Close to You | Prolog

Dlouho jsem to bez psaní nevydržela. Uvidíme, jak se mě ten elán bude držet do nacházejících dní. Ještě jsem se úplně nerozhodla v tom, jaký charakter bude mít hlavní hrdinka, jestli si nechá s*át na hlavu, nebo se naopak bude bránit. Ještě se do ní musím pořádně ponořit, abych ji odhadla. Každopádně z vámi nabízených jmen (a děkuji za pomoc, protože já byla fakt v koncích :D) jsem si vybrala jméno Zara. Ačkoliv to ve mně prvně vyvolalo myšlenky na obchod s oblečením, při několikerém procházení databází jmen (ano, to pravdu dělám, když hledám inspiraci ku jménům) se mi stále vracela na mysl. Takové jméno jsem ještě nepoužila, takže hurá na to. :)

Co bude možná novinkou v téhle povídce, je plán psát děj nejen s Tomem. Někde se objeví jen on, někde jen Bill, někde celá kapela. Uplynulo spoustu vody od doby, co jsem naposledy psala o všech členech, jestli vůbec kdy, tak mi to snad půjde. :) Jinak k rázu povídky - rozhodně nebudu psát o tom, jak si myslím, že to je. To ani nevím, jestli jsem kdy v povídce psala :D Vždycky je tam nějaký kus fantazie, který narušuje tu moji reálnou představu toho, jak skvělí jsou :D... Tady ten kus bude veliký. Všichni budou životem zhrzené celebrity (což si osobně nemyslím, že jsou). :)

Doufám, že se vám bude první díl líbit. Vstupujeme přímo do děje, během kterého se objeví pár vysvětlivek v podobě myšlenek a vzpomínek na začátky. Budu se snažit psát pořádně dlouhé (tedy kromě dnešního prologu), ale denně asi vycházet nebudou, pravidelnost obden nebo tak taky radši neslibuju. :D :) I tak věřím, že se budeme mít skvěle. Hudbu nevím, jestli budu dávat ke každému dílu. Nebo se vám tak čte lépe, pokud ji znáte? Chcete mít podbarvení, nebo si ho ani nepouštíte? :)

Mucík, vaše B.

Hudba: Maroon 5 - Animals

Přejela jsem si rtěnkou přes spodní ret a polštářkem prsteníčku upravila drobné a skoro neviditelné přetahy. Znovu jsem si stoupla ze špiček na celá chodidla a prsty si prohrábla tmavé vlasy, které mi ve volných vlnách splývaly přes ramena až pod lopatky. Povzdychla jsem si a odložila drahou rtěnku vedle umyvadla, které bylo ponořené v mramorové desce. Jak jsem mohla nenávidět svůj život, když jsem žila v takovém luxusu?

Tiché kroky a slabé zaklepání na dveře koupelny mě vyrušilo z mých myšlenek, z tupého zírání na můj odraz v zrcadle, který se mi hnusil den ode dne víc. Kdo mě viděl, ptal se mě, jak to dělám, že mi to tak neskutečně sluší. Kdyby bylo možné vidět mou černou mysl, mou černou duši, okolí by se zhrozilo, co na světě může chodit za individuum.

"Madam, pan Kaulitz na vás čeká dole před vchodem."

"Děkuji," odpověděla jsem a sebrala psaníčko poseté černými korálky. Jako by nemohl počkat dalších pět minut, kretén.

Prošla jsem svou koupelnou zpátky do své ložnice, kterou vyplňovala jediná věc - obří postel, ve které jsem mohla spát jako princezna. Já v ní spala jako vězeň. Nesnášela jsem tu postel, nesnášela jsem, co představovala, ale zároveň jsem se v ní mohla válet celé dny, jak dokonalou matraci měla, jak měkké polštáře poskytovala. Vyšla jsem z ložnice a následovala osobního bodyguarda, který šel přede mnou. Prošla jsem po studených kachličkách kolem všech těch pohodlných křesel, kolem pohovky a televize, která mi teď patřila, a zastavila se u své šatny s kabáty, bundami a kardigany, která plnila funkci i botníku. Další veliká místnost, která v téhle části domu patřila k mému jménu - alespoň prozatím. Sehnula jsem se k řadě lodiček a vybrala jedny, které dokonale dolaďovaly můj dnešní vzhled.

"Jako vždy slušivé," okomentoval mé ošacení bodyguard, který pro dvojčata Kaulitzovy pracoval už několik týdnů. Úspěch, který není často vidět. Za dobu, co jsem tady pracovala já, jsem se setkala už se čtyřmi různými gorilami, které mi dělaly doprovod. A to jsem v tomhle pozlátku žila už skoro půl roku.

"Děkuji," pokývla jsem hlavou. Kdybych si jen pamatovala jeho jméno.

"Prosím, madam," pobídl mi rukou, když přede mnou otevřel dveře. Vyšla jsem ze své předsíňky, která vedla do široké chodby, která propojovala všechny části domu. Bylo tu hned několik dveří, kterými bych se mohla dostat k částem domu, kde bydlela dvojčata, kde přespávali zbývající členové kapely a jejich rodiny, když tu byli na návštěvě, k prostorné kuchyni a k bazénu, k jejich studiu nebo garáži, ale málokdy jsem těch prostor využila. Radši jsem trávila čas sama, než abych musela snášet jeho další pohledy, další doteky, kterých však v soukromí bylo pramálo. V pracovní době to stačilo, víc jsem jich snášet už nechtěla.

Bodyguard šel nepatrný kus za mnou. Když jsme přišli k domovním dveřím, otevřel mi je a znovu mi je podržel. Kdyby to nebyla jeho práce, byl by neskutečným gentlemanem. I tak byl větším, než jakým kdy Tom může být. Přešla jsem několika drobnými kroky k černé limuzíně, jejíž motor tiše běžel. Bodyguard mi otevřel zadní dveře.

"Děkuji," zopakovala jsem poněkolikáté a nasedla. Ani jsem se na něj nemusela podívat, abych věděla, že má zase skvělou náladu. Uslyšela jsem otrávené povzdechnutí.

"Déle ti to trvat nemohlo?" zeptal se s přízvukem, který mu byl vlastní, a na který jsem si nějakou dobu musela zvykat. Přetočila jsem k němu svůj pohled, ale jenom proto, abych se ujistila, že vedle sedí opravdu on. Ne, žádná změna se bohužel neudála. Žádné zázračné vysvobození z mého trýznivého vězení, ke kterému jsem se hloupě upsala, protože vidina tolika peněz měsíčně byla prostě kouzelná. Neodpověděla jsem. Mlčky jsem svůj pohled přesunula přede mě. Řidič vyjel od domu a my tím pádem zamířili na akci, na které jsem měla stát vedle Toma Kaulitze, usmívat se a dělat, že jsem jeho životní láska. Že jsme ale k životní lásce byli nejdál, jak jen dva lidé můžou být, to bylo tajemství, o kterém jsem musela mlčet.

Před několika lety byste o mně mohli říct, že jsem skalní fanynkou skupiny Tokio Hotel. Vše se změnilo v momentě, kdy se splnil můj sen. Krásný to paradox mého života. Kolikrát jsem snila o tom, že kluky potkám, že se s nimi seznámím a třeba je i nějak blíž poznám. Když se všechno tohle splnilo, pár týdnů se jednalo o nejkrásnější dny mého života. Sotva však na stole přistála nabídka, kterou se nedalo odmítnout, a já podepsala, všechno se změnilo a nabralo naprosto opačný směr. Už mě nepouštěli mezi sebe, uzavřeli se přede mnou a debatovali v rodném jazyce, abych jim nerozuměla. Už jsem nepatřila do kruhu lidí, se kterým by se smáli, teď jsem byla jeden ze zaměstnanců. Kdyby mi nehrozil takový postih za porušení mlčenlivosti, asi bych to hned vytroubila celému světu. Že jsem podepsala téměř neprůstřelnou smlouvu, to jsem zjistila až v momentě, kdy jsem chtěla pláchnout z toho vězení. Právník skupiny mi to však velice jasně vysvětlil. Odejít prostě nelze. Ne dřív, než vyprší smlouva. Ano, jsou milí kluci, jak se o nich všude píše, dokud jste jen reportér nebo fanynka, které chtějí splnit sen. Sotva pro ně začnete pracovat, vyžadují tak striktní dodržování všech předpisů, až z toho jde hlava kolem. Kdyby se aspoň jednalo o normální věci, které by vyžadovali - například neschovávat prázdnou krabici od mléka zpět do ledničky, ale u nich se jedná o takové detaily, které by člověka ani nenapadly. Nehvízdat si v jejich přítomnosti písně jiných interpretů, aby se nenarušila jejich kreativní atmosféra? Nepouštět televizi v hlavním obývacím pokoji před polednem, protože členové kapely chodí spávat až nad ránem? Neopouštět dům bez jejich svolení? Jsem snad malé dítě?

Když auto zastavilo, vzhlédla jsem od svého mobilního telefonu, na kterém jsem doposud projížděla všemožné sociální sítě, jen abych se vyhnula chvíli, kdy bych se mohla nudit a vyprovokovat ho tak ke konverzaci. Zkontrolovala jsem, kam jsme vlastně přijeli, a rychle schovala mobil do kabelky, když se dveře na mojí straně měly otevřít. Už jsem se chystala k vystoupení z vozidla, ale pevné sevření prstů kolem mého předloktí mě přinutilo ještě chvíli zůstat sedět. Přesunula jsem pohled do jeho obličeje, který byl najednou blíž tomu mému, a mlčky jsem zatajila dech.

"Doufám, že si pamatuješ ty drobné detaily naší smlouvy," zamumlal tak tiše, že by ho nikdo jiný v našem okolí nemohl zaslechnout. I když jsme tu byli sami, moc dobře dával si pozor na to, co by mohli ostatní slyšet. "Máš mě poslouchat na slovo."

"Ano, ale pouze na veřejnosti," odpověděla jsem mu. Hned jsem pochopila, že naráží na to, že jsem se nepatrně zdržela. "Na čas strávený doma se to snad nevztahuje, ne?" oponovala jsem.

"Máš mi být po vůli, kdykoliv chci, abys byla," procedil mezi zuby a pak pokračoval: "pracuješ pro mě dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. To znamená nonstop," zdůraznil, jako bych snad byla totálně natvrdlá. "Jsem tvůj zaměstnavatel, měla bys mi být poslušná. Nebo si snad nepamatuješ, co tě čeká, když porušíš smlouvu a jakkoliv způsobíš mou nespokojenost?" zeptal se a pevně sevřel rty.

Polkla jsem a mlčky přejela přes jeho obličej. Bylo to několik dní, co jsem utrousila hloupou poznámku ohledně jeho delších vousů. Následně jsem si vyslechla několikaminutovou přednášku, co si můžu dovolit a co ne. Zdálo se však, že si moje slova vzal k srdci, jestli vůbec nějaké měl. Dneska byly jeho vousy zkrácené na minimum, shodil ten příšerný porost, a konečně zase vypadal k světu. Teď jsem další přednášce chtěla předejít, proto jsem neřekla ani půl slova, ačkoliv se mi jich hlavou honilo hned několik.

"Tak se mi to líbí," procedil mezi zuby. "A teď se začni tvářit trochu příjemněji, vypadá to, že je tady spousta fotografů," přikázal mi. Naklonil se blíž k mému tělu a já ucítila jeho kolínskou. Ve dnech, kdy mě lákal do své pasti a byl na mě milý, se mi ta vůně neskutečně líbila. Bylo to skoro šest měsíců a on používal pořád tu samou, stejně kořeněnou voňavku. Teď jsem ji nesnášela a zbožňovala zároveň. Vnitřně jsem umírala ze směsice protichůdných pocitů, které ve mně rozpoutávaly emocionální bouři.

Pevně jsem sevřela rty a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, který sem zavanul při otevření dveří. Pojďme na to.

B.