Be a Superhero - 4.kapitola

Nakonec to byla náročnější neděle, než jsem čekala. Odřekla jsem hody, jenom abych byla doma, ale i tak přišla návštěva a já neměla moc času na psaní. A ještě přelouskat s bratrem angličtinu, no zase jsem se vrátila do školních let, kdy se psaly domácí úkoly.. :D Ale i tak, jsem tady s dílem a přeju pěkné počtení. :) B.

Faith si připadala nejvíc trapně. Nejenom kvůli tomu, jak se cítila kvůli Mel, ale kvůli tomu, že ji tady její spolubydlící načapala s cizí osobou. Navíc - ještě s klukem. Faith si domů chlapce snad nikdy nepřivedla, možná proto naprosto netušila, jak by se teď měla zachovat. Když se Mel vytratila do koupelny, hned se otočila k Tomovi.

"Opravdu se za ni omlouvám," zamumlala hned další omluvu. Už se nadechovala, aby se ho zeptala, co vlastně bude chtít na tu snídani, ale začal mluvit první.

"Měl bych jít. Vlastně tady nemám co dělat, máš svoje vlastní problémy, nebudu tě dál zdržovat," řekl rychle. Otočil se na patě, aby zamířil k balkonovým dveřím, kterými chtěl zase odejít, ale její další slova ho na chvíli zastavila.

"Nemusíš. Jsem ráda, že jsi tady," pokrčila rameny. Překvapeně se na ni podíval. Nervózně si olízla rty, když přejel očima přes její tělo. Slyšel její zrychlující se tep. Pomyšlení, že je to způsobeno kvůli němu, mu vykouzlilo úsměv na tváři. "Je mi s tebou dobře, nechováš se tak pitomě, jako většina kluků," zamumlala s rudými tvářemi. A přesně tahle slova ho znovu přiměla zavzpomínat nad svým dřívějším životem. Kdyby jen věděla, jaký bastard to byl. Zacházel s holkami jako s kusem masa, bylo to pro něj jen veselé povyražení. Když se teď podíval na to, jak žil, nejradši by si nafackoval. Polkl a podíval se Faith do očí.

"Věř mi, já jsem ten poslední, s kým by ses chtěla bavit," zavrtěl hlavou. Faith jen naklonila hlavu na stranu a usmála se.

"Na skromnost jsem tady já," olízla si rty. "Jsi milý," zamrkala a sama nechápala, kde se v ní bere tolik odvahy. Jindy s klukem neprohodila ani půl slova. Teď z ní padaly věty samy.

"Faith, věř mi," sklopil pohled. "Nejsem takový, jaký se asi zdám být," zamumlal. Prvně mu ta věta nedávala smysl, ale nakonec to vyznělo přesně tak, jak mělo. I když zachránil její život, ani trochu to nemohlo napravit chyby, které předtím udělal.

Faith se zhluboka nadechla. Rozhodně se s ním nechtěla hádat, když měla pocit, že si snad konečně našla nějakého kamaráda. Nechtěla s ním vycházet hned ze začátku špatně. A doufala, že se snad ještě uvidí, že tohle není poslední šance, co spolu mluví.

"Měl bych jít a nevracet se," pošeptal, jak by četl její myšlenky.

"Proč?" nechápala. "Vždyť… udělala jsem něco špatně?" zeptala se hned. Tom se musel pousmát. Byla to tak naivní otázka, myslet si, že je chyba u ní. Chtěl vypadnout co nejdříve, dokud jí nemůže ublížit až tak moc. Kdyby zůstával déle, nebylo by to dobré ani pro jednoho z nich.

"Jen tě nechci zklamat. Tak vypadnu z tvého života dřív, než bych mohl něco pokazit," zavrtěl hlavou a už jednou nohou stál na balkoně, když uslyšel její tichý povzdech, který byl tolik plný smutku a lítosti. Nechtěl se otáčet, chtěl prostě odejít a nekomplikovat si to, ale nešlo to. Cítil nutkání tu zůstat, i když přesně nechápal, kde se to v něm bralo. Možná to byl osud, že po takové době, kdy nebyl v kontaktu s jediným živáčkem, přišla zrovna ona. Čistá, hodná a neškodná duše, která mu nabízela přátelství. I přesto ten svůj pocit překonal, zatlačil tu tupou bolest, kterou pociťoval, a vyšel na balkon. Hned se dal po požárním schodišti, utíkal pryč, co mu nohy stačily. Bylo to snad poprvé, co opravdu utíkal, protože musel. Prchal pryč, než by nastala ta chvíle, že by podlehl svým lidským emocím. Běžel, dokud nebyl tak daleko, až slyšel jenom svůj dech, jenom své zběsilé srdce, jenom svou krev, která rychle proudila v žilách.

Sesunul se na zem a schoval si obličej do dlaní. Ten pobyt u Faith, která mu nepochopitelně přirostla k srdci během několika vteřin, ho přinutil, aby znovu začal přemýšlet nad svou minulostí. Nad tím, jak se mu žilo s bratrem, se kterým se musel rozloučit, s přáteli, kterým ani sbohem říct nestihl. Promnul si kořen nosu a vzdychl. Nechtěl na Billa vzpomínat, protože jedině tehdy mu srdce začínalo krvácet jako obyčejnému člověku. Byla to jeho spřízněná duše, osoba, se kterou sdílel naprosto všechno. Netušil, jak měl bez něj žít, a pořád se mu těžce zvykalo na to, že by měl být jen tak sám. Byla to ta nejtěžší zkouška. A nejhorší na tom bylo, že neměla konce. Utrpení, které nepřestávalo. Polovina duše, která se skrývala v jeho těle, zmutovaná kdoví čím, a druhá polovina, pohřbená v mrtvém těle hluboko pod zemí.

Rychle zvedl hlavu, když uslyšel vzdálenou žádost o pomoc. Není možné, aby i za denního světla někdo okrádal druhé. Není možné, že lidi jsou tak nepoučitelní, že se věčně nechávají zavést do slepých uliček, nahnat, jako potrava. Vzdychl a rozhlédl se kolem sebe. Byl na samém kraji města, v jedné z uliček, kde nebylo moc světla ani přes poledne. Na chvíli zavřel oči, aby se zkoncentroval na hlas malého kluka, kterého šikanovali jeho spolužáci. Kdyby se nejednalo o malé dítě, zřejmě by mu to bylo jedno. Zřejmě by prostě nechal jednou někoho, aby byl okraden. Neměl náladu pořád lidi zachraňovat, nepoučitelná stvoření, mezi která kdysi taky patřil. Ozvalo se v něm svědomí, aby tam toho kluka jen tak nenechal. A sám věděl, že se už dlouho neozvalo, už dlouho neslyšel výčitky toho vnitřního hlasu, který mu měl říkat, co je správné. Ale teď, jako by byl nakažen tou lidskostí, dobrotou, která vyzařovala z Faith. Zhluboka se nadechl a během několika rychlých mrknutí, několika rychlých kroků byl na místě, kde byl potřeba.

Postavil se před drobného kluka s útlým tělíčkem tak rychle, až to s ním zacloumalo jako v silné vichřici. Dva šikanující ztuhli překvapením, že se před nimi najednou někdo zhmotnil. Než aby cokoliv řekli, otočili se a začali utíkat pryč, jako by jim hořely koudele za zadky. Tom se otočil na malého hošíka.

"Jsi v pořádku?" zeptal se jen pro ujištění, ne že by to potřeboval vědět. Místo, aby se mi dostala odpověď, kluk před ním začal couvat. "Já ti neublížím," naklonil Tom hlavu na stranu s lehkým zvednutím dlaní na znamení, že se ho opravdu nemusí bát. Kluk se ale sebral, rychle ho oběhl, jako by mu ta pomalá rychlost snad mohla v něčem pomoct, a zmizel přesně tak, jako ti dva, kteří ho sem zahnali.

"A tolik k vděčnosti," pošeptal si Tom pro sebe a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to tady docela útulně, možná, že by se tady mohl na jednu noc schovat. Zašantročit se někam za kontejner, aby na něj nebylo vidět z ulice, a na chvíli vypnout. Nebo se o to aspoň snažit, protože lidi byli neskutečně hluční. Neustále slyšel tichý šelest, který stupňoval na hlasitosti, čím blíž k centru se dostával. Tady byl ještě relativně v tichu v porovnání s tím, co by ho čekalo na hlavní třídě. Zašel za popelnici a sesunul se na zem, zády se opřel o stěnu domu a lokty se opřel o kolena. V žaludku mu kručelo hlady, ale na to teď nechtěl myslet. Kdyby chtěl, rychle by proběhl kolem nějakého stánku s jídlem a něco si nakradl. Teď se jeho myšlenky netočily kolem potřeb jeho těla. Točily se kolem potřeb jeho mysli. Nemohl vyhnat Faith z hlavy. A možná proto teď dokázal slyšet její hlas, i když byla přes půlku města v zavřeném bytě. Pouhé pootevřené okno stačilo k tomu, aby slyšel, co si povídá. Nebo spíš, co povídá jemu.

"Určitě jsem ho vyděsila," zamumlala si pro sebe, opírajíc se o parapet okna, hledíc na fotku svého bratra, po kterém se jí neskutečně stýskalo. "Ty bys mi řekl, ať se o něj tolik nestarám, ale prostě mě k němu něco táhne. Myslím…" vzdychla, "když se na mě podíval, v pohledu bylo tolik bolesti, že mi bylo líto. A to si nežiju na vysoké noze, ale jeho mi bylo opravdu líto, Philipe," sklopila pohled k tmavým očím na obrázku, který už byl ošoupaný, sešlý s léty, během kterých ho schovávala ve svém deníčku. "Já ztratila tebe, ale vypadá to, že on toho ztratil ještě víc," povzdychla. "Chtěla bych mu pomoct, ale když nechce, přece se mu nebudu vnucovat. Na to nemám," olízla si rty a znovu lehce zrudla, když si vzpomněla, že u ní doopravdy přespal kluk. I když ne v jejím pokoji, byl v jejím bytě. To už byl pokrok. A ona si připadala aspoň trochu blíž těm všem spolužačkám, které se jí vysmívaly za její staromódnost, za to, že byla jiná. Jenomže přesně tahle odlišnost přitahovala Tomovu zmutovanou duši, ve které se ozývaly staré návyky. Čistota, která mu mohla pomoct k vysvobození, k nápravě, která byla jeho cestou i cílem.

Trhaně se nadechl, když si uvědomil, že i ona zřejmě přišla o někoho blízkého. Zamrkal do slunečního světla a znovu se rozhlédl kolem sebe. Kdyby za ní přišel a poprosil o odpuštění za své dřívější chování, prominula by mu to? Proč se nemohl zbavit pocitu, že zrovna ona je jediná z lidí, která mu kdy bude rozumět? Proč se přes ni nemohl přenést, jako to udělal u těch ostatních, kterým pomohl? V čem byla tahle Faith jiná?

B.