Be a Superhero - 6.kapitola

Rychlostí blesku se přesunul z jednoho konce banky na druhý. Odzbrojil zbývající dva a zmlátil je na hromadu, že se sotva mohli hýbat. Tentokrát šel trochu pomaleji, když se vracel k třetímu, kterým se předtím kryl. Podíval se na dva chlapy z ochranky a pokynul jim, aby se o něj postarali.

"Je váš. Klidně tohle vezměte na sebe, já odsud mizím," pronesl klidně, zatímco si utíral krev z kloubů prstů do svého trika, které bylo už tak dost špinavé.

"Je to všechno na kamerách," oponoval jeden. Tom pokrčil rameny. Bylo mu to jedno, stejně mu nikdo nezaplatí za to, že tady zachránil několik desítek životů. Hlavní pro něj bylo, že teď bude mít zase chvíli klid. Nebo v to aspoň může doufat.

"Je tu někde zadní vchod?" zvedl obočí a rozhlédl se po bance. Všichni lidi na něj hleděli s úžasem.

"Mezi dámskými a pánskými záchody," odpověděl jeden z nich. Tom jen souhlasně přikývl. Doufal v to, že jim nemusel dávat další instrukce ohledně toho, že musejí odemknout dveře pro policii a vydat jim ty nepovedené zlodějíčky. Nemusel spěchat, lidé tady byli pořád strnulí. V klidu přešel k toaletám a vydal se zadním vchodem, doufajíc, že tam nebudou policisté. Snad nebude muset vynaložit moc úsilí, aby se dostal pryč. Za dnešek už byl unavený, hladový, vyčerpaný. Potřeboval by si odpočinout.

Stoupl si ke dveřím a zaposlouchal se do zvuků za nimi. Dával pozor, jestli tam nejsou zvuky, které by prozrazovaly přítomnost někoho dalšího. Jelikož slyšel hned několik srdcí s klidným bušením, bylo jasné, že se na střechách skrývají snipeři, kteří jen čekali na rozkazy. Tom se zhluboka nadechl. Vypadá to, že bude muset sebrat ještě trochu síly, aby se odsud dostal, aniž by si toho někdo všiml. Už se chystal, že se rychle opře do dveří, aby to vypadalo jako výbuch bomby, ale tiché šumění vysílačky ho přinutilo počkat.

"Chlapi, stáhněte se. Vycházejí rukojmí, není potřeba odstřelovače," uslyšel. S prsty na klice čekal, dokud se synchronizovaný tlukot srdcí nevzdálí. Teprve, když si byl stoprocentně jistý, že v uličce nikdo není, otevřel dveře. Rychle vyběhl a spěchal po požárním schodišti vedlejší budovy, aby odsud zmizel co nejdříve. Jen ze vzdálenosti pozoroval, jak ty tři zatýkají, jak je strkají do auta, a teprve potom se s klidným svědomím otočil na patě. Vlastně ani nevěděl, kam pořádně jít, jako vždycky, ale nohy ho samy vedly za Faith. Nechtěl ji otravovat, ale v poslední době to byla jediná osoba, která mu nabídla jídlo, pití, místo ke spánku.

Když doskočil na plochu balkonu u jejího bytu, uslyšel její zrychlující se tlukot srdce. Prsty se opřel o sklo balkonových dveří, ale ty se neotevřely.

"Faith, to jsem já," zamumlal, opřený o stěnu balkonu. "Otevřeš mi, prosím?" pošeptal, snažíc se přemoct únavu. Pokud si hned neodpočine, zřejmě usne i ve stoje. Stávalo se mu to jen někdy, ale jak se zdálo, celá ta akce v bance ho řádně oslabila. Víc, než pouhé zachraňování dítěte z uličky. Nával adrenalinu, který mu teď chyběl. Potřeboval doplnit energii aspoň krátkým spánkem.

"Co tady děláš?" zeptala se překvapeně, když otevřela dveře a nakoukla na balkon. "Myslela jsem, že se už nikdy neuvidíme," pousmála se.

"Nechtěl jsem se vracet, ale jak se zdá, ještě jednou budu muset využít tvé dobroty," podíval se jí do očí. Měl pocit, jako by si teď měli mnohem blíž, i když mu bylo trapné ji o to žádat. "Můžu tady ještě jednou složit hlavu?" zeptal se opatrně.

"Prosím tě," oplatila mu hned úsměv a poodstoupila od prahu balkonových dveří, aby mu dala najevo, že může vejít dovnitř. "Zachránil jsi mi život, ty tady můžeš složit hlavu kdykoliv."

"Děkuju," pošeptal vděčně a zamířil k pohovce. Když slyšel její rychle nadechnutí, ještě se k ní otočil.

"Běž radši do mého pokoje. Nechce se mi Mel vysvětlovat, co tady ještě děláš. Když má kocovinu, není s ní rozumná řeč," zamumlala tiše, pohledem směřujíc ke dveřím pokoje její spolubydlící.

"Jasně," přikývl a rychle překročil zbývající vzdálenost mezi jím a matrací postele.

Faith sledovala, jak se Tom plouží do jejího pokoje. Sesunul se na postel a sotva vsunul dlaně pod polštář, usnul během zlomku vteřiny. Vlastně ji to těšilo, že se vrátil, jenom netušila, jestli je to dobře, nebo se má bát. Sám jí řekl, že není tak milý a hodný, jak se jí zdá, tak netušila, jestli ji teď jenom nevyužívá. Tiše zavřela dveře svého pokoje a nechala ho spát, zatímco si sama pustila televizi. Zeslabila ji na minimum, doufajíc, že to nebude dva spáče v přilehlých pokojích rušit, a sledovala podvečerní pořad. Den utekl neskutečně rychle, opět byl u konce a pracovní týden se blížil s každou vteřinou. Nechtělo se jí do práce, ale věděla, že je to nutné zlo. Nic jiného její život teď nenaplňovalo, než každé ráno vstát, jít do práce, vrátit se domů a celé to zopakovat. Poslouchat kecy nadřízeného, nenechat se jimi naviklat, odejít domů a připravovat se na další takový den.

Její myšlenky nad pracovním týdnem se rozběhly, když přepnula kanál na večerní zprávy. Záběry z dnešního vloupání do banky, o které ani nevěděla, ji znejistěly. Sice ty záběry nebyly příliš ostré, vlastně si byla jistá, že se neměly dostat do světa, ale novináři jsou svině, které chytnou po všem, co by jim mohlo vynést popularitu. Tomův obličej by Faith poznala kdekoliv, od minulé noci, kdy se jí o něm zdálo, by ho dokázala poslepu popsat. Napřímila se na pohovce, na které seděla, a hleděla na obrazovku televize. Polkla a nevěřícně zamrkala. Jestli se dneska pokusil vykrást banku, přišel sem, aby se tady schoval? Rychle se napřímila a zamířila ke svému pokoji. Než si ale pořádně uvědomila, co dělá, dveře se před ní otevřely samy.

"Co se děje?" zvedl Tom obočí.

"Ty nespíš?" ucouvla před ním. Tom se ani nemusel dívat na televizi, věděl, co Faith asi viděla. Bylo mu jasné, že se teď stal podezřelým číslo jedna. Slyšel její zrychlující se tlukot srdce, což by u ní nebylo tak divné, pokud by si nevšiml toho vyděšeného pohledu v jejích očích.

"Můžu to vysvětlit," pošeptal, klidnými prsty míříc na televizi. "Nejsem žádný zloděj, nechtěl jsem vykrást tu banku, vlastně jsem je tam šel varovat," začal mumlat.

"Schováváš se tady?" zvedla obočí hned po tom, co se zeptala na první věc, která ji napadla. "Jsi zraněný?" naklonila hlavu na stranu a očima zkontrolovala jeho triko, jestli není náhodou někde protržené.

"Ne, jen jsem potřeboval místo ke spánku," odpověděl jí popravdě. "Jestli je ti to proti srsti, sbalím se a odejdu," olízl si rty.

"Neudělal jsi nic špatného?" ujišťovala se.

"A ty věříš mému slovu?" pousmál se. "Mohl bych ti tady klidně lhát a ty bys to nepoznala."

"Kdybys mi chtěl lhát, určitě bys neřekl tohle," zamrkala a znovu ucouvla. Očima sjela na obrazovku. Polkla. "Jak ses z té banky dostal, aniž by se ti něco stalo?" nechápala.

"Měl jsem štěstí," pokrčil rameny.

"Tak ale teď lžeš," ukázala na něj prstem a zamračila se. "Abys věděl, moc ti to nejde," založila si ruce na prsou. Tom mlčel. Nevěděl, co by měl říct. Že je superhrdina? To by se mu jedině vysmála a rychle zavolala do blázince, aby si ho odvezli. To neměl zapotřebí.

Tom se přesunul vedle ní a posadil se na pohovku. Byl jí blíž, než kdykoliv předtím, cítil její tělesné teplo, vystupovalo z její kůže, která tak zvláštně voněla. Po kokosovém mléce. Přesně takové aroma používal jeho bratr.

"Viděl jsem tři chlapíky, jak se chystají vyloupit banku. Zašel jsem dovnitř, varoval ochranku a pak vyšel ven zadním vchodem," shrnul události tak, jak se staly, i když vynechal ty důležité detaily.

"Na těch záběrech jsi po celou dobu, co byli ti chlápci uvnitř," olízla si rty.

"Tak za prvé, ty záběry se vůbec neměly dostat do televize," naklonil hlavu na stranu. "A za druhé…" odkašlal si, "nemám, co bych k tomu řekl. Buď mi prostě věř, nebo ne. Je mi to jedno."

"Můžeš mi říct celou pravdu," pobídla ho. "Nebudu volat policii, nezačnu křičet, nebudu panikařit," zavrtěla hlavou. "Slibuju," dodala ještě, jako by to snad mělo nějakou váhu.

"Je to bláznivé, nechtěj to po mě," nesouhlasil s ní. "Ne," řekl rozhodně a vstal. Přešel k balkonu a otočil se k ní. "Bude lepší, když se už nikdy neuvidíme."

"Máš strach se s někým sblížit?" zeptala se rychle, než by stihl znovu utéct. "Nemusíš to tajemství střežit sám," poposedla na místě. "Vím, že… prostě mám pocit, že máme něco společného," zamrkala. Pomalu k němu zvedla pohled.

"Jo, máme něco společného," souhlasil s ní. "Ale ne úplně všechno. Ty žiješ normální život. Nebudu ti ho ničit," zavrtěl hlavou. A než se stihla nadechnout k odpovědi, otevřel dveře a zmizel. Sotva mrkla víčky, byl pryč. Vzdychla. Jen tak snadno se nevzdá. Najde ho, i kdyby ji to mělo stát všechno její úsilí. Konečně se v jejím životě začalo něco dít, přece od toho neupustí.

B.