The Beast #01

Hlavou mi prošlo hned několik nápadů na novou povídku. Vy jste mi taky nějaké podnítili a na mě jen zbylo z té přemíry možností vybrat jednu, které bych se teď věnovala. A jelikož se blíží zkouškové, budu muset někde vybít agresi, k čemuž mi takhle povídka zřejmě poslouží velice dobře. :D Bude to divoké a hravé, bude to veselé i smutné, bude to prostě o životě, ve kterém nás všechno tohle potkává.

Tak nějak se mi líbilo, že jsem u minulé povídky psala ke každému dílu i hudbu, která byla inspirací, je s dějem v kapitole nějak spjatá, či jsem ji u psaní prostě jen poslouchala. Asi v tom budu pokračovat i u téhle povídky. No, a co se týká děje, mám navržených dopředu jen pár kapitol. Asi nechám postavy, aby mě samy zavedly, kam se jim bude chtít. :) B.

Hudba: Jessie J, Ariana Grande, Nicki Minaj - Bang Bang

Někteří by si mysleli, že je můj život dokonalý. Někteří mi dokonce závidí. Někteří si myslí, že se mám jako v peřince, že se mnou zacházejí jako s princeznou. V tom by se s nimi dalo souhlasit, ovšem jen částečně. Byla jsem pro okolí někým, ale určitě se mnou nezacházeli jako s porcelánovou panenkou. Ve většině případů si se mnou dělali, co chtěli. Ve většině případů jsem je taky nechala, aby si se mnou dělali, co se jim zlíbí. Svět viděl jen to pozlátko - kupu peněz, povrchní krásu a dokonalé šaty. Jen málo lidí vidělo tu samotu, kterou to přinášelo, paradoxní pocity méněcennosti a prodejnost, která na mě musela být vidět, abych si práci udržela. Být profesionální party girl. Co víc si přát, než celý propařit?

Konečky prstů jsem si přejela přes třeštící spánky a zamžourala do stropu, který rozhodně nepatřil mé ložnici. Z předešlé noci jsem měla rozmazané vzpomínky. Když odešla veřejnost a zůstali jen ti vyvolení, alkohol začal téct proudem. Většinou mě do dvou hodin po půlnoci, kdy se kluby zavíraly, stihl opít málokdo. Včera se to někomu podařilo. Zřejmě jsem ho odměnila. Svým tělem. Z noci jsem si pamatovala opravdu málo.

Posadila jsem se na posteli a natáhla se pro elastické šaty, které jsem si hned přetáhla přes hlavu. Vstala jsem a opatrně se přidržovala kraje postele, abych se nemotala po pokoji v nekončící závrati, a sbírala si svoje věci. Nejrozumnější bylo vypadnout co nejdřív a nepozvracet cizí postel. Radši hodit tyčku v taxíku, než u chlápka, který má mramorové schodiště a luxusní auto před barákem. Chtělo se mi spát, rozhodně se mi nechtělo vstávat, ale pud vrátit se domů byl silnější. Ani jsem se neohlédla po poskákané posteli s propoceným povlečením, tiše jsem za sebou zavřela dveře a prošla dlouhou chodbou směrem ven. Až u botníku jsem z kabelky vytáhla mobil a vytočila číslo, které jsem znala snad i nazpaměť.

"Deane, můžeš pro mě přijet?" zamumlala jsem ochraptělým hlasem. "Taxíkem se mi nechce ani náhodou."

"Už několik minut čekám před domem, kotě. Tvůj včerejší rozkaz zněl jasně," tiše se zasmál. "Potřebuješ s něčím pomoct?"

Vydechla jsem a zkontrolovala svůj vzhled v širokém zrcadle. Klouby ukazováčků jsem si projela pod očima ve snaze utřít rozmazanou řasenku, lehce jsem si prohrábla vlasy, abych si je upravila do přijatelné podoby, a uhladila jsem si šaty na svých bocích. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a snažila se překonat nutkání na zvracení.

"Nicole?"

"Už jdu," hlesla jsem. Strčila jsem chodidla do vysokých lodiček a na chvíli se přidržela stěny, abych nabrala rovnováhu a nemotala se po chodníku před domem jako ožralé prase. Z kabelky jsem si vytáhla sluneční brýle, které v taková rána byly nutností, a otevřela dveře domu. Sotva mě ovanul čerstvý vzduch, blaženě jsem zamrkala. I tak tenhle den bude stát za hovno.

Dean byl nejlepší bodyguard a řidič, jakého jsem si mohla kdy přát. V autě mě čekal kelímek horké kávy, který teď byl prvním vysvobozením, které jsem potřebovala. To druhé mě čekalo doma - dlouhá sprcha, po které si půjdu lehnout, a nevstanu, dokud na obloze zase nebudou hvězdy. Dlouze jsem se napila z kelímku a ze zadní sedačky jsem se zadívala přes tmavá okna auta.

"Kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se.

"Bude půl dvanácté. Dneska ses trochu prospala, ale taky je pravda, že se akce v klubu protáhla i po oficiální zavíračce," odpověděl mi zpoza volantu.

Povzdychla jsem si. "Kdy nás čeká další akce?"

"Tenhle týden máš volno. Do klubu jdeme až v pátek, ale to ti ještě zavolají informace," pokývl hlavou.

"Jsi nejlepší diář na světě," zamumlala jsem, než jsem se znovu dlouze napila. Neodpověděl mi, ale odpovědí mi bylo tiché zachechtání. Jiní se se svými bodyguardy nebaví. Já bych ho nevyměnila za nic na světě.

Uvelebila jsem se na pohodlných sedačkách a zhluboka dýchala, snažila se nemyslet na houpající žaludek a na chvíli zavřela oči. Včera se v klubu až moc kouřilo a já měla oči podrážděné, zarudlé a stále ještě opilé. Pomalu jsem si olízla rty a naklonila hlavu na jednu stranu, pak na druhou. Pokaždé se ozvalo úlevné křupnutí. Prsty jsem si promnula svaly na ramenou a oči na chvíli zase otevřela. Dean zrovna parkoval u mého domu, ve kterém jsem měla pronajatý veliký podkrovní byt s dokonalým výhledem na skoro celé město. Poposedla jsem si a naklonila se přes Deanovu sedačku.

"Díky, brouku," zamumlala jsem a zlehka ho líbla na tvář.

"Užij si týden volna, kotě," popřál mi.

Pokývla jsem hlavou a otevřela zadní dveře auta. Hned jsem zamířila k hlavním dveřím, prošla vstupní halou a zamířila k výtahům. Stiskla jsem tlačítko na přivolání kabiny a ignorovala pohledy okolních lidí, kteří hodnotili mé vzezření. Nic, na co bych nebyla zvyklá. Vždycky se na mě dívali pohrdavě, závistivě nebo opovržlivě. Když se přede mnou dveře otevřely, nastoupila jsem dovnitř a zády se opřela o stěnu. Výtahem jsem se nechala zavézt až do horního parta ke svému bytu, který jsem sdílela se starší sestrou. Byly jsme jenom dvě a prostoru jsme měly ažaž, ale ani jednou nás nenapadlo stěhovat se. V tomhle domě bylo jen pár bytů a jen pár jich bylo pronajatých. Málokdo si mohl dovolit takový luxus. V podkroví byly byty dva, a co jsem si pamatovala, ten druhý byl několik měsíců prázdný. Předchozí nájemník - právník - zkrachoval. Když jsem vystoupila dnešního rána, byla jsem v takovém stavu, že jsem se nevšimla nové rohožky u protějších dveří. Nezajímalo mě, že je tu nový nájemník. Sousedé mi byli ukradení, stejně mě všichni hodnotili jako zlatokopku. V horším případě jako drahou kurvu.

Otevřela jsem dveře svého několikapokojového rozlehlého bytu a spokojeně si povzdychla, když jsem si mohla sundat lodičky s nezdravě vysokými podpatky. Sluneční brýle jsem si nechávala na očích, když jsem bosá přecházela po hebkém koberci, který jsem sama zaplatila, až do kuchyně, která byla spojena s širokou jídelnou. Nevnímala jsem fakt, že tady voněla sladká buchta, kterou musela má sestra upéct. Postavila jsem kelímek s nedopitou kávou na kuchyňskou linku a dlaněmi se opřela o dřez. Bolestně jsem zafuněla, přemohla houpající se žaludek a natáhla se po skleničce, abych si nalila studenou vodu. Bude to chtít aspirin nebo dva.

"Kdopak se nám to vrátil?" uslyšela jsem za sebou sestřin jízlivý hlas. "Nicole, co kdyby ses šla převléct a pozdravila se s našimi novými sousedy?" navrhla.

Pomalu jsem se otočila na špičkách chodidel a stále mezi prsty držela prázdnou sklenici, která příjemně chladila, když jsem si prsty druhé ruky vysunula sluneční brýle do vlasů. Olízla jsem si suché rty a pohledem přejela z obličeje mé sestry na dvě mužské tváře. Neznámé osoby v mém bytě - jak typické pro mou drahou sestřičku. Nespokojeně jsem si pomlaskla. Kolikrát jsem jí říkala, aby sem netahala cizí lidi. Aspoň tady jsem chtěla mít své soukromí, ale ona pořád musela někoho zvát - kolegy, kamarádky z čtenářského klubu, teď nové sousedy.

"Nicole?" znovu mě oslovila.

"Anito, na slovíčko," zachraptěla jsem a odložila sklenici zpátky na místo, než jsem se línou chůzí vydala napříč kuchyní a jídelnou až na chodbu k našim ložnicím, kde jsme měly konečně trochu soukromí. Založila jsem si ruce na prsou a podrážděně našpulila rty. Sice byla Anita starší sestra, ale někdy prostě nedokázala pochopit, že v tomhle bytě platí moje pravidla. Ona však hned přešla do útoku.

"Ani půl slova o tom, že sem nemám nikoho vodit," zašeptala a ukázala na mě prstem. "Ještě se ani nevybalili a měli hlad, tak jsem je pozvala na jablečný koláč. Jsou to milí kluci, tak si nech ty řeči o tom, že se nedá nikomu věřit."

"To se mi snad jenom zdá," ušklíbla jsem se. "Neznáš je, ale jsou to milí kluci," ohrnula jsem horní ret.

"Kdybys jako vždy nepřišla opilá a taky se jednou vrátila domů už v noci, tak bys měla šanci je poznat. Teď se uprav a pojď si za námi sednout," znovu na mě ukázala prstem.

"Zapomínáš na to, že nejsi moje matka. Jsem dospělá a můžu si dělat, co chci. A taky bych ti ráda připomněla, že tohle je můj byt. Nemůžeš si sem zvát, koho jen chceš," zavrčela jsem na ni.

"Bože, Nic, běž se radši vyspat. Nedá se na tebe dívat, natož tě poslouchat," mávla rukou, než se otočila na patě, aby znovu vešla za její návštěvou. "Moc se vám omlouvám za svou sestru. Někdy se prostě vrátí bez nálady," uslyšela jsem její veselé zachichotání. Naštvaně jsem zatnula zuby a ještě naštvaněji zafuněla. Tohle mi byl čert dlužen.

Zavřela jsem se v koupelně a hned se vysvlékla do naha. Veškeré oblečení jsem strčila do koše na špinavé prádlo a začala napouštět vanu, zatímco jsem si stoupla před zrcadlo a začala se odličovat. S relativně čistým obličejem jsem se posadila do vany plné teplé vody a na chvíli zavřela oči. Nebála jsem se, že bych usnula, teď jsem byla díky Anitě podrážděná a až moc probuzená. Pozvat naprosto neznámé lidi, kteří se přistěhovali naproti, k nám domů. To může napadnout opravdu jenom ji. Vždycky se snaží v lidech vidět jen to nejlepší a nechápe, že ne každý je tak laskavý a ochotný jako je ona sama. Tím, že si něco takového nepřeji, se ji snažím ochránit. Ona má běžné zaměstnání v realitce, neví, jací lidé doopravdy dokážou být. Za ní lidé chodí, když něco potřebují, je jasné, že se k ní chovají hezky. V běžném životě ale může být člověk i pěkný podrazák. Proč to jen Anita nedokáže pochopit?

Muselo uplynout minimálně třicet minut, než jsem z vany vylezla a vodu vypustila. Už nebyla příjemně teplá, ale spíše vlažná. Kůži na prstech jsem už měla nakrabacenou, celé tělo uvolněné a připravené na několikahodinový spánek. Osušila jsem se a zahalila se do županu, než jsem odemkla dveře koupelny a vydala se do kuchyně pro ty aspiriny, na které jsem si při příchodu dělala zálusk. Hlasy jsem tentokrát slyšela z obývacího pokoje, jak se zdálo, Anita zařídila, abych měla kuchyň a jídelnu prázdnou. Aspoň něco.

Stoupla jsem si k lednici a vytáhla z ní pomerančový džus, který tady nesměl chybět, pokud jsem se potřebovala dostat z kocoviny. Nalila jsem si plnou sklenici a džus znovu schovala do chladu, než jsem otevřela šuplík s léky, abych našla aspirin na bolavou hlavu. Jeden jsem zapila několika dlouhými loky a na chvíli zavřela oči, prsty si mnouc kořen nosu. Když jsem zaslechla rozhovor nových sousedů a mé sestry, oči jsem hned otevřela. Nechtěla jsem poslouchat, nezajímalo mě, o čem se baví, ale jejich debata se jednoduše nedala přeslechnout.

"Stěhovali jsme se už několikrát, tak snad nám tohle místo chvíli vydrží, když máme takovou milou sousedku," pronesl jeden z nových sousedů.

"Jak jsem říkala - jsem ráda, že tady konečně někoho máme. Nicole je každou chvíli pryč, tak teď aspoň nebudu na celém patře sama," postěžovala si Anita. Pro sebe jsem si protočila oči. Vydělávám peníze na naše bydlení. To je jí snad málo?

"A pokud to chápu správně, ty pracuješ v realitce? Že jsme se ještě nepotkali, když už jsme prošli tolik bytů," ozval se laškovní smích. Protočila jsem oči a ušklíbla se. Ještě aby se do sebe zamilovali. Bože. Už si i tykají, to to postupuje rychle.

"Ano, pracuju. Ale máme tolik klientů, že bych si vás stejně nepamatovala," zasmála se spolu s nimi. Chtělo se mi zvracet, a tentokrát to nebylo z přemíry alkoholu, kterou jsem včera vypila. Anita neuměla flirtovat. Dobře, že se neživila prací, kde to bylo potřeba. Kdyby se mnou měla chodit po klubech, flirtovat a laškovat s bohatýry, aby utratili ještě více peněz, asi by byla brzo na mizině.

"Musím ale říct, že to tady máte pěkně zařízené," ozvala se chvála.

"Pracuju v realitce, takže na to mám cit. Ale Nicole je ta, co většinu zaplatila, přiznávám," odpověděla Anita. "Kolikrát jsem si musela vyslechnout výtky na to, co jsem udělala špatně nebo neudělala podle jejích představ," odfrkla si. Měla jsem chuť za nimi zajít a jednu výtku jí do obličeje vmést i teď.

"My dva pracujeme spolu a všechno děláme společně, takže se takovým věcem naštěstí vyhýbáme. Taky máme na většinu věcí stejný názor, takže jsme za vodou."

"Mh, ale zase spolu být nonstop taky není výhoda," ozval se hluboký smích.

"Však máte od showbusinessu volno, tak proč si nevzít volno i od sebe navzájem?" navrhla Anita. Showbusinessu? Do prdele, co je to za maníky? Udělala jsem pár kroků na stranu, abych mohla od kuchyňské linky nahlédnout do obývacího pokoje, kde všichni tři seděli. Měla jsem dokonalý výhled do obličejů obou sousedů, kteří si hověli v našem obývacím pokoji.

"Ale my se milujeme," zasmál se ten blonďáček a prsty si přejel po potetovaném předloktí. "A skoro každý den jsme na skypu s kluky, co jsou v Německu, takže…" odmlčel se a trhl rameny. Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, odkud bych ho mohla znát. Ano, byl mi povědomý. V showbusinessu jsem se musela orientovat, abych mohla dělat to, co dělám. Ještě se mi čím dál častěji stávalo, že jsem poznávala obličej, ale za boha jsem k němu nemohla přiřadit správné jméno a kariéru. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a pohledem sklouzla k druhému sousedovi. Ani jsem si neuvědomovala, že na ně hledím jako dravá šelma - bez mrknutí oka, bez jakéhokoliv podezřelého pohybu. Když jsem se však setkala s jeho pohledem, došlo mi, že si mě v pootevřených dveřích všiml. Sledoval mě stejně, jako já jeho. Až mě z toho pohledu na chvíli zamrazilo. Přenesla jsem váhu těla z nohy na nohu a přiložila sklenici se zbytkem džusu ke rtům, aniž bych přerušila zkoumavý pohled, který jsme si teď opláceli. Nehodlala jsem uhnout jako první, nehodlala jsem se vzdát.

"Kluci, můžu vám ještě něco nabídnout?" zeptala se Anita.

"Vlastně myslím, že jsme tvojí milé pohostinnosti využili ažaž. Budeme ti to muset oplatit, až se zabydlíme. Ale teď už bychom měli jít. Co, Tome?" řekl blonďáček a prsty šťouchl do našeho druhého souseda. Ten pomalu zamrkal a sjel svým pohledem mé tělo zabalené v županu, než se podíval na Anitu.

"Brácha má pravdu. Moc ti děkujeme," usmál se na ni. "Nás však čeká hromada vybalování, měli bychom se do toho pustit co nejdřív," řekl a lehce pokývl hlavou.

"Kdybyste potřebovali pár rukou navíc, ráda vám pomůžu. Aspoň bych se nenudila," nabídla se Anita.

"Jsi moc hodná, díky," uculil se blonďáček. "Zítra budeš doma? To budu vybalovat všechno kuchyňské náčiní, které jsem si přivezl, takže bych tě možná využil," usmál se. "Ty se v tom určitě vyznáš lépe."

"Je víkend, takže budu doma. Stačí pak jen zaklepat, budu k dispozici," pokývla Anita hlavou. Olízla jsem si rty. Pohledem jsem ty dva neopouštěla a sledovala, jak si stoupají ze sedačky. Ani jeden mi nevěnoval pohled, dokonce ani Tom, který věděl, že tu stojím. Bylo mi to jedno. Jen ať vypadnou co nejdřív, já chci mít doma klid.

Pořád jsem se opírala o kuchyňskou linku a pořád jsem v ruce držela sklenici od džusu, když se ozvalo tiché cvaknutí dveří bytu. Když se Anita objevila ve dveřích do kuchyně, leknutím sebou cukla.

"Nicole!" zalapala po dechu. "Co tady stojíš jak duch?" zeptala se a se špinavým nádobím v rukou přešla k myčce. Otevřela ji a těch pár talířů a hrníčků od kávy do ní naskládala.

"Co je to za borce?" zeptala jsem se bezvýrazným hlasem.

"No ne. Že by se v tobě přece jenom našla sousedská laskavost?" zvedla jedno obočí. Dala si ruku v bok a sledovala můj výraz v obličeji, který jí ovšem nemohl vůbec nic prozradit.

"Ani v nejmenším," ušklíbla jsem se. "Jde mi o to, že ty obličeje odněkud znám, jen je nedokážu zařadit do správné škatulky," pokrčila jsem ledabyle rameny.

"S tvým životním stylem se není čemu divit," odvětila. "Ale taky se nejde divit tomu, že je znáš. Je zná snad každý. Jsou to bratři Kaulitzovi. Pocházejí z Německa a živí se hudbou," prozradila mi.

Oči se mi rozšířily prozřením. "Bill a Tom Kaulitzovi," zamumlala jsem. "26 let, pocházejí z Magdeburgu v Německu. Přestěhovali se do Los Angeles kvůli neustálým útokům ze stran šílených fanynek. Nejnovější album Kings of Suburbia," odříkala jsem naučený text jako básničku.

Anita znalecky hvízdla. "No tak vidíš, že je znáš," pousmála se.

"Vždyť jsou to namyšlení kreténi," konstatovala jsem, co jsem o nich slyšela a sama věděla.

"Víc jak ty?"

"Já se tím živím," oponovala jsem.

"Oni zřejmě taky," pokrčila rameny.

"No jasně," odfrkla jsem si a otočila se na patě. "Jdu spát. Laskavě nehluč," prohodila jsem přes rameno, než jsem se zavřela ve své prostorné ložnici. Sundala jsem si župan a nahá jsem přešla přes místnost ke své posteli. Přetáhla jsem si přes hlavu saténovou noční košili a posadila se na kraj matrace.

Tak Kaulitzovi se nastěhovali naproti.

Zajímavý to střet.

B.