The Beast #04

Tak jsme se všichni dočkali. Učit se mi opravdu nechtělo, a že mi skončila brigáda v domově, mohla jsem zasednout ku psaní. Několikrát jsem si musela přečíst předešlé díly, abych se do toho dostala zpátky, tak mi to snad nějakou dobu vydrží. Ačkoliv mě teď čekají dny učení nebo hraní s cimbálkou, snad se od toho psaní nějak moc neodpoutám. Přeji vám krásné počtení, užívejte tepla, dokud tu nějaké máme. :) B.

Hudba: Kelly Clarkson - Piece by piece

Probudila jsem se několikrát během noci, hlavně kvůli tomu, že se naším bytem rozléhal neutichající smích, který mi jedině drásal nervy. Ani jsem nechtěla pomýšlet na to, kolik vína asi museli vypít, když se tak nezřízeně chechtali na celé kolo. Přetočila jsem se na druhý bok a pěvně stiskla víčka k sobě. Ve snaze nevnímat okolí jsem začala v duchu střádat plány, které bych mohla během týdne volna uskutečnit. Konečně bych si po dlouhé době mohla zajít do divadla. Nebo aspoň do kina. Pár dní v posilovně mi taky neublíží a strávit trochu času v obchodech s oblečením je nevyhnutelná nutnost.

Další salva smíchu.

Ano, zítra byla neděle, tudíž mohla Anita ponocovat, ale to neznamenalo, že chci ponocovat s nimi. Sice mě teď čekal týden volna, ale na ten týden bych se snad mohla dobře vyspat, ne? Pomalu jsem se posadila na měkké matraci mé postele a zahleděla se na tmavé dveře potemnělého pokoje. Svěsila jsem nohy z postele na hebké štětinky koberce a konečky prstů si promnula víčka. Zkontrolovala jsem čas na budíku a nespokojeně pomlaskla, když jsem zjistila, že jsou to teprve čtyři hodiny, co jsem si šla lehnout. To jsem byla vzbuzená každých deset minut? Rozsvítila jsem si lampičku u postele a vstala. Přešla jsem ke svému stolku na druhé straně mé ložnice a popadla krabičku cigaret, která na něm ležela. Kouření mi nijak zvlášť nechutnalo, ale byl to dobrý zabíječ nudy. Byly večery, kdy jsem si do pusy nestrčila ani jeden filtr, byly večery, kdy jsem s nějakým klientem vykouřila hned dvě krabičky. Právě teď jsem si potřebovala zapálit, protože jsem byla podrážděná, nervózní a nespokojená s tím, že si tady Anita užívá alkoholových dýchánků s našimi novými sousedy.

Přehodila jsem si přes ramena tenký župánek a stiskla kliku svého pokoje. Sotva jsem však vykročila na chodbu, leknutím jsem znovu ucukla zpátky do dveří ložnice. Mezi prsty jsem křečovitě sevřela krabičku cigaret a nabroušeně pohlédla do tmavých očí, které v okolním šeru vypadaly jako obsidiánové kameny. Neuhnul, ba naopak. Dál na mě zíral, jako bych byla nějaké zjevení.

"Ztratil ses snad?" zvedla jsem jedno obočí, když se po několik dlouhých vteřin ozýval jenom zvuk pravidelného dechu našich plic. Pomalu si olízl rty a na chvíli sklopil pohled k mé dlani, ve které jsem držela důvod své noční vycházky z ložnice.

"Ehm, je tu někde toaleta?" vyklopil nakonec po dlouhé době mlčení, kdy jsem už přemýšlela nad tím, jestli snad neoněměl.

"Na druhém konci chodby," odpověděla jsem mu. Zacvakla jsem za sebou dveře ložnice, aniž bych z něj spustila pohled. Houpavým krokem se protáhl kolem a vydal se do té místnosti, na kterou se svým hlubokým hlasem zeptal. Nedůvěřivě jsem naklonila hlavu na stranu, když zmizel ve dveřích naší koupelny. Ani trochu se mi nelíbilo, že by se ti dva měli dál vyskytovat v mém bytě. Proč se Anita vždycky upnula k cizím lidem? Tuhle stránku její osobnosti snad nikdy nepochopím.

Tiše jsem prošla chodbou kolem obývacího pokoje, odkud jsem slyšela hlasy zbývajících dvou osob, které se účastnili neohlášené party v mém bytě. Zavřela jsem dveře od místnosti, ve které jsem měla naskládané cvičební pomůcky, a zamířila na balkon, abych si mohla konečně zapálit cigaretu. Snad mi přinese aspoň nějaké uklidnění. Sotva jsem za sebou zacvakla dveře a posadila se do proutěného křesla, všimla jsem si, že je v popelníku hned několik típnutých nedopalků. Značka, kterou jsem já rozhodně nekouřila. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a pevně stiskla čelist. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč mě fakt, že ti dva očividně kouřili na tomhle balkoně, naštval. Možná jsem zrovna s těmi dvěma prostě nechtěla mít nic společného, možná mi prostě jen vadilo, když cizí lidé sahali na mé věci. A že jim to Anita dovolovala, to mě dráždilo ještě víc.

Pohodlně jsem se uvelebila a zapálila si cigaretu. Přehodila jsem si nohu přes nohu a župánkem zakryla nahé koleno. Odložila jsem ztichlý mobil na stolík, zadívala jsem se na noční město a povzdychla si. Kdybych dneska byla v práci, už bych určitě byla v náladě. Jenže já byla doma, pila maximálně moje sestra. A teď jsem musela snášet její opilou hlasitost. A opilou hlasitost mých nových sousedů. Potáhla jsem si a dlouze vydechla světlý kouř. Vlastně jsem nesnášela, když jsem smrděla kouřem, ale zároveň jsem právě teď potřebovala něco na odreagování. A právě nikotin mi byl nápomocen. Zadívala jsem se na noční město a pohodlně si opřela hlavu o kus stěny, u které jsem seděla. Měla jsem odsud nádherný výhled, jen jsem se jím málokdy kochala. V tuhle dobu jsem bývala pracovně mimo byt, takže jsem neměla tolik příležitostí tu sedět zrovna v tuhle hodinu.

Několikrát za sebou jsem zkontrolovala displej mobilu, jen abych zjistila, že mě nikdo nesháněl. Neměla jsem mnoho přátel a o tom jsem věděla. Nikdy jsem ani moc přátel nevyhledávala. Už několikrát jsem se v životě spálila - jak s kamarádkami, tak s potencionálními manžely. Olízla jsem si rty a vytočila Deanovo telefonní číslo, mobil si pomalu přikládajíc k uchu. Zvedl to po prvním zazvonění.

"Neříkej, že nemáš do čeho píchnout," zamumlala jsem, abych se svým hlasem nezněla po celém okolí.

"A zřejmě nemá ani píchnout kdo do tebe," odpověděl mi.

"Ségra chlastá se sousedy a já z nich jedině rostu," pronesla jsem, zatímco jsem filtr dokouřené cigarety uhasila v popelníku mezi ostatními nedopalky.

"Proč nejdeš pít za nimi?"

"Protože jsou to pitomci?" hlesla jsem.

"Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Moudré pořekadlo," uslyšela jsem Deanovo pousmání. "Já ti nepomůžu, na ten týden jsem odjel mimo město," sdělil mi zprávu, která mě dvakrát nepotěšila.

"Já tě ani nechtěla někam tahat," zavrtěla jsem si pro sebe hlavou. "Spíš mi šlo o to slyšet známý a přátelský hlas."

"Však Anita by byla určitě ráda, kdyby sis k nim přisedla, ne?"

"Nedělej, že ji znáš," vyčetla jsem mu hned s náznakem sarkasmu.

Dean se zachechtal. "Ji moc neznám, to je pravda, ale tebe znám jako vlastní boty. A je mi nad slunce jasné, že za nimi nechceš jít už jenom z principu, že se jedná o cizí lidi v tvém bytě," odhadoval. A nepletl se. Samozřejmě, že mě znal. Kolikrát už mě vezl opilou domů, kolikrát musel poslouchat moje popletené opilé žvásty. Spousty věcí jsem na sebe vyzradila, na spoustu věcí přišel on sám.

Tiše jsem se zasmála. "Mohl by ses život jako věštec, kdyby ti aktuální práce už nevoněla."

"Nicole," zřetelně vyslovil moje jméno. "Moc dobře víš, jak tě mám rád. Takže okamžitě zvedni ten svůj sexy zadek a padej si sednout za chlastem a hlavně - za tvojí ségrou."

Zasmála jsem se, tentokrát hlasitěji. "Nevíš, co po mně chceš," odpověděla jsem. A zatímco jsem poslouchala jeho vtipné lamentování nad mými osobnostními charakteristikami, které on prostě nedokázal pochopit, jak můžu mít, když se živím takovou prací, ve které se musím chovat právě opačně, vytahovala jsem si další cigaretu ze svého balíčku. Když se však na konci jeho dlouhého proslovu ozvalo hlasité zívnutí, pochopila jsem, že nastal čas tento hovor ukončit.

"Moje drahá," začal.

"Je mi to jasné. Běž na kutě, já sama za chvíli půjdu taky," řekla jsem a snížila se v sedu do pohodlnější pozice, prsty si projíždějíc kořínky rozpuštěných vlasů.

"Jak přijedu zpátky do města, tak tě někam vytáhnu. Nepracovně. Platí?"

"Platí," usmála jsem se sama pro sebe. "Dobrou."

"Tobě taky," popřál mi, než se ozval tichý tón, který mi ohlašoval, že to už ukončil. Vzápětí jsem kousek od sebe uslyšela zvuk otevíraných dveří, ale ignorovala jsem to. Škrtla jsem zapalovačem a počkala, dokud se konec cigarety nerozsvítil jako zadeček světlušky. Chtěla jsem zapalovač položit zpátky ke krabičce s mými cigaretami, ale ozvalo se vedle mě slabé odkašlání.

"Mohla bys…?" nedořekl svou otázku, jen zvedl husté obočí vysoko nad tmavé oči, a prsty mi naznačil, abych mu střelhbitě podala oheň. Při pohledu do jeho namyšleného obličeje jsem měla chuť po něm zapalovač mrsknout takovou silou, aby mu to aspoň nějak ublížilo. Místo toho jsem mlčky natáhla prsty, mezi kterými jsem svírala jím chtěný objekt. Znovu jsem se zadívala před sebe a čekala, že si bude dávat veliký pozor na to, aby se mě nedotkl, ale očividně byl opilejší, než se zdálo. Jeho konečky prstů přejely přes ty mé a vytrhlo zapalovač z mého sevření. Vydechla jsem světlý kouř a rychle stáhla ruku zpátky k tělu. Opřela jsem si ji o teplé břicho a snažila se ignorovat jeho přítomnost. Podařilo se mi to jen několik prvních vteřin.

Dlouze potáhl a zadržel dech v plicích, než ho vypustil ven s první snůškou slov, kterou měl zřejmě na srdci.

"Takže, jak si vybíráš klienty? Podle toho, kdo má naditější peněženku, nebo kdo má větší bouli v kalhotách?" zeptal se.

Přetočila jsem k němu pohled, a když jsem se setkala s jeho pobaveným úšklebkem, měla jsem chuť ho shodit z balkonu dolů.

"Nebo to má co dočinění s tím, jak pohledný ten stařík je?" pokračoval.

"S klidným svědomím ti můžu sdělit, že ty nekraluješ ani jedné kategorii, podle které si myslíš, že si vybírám," odsekla jsem. "Takže se nemusíš obávat, že bych snad kdy o tebe zavadila."

Uchechtl se a znovu si potáhl. "Víš, vždycky mě zajímalo, jak se holky jako ty můžou ráno podívat do zrcadla a nepřipadat si naprosto nechutně," pomlaskl si.

"Vedle tebe jsem se neprobudila, takže žádné takové pocity mít nemusím," odpověděla jsem. Když jsem si přiložila filtr na spodní ret a potáhla, jeho obsidiánové oči mě sledovaly, jako kořist sleduje svou oběť. To ovšem netušil, že já rozhodně nejsem materiál na obětního beránka.

"Sebevědomí ti nechybí, co?"

"To samé platí o tobě."

"Baví tě lidem zpříjemňovat život?"

"A tebe?"

Zachechtal se a dlouhými prsty si prohrábl prameny vlasů, které mu visely kolem obličeje, a uhladil je za ucho s širokým tunelem. Špičkou jazyka si olízl rty a zkoumavě zvedl jedno obočí.

"Víš, peklo je plné lidí, jako jsi ty," řekl nakonec, než svůj pohled odvrátil a zadíval se před sebe. Lokty se opíral o okraj zábradlí a já jen přemýšlela nad tím, co se v mém životě muselo podělat, že jsem skončila zrovna s ním jako se sousedem.

Neodpověděla jsem mu. Jen jsem naposledy potáhla ze své cigarety, než jsem ji odhodila do popelníku. Popadla jsem svůj mobil, krabičku se zbytkem cigaret jsem nechala tady, a vstala. S pažemi založenými na prsou jsem se vydala zpátky do mé postele, podrážděnější ještě více, než jsem z ní vstávala. Tohle mi byl opravdu čert dlužen.

Po tom nočním drásání nervů jsem se probudila až další den po poledni. Kdybych neměla týden volna, asi bych vyšilovala, že mám skluz a nestíhám všechny obvyklé kroky mých příprav. Že jsem ale mohla zůstat večer doma, nemusela jsem navštěvovat kosmetický salon, kadeřnici a posilovnu ve městě. Sotva jsem rozlepila oči a pohlédla na strop, rozhodla jsem se, že dnešní den z pyžama prostě nevylezu. Jenže když mi hlasitě zakručelo v břiše, rezignovaně jsem si povzdychla. Zdá se, že to nakonec byl hlad, co mě probudilo, ne dostatečné množství naspaných hodin. Když jsem pak z koupelny mířila rovnou do kuchyně pro trochu kávy a nějakou snídani, překvapilo mě, že Anita už byla vzhůru. Šla spát mnohem později, než já, její veselý smích byl slyšet dlouho do noci. Teď však seděla u jídelního stolu, lokty se opírala o jeho okraje a pomalu usrkávala svého čaje, zatímco se skláněla nad výtiskem nějakých novin.

"Dobré nedělní odpoledne ti přeji," uculila se na mě, sotva si mě všimla.

"To si pořád opilá, že se tak usmíváš?" zeptala jsem se, aniž bych jí odpověděla na popřání dobrého dne. Stoupla jsem si ke kuchyňské lince a ze skříňky si vytáhla svůj oblíbený hrníček, abych si do něj mohla nalít pořádnou dávku kávy.

"Ne, jen mám prostě dobré a příjemné ráno. Teda odpoledne," opravila se hned. "Kdyby ses od probuzení hned nekabonila, taky by ses měla jednou skvěle," pokrčila rameny.

Mlčky jsem přešla k lednici a vytáhla si jogurt, svou obvyklou snídani, než jsem se posadila naproti Anity. Ta znovu upila ze svého hrníčku a zkoumavě přejela přes můj obličej. Tázavě jsem zvedla obočí. Nesnášela jsem tyhle její pohledy, které si člověk mohl vysvětlit mnoha způsoby, přičemž ona nepodala žádné vysvětlení.

"Řekni mi, proč ty kluky tak nenávidíš? Vždyť jsou to naprosto v pohodě týpci," naklonila hlavu na stranu.

"To se od teď nebudeme bavit o ničem jiném, než o nových sousedech? Pak se nediv, že vstávám zakaboněná," ušklíbla jsem se, používajíc její slova.

"Dneska chceme jít do kina. Přidáš se k nám?"

"To s nimi hodláš trávit každou minutu tvého života?" zeptala jsem se. "Sotva se znáte, nepřeháníš to trochu?"

"A jak jinak myslíš, že bych je měla poznat víc, než když s nimi budu trávit čas?" pronesla s jízlivým podtónem.

Nespokojeně jsem si pomlaskla. "Nemyslím si, že zrovna ti dva stojí za to, abys je více poznala," zamumlala jsem si spíš pro sebe. Anita se rozhodla mou poznámku ignorovat a možná udělala dobře. Hádat se s ní od samého probuzení se mi opravdu nechtělo.

"Takže s tebou počítat nemusíme," odpověděla si sama.

"Ne, opravdu nemusíte. Mám týden volna, nehodlám ho strávit zrovna s nimi," trhla jsem rameny. Anita si jen povzdychla a už nic dalšího neřekla. Sklopila pohled k novinám, kterým se věnovala i předtím, a už se na mě ani nepodívala. A zatímco jsem do sebe postupně cpala ovocný jogurt, vládlo mezi námi ticho. Nic neobvyklého. Málokdy jsem měla potřebu s ní tlachat o zbytečnostech.

"Mimochodem," začala najednou. "Volala mi máma."

Zvedla jsem obočí. Ano, většinou to byla Anita, kdo mluvil s našimi rodiči. Ona byla poslušná dcera, která je nikdy nezklamala. Já se nedostala na vysokou a musela začít pracovat, takže jsem v očích rodičů klesla, a to jsem si myslela, že to ani není možné. Celý život jsem musela poslouchat, kolik toho Anita zvládla. Nedostat se na školu, to byl prohřešek, se kterým se otec s matkou zřejmě nikdy nesmíří.

"Má v plánu přijet."

"No super," ušklíbla jsem se. "Kdy?"

"Na moje narozeniny."

"Aha," olízla jsem si rty.

"Oslavíš je se mnou, nebo budeš zase v práci?" zeptala se.

"Nikdy jsem je s tebou neslavila. Proč bych měla teď?" zvedla jsem jedno obočí.

Anita mlčky pokrčila rameny. Když jsem měla narozeniny já, rodiče mi poslali textovku s přáním. Když má narozeniny Anita, už se plánuje návštěva. Pak si nemá člověk připadat jako nicka.

Povzdychla jsem si. "Nevím, jestli budu v práci, ale nejspíš ano," řekla jsem mírnějším tónem.

"Jasně. Nemám ti to za zlé. Prostě je oslavím s Billem a Tomem. A mámou, jestli teda přijede," pronesla klidným hlasem.

Pokývla jsem hlavou a vstala od jídelního stolu. "Tak mi pak dej vědět, kdy se tu máma objeví. Abychom nachystaly pokoj pro hosty," řekla jsem, než jsem zmizela ve dveřích do obývacího pokoje. Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že má matka přijet, ale něco takového se dá vydržet, pokud tu bude na víkend a já ten víkend budu muset strávit v práci.

Posadila jsem se k televizi, natáhla nohy před sebe a pustila si program, který by mě mohl na pár hodin zabavit. Byla neděle, takže se mi nechtělo jít do města, kde se teď bude vyskytovat většina lidí. Nechtělo se mi ani do posilovny, kde bude hromada lidí dohánět, co nestihli přes pracovní týden. Nejlepším řešením bude zůstat doma a všechny koníčky i povinnosti nechat na ten týden volna, který mě teď čekal. Kolikrát jsem se těšila na to, že nebudu muset oblékat upnuté šaty a líčit se, ale v takových dnech jsem čas trávila převážně s Deanem. Nebyl jen můj bodyguard, ale také kamarád. Když byl pryč, co jsem tak asi měla dělat? Hledat si nové kamarády? A zrovna v protějším bytě? Pche.

B.