho spolu bydlíte?" zeptal se Bill. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Tom přešel ke mně a zatvářil se asi stejně, protože se Bill zasmál. "Ten společně strávený čas vám velice svědčí," zaujatě se na nás podíval.

"Cože?" uchechtla jsem se. "Vždyť je to totální pako," šťouchla jsem do Toma a sebrala mu polštář, když ho zrovna nestřežil. Nevím, jak by nám to mohlo svědčit. Zula jsem si boty a otočila se na patě, abych se vydala do pokoje. "Jenom se převleču a udělám ti tu večeři," podívala jsem se ještě na Toma, než jsem se zavřela v pokoji. Odhodila jsem oba dva polštáře na postel, k nim přihodila kabelku a začala se vysvlékat. Natáhla jsem si tepláky a tílko, vlasy svázala gumičkou do vysokého drdolu a znaveně se posadila na postel. Zády jsem žuchla na matraci a schovala si obličej do dlaní. Nějak jsem nedokázala vstřebat fakt, že jsem dneska potkala Tobiase. Nevěděla jsem, jak se cítit. Naštvaně? Porouřeně? Seděl si tam s tou svojí novou kravkou a já ještě dostanu vynadáno, s kým se to tahám, ne? Přitom je Tom stokrát lepší, ne-li ještě víckrát.

Otočila jsem se na břicho a zabořila hlavu do polštářů, abych utišila vzlyky, které se mi draly z hrdla. Nechápala jsem, proč brečím, ale prostě jsem to ze sebe potřebovala dostat. Co si o sobě ten debil myslí, to bych ráda věděla. Nebýt Toma, tak bych dneska asi zkolabovala už v té restauraci. Znovu vidět ten jeho obličej nebylo moc dobré. Vyhrabalo to všechny emoce, které jsem dokázala během posledních pár dní potlačit. Vyplavaly na povrch, znovu ruinovaly a ničily mé srdce. Když jsem vzlykla víc nahlas, než jsem chtěla, ozvalo se zaklepání na dveře. Rychle jsem se napřímila a odkašlala si, začala jsem si utírat slzy na tvářích, jako by mi to snad mělo pomoct překonat rozbouřené emoce.

"Už jdu," zavolala jsem od postele. Bylo mi jasné, že je to Tom. Má hlad. A já mu slíbila špagety. Dveře se opatrně otevřely. Tom nakoukl dovnitř a už se nadechoval, aby se zřejmě zeptal, co se děje. Vstala jsem a ještě jednou si dlaněmi přejela přes tváře. Tom přešel ke mně a objal mě kolem ramen.

"Pojď ke mně," pošeptal a stiskl mě. "Když to v sobě budeš pořád zadržovat, ničemu nepomůžeš. Konečně se pořádně vybreč," poradil mi.

"Ale…" chtěla jsem namítnout, že musím být silná. Moc síly jsem ale momentálně nepociťovala.

"Já to vydržím," usmál se na mě. Ta jeho dobrota je dojímala ještě víc. A mé slzy se spustily.

B.