The Beast #08/2

Ugh, vůbec jsem si nevšimla, že jsem špatně pojmenovala předchozí kapitolu. Poslední dobou nevím, kam první skočit, a pak to tak vypadá. Takže předchozí kapitola byla sedmá, děkuji za upozornění, Mintam. ♥ Tahle kapitola je osmá, ale jelikož stránky nepovolují stejné názvy článků v jednom měsíci, rozhodla jsem se ji pojmout jako "druhou část" k té předchozí kapitole. Jenom proto, abych pak měla všechno číslování upravené. Takže sorry za komplikace. :) A teď se můžete pustit do opravdu osmého dílu. :) B.

Hudba: Sia - Cheap Thrills ft. Sean Paul

Nenastavovala jsem si budík, nesnažila jsem se vstávat nějak extrémně brzo. Chtěla jsem se pořádně vyspat a po dlouhé době se mi to opravdu podařilo, aniž bych se několikrát během noci probudila, což jsem považovala za úspěch. Když mé první kroky zamířily do kuchyně, abych si zapnula kávovar, překvapeně jsem zvedla obočí, když jsem u lednice potkala matku. Mlčky jsem kolem ní prošla a připravila si svou ranní kávu, než jsem se vydala do koupelny. Než se mi káva překape, stihnu svou ranní hygienu i dvakrát. Když jsem se pak s čistými zuby, učesanými vlasy a umytým obličejem vrátila do kuchyně, abych mohla posnídat, matka stála u kuchyňské linky a mazala si kousek bulky nějakým pomazánkovým máslem.

"Ani mi nepopřeješ dobré ráno?" zeptala se a jízlivost v jejím hlase by se dala krájet na kusy.

"Nápodobně. Ty ses na mě sotva podívala, tak kde je problém?" pokrčila jsem rameny a otevřela šuplík s příbory, abych si vzala lžičku na jogurt.

"Hm," uslyšela jsem místo jakékoliv jiné odpovědi. Hned následovalo povzdychnutí, které zřejmě mělo vyjadřovat její neskutečné zklamání z mého chování. Já bych si ovšem mohla povzdychávat úplně stejně jako ona.

Posadila jsem se na své obvyklé místo ke stolu a zabořila lžičku do jogurtu. K mému neštěstí si zřejmě matka usmyslela, že mi dneska bude dělat společnost. Jindy by odešla z místnosti, ale vypadalo to, že ji něco tíží. Rozhodně měla něco na jazyku a já jen doufala, že to nebudu muset poslouchat. Kdyby tady byla Anita, už by si ty dvě povídaly. Jenže Anita zřejmě vyspává solidní kocovinku.

"Tak co to je?" zeptala jsem se a zvedla pohled od kelímku, který jsem svírala mezi prsty.

Matka ke mně zabloudila pohledem a krátce zavrtěla hlavou. "Až vstane i Anita."

"Její narozeniny nejsou jediný důvod tvé návštěvy, co?" hádala jsem. Když jsem uviděla její váhavý pohled, bylo mi to jasné. Olízla jsem si rty. "Tak o co se jedná?"

"Je to velká věc na to, abych to jen tak vybalila," zamrkala.

"Když je to taková jobovka, to nám to chceš říct dnes, když máš jít s Anitou na oslavu?" zvedla jsem jedno obočí.

"Popravdě, už to v sobě nedokážu déle udržet," vydechla a tentokrát její hlas zněl naprosto jinak. Zničeně. Vyčerpaně. Vystresovaně.

"Co nemůžeš udržet?" ozval se Anitin hlas od dveří. Když jsem uviděla její obličej - zsinalý a opuchlý - chtělo se mi vysmát se jí za její včerejší výstup. Ale kolikrát jsem takhle musela přijít já, takže jsem radši mlčela. Kolikrát mi ona musela pomáhat od toaletní mísy, kdy jsem ze svého těla vyzvracela snad všechno, kromě svých ostudných vzpomínek.

"Chci odejít od vašeho otce."

Tělem mi projela vlna šoku, která mě naprosto znehybněla. Nedokázala jsem se nadechnout, nedokázala jsem se pohnout, jen jsem hleděla do matčina obličeje a čekala, kdy se zasměje a řekne, že to byl jenom hloupý žert. Anita vypadala jako moje dvojče - tolik jsme byly odlišné povahami, ale právě teď jsme se zachovaly naprosto stejně. Cítila jsem, jak se mi začínají třepat ruce, jako bych byla nervózní. Pomalu jsem se nadechla a promluvila jako první, čímž jsem přerušila to ticho, které tady najednou nastalo.

"Proč?"

"S vaším otcem už celé měsíce spíme odděleně. Teď se mi dokonce přiznal, že si našel mladší… milenku. Nepřitahuju ho a ani on mě. Je mezi námi konec už několik týdnů," přiznala.

"Nevypadáš z toho nějak smutně," založila jsem si ruce na prsou.

"Už jsem měla čas se s tím smířit. A teď si vy vezměte času, kolik jen budete potřebovat, abyste to zpracovaly. Ale je to mezi námi - mezi mnou a vaším otcem. Jen jsem chtěla, abyste o tom věděly. Dozvědět se to od rodinných přátel by nebylo zrovna nejdůstojnější," pokrčila rameny.

Nevěřícně jsem zamrkala. Vstala jsem. "Musím na vzduch."

Dlaněmi jsem se opřela o zábradlí svého balkonu a zahleděla se dolů do ulice. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se potlačit houpající se žaludek. Kolikrát jsem slyšela se svém okolí, že se něčí rodiče rozváděli - spolužáci ze základky, střední, kamarádi z kroužků - ale nikdy jsem si nemyslela, že něco takového budu muset prožívat sama.

"No do prdele," zaklela jsem si sama pro sebe a žuchla do křesla, ve kterém jsem v poslední době strávila až podezřele moc času. Poslepu jsem se natáhla po krabičce cigaret a jednu si strčila mezi rty, zatímco jsem dál hleděla před sebe a nemohla uvěřit tomu, co se před několika minutami dostalo k mým uším.

Myslela jsem si, že dnešní den nemůže začít líp - vyspala jsem se dosyta a necítila jsem se vyčerpaná hned od rána, ovšem taková zpráva mě připravila o veškerou mou energii. Jak teď mám jít do práce a myslet na to, abych byla dobrým doprovodem, když mě tíží taková zpráva? A co Anita? Ať k ní mám jakékoliv výhrady, tohle se dozvědět na své narozeniny bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. To si teda matka vybrala příležitost.

Dokouřila jsem a vešla zpátky do svého bytu. Našla jsem Anitu u televize.

"Kde je?"

"Ve svém pokoji," pokrčila rameny. "Přemýšlela jsem, že jí nabídnu, že tady s námi může zůstat, pokud bude chtít," naklonila hlavu na stranu.

"Ani trochu na ni nejsi naštvaná?" nechápavě jsem zvedla obočí a ignorovala její nápad, který se mi už v první vteřině nelíbil.

"Proč bych měla? Je to její život a my dvě jsme dospělé dcery. Netýká se nás to tolik, kolik bys myslela. Spíš mě to mrzí," odpověděla mi.

"Vždyť ti naprosto sobecky zničila narozeniny," založila jsem si ruce na prsou.

"Ty už zničenější být nemůžou," povzdychla si. "Klub, ve kterém jsme měli rezervaci, je plný. Dnešní akce se bude zřejmě konat někde na ulici," ušklíbla se.

"Proč jsi to neřekla dřív? Mám kontakty, mohla jsem ti něco zařídit," přešlápla jsem z nohy na nohu.

"Neboj, Bill to už vyřizuje. Tebe jsem s tím nechtěla obtěžovat, stejně na mé narozeninové oslavy nechodíš," zamrkala, jako by ji zamrzelo, jakým tónem to řekla.

"Fajn," pokrčila jsem rameny. "Asi půjdu do města, zajdu si do salonu. Nechceš jít se mnou, když máš ty narozeniny?" zeptala jsem se.

Šokovaně ke mně zvedla pohled. "Ty zveš mě, abych ti dělala společnost?" našpulila rty.

"Opakovat to nebudu. A jiný dárek jsem pro tebe stejně nevymyslela," přiznala jsem.

Anita se zasmála. "Jít bych mohla, proč ne?" trhla rameny.

"Fajn, za hodinu odcházíme," řekla jsem jí, než jsem se otočila na patě a zamířila k ložnicím, abych se mohla zavřít ve svém pokoji.

Oblékla jsem si tmavé džíny a volnější triko z příjemného materiálu. Přes předloktí jsem si přehodila ucho kabelky a nasadila si sluneční brýle, než jsem vyšla z pokoje. Na mobilu jsem zkontrolovala čas a ujistila se, že mám všechno, než jsem klouby prstů lehce klepla do dveří od Anitina pokoje.

"Už jdu," ozvala se odpověď, než se dveře v následující minutě otevřely.

"Pojď, Dean už čeká," oznámila jsem jí.

"Dean? Já myslela, že budeme jenom my dvě," namítla, ale i tak mě následovala ke dveřím od bytu.

"No samozřejmě, že budeme, ale dělá mi řidiče. Vozí mě skoro všude," pokrčila jsem rameny. "Jako bys to nevěděla," dodala jsem ještě, i když jsem nemusela. Uvědomovala jsem si, že jsou její narozeniny. Uvědomovala jsem si taky to, že jako každý rok - já je s ní neoslavím. Proto jsem ji dnes pozvala do salonu, proto jsem jí nabídla svou společnost. A snažit se být na ni milá bylo dalším bodem mého seznamu dárků pro mou sestru. Jak se mi to ovšem bude dařit, to je zatím záhadou.

"Nevadí, když s námi půjde i Tom?" zeptala se, ale bylo mi jasné, že by to spíše mělo být oznámení.

Dala jsem si ruku v bok a podrážděně povzdychla. "Pozvala jsem tebe na holčičí den. Neříkej mi, že jsi řekla i svým kamarádíčkům," protočila jsem oči, což ona vidět nemohla přes skla mých slunečních brýlí.

"Říkala jsem i Billovi, ale ten má dnes přes den jiné plány. Tomovi to nevadilo. A když jsem řekla, že jdeš i ty, tak se záhadně pousmál," uculila se na mě. "Co vy mezi sebou máte?" zeptala se hned na to.

"Myslím, že jsi jeho úsměv špatně pochopila, milá zlatá," procedila jsem mezi zuby a otevřela dveře našeho bytu. Jako na zavolanou se otevřely dveře i toho protějšího a já si mohla prohlédnout Tomovo dnešní ošacení - tmavé padnoucí džíny, krvavě rudé triko a kšiltovku na hlavě, která mu dodávala rošťácký vzhled.

Místo pozdravu se ušklíbl. "Tady to slunce přímo oslepuje, co?" okomentoval moje nasazené sluneční brýle.

"Máš se vézt v mé limuzíně. Tak buď hodný chlapeček a neprovokuj mě, nebo tě nechám jít pěšky," ukázala jsem na něj prstem.

"Ale kotě," pobaveně se ušklíbl. "Kdybych chtěl, tak tu tvou limuzínu koupím i s tím tvým přítelíčkem, co ti dělá řidiče," pomlaskl si. Na to už jsem neodpověděla. Věděla jsem, že by si něco takového mohl dovolit i stokrát, přece jsem viděla jeden z jeho šeků, ale dávat to najevo jsem nehodlala. Odfrkla jsem si a otočila se ke své sestře.

"Připravená? Jdeme?"

Ve výtahu nevládlo napjaté ticho. Spíš jsem mlčela jen já a ti dva se bavili, jako by byli staří známí už několik let. Bavili se o nějaké situaci, při které jsem nebyla přítomna, a proto jsem si ještě víc připadala jako páté kolo u vozu. Přitom to mělo být odpoledne dvou sester. S povzdychnutím jsem protočila oči, když se Anita začala hihňat jako malá holka. Pomalu jsem si olízla rty a vystoupila z výtahu, ráda, že jsme konečně dorazili do přízemí. Hned jsem zamířila ke svému autu, aniž bych ty dva vyzvala, aby mě následovali.

"Čau zlato," usmál se na mě Dean.

"Nazdar," zamumlala jsem, když jsem si posunula brýle do vlasů. Krátce jsem ho políbila na tvář, než jsem se posadila na své místo u okna. "Dneska jsem s doprovodem," vysvětlila jsem.

"Už jste kamarádi?" hlesl, než se stihl Tom nasoukat do auta.

"Ne," odpověděla jsem stroze a hned na to uhnula pohledem. Věděla jsem, že mě Dean sleduje přes odraz ve zpětném zrcátku, ale teď mi to bylo jedno. A pokud se na to bude chtít zeptat, jsem si jistá, že to udělá, až budeme sami.

"Předpokládám správně, že chcete zavést do salonu, jak jsme byli domluveni?" zeptal se Dean, zatímco startoval motor mé limuzíny.

"Ano," přikývla jsem s další krátkou odpovědí. Složila jsem dlaně do klína a sledovala dění na ulici ve snaze nemyslet na to, že v mém autě sedí má sestra s naším novým sousedem, kterého bych teď mohla považovat za hlavního nepřítele.

"Fajn," uslyšela jsem Deanovu odpověď přes Anitin další holčičí smích. Bože můj, jenom ať s Tomem neflirtuje! To bych nemusela rozdýchat.

"Tohle jsem teda neřekla," zasmála se Anita při dalších vzpomínkách na jejich předešlý opilý večer. Pomalu jsem k ní přetočila pohled a sledovala její chování. Když se na ni Tom uculil, i přes svou pýchu jsem musela uznat, že je prostě pohledný chlap.

"No řekla," zachechtal se spolu s ní. "Klidně si zavolej Billovi, ten ti to potvrdí. A potom jsme se přece začali smát, protože to vyznělo naprosto jinak, než jak jsi plánovala," připomínal jí.

Povzdychla jsem si. "Mohli byste se konečně začít bavit o něčem jiném?" zvedla jsem jedno obočí.

"Nemusíš být hned podrážděná. Já ti říkala, ať jdeš pít s námi," pokrčila Anita rameny.

"Existuje milion dalších témat," zamračila jsem se.

"Třeba?" zapojil se do rozhovoru i Tom. "Tvoje práce, tvoje peníze, nebo tvoje limuzína?" naklonil hlavu na stranu.

Odfrkla jsem si a podrážděně si založila ruce na prsou. "Tak se bavte, o čem chcete," sykla jsem a znovu otočila obličej na druhou stranu. Jestli si Anita představuje svoji oslavu narozenin právě takhle, tak prosím. Já chtěla být milá, ale dneska mi to očividně nebude přáno.

Když Dean zastavil auto, čekala jsem, až vystoupí Tom a Anita, abych sama opustila prostory, kde se ozýval jen smích těch dvou. Zavřela jsem za sebou dveře auta a otočila se směrem k salonu, když mi Anita zastoupila cestu.

"Tom se snaží být milý, proč nemůžeš i ty?" zamumlala tak, aby její slova zůstala jenom mezi námi dvěma.

"Kdy přesně se snažil?" zvedla jsem obočí.

"Přece se tě ptal na ty věci ohledně auta," připomněla mi rozhovor, který se uskutečnil před několika minutami.

"Jo, a stejně mu nakonec odpověděl Dean, protože já takové detaily neznala. Jako by se snažil ze mě udělat totálního blbečka," procedila jsem mezi zuby.

"Snažil se o konverzaci, to ty jsi protivná," vyčetla mi.

"No jasně. Ten se tak snaží dostat mě do hrobu, nic víc," odpověděla jsem jí. "Hele, já dneska chtěla být milá, ale to jsem netušila, že si na náš výlet vezmeš garde," založila jsem si ruce na prsou.

Anita protočila oči. "A ty snad garde nemáš? Co tu pak dělá Dean? Mohli jsme si vzít taxíka," pomlaskla si.

"Prosím tě," zachechtala jsem se, ovšem ne tak vesele, jako se doposud smála ona s Tomem. V mém hlase byly známky jízlivosti.

"Jdete, holky?" zeptal se Dean zpoza Anitina ramene. "Hádat se můžete i vevnitř," dodal s lehkým pousmáním, ale významným pohledem mým směrem. A kdybychom teď mohli mluvit pomocí telepatie, hned by si vyslechl několik nadávek, které jsem jeho směrem tiše vyslala. Snad nebude i on stát na jiné straně, než na té mojí. Ať se o to ani nepokouší.

Vešla jsem do salonu, kde jsem byla skoro každý týden, a pozdravila se s pracovníky, kteří tu dnes byli. Znala jsem se se všemi, s některými více, s některými méně, ale jména jsem znala všech.

"Zdravím vás, Nicole. Jako obvykle?" usmála se na mě Janice, se kterou jsem si rozuměla snad nejvíc.

"Janice, ahoj," oplatila jsem jí úsměv. "Dneska jsem tu i se sestrou, slavíme její narozeniny, takže si dopřejeme trochu většího luxusu, než obvykle," oznámila jsem jí. "A většího soukromí, prosím."

"Vzadu je volný salonek, který může být do dvou minut jen váš," pokývla hlavou. "Jen to tam půjdu nachystat."

"Výborně. Děkuju," usmála jsem se a loktem se opřela o pult, který dělil vstupní část salonu od té, kde se věnovali běžným zákazníkům. Já k takovým zákazníkům nepatřila. Já spadala do vyšší kasty, ke které se chovali s ještě větším respektem.

"Salonek?" zopakovala nevěřícně Anita kousek od mého ucha. "To tady máš nějaké VIP zacházení? Proč jsem tady poprvé?" dala si ruku v bok.

Pousmála jsem se. "Protože by sis na to zvykla a kdo by to pak za tebe platil," popíchla jsem ji. A když se zasmála, dostalo se mi zadostiučinění. Blažený pocit se mi rozlil po srdci. Konečně nastala chvíle, kdy se pozornost věnovala taky mně. Žádný smích kvůli Tomovým vtipům, ale smích kvůli tomu, co jsem řekla já sama. Úspěch.

"Následujte mě, prosím," vybídla nás Janice. Anita se s nadšením vydala jako první a Dean ji hned následoval. Zvedla jsem zamračený pohled do Tomova obličeje a chtěla kolem pultu projít jako první, jeho natažená paže mi v tom ovšem zabránila. Opřel se s ní o pult a zaclonil mi cestu svými širokými rameny.

"Ustup, satane," sykla jsem.

"Dneska je opravdu krásný den, že?" pobaveně si skousl spodní ret a já měla co dělat, abych nezradila samu sebe a nesklouzla pohledem k těm plným rtům.

"Řekni mi, co tady vůbec děláš? Neřekla bych, že bys zrovna ty chodil do salonu krásy."

"To máš pravdu. Prvně jsem se Anitině nabídce zasmál. Jenže když jsem slyšel, že jdeš i ty, tak nějak se mi zachtělo," trhl ramenem. "Trocha srandiček ještě nikoho nezabila."

"Nemusíš si ty srandičky dělat ze mě," zamračila jsem se ještě víc.

"Dávej si pozor," zamrkal a pomalu naklonil hlavu na stranu. "Neměla by ses tak mračit, jinak ti ani procedury tohoto salonu nepomůžou od vrásek," pobaveně našpulil rty, než polštářkem prstu přejel po čele mezi mým obočím.

Hned jsem ucukla. "Nesahej na mě," sykla jsem. "A uhni mi z cesty," dodala jsem naštvaně. "Tohle měl být můj a Anitin den. Tak mi ho nekaz."

"Kazíš si ho jen svým pesimistickým přístupem," odpověděl mi, než se napřímil a tím uvolnil cestu. Už jsem nedodala jediné slabiky k jeho osobě. Zamířila jsem do salonku a dávala si pozor na to, abych po cestě o nic a nikoho nezavadila, nezakopla či dokonce nespadla. Tom šel za mnou a určitě sledoval mé pohyby. Bylo na čase mu ukázat tělo, které rozhodně na lopatky nedostane.

B.