Close to You | 1.kapitola

Zatím se vám asi moc odpovědí nedostane, možná jen vyplynou další a další otázky. Teď je však v centru pozornosti Tomovo neskutečné nutkání vše kontrolovat. Ostatní potřebné se dozvíte v pravý čas. :) A písnička? O smutku, který prostupuje Zaru v jejím mizerném životě... :)

Děkuji za vaše předchozí ohlasy. Snad problémy s přidáváním komentářů ustaly... ♥ B.

Hudba: Evanescence - Lithium

Posadila jsem se vedle zbývajících členů kapely, ke kterým jsme se přidali s několikahodinovým zpožděním, protože Tom musel zůstat ve studiu. Tak zněla oficiální verze, kterou jsem měla říkat, pokud se mě někdo zeptal, proč jsme se zrovna my dva opozdili. Jestli to bulvár pochopí tak, že jsme chtěli mít trochu času pro sebe, to už není můj problém. Od toho jsem tu byla, abych takový dojem vzbuzovala. Jenže doopravdy to bylo tak, že Tom vyspával kocovinu z předešlého dne. A proč by něco takového přiznával nahlas, že ano?

"Zaro, posadila by ses vedle Toma z druhé strany?" podíval se na mě Bill. "Tohle místo držím volné pro svou známou kamarádku a ty jsi ho teď zasedla," naklonil hlavu na stranu. Ačkoliv jeho žádost zněla přívětivě, v jeho očích jsem viděla, jak ho vytáčí, že něco takového musel říct.

Špičkou jazyka jsem si přejela přes horní řadu zubů. "Vždyť máš volno i z druhé strany," oponovala jsem a pohledem sklouzla z jeho obličeje na židli, která byla mezi Billem a Georgem volná. "Proč bych se měla posunovat já?"

"Ta židle je obsazená zase Georgovým doprovodem. Zaro, mohla by ses laskavě posunout?" zeptal se už ne tak mile a přátelsky. Jenže já dneska neměla náladu na to, abych komukoliv vyšla vstříc.

"Promiň, ale na mojí smlouvě stojí jméno tvého bratra. Tobě nesloužím."

"Tome," povzdychl si Bill. Znělo to ukňouraně, jako by si potřeboval postěžovat staršímu bráškovi, že ho někdo tahá za rukáv či cípy mikiny. "Mohl bys své drahé polovičce říct, že i když je na smlouvě tvoje jméno, týká se její práce celé kapely?" zvedl své husté obočí.

Tom, který nám dříve nevěnoval pozornost a procházel si emaily na mobilu, teď zvedl pohled. Mobilní telefon osvětloval jeho obličej a dodával mu děsivý vzhled. Vypadal, jako by nám chtěl povyprávět strašidelnou historku u táboráku. Když jsem uviděla výraz v jeho tváři, bylo mi jasné, že nastává další přednáška ohledně mého chování. Kdybych neměla náladu na draka a chuť tady všecky vyfackovat, zasmála bych své představě Toma vyprávějícího příběh u ohně. On, který neumí nic jiného, než jen nadávat a stěžovat si, by nebyl schopný žádnou historku vyplodit.

"Posuň se a nedělej scény, nebo budeš muset další měsíc sakra šetřit, abys nebyla o hladu," procedil mezi zuby, než svůj pohled znovu sklopil k vyřizování administrativy, čímž si krátil čas, který zbýval do začátku večerního představení.

Překvapeně jsem zvedla obočí. Všechno? Žádné další připomínky? S tichým zabručením jsem se zvedla. Ani jsem se na Billa nepodívala, když jsem udělala jediný krok k další volné židli z Tomovy druhé strany. Dostala jsem se tak na úplný konec řady. Kdybych se s někým chtěla bavit, musela bych zvolit jediného souseda - Toma. Aspoň jsem měla blíže únikovou cestu.

Zbývalo několik minut, než se měly opony roztáhnout a my měli poprvé spatřit designérské kousky známého návrháře, se kterým kapela spolupracovala. I tak se čas táhl a já musela neustále dávat pozor, abych se netvářila otráveně. Pobíhalo zde hned několik fotografů, jejichž blesky blikaly každou chvíli. Dokud byla světla rozsvícená, musela jsem vypadat, že se bavím. Když Tom mi nevěnoval pozornost, nezbývalo než se rozhlížet kolem.

"Můžu poprosit mladý páreček o foto?" ozvalo se nade mnou. Přetočila jsem pohled zpátky před sebe, kde se pořád motal někdo s fotoaparátem, a pak se podívala na Toma.

"Ale jistě," pousmál se a na chvíli zhasnul displej mobilu. Poposedl si a jednu dlaň položil na mé nahé koleno, což mělo působit důvěrně, ale já pocítila jen dotek. Žádná intimnost za tím nebyla, rozhodně mi to nezrychlilo tep. Před několika lety bych byla štěstím bez sebe, že se mě dotýká Tom Kaulitz, krásný kytarista mojí oblíbené skupiny. Teď jsem sotva hnula brvou.

Také jsem změnila pozici. Než mě oslnil blesk a já uslyšela rychlé cvakání i dalších fotoaparátů, stihla jsem se k Tomovi naklonit, aby to vypadalo, že je opravdu mojí oporou. Sotva jsem se ho dotýkala, ale jeho vůně už stihla prostoupit okolní vzduch. Ztěžka jsem polkla a roztáhla rty do nacvičeného profesionálního úsměvu. Poslouchat další výtky, že jsem se netvářila, jak si pan Kaulitz představoval, jsem nehodlala.

"Děkuji vám," usmál se na nás novinář, kterému jsme teď zajistili aspoň nějakou pozornost ze strany fanoušků kapely. Otočil se na patě a začal s vyptáváním u dalších známých tváří, které se tady vyskytovaly. Sotva se před námi vylidnilo, Tom stáhl svou dlaň a já se zase zády opřela o sedadlo, ve kterém jsem seděla. Žádné zbytečné doteky navíc. Nic, co by nebylo nezbytně nutné. Když však ke mně přetočil pohled, překvapeně jsem zamrkala víčky. Nebavil se se mnou, pokud nemusel, takže se na nás někdo díval a on chtěl působit věrohodně, nebo jsem zase dokázala něco pokazit.

"Až přijedeme domů, budu ti muset připomenout, jak vypadá šťastně zamilovaná žena ve šťastně zamilovaném páru," řekl na sotva slyšitelné hranici.

Pomalu jsem si olízla rty. "A jak vypadá šťastně zamilovaný jako muž v takovém páru?" zeptala jsem se. "Rozhodně ne jako ty," dodala jsem hned, aniž bych počkala na jeho odpověď.

"Není mou prací tak vypadat. Tvou na rozdíl ode mě ano," naklonil hlavu na stranu.

"Dneska nemám náladu, tak mě ještě neprovokuj."

"Tvoje nálada je mi šumafuk. Jsi v práci, tak se podle toho chovej. I kdyby ti zrovna chcípnul křeček, budeš se usmívat, pokud to budu po tobě chtít," řekl přísně, ale jeho výraz ve tváři vypadal přívětivě. Co by ne, když se k nám upíralo hned několik párů očí. Z dálky to muselo vypadat, že zamilovaně klábosíme nad posledním filmem, který jsme společně viděli, nebo nad tím, co budeme dnešní noc dělat. Jak lehce všichni uvěří tomu, co se jim předloží na pozlaceném talíři.

"Chováš se jako neskutečný sobec, víš to?" zvedla jsem jedno obočí. "Kdyby tobě umřel jeden z těch tvých hafanů, taky by ses usmíval?" zeptala jsem se ho a založila si ruce na prsou.

"O moje chování a moje pocity se nestarej," našpulil rty a pohledem sjel k mému výstřihu. "A příště se snaž, ať ti to víc sluší. Kdybys byla oblečená takhle, nezavadil bych o tebe ani pohledem," ušklíbl se.

"Takže mám chodit polonahá jako šlapka, je mi to jasné," odvětila jsem.

Odpovědí mi bylo jeho zamračení. Dneska jsme neměli náladu ani jeden. To nemůže dopadnout dobře.

Sotva se sál ponořil do tmy a jediná světla směřovala k přehlídkovému molu, které se nám roztáhnutím závěsů odkrylo, unaveně jsem vydechla. Zády jsem se opřela o židli a cítila kolem lopatek Tomovu paži, na což jsem nereagovala. Měl ve zvyku se pohodlně usazovat kdykoliv měl příležitost, většinou jeho posed zabíral co nejvíce prostoru. Pažemi se opíral o židle lidí okolo sebe, roztaženými stehny narušoval moji osobní bublinu. Na veřejnosti jsem na to byla zvyklá, za těch necelých šest měsíců jsem prostě žila s tím, že se rozpíná, jak jen může. Když však prsty rytmicky poklepal po mé paži, jako by se snažil zahnat nudu, zlehka jsem se k němu pootočila tváří.

"To tě to tak neskutečně nudí?" zeptala jsem se sotva slyšitelným hlasem. "Vždyť před tebou pobíhají holky ve spodním prádle," řekla jsem, ale pohledem dál fixovala těla modelek, které se přede mnou objevovaly a zase ztrácely.

"I kdyby tady chodily nahé, ty jsi jako kotva, která táhne k zemi. Žádnou bych nemohl dostat do postele," odpověděl suše, jako by mi vyprávěl o zítřejším počasí.

"Sám sis takovou potíž způsobil," krátce jsem se na něj podívala. "Ty jsi chtěl mít klid od sexuchtivých fanynek," připomněla jsem mu důvod naší dohody, která byla jako pekelná smlouva se samotným ďáblem. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem se podepsala inkoustovým perem, ne husím brkem namočeným ve vlastní krvi.

"To jsem netušil, že budeš spíš ke smůle než k užitku," procedil mezi rty.

"Mohl by ses mě přestat dotýkat?" zeptala jsem se a uhnula pohledem od jeho tmavých očí, ve kterých se odrážela světla z mola jako jiskřičky naděje, na kterou jsem dávno zanevřela. "Zvedá se mi z tebe žaludek."

Tom však mému přání nevyhověl, ale naopak - jeho stisk na mé paži zesílil. Rytmické bubnování prstů o mou kůži ustalo a on bolestivě sevřel můj sval. "Nejsem tady od toho, abych ti vycházel vstříc. Nepleť si svou pracovní pozici s tou mojí," pošeptal blízko mého ucha.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a mlčky snášela tohle utrpení. Věděla jsem, že jsou dny, kdy dokáže být milý tím, jak mě ignoruje. Teď mi věnoval až příliš pozornosti, a to bylo špatně. Znamenalo to totiž, že následující minuty prožiju v trýzni a nekonečném očekávání konce, který přinese klid.

"Nemáš, co bys mi k tomu řekla nebo si nechceš způsobit další stržení tučné sumičky z platu?" zeptal se a provokativně sevřel moji paži ještě pevněji, než stisk povolil. I tak zřejmě budu muset následující dny volit delší rukávy, protože se mi tam vytvoří nepěkná modřina.

"Myslela jsem, že ti mám dělat partnerku na veřejnosti, ne boxovací pytel, na kterém se můžeš vyřádit, když nemáš chuť k úsměvům," podívala jsem se na něj.

Několikrát zamrkal, než se nadechl k odpovědi. "Dneska jsi nějaká drzá. Měl bych ti přistřihnout křídla."

"To nemusíš, ty jsi mi je už dávno vyrval ze zad," ušklíbla jsem se a pohledem přejela přes jeho obličej. Pobaveně jsem zvedla jeden koutek rtů, když mé oči spočinuly na jeho strništi, které působilo čerstvě. Žádná nevkusná bradka, ve které by vypadal jako bezdomovec. Můj úsměv se ještě rozšířil. "To sis tu hrůzu zkrátil kvůli mně, nebo jsi jen prostě zakopl a spadl na holicí strojek?" zvedla jsem jedno obočí.

Tom lehce naklonil hlavu na stranu a našpulil rty. Bylo vidět, že je naštvaný a snaží se ovládat, aby tady přede všemi nevybuchl. Za sebou jsem však uslyšela napjaté nadechnutí a šum hlasů, který naznačoval, že novináři čekají na to, až se políbíme. To nadechnutí nemělo žádnou spojitost s módními kousky, které byly před námi předváděny, šum hlasů nesouvisel s chválou modelek. Kdybych nás viděla z dálky a neznala situaci, jaká mezi námi vládla, taky bych si myslela, že se schyluje k polibku. Jenže jediné, co právě teď hrozilo, bylo vzájemné si vyškubání vlasů.

"Nejsem jediná, kdo umí být nepříjemně jízlivý, co?" zeptala jsem se.

"Jsi ale jediná, kdo za svou jízlivost bude pykat," odpověděl mi a pomalu se odklonil, aby se zády opřel o židli. Vítězoslavně se usmál. Co by taky ne. On ovládal můj život, nad ním jsem neměla šanci vyhrát.

Sálem se rozezněl potlesk stovek dlaní, když se na přehlídkovém mole objevily všechny modelky, které tu dnes vystupovaly. Připojila jsem se k většině, ne že bych však aplaudovala, že bych dávala pozor. Prostě jsem se jen svezla s vlnou potlesku, který si dívky určitě zasloužily. Už jsem se těšila domů, až zalezu do postele a zachumlám se do peřin, ve kterých budu moct usnout, a tak aspoň na chvíli zapomenout na moje trápení. Pevně jsem sevřela čelist a snažila se dýchat nosem, abych uklidnila tu křeč, která mi nečekaně projela podbřiškem. Moc dobře jsem věděla, proč jsem byla dneska bez nálady. Měla jsem na to právo už jenom kvůli tomu, že jsem žena. Jenže něco takového nemělo cenu Tomovi vysvětlovat. I kdyby měl z biologie vyznamenání a chápal, jaké příkoří s sebou přináší každoměsíční bolesti, z podstaty jeho nevrlé osobnosti bylo jasné, že by mi nijak neustoupil, neomluvil moje chování, mou špatnou náladu, kterou způsobila divoká vlna hormonů. Vlna hormonů, která byla tento měsíc divočejší, než bylo normální.

"Zaro, vnímáš mě vůbec?" uslyšela jsem přes chvilkové hučení v uších. Ztěžka jsem polkla a pohledem přejela přes Tomovy potetované prsty, které položil na mou dlaň. Měla jsem ji pevně sevřenou v pěst, až mi bělely klouby. Zhluboka jsem se nadechla.

"Opravdu se mi zvedá žaludek," procedila jsem mezi zuby, což tentokrát nemělo znít podrážděně. Spíš jsem se snažila nepozvracet před očima všech, před fotoaparáty všech.

Tom nejistě stáhl obočí a očima přelétl můj obličej, který teď musel nevolností zesinat. "Co s tebou je, do prdele?" zeptal se a v jeho hlase byla znát stoupající nervozita. Moc dobře jsem věděla, jak nemá rád situace, které nemůže kontrolovat. "Jestli mě tady pobliješ…" odmlčel se a varovně se na mě podíval. Ani nemusel tu větu doříct, tušila jsem, co by následovalo.

"Musím si odskočit," zamumlala jsem.

"Jdu s tebou," rozhodl a naklonil se k tomu, aby vstal ze židle. Hned jsem ho chňapla za předloktí, čímž jsem jeho pohyb zbrzdila.

"Zůstaň tady, vrátím se," podívala jsem se na něj.

"Ne, jdu s tebou. Už jsem řekl. Nehodlám tě tu pak nahánět jako zatoulanou slepici na dvoře," ušklíbl se.

Znovu jsem těžce polkla. Teď se mi žaludek houpal ještě víc, neměla jsem ani chuť reagovat na jeho ubohou narážku. Lidé kolem mě si začali stoupat a já jen děkovala všem svatým, že načasování takhle dokonale klaplo. Postavila jsem se na nohy a už ani nevnímala, že za sebou slyším Tomův pravidelný dech a rytmus jeho pitomé houpavé chůze. Šourání jeho noh utichlo, když jsme se dostali na koberec, kterým byla pokryta země u šaten. Hned jsem zamířila k toaletám, pevně svírajíc psaníčko, ve kterém jsem měla pár záchranných pilulek proti bolesti a křečím. Dlaní jsem vrazila do dveří a rychle pustila psaníčko na pult vedle umyvadel. Otevřela jsem dveře první kabinky a sklonila se nad toaletou. Žaludek se mi křečovitě sevřel a do očí se mi vehnaly slzy z prázdného dávení, které jen podráždilo mé hrdlo. Opřela jsem se o stěnu kabinky a několikrát se zhluboka nadechla. Zavřela jsem oči a snažila se vnímat čerstvý vzduch, který plícemi přicházel do mého těla. Vlna nevolnosti byla během několika minut pryč, stejně tak i pocity na zvracení. Ještě chvíli jsem počkala, než jsem vyšla z kabinky. Přehlídka teprve skončila, tak tu bylo prázdno, za což jsem byla ráda. A toho využil i Tom. Stál vedle umyvadla, jako by snad měl potřebu mě neustále hlídat. Výraz ve tváři měl vražedný, ruce založené na prsou v nepřátelském gestu.

"Ty máš snad kocovinu v pracovní době?" zvedl jedno obočí.

"Nepila jsem," zavrtěla jsem hlavou. "To bys moc dobře věděl, kdybys včera sám nebyl zpitý pod obraz," zamračila jsem se na něj. Postavila jsem se k umyvadlu a pustila ledovou vodu, pod kterou jsem strčila prsty jedné ruky.

"Otrava jídlem?" dál vyzvídal.

Znovu jsem jen zavrtěla hlavou. Nebudu mu přece říkat pravý důvod, nepotřebuje vědět úplně všechno.

"Tak jaký je důvod?" zeptal se. "Snad nejsi těhotná?" procedil mezi zuby, jako by se jednalo o nejhorší chorobu na světě.

"Nemožné," řekla jsem a vlhkými prsty si ovlažila zadní část krku pod vlasy. "Ty jsi nejlepší antikoncepce na světě. Odháníš naprosto všechny."

"Tak?"

"Proč to potřebuješ vědět, proboha?" protočila jsem oči. "Jsi otravný. Dej mi chvilku klidu, sakra," zamračila jsem se na něj.

"Jen se starám o svého zaměstnance," ohrnul horní ret v grimase znechucení.

Hlasitě jsem si odfrkla. "No jasně," sykla jsem. Když svým pohledem neuhýbal a dál sledoval všechny mé pohyby, znovu jsem k němu zvedla pohled. "Říkala jsem ti, že se mi z tebe zvedá žaludek. Nelhala jsem," pokrčila jsem rameny. "Sám vidíš výsledek."

"Ty jsi snad nadrogovaná, nebo co?" popadl mě za předloktí, aby mě mohl otočit čelem k sobě. Pevně sevřel čelist, jak ho má věta podráždila. "Dneska jsi neskutečně prostořeká," přivřel oči. "Dávej si pozor."

"Dovol mi jít domů," řekla jsem smířlivým tónem. "Opravdu mi není dobře," zamrkala jsem a rezignovaně povolila svou paži, kterou mi stále svíral. Ucítil mrtvou váhu mé ruky, kterou jsem přestala ovládat, a nejistě přejel přes můj obličej.

"Po přehlídce má být ještě večeře."

"Tak na ni běž sám. Stejně bych vedle tebe byla jako vosk, kterého si nevšímáš," zamumlala jsem.

Tom pustil mé předloktí a zkoumavě si prohlédl můj obličej. Jestli čekal, že se mu teď vysměju, že mi skočil na nějaké divadlo, pletl se. Pomalu si olízl svůj plný spodní ret a nasál vzduch přes zaťaté zuby. "Pojedeš domů. A já pojedu s tebou."

"Ale -"

"Je tady hromada novinářů. Nehodlám vysvětlovat, proč jsme se v průběhu večera rozdělili," zavrtěl rázně hlavou. I tak jsem měla podezření, že je v tom jeho tendence neustále mě kontrolovat. Žádné vyhýbání se novinářům, taková pozornost mu většinou dělala dobře. Jen prostě nechtěl, abych se flákala, když mám být v práci.

B.