Close to You | 3.kapitola

Omlouvám se za prodlevu, určitě jste čekali díl už o víkendu, ale já ho v pátek nestihla napsat. V sobotu ráno jsem jela pryč. Když jsem se v neděli vrátila, stihla jsem se hodinku vyspat, jít do kina s partou a pak jít zase spát. Celé pondělí jsem proležela (zuby moudrosti nejsou ani trochu moudré) a včera jsem jela na byt, abych byla dneska schopná jít do školy. Dneska schopná jsem, tak jsem zasedla, abych díl napsala. Tak doufám, že se mi podaří v psaní pokračovat v nějakém solidním tempu, aby se to aspoň trochu přibližovalo plodnému lednu... :) Děkuji za vaše komentáře, moc si jich vážím, a ať se líbí následující děj. :) B.

Hudba: System Of A Down - Toxicity

Seděla jsem v kuchyni u jídelního stolu, před sebou talíř se zeleninovým salátem a plátek novin, které tady někdo nechal od snídaně. Dávala jsem si lehký oběd, který jsem měla implicitně předepsaný ve smlouvě, protože bylo mým úkolem nějak vypadat. Nikdy jsem neměla problém s nadváhou, udržovat si štíhlou postavu pro mě bylo vlastně i koníčkem, ale z těch za vlasy přitažených předpisů jsem měla hlavu jako balon. Dneska ale spíš šlo o to, že jsem nechtěla pokoušet žaludek, který byl stále na vodě. Nebylo mi moc dobře, a tak jsem se nechtěla cpát něčím těžkým, co by mi jedině zhoršilo stav.

"Dobré poledne," ozvalo se ode dveří.

"I tobě," odpověděla jsem Georgovi, který byl snad jediný, který se se mnou snažil bavit normálně. Když pominu jeho hloupé a rádoby vtipné narážky, kterým se snad smál jenom Tom, byl nejmilejším členem jejich kapely. Gustav, který se teď věnoval rodinnému životu, tady málokdy přebýval, abych ho znala. A když už tady byl, nedokázal vyplodit jedinou větu. Jen jsem si nebyla jistá tím, jestli je tak introvertní, nebo prostě tak namyšlený, aby se se mnou bavil. O dvojčatech nemá cenu se bavit, ti otočili v momentě, kdy stihl uschnout inkoust, kterým jsem se podepsala na smlouvu. Jediný Georg zůstal jakžtakž normální.

"Prý ti včera nebylo moc dobře. Je to dneska lepší?" zeptal se. Přešel kuchyní až ke mně a posadil se naproti mně, mobilní telefon v ruce.

Zvedla jsem k němu pohled od novin. V jeho očích byl znát opravdový zájem o můj zdravotní stav. "Je to lepší, děkuju," pousmála jsem se. "Jenom lehčí obtíže," trhla jsem rameny.

"Tom to popisoval jako konec světa," zvedl obočí.

"Tom zřejmě neví, jak se vypořádat s tím, když má v jeho okolí nějaká žena menstruaci," naklonila jsem hlavu na stranu.

"Krev jako taková mu nahání husí kůži a představa menstruace v něm vzbuzuje hrůzu od doby, co viděl Carrie," pokrčil rameny. "Nemůžeš ho tak brát," polkl.

"A ty ho nemůžeš tak obhajovat. Je to blbec a blbcem zůstane," odpověděla jsem a znovu sklopila pohled k novinám. I Georg se přestal snažit o konverzaci, začal se věnovat svému mobilu. Zřejmě si procházel sociální sítě - zejména instagram, protože se každou chvíli ozvalo polohlasné zachechtání nad nějakým tiše puštěným videem.

Dojedla jsem zbytek svého salátu, ale od stolu jsem se ještě nezvedala. Listovala jsem posledními stránkami novin a dlaní si podepírala bradu, když se na prahu dveří objevila další osoba. Krátce jsem vzhlédla, když jsem uslyšela tiché šoupavé kroky, ale s povzdychnutím jsem hlavu zase sklopila, když jsem zjistila, že se jedná o mého zaměstnavatele. Po ránu nikdy nevypadal, že by se chtěl usmívat, a dneska tomu nebylo jinak. Jeho výraz v obličeji by se dal přirovnat k vražednému, kdyby se nějak pousmál, mohli by si lidé myslet, že je to maniakální úsměv.

"Geo, zdravím," pozdravil svého dlouholetého kamaráda a kolegu a poplácal ho po rameni. Ke mně neměl jedinou připomínku, jediným slovem mě nepozdravil. Nevšímal si mě stejně, jako jsem si nevšímala já jeho - taková byla náplň pracovní doby, když jsme nebyli na veřejnosti.

Otočila jsem na poslední stránku novin a očima přeletěla obrázky reklam, které zřejmě novinám zaručovaly, že budou mít na náklady tisku. Sevřela jsem mezi prsty sklenici, ve které jsem měla nalitou jemně perlivou minerálku, a podívala se na Toma, který se právě sedal naproti mně. Krátce se setkal s pohledem Georga, než se jeho oči přesunuly ke mně.

"Dočteno?" zeptal se, ale nečekal na odpověď. Prostě si noviny vzal a otočil k sobě, aniž bych mu přikývla, že si je může vzít. Tom se krátce napil z hrnku, ve kterém měl kávu černou jako vlastní duši, a dál hleděl do mého obličeje. "Už nevypadáš tak hrozně."

"Od tebe to zní jako neskutečná lichotka," odpověděla jsem s neskrývaným sarkasmem, který mě sice může dostat do problémů, ale já si prostě nedokázala pomoct. Poposedla jsem si. "Tome, dneska bych potřebovala na pár hodin odjet. Můžu si půjčit řidiče?"

"Už máš žaludek na cestování?" zvedl jedno obočí.

"Chci jet jen do města. To není žádné cestování," krátce jsem zavrtěla hlavou. "Do večera budu rozhodně doma," dodala jsem. Připadala jsem si jako dítě, které se snaží přemluvit rodiče, aby ho pustil na koncert mimo město, mimo stát.

"Kam máš namířeno?" zeptal se. Nebyla to otázka ze zájmu o to, jak trávím volný čas. Jen prostě potřeboval ukojit svoji potřebu o mně vědět první a poslední.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret. "Do nemocnice. Za mámou," řekla jsem, aniž bych uhnula pohledem. Zřejmě nemělo cenu něco zastírat, vymýšlet si nebo lhát. Dozvěděl by se to tak jako tak - buď by to ze mě prostě vytáhl díky svým výhružkám, nebo by se zeptal řidiče, kam jsme jeli. A ten by mu hned odpověděl, bez mrknutí oka.

Pohledem sklouzl ke svým velikým hodinkám, které mu visely kolem zápěstí. "Máš čas do pěti. Do té doby si dělej, co chceš," řekl, ale už se na mě ani nepodíval.

"Díky," hlesla jsem a vstala. Z kuchyně jsem zamířila do svých komnat. Sice mi byla dána hromada času, ale cesta do města zabrala minimálně půl hodiny. Samozřejmě nechci riskovat, že bych přijela domů pozdě - zdržet se je u Toma ten největší prohřešek, jaký bych vůbec mohla udělat. Musela jsem tedy počítat s velikou rezervou, abych pana Kaulitze nezklamala.

Cesta do nemocnice nezabrala tolik času, kolik jsem čekala, takže jsem přijela ještě před návštěvními hodinami. Moje matka tu však nebyla krátce, doktoři mě už znali a věděli, že je pro mě výhodnější, když tu jsem mimo návštěvní hodiny, mimo veškerý frmol, který se může s dalšími návštěvami vyskytnout. Nejednou se mi stalo, že mě zdržely skupinky dívek, které buď chtěly fotku nebo mi jen říct svůj názor na to, že žiju s Tomem pod jednou střechou. Kolikrát jsem chtěla odpovědět, říct pravdu, ale mlčky jsem všechno snášela, jen když se mámě dostávalo léčby. Nikdy jsem nešla sama, nebyla jsem tak bláhová, abych šla bez bodyguarda, a něco takového by ani Tom nedovolil. Většinou čekal přede dveřmi pokoje, který měla máma sama pro sebe díky tučnému platu, který mi skupina poskytovala. Dneska jsem se však nestihla ani dostat k pokoji, když mě zastavila zdravotní sestra, která měla dneska službu.

"Slečno, jdete za matkou?" zeptala se na naprosto zřejmou věc.

Přikývla jsem. "Ano. Volala jsem před necelou hodinou, že mám dneska volnější program, a tak se tady ukážu," řekla jsem. "Je snad nějaký problém?" zvedla jsem obočí.

"Vaše matka před nějakou chvílí usnula, takže nevím, jestli bude vaše návštěva nějak podnětná," pousmála se. "Ale klidně za ní běžte, jen ji nebuďte."

"Něco takového bych ani neměla v plánu," oplatila jsem jí lehké pousmání. "Děkuji," dodala jsem se vší zdvořilostí, když mi pokynula ke dveřím pokoje, kde máma ležela už nějakou dobu. Věděla jsem, že když je člověk nemocný, spánek je tichým vysvobozením od bolesti, která může nemoc provázet. Věděla jsem, že ve spánku se tělo svým způsobem léčí, a proto jsem byla ráda, že máma spala, kdy mohla. Pokud se ovšem nejednalo o spánek, který nekončil, a byl znamením přicházejícího konce.

Otevřela jsem dveře pokoje a nahlédla dovnitř. Nebylo tu nikoho, kromě mámina ležícího těla na posteli. Jak jsem měla ve zvyku, tiše jsem vešla a zavřela za sebou. Ráda jsem s ní trávila čas, protože byla jediná, která mě kdy chápala, jediná, která tu kdy pro mě byla. Nikdy jsem jí přesně neřekla podstatu svého zaměstnání, kdyby věděla, co všechno musím snášet, rozhodně by odmítala jakoukoliv léčbu, jen abych byla v bezpečí a šťastná. Jenže něco takového není možné, když můj jediný rodič, kterého znám, leží v nemocnici. Když jsem uviděla její zsinalý obličej, musela jsem se nějakou chvíli překonávat, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, že je to s ní vážnější, ale vidět ji mi jenom bralo vítr z plachet.

"Ahoj, mami," pošeptala jsem do ticha pokoje a přešla k posteli. Její spící obličej byl uvolněný. Brala jsem to jako známku toho, že nemá žádné bolesti, že její nemoc nesužuje její tělo způsobem, který by mi přitěžoval ve starostech. Prsty jsem přejela přes její světlou, ale teplou dlaň. "Dneska mám den blbec, a co ty?" pousmála jsem se a dál stála u kraje postele. Zahleděla jsem se do jejího obličeje a nečekala žádnou odpověď, jen jsem si představovala, co by mi asi řekla, jak by asi zareagovala, kdybych se jí svěřila s opravdu vším, co mě teď trápilo. Nejen její nezlepšující se zdravotní stav, ale taky moje momentální situace, můj nynější život. Ticho pokoje přerušovalo jenom pípání přístroje, který mě utvrzoval v tom, že ještě žije. Olízla jsem si rty a pevně sevřela její dlaň. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila si vzpomenout na časy, které jsme spolu strávily, na problémy, které jsem díky ní vyřešila. Problém byl v tom, že situace, které jsem díky ní vyřešila, byly pubertální problémy s prvními vztahy nebo se školou. Nejednalo se o důležité životní rozhodnutí ohledně mé práce, do které se člověk může hloupě upsat na hned několik let. Znovu jsem pohlédla do jejího obličeje. Jestli právě usnula, bude trvat dlouho, než se znovu probudí. Při mém štěstí už budu muset být v tu dobu zase doma a připravovat se na večer - na děsně důležitou návštěvu klubu.

Povzdychla jsem si. "Nebudu tě rušit ze spánku. Snad ti zdravotní sestry vyřídí, že jsem tady byla, až se probudíš," pousmála jsem se do ticha pokoje. "Budu se snažit přijet co nejdřív, snad se mi podaří zítra najít trochu času. To ale abych dneska byla extrémně hodná, aby mi něco takového ten pitomec dovolil," zamumlala jsem si už pro sebe. Naklonila jsem se nad postel a zlehka ji políbila na čelo. "Měj se, mami. Opatruj se a nepřestávej bojovat," zašeptala jsem, znovu přemáhajíc slzy, které se mi draly do očí pokaždé, když jsem si uvědomila závažnost situace, nevyhnutelnost konečnosti života.

Nasedla jsem do auta a zavelela řidiči, aby se vydal na cestu domů. Nemyslela jsem si, že se moje návštěva v nemocnici prodlouží, ale doktoři mě zdrželi více než samotný pobyt v mámině pokoji. Musela jsem podepsat spoustu nových formulářů, informovat se o novinkách ohledně stavu matky a k tomu všemu ještě čekat skoro hodinu na primáře, který se zdržel na vizitě u několika pacientů. Od nemocnice jsme vyjížděli pozdě, a aby toho nebylo málo, dostali jsme se do zácpy všech aut, které vezly své majitele z práce.

"Prosím vás, neznáte nějakou okliku? Nemohli bychom to trochu uspíšit? Nemůžu se zpozdit," řekla jsem svému řidiči, sotva jsme se dostali do kolony a několik minut popojížděli po půl metru.

"Madam, kdybych mohl roztáhnout křídla a vzletět, byli bychom doma za pět minut. Jenže něco takového nejde. Nebudeme doma dřív než na čtyřicet minut," odpověděl mi.

"Bože," zabručela jsem a začala se prohrabovat kabelkou, abych v ní našla mobil. Sotva jsem ho však našla a držela v dlani, rozezvonil se. "To je snad zlý sen," hlesla jsem a zkontrolovala čas. Pořád jsem měla několik minut k dobru, ale i tak jsem věděla, že do páté hodiny doma opravdu nebudu. Zvedla jsem hovor a mobil si přiložila k uchu. "Tome?"

"Už jsi na cestě?" zeptal se, aniž by mě jakkoliv pozdravil. "Rád bych ti připomněl, že bys měla každou chvíli přijíždět domů," řekl svým rozkazovačným tónem.

"Nerada ti to říkám, ale zasekli jsme se na půli cesty," začala jsem. "Nevím, kdy se vrátím," dodala jsem a už se připravovala na nejhorší. Jenže nic takového nepřišlo a já nevěděla, co si o tom mám myslet.

"Nevíš, kdy se vrátíš," zopakoval po mě. "Fajn," odsekl a ukončil hovor. Už jsem mohla poslouchat jenom tiché pípání ve sluchátku mobilu, což nevěstilo nic dobrého. Jestli jsem se nedočkala nadávek, které byly běžné, byla jsem pořádně nahraná. Zády jsem se opřela o sedadlo auta a tiše zamručela. Jsem v prdeli.

Bylo skoro půl sedmé, když jsem u domu vystupovala z auta. Rychle jsem přešla dovnitř a otevřela dveře do chodby. V domě bylo podezřelé ticho. Chodbou jsem zamířila ke svým pokojům. Otevřela jsem dveře a zarazila se hned na prahu, když jsem pohledem spočinula na Tomovi na mé pohovce. Zdálo se, že tady na mě čekal, přesně jak slíbil, ale tolik ho to zmohlo, že u puštěné televize prostě usnul. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a zula se hned vedle nich. Schovala jsem boty do botníku ve své menší šatně a bosá přešla k pohovce. Jen jsem nevěděla, jestli má cenu ho teď budit, když si rozhodně potřebuji dát sprchu. Čekal by dalších několik minut, než bych vyšla z koupelny. Proto jsem prošla kolem pohovky dál do mé ložnice, odložila tašku na postel a zavřela se v koupelně. Ujistila jsem se, že mám dveře zamčené, aby mi tu nemohl vtrhnout, a rychle se svlékla. Čím dříve budu okoupaná, tím lépe. Prodlužovat své zpoždění jsem rozhodně nechtěla, už tak jsem u něj musela mít neskutečný vroubek, jehož následky ponesu kdoví jak dlouho.
Oblečená a županu jsem vyšla z koupelny. Přešla jsem kolem postele a vešla do šatny, abych si oblékla čisté spodní prádlo. Znovu jsem si přes sebe přehodila župan a pohledem přejela přes několik šatů, o kterých jsem si myslela, že si nikdy neobleču, protože byly na můj vkus až moc odvážné. Je mi jasné, že právě k nim Tomovy kroky poputují jako první. Otočila jsem se na patě, abych přešla do obývacího pokoje, kde jsem si myslela, že Tom pořád spí. Jen jsem zatajila dech, když jsem do něj málem vrazila. Stál ve dveřích šatny, ramenem se opíral o jejich rám, a ruce měl překřížené na prsou v nepřátelském gestu. Jeho obličej byl ospalý, vypadalo to, že před několika vteřinami vstal, takže nebyla možnost, že by mě viděl nahou, jak se oblékám do spodního prádla. I tak jsem chtěla mít jistotu. Dlaní jsem si zakryla výstřih, který mi župan odhaloval, a nejistě přešlápla z nohy na nohu.

"Jak dlouho tady stojíš?" zeptala jsem se.

"A jak dlouho si myslíš, že jsi měla být doma?" odpověděl otázkou, která se vůbec netýkala tématu, které jsem sama zmínila.

Povzdychla jsem si. "Tome, nemůžu za to, že jsme se dostali do kolony. A rozhodně není v mojí moci všechna auta silou vůle odsunout stranou, abych mohla sama v klidu projet," protočila jsem oči.

"Měla sis to lépe naplánovat. Něco takového, jako hloupá dopravní zácpa, tě neomlouvá," ukázal na mě prstem.

"Nebude se to opakovat," zavrtěla jsem hlavou a snažila se o smírný tón, při vzpomínce na to, v jakém stavu leží moje vlastní matka v nemocnici.

"Zajímavé, že právě tato slova od tebe teď slýchám nejčastěji. Začínáš to pořádně flákat, holka. Dřív ses víc snažila. Nebo si teď více dovoluješ?" zvedl jedno obočí.

"Omlouvám se," řekla jsem.

"To bych prosil," odfrkl si a pohledem přejel přes mé tělo. Župan byl krátký, končil mi v půli stehen, takže si mohl prohlédnout mé nohy - nic, co by dříve neviděl, protože jsem kvůli němu musela nosit krátké šaty. "Vybrala jsi něco, nebo jsi všechno nechala na mě?" zeptal se. V jeho hlase bylo znát podráždění, ale ne takové, jaké bych předpokládala. Vždyť jsem měla zpoždění devadesát minut! Za to bych čekala větší trest.

"Tady jsou šaty, které by se ti mohly líbit," řekla jsem a prsty pokynula k místům, odkud bych sama rozhodně nevybírala.

"Fajn, tak se na to podíváme," zabručel a prošel kolem mě. Úzký prostor šatny mi neumožňoval uhnout tak, aby se mě vůbec nedotkl. Zády jsem narazila do pověšeného oblečení, které za mnou viselo, ale i tak jsem ucítila jeho tělesné teplo. Pevně jsem sevřela čelist. Bože, pomoc.

B.