The Beast #09

Než abych se věnovala diplomce, radši píšu povídku. To nedopadne dobře. :D Vy si ovšem užijte počtení. B.

Hudba: Johnny Cash - Hurt

Chtěla jsem mít pohodové odpoledne a pomocí relaxace v salonu se připravit na večerní doprovod. Místo toho jsem sledovala, jak si Dean podezřele rozumí s Tomem, zatímco jsem kusými odpověďmi udržovala konverzaci s Anitou. Seděli v pohodlných křeslech v salonku, ve kterém jsme mohli mít soukromí, a povídali si, jako by se znali léta. Stejně jako s Anitou. Zdálo se, že si rozumí prostě se všemi, kromě mě. Už jsem se nemohla dočkat, až tohle hrůzné odpoledne skončí a já budu zase na bytě, ve svém klidu a pokoji. Jenže omyl. Doma na nás čekala matka. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem se těšila do práce. Po dlouhé době jsem se opravdu nemohla dočkat, až z bytu vypadnu.

Když jsem se připravovala, opakovala jsem si informace, které jsem o svém dnešním doprovodu měla. Věděla jsem, že se jedná o mladšího klienta, který se má účastnit jen nějakého večera v klubu. Moc informací jsem neměla, ale asi jsem ani víc nepotřebovala, jinak by jich Dean získal více. Ze své sbírky šatů jsem vybrala jedny, které by se daly použít snad ke všem příležitostem. Bílá volnější blůzka s rukávy do půli ramen přecházela ve zlatavou upnutou sukni, díky které dokonale vynikaly mé tvary, na které jsem byla tak pyšná. Jednoduchý outfit jsem doplnila výraznějším líčením rtů a tělovými kouřovými stíny. Vlasy jsem lehce navlnila kulmou a už jsem mohla vyrazit. Pamatovala jsem na to, že si musím nechat nějakou časovou rezervu, protože jsme měli s Deanem klienta vyzvednout u jeho domu.

Ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje. Už jsem byla na odchodu, takže jsem je otevřela těsně po tom, co se ozvalo druhé zaklepání.

"Ano?" zvedla jsem obočí, když jsem pohlédla do sestřina obličeje.

"Co říkáš na mé šaty? Můžu takhle jít na svoji oslavu narozenin?" zeptala se s úsměvem a založila si ruku v bok. Očima jsem přejela přes její tělo. Slušelo jí to, ne, že ne, jen mohla zvolit i odvážnější kousek oblečení. Ale jednalo se o moji starší sestru. Udělovat jí rady ohledně toho, jak by mohla být ještě větší kočka, mi přišlo nemístné.

"Myslím, že budeš hvězda večera," pokývla jsem hlavou.

"No jo, na tebe nemám, já vím, ale cítím se v tom pohodlně. Což je co říct, když se jedná o takové šaty," uculila se a dlaněmi přejela přes sukni, která jí končila těsně nad koleny. Jen jsem znovu pokývla hlavou. Neměla jsem k tomu co dodat. Já měla jiný styl oblékání, než Anita. Z mé skříně by si nevybrala jediný kousek, tím jsem si jistá.

"Hele, už bych měla jít, aby Dean a můj dnešní klient nečekal," omluvně jsem zamrkala svými nalíčenými řasami. "Užij si večer a moc se neopij, když máš jít zítra s mámou na tu velkou oslavnou snídani," popíchla jsem ji.

"No jasně. Nápodobně, protože pozvánka platila i pro tebe," trhla rameny, než mi ustoupila stranou, abych kolem ní mohla projít. Jen jsem si odfrkla. Hned jsem řekla, že já na jejich snídani nepůjdu. Neměla jsem v plánu poslouchat jejich další nekončící tlachání, zatímco já seděla a neměla co dodat. Nerozuměla jsem si se svou matkou, tak proč bych se musela trápit v její přítomnosti?

Sjela jsem výtahem až do přízemí, aniž bych se s kýmkoliv potkala. Dean čekal na parkovacím místě na ulici, jako obvykle. Nasedla jsem do auta a pozdravila ho letmým polibkem, jako jsem to dělala vždycky. Když si mě prohlédl, usmál se na mě a nastartoval motor auta.

"Dneska ti to sluší. Salon krásy zřejmě splnil svůj účel," nepřestával se usmívat.

"Ani mi to otřesné odpoledne nepřipomínej," protočila jsem oči a sklopila pohled ke svému psaníčku, které bylo poseté třpytivými kamínky, abych zkontrolovala jeho obsah. Snad jsem nic nezapomněla.

"Otřesné? Já se bavil," pokrčil rameny. "Tom je fajn osoba, nechápu, proč máš vůči němu pořád nějaké připomínky."

"Neříkej, že i ty," podívala jsem se na něj. "Je to protivný člověk, který mi pije krev, a to ani nemluvím o jeho věčně se usmívajícím bratrovi," odfrkla jsem si. "Jestli mě máš rád, tak přede mnou jejich jména nezmiňuj," ukázala jsem na něj prstem.

Zasmál se. "Věříš předsudkům."

"Tak ať. Mně to tak vyhovuje," naklonila jsem hlavu na stranu.

"Nicole," povzdychl si, ale já ho hned zarazila.

"Nestojím o žádnou přednášku, Deane. Prostě je nemám ráda a hotovo. Takže mě toho ušetři, prosím tě," řekla jsem rázně.

"Dobře," řekl a výraz v jeho tváři mi naznačoval, že ho moje ostrá reakce pořádně překvapila. "Třeba si to časem rozmyslíš," dodal polohlasně. Na to už jsem nijak nereagovala. Nechtěla jsem se s ním hádat a kvůli bratřím Kaulitzových už tuplem ne.

"Nicole Porterová?" zeptal se mladý muž, sotva nastoupil a posadil se vedle mě. "Jsem Nicolas. To je mi ale podobnost jmen, co?" zasmál se. "Určitě se dneska budeme bavit."

"Těší mě," řekla jsem a natáhla k němu svou dlaň. "Abychom prošli celým večerem hladce, můžeme si tykat? Také jsem vás chtěla poprosit o nějaké bližší informace, protože se mi jich bohužel moc nedostalo," lehce jsem trhla rameny.

"Oh, ano. Já sám totiž nevěděl, o co přesně se bude jednat. Jen vím, že jde o narozeninovou oslavu, kterou pořádá můj dlouholetý kamarád," vysvětlil. "Taky se na poslední chvíli změnilo místo konání. Tady je nová adresa," řekl a z náprsní kapsy tmavé košile vytáhl přeložený papírek, který podal Deanovi. "Omlouvám se, pokud jsem tím způsobil nějaké komplikace, ale já sám jsem se to dozvěděl až dnes ráno."

"Nevadí. Stává se," pousmála jsem se.

"Takže, můžeš mi říkat Nicu, Nicole," zářivě se na mě usmál. Mlčky jsem mu oplatila úsměv. Pohledem jsem přejela přes jeho opálenou tvář, která tak kontrastovala s blond vlasy, jejichž konečky byly až do bíla vyšisované od slunce. Košili měl u krku lehce rozepnutou, rukávy ohrnuté. Zápěstí mu zdobil náramek ze dřevěných korálků. Určitě bych nešlápla vedle, pokud bych teď zapředla rozhovor na surfování po divokých vlnách moře. To si rovnou mohl napsat na čelo, že tráví čas na plážích.

"Dozvím se o tobě něco víc, než přijedeme na místo akce?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Nevím, co bys potřebovala vědět. Dneska tě chci jenom kvůli tomu, abych se zbavil ostatních žen. Dělám plavčíka a věř mi, že ženských mám plné brýle. Potřebuju chvilku klidu," olízl si rty.

"Rozumím. Mým dnešním úkolem je odhánět nechtěné osoby," pokývla jsem hlavou. "To mi do začátku akce stačí," usmála jsem se na něj.

"I takové klienty potkáváš?"

"Ano, i takové," souhlasně jsem pokývla hlavou. Muži jsou někdy mnohem malichernější, než kdekterá žena. Lidé by se divili, z jakých důvodů bývám najímána.

"Dneska si chci prostě užít večer. Bez jakýchkoliv výčitek," rozhodně mávl rukou před svou vypracovanou hrudí, kterou teď zakrývala košile.

"Rozumím," přikývla jsem. "Tak snad se nám ten večer vydaří."

Dean zastavil před vedlejším vstupem do klubu, ve kterém jsem dnes večer měla být poprvé. Jeho název mi vůbec nic neříkal a já ani netušila, kdo je tady majitelem. Trochu mě to znervózňovalo, ale nebylo to nic, s čím bych se už někdy předtím nemusela vypořádat.

"Můžu tě držet kolem pasu nebo ramen?" zeptal se mě Nic, když jsme společně vstupovali do klubu.

"Samozřejmě. Ale jakmile překročíš hranici, dostaneš přes paprčky," naklonila jsem hlavu na stranu.

"V tom případě bys měla vědět, že když jsem opilý, umím být chmaták," zasmál se. "U tebe se ale budu snažit udržet se na uzdě. Nechtěl bych, aby naše dohoda skončila nějak nehezky."

"Dean tě bude sledovat, takže budeš upozorněn, kdybys udělal krok přes čáru," ukončila jsem náš rozhovor o pravidlech. Nicolas už jen pokývl hlavou na souhlas. Hned na to se natáhl a otevřel mi dveře jako gentleman. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se kolem. Moc lidí tu nebylo, ale taky bylo teprve devět večer. Sobotní noc se teprve rozjížděla. Nabídl mi rámě a vedl mě přes poloprázdné boxy k zadní části klubu, ve které se zřejmě měla dnešní akce odehrávat. I když jsem za námi Deana neslyšela, věděla jsem, že se neustále drží poblíž. Nikdy jsem neměla problém s tím, že by se mi něco stalo, protože on nebyl nablízku. Byl tu vždy a za všech okolností, dokud jsem mu neřekla, že může odejít.

Když Nicolas přesunul svou paži a dal mi ji zlehka kolem pasu, zvedla jsem pohled do jeho obličeje. Byl o hlavu vyšší než já, i když jsem dnes opět měla boty s vysokými podpatky. Očima přejel přes dvě dívky v kratičkých šatech, než se na mě podíval.

"Jako bych měl na čele napsané, že jsem singl," zamumlal. "Nesnáším ten pocit."

"Nicu!" ozvalo se před námi a já zděšeně zamrkala, když jsem uviděla Billův obličej. "Tak ti zpráva přišla? Už jsem se bál, že se tu dneska neukážeš. Dlouho jsme se neviděli, chlape!" poplácal ho po rameni. "Anito, pojď se seznámit," zavolal Bill na mou sestru, která postávala kousek za ním a bavila se s Tomem. Zdálo se, že si vůbec nevšiml, koho si jeho kamarád přivedl za doprovod - tedy mě.

To se mi snad zdá! Ta dnešní přesunutá akce má být narozeninová oslava mé sestry? Jenom to ne!

"Nicole?" hlesla Anita. "Myslela jsem, že dneska pracuješ."

"Taky že pracuju," řekla jsem a snažila se znít mile, aby si Nicolas nemyslel, že se nedokážu chovat profesionálně před svými známými. "Dělám dnes doprovod Nicolasovi," objasnila jsem.

"Těší mě," zapojil se do rozhovoru Nicolas a natáhl dlaň směrem k mé sestře. "Vím, že se neznáme, a i když mi Bill říkal, že dárky nečekáš, nemohl jsem si odpustit drobnou maličkost," usmál se a podal jí světlou obálku. "Jsou tam poukazy do masážního salonu, na který nedám dopustit. Doufám, že se ti bude dárek líbit."

"Ježíš, to je od tebe hrozně milé," vydechla Anita. "Opravdu sis nemusel dělat škodu, ale je pravda, že bych si masáž dala hned teď!" zasmála se. "Určitě toho využiju, moc děkuju," pokývla hlavou.

"Nicole, jdeme?" zeptal se mě Nicolas, když jsem delší dobu stála na místě a neřekla ani půl slova. "Je problém, že mě doprovázíš na oslavě narozenin tvé sestry?" zašeptal kousek od mého ucha.

Pousmála jsem se. "V pohodě," zavrtěla jsem hlavou. "Zvládneme to," řekla jsem a spíše přesvědčovala samu sebe, než Nicolase. Sjela jsem pohledem z jeho obličeje a rozhlédla se kolem. Když jsem se zastavila v rohu místnosti a všimla si Toma, jeho oči mě sledovaly, jako bych byla jeho kořist. Zamračila jsem se na něj přes celou místnost. Ať si chlapec nemyslí, že mu to dnešní odpoledne odpustím. Zkazil mi den, nebude mi kazit i noc.

Posadila jsem se vedle Nicolase a poručila si gin s tonikem. Málokdy jsem pila takové silné pití, většinou jsem se na akcích držela zpátky, ale dneska jsem prostě potřebovala trochu povzbudit. Náš stůl byl na druhé straně od stolu mé sestry a jejích nových přátel, za což jsem teď byla nejvíc ráda. Sedla jsem si tak, abych měla rozhled po celé místnosti, která se Billovi podařila najít na poslední chvíli.

"Kouříš?" zeptala jsem se Nicolase.

"Ne," zavrtěl hlavou. "A tady je stejně zákaz, musela bys jít ven," řekl a prstem pokynul k ceduli, která zákaz oznamovala.

Pousmála jsem se. "Nebude ti vadit, když si v průběhu večera zapálím?"

"Líbat se nebudeme, takže ne," odpověděl mi.

Krátce jsem se zasmála. Spíš z nervozity, než kvůli tomu, že by byl jeho vtip tak vtipný. "Zatím se mi jako klient líbíš. Jindy si nemůžu dovolit skoro nic," pochválila jsem jeho dnešní chování. Je pravdou, že většinou chlapi zkoušeli víc, mysleli si, že jsem opravdu jenom drahá kurva, a tak mě můžou plácat po stehnech nebo zadku, a podobně.

Nicolas se nadechoval k odpovědi, když se u našeho stolu zastavila vysoká blondýnka. Nicolas mi hned položil paži kolem ramen, aby dal najevo, že dneska nejsme k mání ani jeden. Když před námi přistály naše objednávky a blondýnka se otočila na patě, zase ruku spustil dolů. Pousmála jsem se. Jeho život musel být opravdu zajímavý.

"Řekni mi o sobě něco víc," pobídla jsem ho. "Zdá se, že tvůj život nemůže být nudný, když se znáš s takovými lidmi, jako jsou dvojčata Kaulitzova," pousmála jsem se. Dlaní jsem si podepřela bradu a zadívala jsem se do jeho obličeje.

"Opravdu tě to zajímá, nebo teď naplňuješ své pracovní povinnosti? Protože se o mě nemusíš zajímat, pokud opravdu nechceš," pokrčil rameny.

"Ne, opravdu mě to zajímá," zamrkala jsem. "Dneska práci odsunuju stranou," dodala jsem. A to rozvázalo Nicolasův jazyk. Začal mluvit o jeho škole, práci a rodině. O tom, jak se dostal do tohoto města, o tom, jak se rozešli s jeho životní láskou a od té doby nemohl najít žádnou, která by mu vyhovovala. Pověděl mi o tom, jak moc ho bolelo, když mu umřel dědeček, a jak rád vzpomíná na dětská léta. A já po dlouhé době měla pocit, že nejsem v práci. Bylo mi s ním opravdu dobře.

Večer plynul a k našemu stolu přibylo několik dalších lidí, které Anita - nebo spíš Bill - pozvala na svou oslavu. S některými jsem se od vidění znala, věděla jsem, že se jedná o Anitiny kolegy z práce. Jiné obličeje pro mě byly naprosto nové. Nicolas se se všemi zdvořile bavil a zdálo se, že je pro společenskou konverzaci přímo zrozen.

"Na chvíli tě opustím a půjdu si ven zapálit, ano?" zamumlala jsem kousek od jeho ucha a dlaní jsem přejela přes jeho svalnatou paži. Přes látku košile jsem cítila, že musí být ve svém povolání opravdu dobrý. Svaly na to měl.

"Chceš doprovod?" zeptal se hned.

"V pořádku. Užívej si večera," řekla jsem mu a vstala. Do dlaně jsem sevřela své psaníčko, ve kterém jsem měla rozdělanou krabičku cigaret, a zamířila ke dveřím, kterými jsme sem vešli. Musela jsem projít i zbytkem klubu, který se během poslední hodiny zaplnil k prasknutí. Už mi bylo jasné, proč jsem tady dnes poprvé - v tomhle klubu se to hemžilo spíš puberťáky. Uzavírat tady smlouvy by bylo kontraproduktivní. Tenhle klub bych navštívila tak před pěti lety, ale teď rozhodně ne. Těsně před maturitou by se mi tu líbilo. To jsem ještě měla relativně bezstarostný život. Ale teď? Lepší bylo si to nepřipomínat.

Vyšla jsem ven a šla podél zdi trochu více do tmy. Nechtěla jsem stát hned pod světlem nad bočním vchodem do klubu. Hned jsem si strčila filtr jedné cigarety mezi rty, než jsem zalovila v kabelce, abych našla i zapalovač. Už jsem chtěla zanadávat, když se přede mnou ozvalo cvaknutí zapalovače. Zvedla jsem pohled k ohni, který plápolal kousek od konce mé cigarety, a následovala paži až k obličeji toho, kdo mi tady připaloval. Srdce mi vynechalo jeden úder.

"Já netušil, že jsi znovu začala kouřit," pousmál se na mě Alex. Jeho zelené oči propalovaly mé tváře. Dělalo se mi mdlo.

"Alexi?" vydechla jsem. Nebyla jsem schopná slova. Jako bych měla v hlavě vymeteno.

"Je to doba, co jsme se viděli, co?"

"Jo, to teda je," zamračila jsem se. "Naposledy jsem tě viděla, když jsi mi řekl, že to se mnou končíš," procedila jsem mezi zuby. Mezi prsty jsem konečně nahmatala zapalovač, tak jsem si sama připálila, a na svého bývalého přítele jsem se jen víc zamračila. "Co tady děláš?"

"Tvoje sestra mi poslala pozvánku na narozeninovou oslavu. Myslím, že můj email zaškrtla jen omylem, ale já si řekl, že se na vás zajdu podívat. Pozdravit," trhl rameny.

Dlouze jsem si potáhla z cigarety. "Nechceme tě tu."

"Ale puso," pomlaskl si.

"Ne," rázně jsem zavrtěla hlavou. "Neříkej mi puso."

"Přišel jsem v míru," řekl a lehce zvedl své tmavé obočí, které se klenulo nad duhovkami, do kterých jsem se před lety zamilovala na první pohled.

Ztěžka jsem polkla. Tolik vzpomínek! Jako bych přestala ovládat mou mysl a ona si začala dělat, co chtěla. Hlavou mi začaly proudit vzpomínky na naše společně strávené chvíle. Na to, jak dobře mi s ním bylo, dokud mi nepodrazil nohy a nerozešel se se mnou bez jediného vysvětlení. Na to, jak hloupá jsem byla, když jsem si myslela, že středoškolská láska může vydržet.

"Nicole?" oslovil mě. Jeho hlas mě přivedl z minulosti zpět do reality.

"Odejdi," zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi bez mého svolení draly do očí.

"Ale koblížku, přece tě pořád nemůže trápit, že -"

"Zlomils mi srdce, ty bastarde," zasyčela jsem na něj. "Nedostala jsem se na vysokou, zhroutil se mi sen o kariéře v medicíně a než abys mě podržel, tak jsi mě opustil!" ukázala jsem na něj prstem. "Nechci vidět ten tvůj pitomý obličej, nechci už slyšet tvůj slizký hlas a ani snášet tvoji jedovatou přítomnost," sevřela jsem rty do tenké přímky. Třepala se mi brada a já přemáhala samu sebe, abych mu nepřihrála do karet a nerozbrečela se přímo před ním. "Ta pozvánka byla omyl. Tak odsud zmiz."

Několikrát zamrkal, jako by čekal na moje první slzy. "No fajn," řekl po chvíli ticha, kdy se jen ozývalo moje vydechování cigaretového kouře. "Až se mi budeš chtít omluvit za tohle hnusné chování, moje číslo určitě máš."

"Vymazala jsem ho v den, kdy jsi odešel, blbečku," procedila jsem mezi zuby.

"Ale určitě si ho pamatuješ, cukroušku," odpověděl. Už jsem se nezmohla na jedinou odpověď, protože se otočil na patě a odešel. Právě včas. Po tváři se mi skutálela první slza, která pálila jako rozžhavená ocel. Dlouhé měsíce jsem se vzpamatovávala ze vztahu, od kterého jsem si slibovala lásku na celý život, a teď jsem zase spadla tam, odkud mi tak dlouho trvalo se vyhrabat. Roztřepanými prsty jsem si setřela vlhkou tvář a potáhla si z cigarety, které už moc tabáku nezbývalo. Vydechla jsem, odhodila nedopalek a hned vytáhla druhou cigaretu. Potřebovala jsem se uklidnit, než se budu muset vrátit do klubu ke svému klientovi.

Potáhla jsem a se slzami v očích, které jsem stále nedokázala potlačit, jsem se zahleděla před sebe. V postranní uličce se o stěnu domu opírala silueta. Osoba byla dostatečně blízko, abych ji poznala. Dostatečně blízko, aby slyšela předešlý rozhovor.

"Vevnitř je kuřácký salonek, nemusíš mrznout venku," řekl a sám odhodil nedopalek na zem, než ho uhasil podrážkou své boty.

"Nestarej se," odsekla jsem mu a znovu si setřela zrádné slzy.

Mlčky pokrčil rameny a prošel kolem mě. Z výrazu v jeho tváři bylo jasné, že slyšel naprosto všechno. Sledovala jsem jeho houpavou chůzi a chtělo se mi umřít. Ze všech lidí na světě musel o mé bolestné minulosti vědět zrovna on? Kolik pitomých narážek a výsměchu z jeho strany teď budu muset vydržet, než ho to přestane bavit?

Sklopila jsem pohled ke svým lodičkám, které mě stály majlant, a vydechla bílý kouř. Paží jsem objala své tělo a zjistila, že se třesu. Zimou to ale rozhodně nebylo.

Budu se muset opít.

Chci zapomenout.

B.