Be a Superhero - 5.kapitola

Trochu akce, co vy na to? :) A díky za předchozí komentáře. :) B.

Faith žila docela skromný život. Nikdy neměla moc přátel, spíše jenom takové ty falešné, kteří ji využili kvůli domácím úkolům, radám při testu, při referátech. Spolubydlící si našla přes inzerát. Přítele neměla nikdy. Práci měla vůči své inteligenci podřadnou, ale nikdy si na nic nestěžovala. I ten krátký život, který doposud žila, ji naučil, že všechno přichází a odchází z nějakého důvodu. Něco bolí víc, něco míň. A něco se s vámi vleče celý život, třeba jako ztráta mladšího bratra. Jeho fotku u sebe nosila pořád, ani nevěděla proč. Jednou jí Mel řekla, že si tím jenom prodlužuje to svoje trápení nad tím, že tady už není. Faith to tak ale nebrala. Prostě si někdy potřebovala povykládat, postěžovat si někomu, kdo jí sice nebude odpovídat, ale vyslechne ji. Bizarní, že je to zrovna fotka mrtvého bratra, ale v nouzi člověk dělá cokoliv. A Faith byla v nouzi skoro pořád. Samomluva s fotkou mrtvého bratra jí pomáhala víc, než by si někteří dovedli představit.

Odložila fotku na stůl a posadila se na postel. Promnula si svaly na ramenou a zaposlouchala se do ticha bytu. Mel šla spát, takže tu nebylo nic, co by dělalo rámus. Když se ale po několika vteřinách ozvalo zaskřípání dveří od balkonu, Faith znejistěla. Že by Mel přece jenom neusnula? Nebyl nikdo, kdo by se teď promenádoval po bytě. Faith tiše vstala, snažila se nešlapat na místa, kde věděla, že podlaha vrže, a zamířila ke dveřím svého pokoje. Prsty sevřela kliku a pomalu pootevřela dveře. Očima přeletěla po prázdné místnosti. Dveře balkonu byly pootevřené, se záclonou si pohrával vítr, ale nikdo tady nebyl. Jak to vypadalo, byly jenom špatně zavřené dveře, které se tlakem vzduchu otevřela. S povzdychnutím, ve kterém se odráželo určitě zklamání, přešla obývací pokoj, aby dveře zavřela, tentokrát pořádně, a vrátila se do pokoje.

Tom se posadil na okraj vodorovné střechy budovy, přehodil nohy dolů a dlaněmi se opřel vedle těla. I tahle rychlá návštěva u Faith mu stačila, aby aspoň na chvíli přestal toužit po tom být v její blízkosti. Kdyby ho neprozradily ty hloupé panty dveří, zřejmě by tam dokázal stát ještě teď. Měl potřebu se jí zeptat na jejího bratra. Třeba je to něco, co je sbližuje, co ho nutí u ní zůstávat. Třeba se díky Faith dozví, co se to s ním vlastně stalo, dokáže najít odpovědi na otázky, které mu nedokázal zodpovědět nikdo. Protože vlastně nikoho nemá. Co pochopil z jejího ochranářského pohledu na fotku, byl to její mladší bratr. Bill byl taky jeho mladší bratr. Znamenalo to něco, že jsou oba dva prvorození? Měla to být obdoba egyptské rány, obrácená, kdy prvorození přežívali? Proč musel zemřít Bill, proč Philip? I když ho neznal, připadalo mu, jako by pro jeho život něco znamenal. Musel se o něm dozvědět víc. Ale nechtěl detaily získávat přímo od ní, aby nevypadl hrubě. Jak jinak by je ale mohl zjistit?

Promnul si spánky a rozhlédl se po ulici pod sebou. Viděl tři chlapíky, až podezřele nervózní, jak vystupují z auta. Možná by to nebylo tak divné, kdyby kousek odsud nebyla banka. Loupit za bílého dne? Lidi nemohli mít sebevražednější nápady. Když si jeden z nich z kapsy vytáhl kuklu, Tom jen nespokojeně pomlaskl. Vypadalo to, že dokáže vyhrocené situace vyhledat dřív, než se vůbec něco stane. Když byl ještě člověk, nikdy si nevšímal toho, kolik nepráví se ve světě děje. Teď, když všechny ty chvíle prožíval, měl pocit, že se neděje nic jiného. Každou vteřinu se stane něco, co je potřeba zachránit, odvrátit nebo naprosto změnit. Vstal a rychle přeskočil budovy, dokud se nedostal blíž k bance. Sotva by to někdo postřehl, dostal se z budovy dolů a pomalu přešel k bance. Vešel dovnitř.

Musel vypadat opravdu děsně, protože ochranka se na něj hned otočila. Nedbal na to, že na něj hledí s odporem. Prostě k nim přešel, aby je varoval.

"Vyklidil bych celou budovu. Na ulici jsem viděl nějaké chlápky, kteří se to tady zřejmě chystají vybílit," olízl si rty.

"V pravé poledne? No jasně," protočil jeden z nich očima. "To se spíš chystáš ty, ne?" ušklíbl se a prsty sjel na obušek u svého pasu.

"Říkám vám, vyžeňte lidi ven, než bude pozdě," naklonil hlavu na stranu, zatímco do hlasu přidal trochu víc autoritativního tónu. Těm dvěma bucharům se to zřejmě ale nelíbilo, jinak by se na něj nepodívali tak, jak to právě udělali.

"Pane, budeme vás muset požádat, abyste opustil budovu," řekl jeden, zatímco obušek sevřel v dlani.

"Řekněte ostatním, aby odešli," zvýšil hlas. "Bude tady přepadení, musíte je vyvést pryč, než bude pozdě," rozmáchl se po okolí. Když se ohlédl a uviděl tu plnou banku, rozkřikl se. "Vypadněte, všichni!" zařval, ale jeho křik byl přerušen palbou.

"Tohle je přepadení. Nikdo se nehne, jinak ho vodstřelím!" ozvalo se přes celou halu banky. Nespisovná řeč naznačovala, že chlápek zrovna vyšel z basy. Buď si opravdu věřil, že to tady nedopadne špatně, nebo se chtěl vrátit do vězení rychlostí blesku. Tom se zhluboka nadechl a ještě se podíval na ty dva z ochranky, než se pomalu vydal k těm lupičům.

"Já vám to říkal," pošeptal. I tak se ale zdálo, že nechtějí věřit, že není čtvrtý do party. Sotva se pohnul, jeden ze zlodějů na něj zamířil.

"Nehejbej se," křikl na něj.

"Hele, kámo, nechci ti nic udělat, tak ti rovnou říkám - odlož zbraň a odejdi," zvedl Tom ruce do vzduchu, aby mu ukázal, že tu není od toho, aby mu ublížil.

"Stůj, nebo tě vodstřelím!" varoval ho. Tom se jenom zasmál a zavrtěl hlavou. Neměl na sobě neprůstřelnou vestu, neměl žádnou zbraň, ale i tak věděl, že se mu nemůže nic stát.

"Já nejsem ten, kterému se něco stane," odkašlal si. "Opakuju ti, jestli z tohohle chceš vyváznout živý, odhoď zbraň a uteč," poručil mu. Posměšné odfrknutí mu bylo znamením, že se asi nenechá jen tak zastrašit. Ale taky se zdá, že není ten typ chlapa, co splní své výhružky. Sice měl prst na spoušti, ale nevypadalo to, že by ji opravdu chtěl zmáčknout.

Tom udělal další krok, chlápek o krok ucouvl. Tom se jen pousmál a přiblížil se ještě více. Rychle zhodnotil situaci v bance. Jeden lupič stál u pokladny, mířil zbraní na ženu za pultem. Další hlídal lidi, kteří se vyskytovali v prostorách banky. Poslední se díval do Tomova klidného obličeje a v třepající se ruce držel pistoli.

"Chlape, slyším, že ti buší srdce jako splašené," zavrtěl Tom hlavou. "Kdybych mohl číst myšlenky, určitě si teď nadáváš za to, do čeho ses nechal namočit," olízl si suché rty. "Nechci ti ublížit, takže ti říkám - polož tu zatracenou zbraň a vypadni odsud. Policie už je na cestě, někdo vám totiž utekl a zavolal je. Jestli nechceš být zavřený do chládku, zmiz odsud."

"Dveře jsou zamčené, není cesty zpět. Ani pro tebe, chlape," oplatil mu oslovení a zamířil zbraní níž. Když ho chtěl střelit do stehna, Tom uhnul dřív, než se mu stihlo cokoliv stát. Rychlostí blesku se dostal za něj, zkroutil mu zápěstí za záda a otočil ho směrem do banky, aby na něj nemohli vystřelit zbývající dva. Vysvětlovat, proč mu kulka neublížila, se mu opravdu nechtělo. Tak použil jeho tělo jako lidský štít. Jednoduché, účinné.

"Kurva, pusť mě," procedil mezi zuby. Místo odpovědi mu Tom jenom sevřel zápěstí pevněji, aby mu dal jasně najevo, že je tu větší síla, kterou může použít.

"Kterého z vás tří napadla taková debilovina, že budete krást v mém městě a ještě za bílého dne?" křikl přes celou banku.

"Co si vo sobě myslíš, frajere?" zamířil na něj druhý, který kontroloval vystrašené lidi, kteří se ve skupinkách krčili na studené podlaze. "Chceš bejt mrtvej?"

"Vypadněte odsud," řekl jim ještě jednou. "Poslední varování, než vám všem zakroutím krkem," křikl. Ten, co stál u pultu, si přehodil batoh s penězi přes rameno a nenávistně se podíval na Toma. Vypadalo to, že mu opravdu vadí, jak se kryje jejich kámošem.

"To ti spíš ustřelím palici, než abych tu nechal bráchu," procedil mezi zuby a zamířil na Toma. Aspoň tak dostal lidi do prozatímního bezpečí. Ani jedna zbraň na ně nemíří, aspoň něco.

"Bude tě to stát život, to ti říkám rovnou," připravil ho. Když se pak před bankou ozvaly sirény policejních aut, Tom se na něj podíval, jako by mu chtěl říct, že přesně o tom mluvil.

"Nehraj si na superhrdinu. Zhebneš dřív, než stihneš říct-"

"Vyjděte s rukama nad hlavou a nic se vám nestane," ozvalo se z megafonu. Tom se zhluboka nadechl. Bylo mu jasné, že se nevzdají. Nedělají to nikdy, pokud si vybrali banku za dne.

"Vy se nevzdáte, že?" zeptal se Tom a strčil lupiče, kterého držel, před sebe. Padl na kolena a rychle se sebral, aby si stoupl na stranu svých bratrů. Držel jeho zbraň v ruce a během několika vteřin ji rozebral na nejmenší možné kousky. Když na zem dopadl jeden náboj po druhém, vyděšeně se na něj podíval. "Buď rád, že jsem ti tu ruku nezlomil, holobrádku," ukázal na něj prstem.

"Nehejbej se," uslyšel Tom další příkaz. Vzdychl.

"Už mě to nebaví. Buď se vzdáte, nebo je po vás. Prvně ty, pak ty a nakonec ty," ukázal na každého z nich. Nejstarší z nich se jenom zasmál. A v ten moment Tomův pohár trpělivosti přetekl.

B.