Close to You | 2.kapitola

Moc vám děkuji za krásné komentáře. ♥ B.

Hudba: Paramore - Decode

Položil paži kolem mého pasu, ale nebylo v tom gesto ochrany, jak by si mohli mnozí myslet. Bylo to majetnické gesto plné kontroly nad mými kroky. Vyšli jsme před budovu, což vyvolalo záplavu jen několika blesků fotoaparátů. Novináři tu sice čekali, ale byli překvapeni naším brzkým odchodem. Jen pár z nich si nás stihlo vyfotit, než jsme nasedli do auta. Tom mě pevně chytil za paži, když jsme scházeli těch pár schodků, které nás dělili od kraje chodníku. Otevřel přede mnou dveře a počkal, dokud jsem nenastoupila. Pro všechny okolo byl dokonalým partnerem, ale jen já věděla, jak je to doopravdy. Posadila jsem se a lehce se předklonila, abych uvolnila další křeči, která svírala můj podbřišek. Nevnímala jsem ten podezíravý pohled, kterým si mě přeměřil, sotva jsme vyjeli. Na chvíli jsem zavřela oči a už si představovala, jak se choulím do peřin s termolahví přitisknutou k břichu.

"Už to divadlo můžeš přestat hrát," uslyšela jsem jeho podrážděný hlas.

Otevřela jsem oči a překvapeně se na něj podívala. "To si myslíš, že jsem se dneska chtěla válet v posteli, tak jsem si vymyslela nevolnost? Kvůli tomu jsi prostě musel jet se mnou? Aby sis potvrdil svoji podělanou teorii o tom, že to simuluju?"

"Když jsi mi nedala žádný pádný důvod?" zvedl jedno obočí. Založil si ruce na prsou a znovu s nedůvěřivým pohledem přeměřil můj obličej. Mělo cenu na to vůbec odpovídat?

"Nemusíš mít ke všemu odpověď, ne pokaždé dostaneš, co bys chtěl," zamumlala jsem a zahleděla se přes sklo okýnka na mé straně auta. Pomalu jsem vydechla pootevřenými rty a snažila se nemyslet na to, jak moc se mi právě houpal žaludek.

"Jako bys neznala můj svět," odpověděl mi. "Dostanu, na co si ukážu. Tak to bylo přece i s tebou," připomněl mi tu nemilou skutečnost, že i já jsem se nechala lapit do jeho sítí, hloupě uvěřila krásnému pozlátku, které mi prezentoval, aniž bych viděla shnilý obsah, který se schovával pod tou působivou skořápkou.

"A do teď toho lituju," ušklíbla jsem se. Zuby jsem si sevřela spodní ret a trhaně se nadechla.

"Ale fakt, co je s tebou?" zeptal se. "Moc dobře víš, že v tomto zaměstnání se nehraje na neschopenky," řekl a pootočil se ke mně, aby do mého obličeje viděl ještě lépe.

Naštvaně jsem sevřela čelist. "V tom případě můžeš matce přírodě sám vysvětlit, aby se neukazovala v takové intenzitě," řekla jsem. Poslední slovo jsem už jen sotva vypustila z pusy. Pevně jsem si přitiskla dlaně na břicho. Právě mnou projela ostrá závist vůči těm dívkám a ženám, které své dny sotva pocítí. Já měla pocit, že umírám.

Moje odpověď ho umlčela. Buď si uvědomil, o čem mluvím, a rozhodl se mě nechat být na pokoji, nebo mu to stále nedocházelo, ale nechtěl ze sebe dělat hlupáka, aby se dál vyptával, co jsem tím myslela. Když jsem však k němu zvedla pohled, sotva auto zpomalilo před bránou k jeho pozemkům, bylo mi jasné, že moc dobře chápal, co přesně se teď se mnou dělo. Nedíval se na mě s lítostí. Díval se na mě s odporem.

"Zítra večer jsme s Billem plánovali klub. Nezapomněla jsi na to doufám," řekl, když auto projelo branou a zastavilo kousek od dveří do domu.

"To se mě ptáš, jestli mi bude takhle blbě i zítra?" zvedla jsem obočí.

"Ne. To ti říkám, aby ti takhle blbě nebylo. Něco takového trpět nehodlám," zamračil se.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale neodpověděla ani jedním slovem. Není možné, aby byl někdo takhle arogantní. Nebo snad ano? Jeho nálada byla právě to poslední, co mě teď trápilo, a zítřejší návštěva klubu mi byla ještě více ukradená. Kdybych mu však něco takového řekla do očí, nemuselo by to pro mě dopadnout dobře. Věděla jsem, kde je ta hranice, a i když jsem dnes byla opravdu odvážnější v tom, co jsem říkala, pořád jsem zůstávala v relativně bezpečné zóně.

"Máš den na to, aby ses zotavila."

Zhluboka jsem se nadechla. "Nerada bych zklamala vaše očekávání, pane Kaulitzi, ale takhle to bohužel nefunguje," řekla jsem.

Podíval se na mě, sotva pochopil jízlivost mých slov. "V tom případě se sakra snaž, ať se tohle neopakuje," řekl a ukázal na mě svým dlouhým prstem. "Dokud neležíš v nemocnici nebo rovnou v hrobě, neomlouvám tě ani z jednoho podělaného dne, kdy máš pracovat."

"Dnešek byl výjimka," odpověděla jsem mu s prázdným výrazem v obličeji. Pevně jsem sevřela psaníčko mezi prsty. "Můžu teď už odejít do svého pokoje?" zeptala jsem se. Zdržoval od vystoupení z auta, a to mě vytáčelo. Jenže nešlo jinak než na to jít smířlivě. Musela jsem pamatovat na to, že díky jemu jsem měla každé ráno co jíst a každou noc kde ulehnout.

"Pamatuj na obvyklá pravidla. Ráno žádný hluk, jinak bude zle."

"Jsem si toho vědoma," pokývla jsem hlavou.

Otevřel dveře auta a vystoupil. Tentokrát mi nenabídl rámě, už jsme přece nebyli před zraky a objektivy novinářů, před kterými by musel hrát divadlo, že se chce starat o mé pohodlí. Následovala jsem ho a sotva jsme se ocitli v domě, zamířila jsem chodbou ke své ložnici. Jeho kroky se ozývaly chodbou na druhou stranu, vzdalovaly se a já tak měla jistotu, že už ho dneska neuvidím.

Dům, ve kterém jsme všichni bydleli, měl hned několik pokojů, několik koupelen a několik místností, které se daly využít jako obývací pokoje. I když se jednalo o přízemní dům, vysoké stropy dodávaly budově pocit patrového domu. Z ptačí perspektivy by vypadal jako veliká podkova, v jejímž středu byl obestavěný bazén s venkovní terasou a menší zahradou, kde většinou pobíhali všichni psi, které kapela vlastnila. Dalo by se říct, že i k těm psům se chovali lépe než ke mně. Ale nebylo se čemu divit, já nebyla jejich mazlíček, který by jim bezmezně vracel lásku. Prostory, ve kterých jsem se pohybovala já, se nacházely v samotném konci podkovy. Kdybych vyšla z terasy a zahleděla se přes bazén na druhou stranu domu - na druhý konec podkovy, mohla bych vidět přímo do Tomovy ložnice. Já však na terasu chodila ve dne, kdy jeho závěsy bývaly zatažené. Bydleli jsme na opačných koncích domu - jak skvěle to ukazovalo, jak daleko jsme k sobě měli i my dva v personálním vztahu. Jak nejdál to jen šlo.

Rozsvítila jsem světlo ve svém obývacím pokoji a přešla k šatně, do které jsem schovala svou dnešní obuv. Bosa jsem přešla po chladných kachličkách až do ložnice. Když jsem se postavila do dveří místnosti, měla jsem rozhled na celý prostor ložnice. Veliká postel, po jejíchž stranách stály noční stolky, zabírala většinu místnosti. Čelo postele tvořila tmavá dřevěná deska, která celému pokoji dodávala na luxusu. Podél pravého boku postele jsem mohla dojít ke dveřím do koupelny, podél levého zase do veliké šatny, ve které bylo veškeré mé oblečení. A že šatna praskala ve švech bylo znamením, že jsem se tu byla zajištěná opravdu dobře. Jenže za jakou cenu?

Kdyby přece jenom někdo znal tu pravdu, která mě tu držela, a zeptal se mě, proč jsem na to přistoupila, odpověď by nebyla tak jednoduchá. Nelze přece jen tak říct, proč člověk udělá určitou věc, nikdy za tím nestojí jediná motivační pohnutka, která by všechno usnadňovala. Moje odpověď by byla hned o několika událostech, které daly směr mému životu, které způsobily, že jsem se dostala do téhle šlamastyky. Prvně jsem si myslela, jaké štěstí mě to v životě potkalo - po tom všem neštěstí, kterým jsem si musela projít - ale velice rychle jsem zjistila, jak moc jsem se spletla. I tak jsem tady dál zůstávala, dál jsem snášela Tomovy dobré a špatné dny, dál se snažila nezbláznit se. Všechno to mělo společného jmenovatele. Moji mámu. Kdo by řekl, že za štěstí si peníze nekoupíte, nelhal by. Co se však za peníze ještě nedá koupit? Zdraví.

Už si přesně nepamatuju, kolik mi bylo, když se její nemoc zhoršila natolik, že musela odejít z práce. Vždycky jsme byly jenom my dvě, a když teď nebyla schopná pořádného výdělku, nezbývalo nic jiného, než abych se po něčem sama ohlédla. Rychle dokončit školu a chodit na brigády bylo těžší, než jsem si myslela, ale kvůli ní bych prošla i peklem, jen kdybych jí mohla zajistit pár let života navíc. Smlouvu, kterou jsem podepsala s kapelou, jí zajistila už pár pěkných týdnů léčby, na kterou jsem předtím prostě neměla. I kdybych prodávala své tělo na ulici, nikdy bych nedokázala vydělat takový obnos, který by pokryl veškeré náklady. A co na tom všem bylo to nejhorší? Doktoři pořád nedokázali přesně říct, co s ní je. Její diagnóza byla neurčitá, její příznaky se střídaly jako aprílové počasí. Jednou to vypadalo na jedno, podruhé na jiné onemocnění. To mi bralo vítr z plachet více, než kdyby mi Tom řekl všechno, co si o mně myslí.

V těch nejhorších dnech, kdy jsem padala únavou z věčného přejíždění mezi školou, nemocnicí a brigádou, jsem poslouchala právě tu kapelu, která teď byla mou noční můrou. V jejich textech jsem našla uklidnění, dávalo mi to pocit pochopení. Že nejsem na světě jediná, které se dějí nepravosti. Že nastanou dny, kdy bude lépe. Že prostě nelze být do konce života zahrabaný ve špíně a blátě, že jednou přijde vysvobození. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že přímo oni můžou něco takového poskytnout. Vysvobození to bylo po stránce materiální, ale to není všechno, co člověk v životě potřebuje. To už jsem věděla už dávno. Jenže já si nemohla dovolit to tady opustit. Nejen kvůli tomu, že jsem byla lapena dokonale vymyšlenou smlouvou. Problém by nastal i v případě, kdyby se jen jednalo o to, že bych musela všechno vrátit. Vždyť já většinu svých peněz sypala do nemocnice, do léčby. Jak bych pak mohla vrátit, co mi tu bylo poskytnuto?

Rozvalila jsem se na pohodlné posteli a s tichým zabručením zabořila obličej do polštáře. Možná bych si měla jít napustit vanu horkou vodou a snažit se trochu uklidnit. Mohla bych využít hned několika koupelových solí, které jsem si koupila, a odreagovat se. Jenže teď jsem chtěla zůstat ležet, nemusel se hýbat a doufat, že do rána ty nejhorší stavy přejdou. I tak jsem se překonala. Vstala jsem a zamířila do koupelny, ve které jsem rozsvítila světlo nad umyvadlem. Otevřela jsem skříňku a prohrabala se několika krabičkami s volně prodejnými léky, abych zkontrolovala, jestli tady mám něco silnějšího. Nenašla jsem však nic, co by mě uspokojilo, tak nezbývalo než projít zásoby v jiných místnostech domu. Vyšla jsem ze své ložnice, prošla kolem pohovky a otevřela dveře na chodbu. Věděla jsem, že je další lékárnička v kuchyni, tak jsem své kroky nasměrovala tam. Byla to jediná místnost, do které jsem teď byla ochotná jít. Jestli ani tam nenajdu silnější prášek proti bolesti, budu to prostě muset přečkat s horkým zábalem na břiše.

Prošla jsem chodbou a přes prosklené dveře zahlédla Tomovu postavu. Byla jsem naivní, pokud jsem si myslela, že by šel spát před půlnocí. Otevřela jsem dveře místnosti a mlčky přešla ke skříňce, ve které jsem věděla, že se několik prášků uschovávalo. Nevěnovala jsem pozornost Tomovi, ani tomu, že si naléval sklenici vínem až po samotný okraj. Úlevně jsem zamrkala, když jsem našla, co jsem hledala. Z další skříňky jsem vytáhla hrníček, do kterého jsem si napustila trochu vody, a vyloupla jsem si jeden prášek do dlaně. Strčila jsem si ho do pusy a rychle zapila jeho hořkou pachuť vodou. Napustila jsem si vody víc, a ještě jednou se napila, než jsem odložila hrnek na odkapávač vedle dřezu. Zavřela jsem skříňku a překvapeně zatajila dech, když jsem se setkala s Tomovým pohledem. Dlouze upil vína z pohárku, který držel mezi dlouhými prsty, a zkoumavě si mě přeměřil. Měla jsem chuť mu říct, ať na mě tak pitomě nehledí, ale radši jsou svá slova spolkla.

"Zítra by sis mohla vzít trochu odvážnější šaty," začal. "Aby to vypadalo, že k sobě opravdu patříme," řekl s lehkým nakloněním hlavy na stranu.

"Nevím, jestli najdu dostatečně odvážné, které by byly podle tvého gusta," odpověděla jsem. Založila jsem si ruce na prsou a podívala se do jeho obličeje. "Ale pokud si pamatuju, nemám ve smlouvě výslovně napsáno, že mi budeš vybírat šatník."

"Kdybych tušil, že jsi takový amatér, ten bod bych tam nechal explicitně vypsat," našpulil rty. "Zítra by ses mi měla dojít ukázat, než vůbec vyjedeme."

"To si teď ze mě děláš srandu, že ano?" zamrkala jsem. "Nebudu ti dělat módní přehlídku. To je padlé na hlavu," řekla jsem svůj názor, ale snažila se, aby to nezaznělo nesprávně, aby to náhodou nepodráždilo jeho náladu.

"Buď to půjde po dobrém nebo to půjde po zlém. Už jsem ti několikrát řekl, že vždycky dosáhnu svého. Teď jen záleží na tom, jak moc chytrá budeš a kolik času ti zabere si uvědomit, že tomu tak doopravdy je," trhl rameny. "Víno?" zeptal se hned na to. Právě tady dokazoval, jak malicherný je, jak je posedlý kontrolou naprosto všeho, co se v mém životě má udát. Kdyby se jednalo o to, jestli si obarvím hlavu na zelenou, chápala bych to. Ale aby mi vybíral, do čeho se obleču?

"Nechci žádné podělané víno," odsekla jsem.

"No, no," podíval se na mě od sklenice vína, do které si doléval znovu po samotný okraj. Jako by toho neměl málo, nenasyta jeden. "Dávej si pozor na ten svůj jazyk, nebo by se ti mohlo něco nepěkného stát," pomalu si olízl rty. Pohledem přejel přes můj obličej a nepřerušil očí kontakt ani ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly skla pohárku.

"Tak nepřeháněj nároky, které na mě kladeš. Pokud si dobře pamatuju, slibovals mi práci, ve které budu spokojená. Místo toho tady žiju ve vězení a mám poslouchat tvé rozkazy, jako bych byla nějaký voják a ty můj velitel?" zvedla jsem obočí. Když Tom odložil skleničku na kuchyňskou linku, u které jsme stáli, a jedním krokem zkrátil mezeru mezi našimi těly, zadržela jsem dech. Málokdy se stávalo, že by se vyskytoval takhle blízko mé osobě, pokud jsme nebyli na veřejnosti. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně. Něco jsem dokázala pokazit, aniž bych věděla co.

Položil dlaně na má ramena. Hřály takovým způsobem, že mě až pálily na kůži přes látku šatů, které jsem měla stále na sobě. Pomalu si olízl rty. "Dovol mi, abych ti něco připomněl," začal. Jeho hlas byl naprosto klidný, ale z výrazu ve tváři mi bylo jasné, že se sakra ovládá. Jeho čokoládové duhovky potemněly, když přivřel oči do tenkých škvírek. "Já jsem tady šéf, ať se děje, co se děje. Když řeknu, že ti vyberu tvoje zítřejší oblečení, tak to tak bude. Když ti nabídnu víno, buď mile odmítneš, nebo si dáš taky. Žádná jiná možnost není přípustná. Je ti to jasné?" zeptal se a já moc dobře věděla, že na tuhle otázku je jediná odpověď.

Mlčky jsem přikývla. To se mu asi ale nelíbilo, protože sevření jeho dlaní na mých ramenou zesílilo.

"Mohla bys mi říct, že je ti to jasné?"

"Je mi to jasné," zamumlala jsem.

Stisk povolil. "No výborně," spokojeně našpulil rty. Zatímco mezi prsty jedné ruky uchopil skleničku, kterou předtím odložil, druhou rukou odhrnul vlasy z mého krku. "Tak zítra navečer čekej ve své šatně, trochu se tam porozhlédnu," naposledy se na mě podíval a dlaní mě lehce poplácal po tváři, jako bych snad byla malá holčička, která potřebovala ukonejšit. Prošel kolem mě a zmizel ve dveřích kuchyně. Až v tu chvíli jsem byla schopná se pořádně nadechnout. Jestli on není maniak, že se takhle chová, tak jsem pak já sama maniak, že tohle trpím.

B.