The Beast #02

Omlouvám se, že to tak trvá, ale teď toho prostě bylo povíc. Následující týdny ale tomu nebude jinak, páč nám začíná zkouškové. Modleme se, ať to opět zvládnu, jinak mě klepne, a to beze srandy. Snad budu mít na odreagování mezi učením (=na psaní) více času. :)

Děkuji vám za všechny vaše krásné komentáře, moc mě potěšily. Ono to ani jinak nejde. :) Těším se na vaše ohlasy pod tímhle dílem a na brzké shledání *cheers*. B.

Hudba: Pink - Just Like Fire

Čekal mě týden volna. Díky tomu jsem mohla spát až do samého poledne, nemusela jsem se od rána připravovat na večerní návštěvu klubu, ale i tak jsem se probudila kolem osmé hodiny ranní. Až bych svému tělu zanadávala, jak hloupé někdy bylo. Nemělo cenu se válet v posteli, když jsem se mohla nasnídat, zajít si do posilovny, ke kadeřnici nebo na nákupy. Vstala jsem a rovnou zamířila do koupelny. Své kratší vlasy jsem si svázala do vysokého culíku, ze kterého mi stejně pár vlasů sjelo zpátky na krk a ramena, a provedla svou ranní hygienu - vyčištění zubů, navlhčení obličeje, jemný ranní peeling tváří a pak denní hydratační krém, abych své pleti darovala trochu svěžesti. Když chce holka dobře vypadat, musí pro to něco udělat. Očním krémem jsem si promnula světlé kruhy pod očima a ještě jednou zkontrolovala, jestli jsem na něco nezapomněla, než jsem koupelnu opustila.

V bytě bylo ticho, což mohlo znamenat dvě věci - Anita ještě spí, nebo jsem tu už sama. Nevadila mi ani jedna, ani druhá možnost. V kuchyni jsem zapnula kávovar a z lednice vytáhla ovocný jogurt, který byl mou obvyklou lehkou snídaní. Nalila jsem si kávu do svého oblíbeného hrníčku a se svou snídaní se posadila do obývacího pokoje. Pustila jsem si televizi a opřela si nohy o konferenční stolek. Sotva jsem však zabořila lžičku do jogurtové hmoty, ozvalo se tiché zaklepání na dveře mého bytu. Nespokojeně jsem si pomlaskla a vstala. Přešla jsem ke dveřím a kašlala na to, že jsem ve večerním negližé. Otevřela jsem příchozímu a překvapeně zamrkala, když jsem pohlédla do Deanovy tváře.

"Co tu děláš?" nechápavě jsem zvedla obočí.

"Volal jsem ti. Máš dneska na starosti tohoto boháče," řekl a strčil mi do rukou složku s detaily, které jsem se vždy před doprovodem musela naučit, abych mohla vystupovat vedle osoby, která si vyžádala mou společnost.

"Myslela jsem, že mám týden volno," povzdychla jsem si.

"Suzie leží s teplotami. Můžeš být ráda, že to víš celý den dopředu," pousmál se na mě. "Večer v půl deváté tě vyzvednu, všechno ostatní by mělo být v té složce," mrkl na mě.

"No super," ušklíbla jsem se. "A já se těšila, že si dneska pustím nějaký super akčňák a budu se cpát zmrzlinou," zavtipkovala jsem. Dean se krátce zasmál, a ačkoliv mi řekl všechno, co bylo potřeba, pořád stál na mé rohožce. Zvednutím svého obočí jsem ho pobídla k tomu, aby ze sebe vymáčkl, co měl na srdci.

"Vy máte nové sousedy?" zamumlal svou otázku.

Přestala jsem se věnovat prvním informacím na přední stránce složky a podívala se do tváře svého kamaráda, spolupracovníka a bodyguarda. "Jo," vydechla jsem. "Ale žádná sexy kočka, se kterou bych tě mohla seznámit, promiň," pokrčila jsem rameny. Dean se zase zasmál. A v ten moment se protější dveře otevřely.

"Slyšel jsem hlasy, myslel jsem, že už jde Anita," začal Tom. "Brácha mě poslal, abych…" odmlčel se, když uviděl, v jakém poloprůsvitném ošacení tady stojím. Za své tělo jsem se nestyděla, ale neměla jsem chuť snášet takové pohledy hned zrána a zrovna od něj. Za takové pohledy na mé tělo se platilo. Složkou jsem si zaclonila hruď a podívala se na Deana.

"Tak jo, v půl deváté," pokývla jsem hlavou. "A díky, že jsi mi to přivezl," dodala jsem ještě. Jiní by se na mě vykašlali, on mi byl větší pomocí, než si vůbec představoval.

"Uvidíme se večer. Čau, kotě," usmál se na mě Dean a pak se otočil na patě. Přešel chodbou k výtahu a přivolal si ho. Sotva nastoupil do kabiny, uvědomila jsem si, že tu pořád stojí můj nový soused, hledí na mou krátkou sukýnku tmavého negližé a doslova hypnotizuje moje opálené nohy.

"Hej!" sykla jsem a luskla na něj prsty. "Co kdybys mě tady přestal očumovat a šel si ji probudit, když tolik toužíte po její výpomoci?" navrhla jsem. Nečekala jsem na jeho odpověď, prostě jsem se k němu otočila zády a vrátila se ke své snídani a puštěné televizi. Než jsem se posadila, natáhla jsem se pro župan, který tady ležel od předešlého večera, a rukávy protáhla své paže. Složku jsem položila na konferenční stolek a otevřela ji na první stránku, která většinou obsahovala jméno, datum narození a fotku osoby, kterou jsem měla doprovázet. Prohlédla jsem si ostře řezané rysy muže ve středních letech a pomalu olízla lžičku plnou jogurtu. Svému okolí jsem nevěnovala pozornost, dokud jsem neuslyšela nejisté odkašlání.

Vzhlédla jsem a setkala se s jeho pohledem. Postával na prahu místnosti s dlaněmi vraženými hluboko v kapsách tmavých tepláků. Několik vteřin jsem zírala do jeho tmavých očí, které mě podivným způsobem přitahovaly, než jsem mlčky zvedla obočí.

"Ne, že bych to nedokázal, ale co kdybys Anitu vzbudila ty? Nemyslím si, že by byla nadšená, kdybych se nad ní skláněl zrovna já. Známe se sotva den," lehce pokrčil rameny.

Neodpověděla jsem mu ani pokývnutím hlavy, jen jsem se zaposlouchala do zvuků bytu. "Už je v koupelně, brzo tě potěší svou přítomností," sdělila jsem mu, než jsem znovu sklopila pohled ke složce. Otočila jsem na další stránku, abych si přečetla o kariéře toho muže, kterému jsem dnes měla dělat společnost, o jeho nabytém jmění, případné rodině a detailech akce, na které jsem ho měla doprovázet.

"To jsi vždycky tak nepříjemná?" zeptal se.

Mlčela jsem, ignorovala jsem ho a dál si četla informace potřebné na můj dnešní večer. Moje podvědomí zřejmě tušilo, že něco takového přijde, když jsem se probudila hned ráno. Nesnášela jsem neplánované doprovody, ale v téhle branži se každý peníz hodil. V tomhle životě se každý peníz hodil.

"Hele -" znovu začal, ale já ho nenechala promluvit dalšího slova.

"Nepustila jsem tě dovnitř, abych poslouchala tvoje kecy. Tak se posaď, počkej si tady na Anitu, ale mlč," procedila jsem mezi zuby. Když jsem uviděla jeho překvapený výraz v obličeji, jen jsem ho sjela pohledem a znovu zabořila lžičku do jogurtu. Ráno chci mít svůj klid. Nepotřebuju tady mít nějakého chytrolína, co neumí držet klapačku.

Uslyšela jsem tiché žuchnutí do křesla naproti mně. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji i na svém těle, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Byla jsem zvyklá ukazovat své tělo, na denním pořádku jsem musela snášet pohledy cizích lidí na mé kůži. Teď jsem jen vyžadovala klid. Potřebovala jsem se co nejrychleji naučit informace obsažené ve složce, abych ještě stihla vybrat vhodný outfit a připravit se na večer. Už jsem byla zběhlá v různých účesech, i když jsem poslední dobou volila rozpuštěné vlasy přes ramena, dokázala jsem se nalíčit jako profesionál. Možná by pro mě bylo časově méně náročné, kdybych si najala nějakou šikovnou slečnu, ale pořád jsem počítala s tím, že tohle nebude dlouhodobá práce. Jen jsem si chtěla vydělat a pak si najít něco jiného, nebo se flákat do konce života. To jsem si ovšem říkala před třemi lety. Teď už to bude čtvrtým rokem, co tohle povolání dělám. Člověk si snadno zvyká na luxus. Na bídu naopak velice těžko.

Hleděla jsem na televizi, nohy jsem měla překřížené v kotnících a opřené o konferenční stolek a ignorovala jeho klikání na mobilu, když se ve dveřích objevila Anita.

"Tome, ahoj! Ty už tady na mě čekáš? Doufám, že ne moc dlouho," pousmála se na něj a pak pohledem přejela i ke mně. "Ale, nový klient?" zeptala se, když uviděla složku na mých stehnech. "Myslela jsem, že máš týden volno."

"To já taky, ale jedna holka onemocněla," vysvětlila jsem s lehkým trhnutím ramen, aniž bych odpoutala pohled od televizní obrazovky.

"Aha," pokývla hlavou. "A kdy pojedeš?"

"V půl deváté mám připravený odvoz. Jestli něco chceš, tak to řekni hned, protože jsem si naplánovala den ve městě," podívala jsem se na ni.

"Myslela jsem, že bys nám pomohla," řekla. "Naproti. S vybalováním," dodala, když uviděla můj na chvíli zmatený pohled. Krátce jsem se podívala na Toma, než jsem sestře odpověděla.

"Asi si to nechám ujít. Díky."

"Mno tak nic," nadechla se Anita. "Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde budeme. Tome, jdeme?"

"Ano, prosím," zamumlal. Bylo mu v mé nepřítomnosti nepříjemně? Jeho problém. Klidně mohl odejít, nemusel tady se mnou sedět a snášet moje mlčení. Rychle se otočil na patě a vyšel z našeho bytu dřív, než bych stihla říct švec. Jenže má sestra se k tak rychlému odchodu neměla. Když jsem k ní znovu tázavě přetočila svůj podrážděný pohled, už měla ruku v bok a káravě zvedala své světlé obočí.

"Cos mu provedla?" zašeptala svou otázku.

"Vůbec nic," odpověděla jsem a pomalu si olízla rty.

"Já moc dobře vím, jak umíš být po ránu příjemná," ukázala na mě prstem.

Místo odpovědi jsem jen protočila oči a prsty jí naznačila, aby dlouho neotálela a odešla za svými novými sousedy. Sice to byli i mí noví sousedé, ale já se rozhodně nehnala do jejich společnosti jako ona. A když jsem osaměla, spokojeně jsem si vydechla a hlavu si opřela o polštář pohovky, na které jsem se rozvalila ještě více. Není lepšího pocitu, než mít byt sama pro sebe. Po večerech, které jsem musela trávit ve společnosti cizích lidí, jsem prostě milovala svůj klid. Nevadilo by mi, kdybych tu bydlela sama, ale asi bych neměla takové pohodlí, že bych měla připravené teplé jídlo a plnou ledničku dalších potravin, ze kterých jsem si mohla dle libosti vybírat. Můj život se skládal z událostí zažitých s falešnými přáteli a známými. Mít své ticho, klid a nemuset s nikým mluvit bylo mou odměnou. Milovala jsem svou práci, ale taky jsem milovala svůj volný čas, který jsem nejradši využívala k povalování u televize, běhání po pásu ve fitness centru nebo k procházení obchodů. Nic, u čeho bych musela mluvit, poslouchat další nezajímavé řeči lidí z mého okolí, či snášet jejich připomínky k mému životu. Byla jsem plná cizích historek, nepotřebovala jsem je mít i doma.

Nechtělo se mi sedět u televize po zbytek volného času, který jsem mohla využít mnohem produktivnějším způsobem. Sotva skočil pořad, na který jsem se dívala, vstala jsem a zamířila do svého pokoje, abych se převlékla do svého cvičebního oblečení. Po většinou jsem nosila sportovní podprsenku a upnuté legíny. Zatím jsem nenašla úbor, ve kterém by mi při cvičení bylo pohodlněji. Přešla jsem do místnosti vedle obývacího pokoje, která mi sloužila nejvíce jako malá domácí posilovna, a otevřela její balkonové dveře dokořán, abych tu měla čerstvý vzduch. Hned na to jsem se začala protahovat, nechtěla jsem přecenit své síly před večerem, ve kterém jsem měla pracovat. To by mi scházelo, abych si nějak ublížila. Po několikaminutovém protažení jsem začala svou obvyklou sestavu, kterou jsem čas od času obměnila. Podle nálady jsem si vybírala lehčí nebo těžší cviky, přidávala nebo ubírala váhu zvedaných činek a zvyšovala nebo snižovala počet opakování jednotlivých cviků. Nepotřebovala jsem mít tělo kulturisty, jen jsem chtěla být fit a ne při těle. To by sice mému povolání nevadilo, ale rozhodně bych pak nemusela dostávat tak lukrativní nabídky. Když jsem pak zpocená od hlavy až k patám vstoupila od vlažnou vodu, nebylo lepší odměny. Dala jsem si opravdu dlouhou sprchu. Než jsem se stihla připravit na večer, objednala jsem si donášku jídla, která přišla právě včas. S ručníkem na hlavě a v županu jsem seděla v kuchyni nad avokádovým salátem s kuřecím masem, když se ve dveřích po půl dni objevila Anita.

"Ty nám jako fakt nepomůžeš?" zeptala se, jako by to snad nebylo od začátku jasné.

"Rovnou jsem říkala, že si to nechám ujít," připomněla jsem jí svá předchozí slova, sotva jsem k ní zvedla pohled. Nevěnovala jsem jí příliš pozornosti, prostě jsem předpokládala, že se zase otočí na patě a odejde. Když se však neozývaly zvuky, které by naznačovaly, že odchází, pomalu jsem k ní zvedla pohled.

"Kluci budou jíst tady," oznámila mi. "Ještě nemají zařízenou kuchyň tak, aby se v ní dalo vařit, tak jsem se nabídla, že uvařím tady."

Mlčky jsem pokrčila rameny. Měla jsem chuť jí vytknout její přemíru ochoty, kterou vůči těm dvěma měla, ale nemělo cenu něco říkat. Na mém výrazu tváře musela vidět, co si o tom jejím vaření myslím. Kolikrát jsem jí řekla, že doplatí na tu svoji dobrotu. Určitě se jí to vymstí i u těchhle hvězdiček.

"Žádná připomínka toho, že chceš mít svůj klid?" zeptala se, zatímco se otáčela ke skříni, aby z ní vytáhla sáček s těstovinami.

"Za chvíli odcházím, takže pro mě nemá cenu se nějak vzrušovat," zamumlala jsem se soustem v puse. "Jen mě nepřestává udivovat, jak hloupě se vrháš do vztahů s cizími lidmi. Pomáháš jim s vybalováním, vaříš jim… To jsi jejich služka?" pomlaskla jsem si.

"Říká ti něco slovo laskavost? Přátelské chování? Reciprocita?" znovu se ke mně otočila čelem.

Povzdychla jsem si. Neměla jsem náladu na její další přednášky na toto téma. Už jsem si jich za svůj život vyslechla dost. "Jen říkám, že na to doplatíš. A pak ti budu moct oznámit jediné - že jsem ti to říkala," ukázala jsem na ni prstem.

"Nápodobně," odpověděla mi hned. "Taky na to své chování doplatíš. Bude z tebe osamělá a zapšklá stará bába, kterou nebude mít nikdo rád," založila si ruku v bok.

Znovu jsem trhla rameny. Nehodlala jsem se s ní dál bavit. Nemělo to cenu, stejně bychom si každá stála za tím svým názorem, stejně bychom se zase jenom pohádaly.

"Nicole," oslovila mě, čímž mě přiměla k tomu, abych k ní znovu zvedla pohled. "Můžeš mi říct, co máš vlastně za problém?"

"Já nejsem ta, kdo má problém," odpověděla jsem a vstala od stolu. Použitý příbor jsem hodila do dřezu, nechtělo se mi kvůli jediné vidličce otevírat myčku, a donáškovou krabici jsem hodila do koše. Otočila jsem se na patě a nechala ji v kuchyni stát samotnou.

Zavřela jsem se v pokoji a povzdychla si. Neměla jsem náladu jí vysvětlovat, proč se s těmi novými sousedy nehodlám bavit. I kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, nevyvinula bych sebemenší úsilí, abych je poznala. A že jedná právě o ty dva? Sice jsem nikdy osobně neměla tu čest, až do včerejšího prvního setkání, ale hned několikrát jsem byla na stejné akci, kde se vyskytovali i oni. Vím, co se o nich povídá, vím, jak falešně se chovají. A pokud jim Anita uvěřila a myslí si, že je ten jejich kouzelný úsměv upřímný, je to její boj. Až ji nebudou potřebovat, odsunou ji stranou jako použitou, jako to už udělali mnohokrát s jinými lidmi. A pak nastane ta chvíle, kdy budu mít na rtech větu, kterou nechce slyšet snad nikdo - já ti to říkala.

Sundala jsem si župan z ramen a nahá se postavila ke komodě. Z prvního šuplíku jsem si vytáhla krajkové prádlo, do kterého jsem se oblékla, a otevřela dveře své široké skříně. Vytáhla jsem hned několik šatů a každé si přiložila k tělu, abych v zrcadle zhodnotila, jak moc se na dnešní večer hodí nebo ne. S povzdychnutím jsem odložila oblíbené šaty, které se daly snadno kombinovat s různě silným líčením, a sáhla po tmavě modrých, které sice neodhalovaly moje opálené nohy až do půli stehen, ale za to měly hluboký výstřih na zádech. Odložila jsem šaty přes pelest postele a ostatní šaty uklidila zpátky do skříně. Prsty jsem si prohrábla vlhké vlasy a otevřela dveře své ložnice, abych mohla přejít do koupelny. Foukání vlasů mi nezabere tolik času jako líčení, ale bylo výhodnější to mít za sebou jako první. Se suchými vlasy si pak budu moct sednout ke svému kosmetickému stolku v ložnici a nerušeně se připravovat na nadcházející večer. Rutina byla vždycky stejná - nalíčit se podle věku toho, koho jsem měla doprovázet, upravit si a nalakovat nehty, obléct se do šatů a nechat se Deanem odvézt na místo činu. Zrovna dnes budu muset zvolit výraznější líčení, abych vypadala starší, protože tomu chlapíkovi není zrovna dvacet. Znovu jsem si povzdychla. Těšila jsem se na volný týden, místo toho zase do práce. Ach jo.

B.